autor: LilKatie
„Víš, Tome, za… za dva dny, pokud dobře počítám, se naše cesty rozdělí…“ promluvil Bill, když přešli přes řeku Normálnosti a dostali se tak na druhý břeh Namidie. Tom zamrkal a podíval se na něj.
„Jak to myslíš, za dva dny?“ nakrčil čelo.
„Za dva dny dojedeme na hranici… Ty půjdeš zachránit tu svou milovanou princeznu tam, kam já vkročit nemůžu,“ řekl elf se značnou dávkou ironie a zášti v hlase, „a já, já se vydám za svým osudem…“
„A co je tvůj osud?“ zeptal se Tom zvědavě.
„Až do smrti se nevrátit tam, kam patřím a nebýt tím, čím jsem se narodil…“ řekl Bill nevrle a seskočil z koně na zem. Protáhl si svá rozbolavělá záda a vydechl. „Teď mě dobře poslouchej, Tome, přešli jsme přes řeku Normálnosti, tudíž se nacházíme v říši Nenormálnosti, tudíž se může stát naprosto cokoliv. A předpokládám, jelikož ty jsi strůjcem tohoto našeho milovaného světa, že jsou v této říši ty nejtajnější myšlenky z nejtemnějších zákoutí tvé mysli. Takže se musíme mít na pozoru a modlit se, abychom to přežili ve zdraví a dostali se odsud ven.“
Tom celý bledý přikývl. „A co Georg?“
„Ten prašivej hobit zřejmě zná nějakou okliku, o které já bohužel nic nevím. Takže my musíme jít tudy…“ řekl elf a znovu se dal na cestu.
Tom vyběhl za ním a pevně ho chytl za ruku. Vtiskl mu polibek na tvář a trochu roztřeseně vydechl. „My to zvládneme, kotě, neboj…“
Asi po hodině chůze se chlapci (kvůli Billovu naléhání) usadili na dřevěné lavičce ze ztrouchnivělého dřeva. „Tolik mě bolí nohy,“ postěžoval si už asi posté Bill a nespokojeně našpulil rty. Tom se na něj podíval.
„A jsi si jistý, že nechceš jet na Glitterovi?“ pousmál se a pokýval hlavou směrem k běloušovi, který si odfrkl a radostně se na ně dva podíval. Elf to ale odmítl, namísto toho se posunul blíž k Tomovi a nosem se mu začal lísat o tvář. Tom se tomu tiše zasmál, objal ho kolem pasu a podrbal ho na boku.
Bill zavrněl.
Bill opravdu zavrněl.
Jako kotě zavrněl.
Oba dva chlapci se zarazili.
Bill se ze šoku probral jako první. Na rozdíl od Toma totiž pochopil, k čemu zde nejspíš došlo. Podíval se na něj svýma velkýma očima a roztomile zamrkal. Otevřel pusu, aby mu řekl svou teorii, ale jediné, co mu vyšlo z úst, bylo sladké a tiché „Mňau.“ Tom na něj vytřeštil oči, lekl se tak, že odskočil a spadl tak z lavičky na tvrdou zem a narazil si zadek o kořen. Nespokojeně se zašklebil a bolestivě si promnul naraženou část těla. Zvedl se ze země a znovu se usadil. Jenže než se snažil rozkoukat, už měl Billa na klíně.
„Co to děláš, Bille? Zbláznil ses?“ koukal trochu překvapeně a nejistě Tom. Elf mu ale namísto odpovědi začal láskyplně olizovat tvář a nos a bradu a krk a… „Bille…!“ odstrčil ho od sebe trochu a zasmál se, jelikož ho to neuvěřitelně lechtalo. Bill zamrkal, trochu zavrtěl hlavou, jako by si chtěl z uší vytřepat vodu, a s omluvným pohledem z něj slezl.
Otevřel pusu, aby mu znovu odpověděl, ale zase z něj vyšlo jen trochu zklamané tiché mňau. Následovalo uražené našpulení rtů. Bill se zvedl z lavičky a rychle si to pelášil ke koni. Ten se na něj podezřívavě podíval, ohrnul pysky a odplivl si na zem, přímo vedle Billa. Když se elf natáhl pro svou tašku, kůň nepřátelsky zahučel, ale když se Bill vzdálil, přestal cokoliv namítat a znovu se uklidnil. Elf se znovu posadil na lavičku, z kabelky vytáhl něco, co se podobalo iPadu, akorát to mělo místo jablíčka na sobě jahodu, a něco začal psát. Tom ho s nakrčeným obočím pozoroval. Po chvíli, když William dopsal, mu bylo dovoleno si přístroj vzít.
Řekl si mi kotě, říkal jsem ti, že se tady splní všechno, na co jen pomyslíš! PS: Nemohl by sis přát konzervu sardinek?
Tom na tu zprávu zmateně zamrkal, pak se trochu zamračil a podíval se na Billa, který si neúnavně olizoval hřbet ruky. „Fajn,“ přikývl mladík. „Fajn. Tak jak ti mám říkat, hm? Když ti nemůžu říct kotě, tak… já nevím… budu ti říkat, prostě Bille… Jo, to by šlo, ne?“ Elf k němu zvedl pohled od olizování ruky, pokrčil rameny a dál se zájmem pokračoval. Tom také přikývl, zavřel oči a začal se plně soustředit na to, aby si Billa představil tak, jaký byl dřív.
Bill cítil, jak v něm maličko hrklo, a zašklebil se, okamžitě se odtáhl od svojí ruky a trošku zaprskal. „Fuj…“ trochu se zamračil a podíval se na Toma. Tom stále se zavřenýma očima něco mumlal, krčil srandovně nos a na čele mu přímo uprostřed nabíhala žíla. Bill se mu tiše zasmál a chytil ho za ruku. „Tome, Tome, přestaň… všechno je už v pořádku… Jsem v pořád-“ elf se zarazil a rozkašlal se, krčil se v zádech a držel se za hrudník.
„Bože, je ti něco?!“ vykřikl Tom a se strachem v očích se na něj díval. „Umíráš? Ježiši, já tě zabil! Ale, přísahám, nemyslel jsem na to, že tě chci zabít, vážně ne! Nesmíš mi umřít! Bez tebe se odsud nedostanu! Bille, prosím, no tak, neumírej!“ panikařil a chodil sem a tam. Bill stále nepříjemně kašlal, zdálo se, že se dusí. Když v tom z něj vypadala nevábně vypadající černá koule chlupů a čehosi. Tom nakrčil nos. „Co to je?“ vypípl.
Bill ale jen trochu protočil oči a řekl, jako by se nechumelilo. „Chlupy.“
**
Hlasy, všude kolem něj vyly hlasy a vytí a skučení. Možná hejkal, nebo baan’shie zvěstovatelka smrti. Nemohl si být jistý, v zemi Nenormálnosti si nikdo nemohl být jistý ničím. A většinou nikdo nikdy neprošel skrz. Jenže pro něj to teď bylo to nejbezpečnější místo na světě, ať to znělo ironicky, jak chtělo. Stefani na něj nasadila zvědy, poštvala proti němu lovce a zabijáky a nájemné vrahy. Všichni ho sledovali, stejně jako Billa s Tomem, jenže ty z nějakého důvodu zabít nechtěli. Alespoň Toma ne. A on se teď musel schovávat tady, protože sem se nikdy nikdo neodváží. Alespoň ne člověk se zdravým rozumem. Nikdo neměl důvod chodit do Nenormálnosti.
Mladý upír si povzdychl, trochu se zachvěl a přitáhl si kožich s pavími pery blíž k tělu. Byla tu pekelná zima, jako by na něj dýchala sama smrt. Znovu se z dálky ozval výkřik zvěstovatelky smrti. Podle historek, co znal, moc dobře věděl, že ten, kdo její křik uslyší, se brzy setká se smrtí. Znovu se otřásl a pokračoval v cestě. „Tohle nemůže skončit dobře. Tohle nemůže skončit dobře.“ Šeptal si sám pro sebe. Od té doby, co se k němu doneslo, co Stefani chystá, se nemohl zbavit husí kůže. Pokaždé než usnul, se tiše modlil k největší moci, aby univerzum Billa ochraňovalo, aby mu nedalo ublížit. Vždyť jestli nějaký Bůh opravdu existuje, nesmí přeci dopustit, aby bylo ublíženo dědici elfského trůnu. Budoucímu a právoplatnému dědici trůnu Namidie.
**
„Bille, prosím, už jsme unavený, nemůžeme si někde lehnout a přespat, prosím?“ zamumlal unaveně Tom, když jeho nohy už opravdu začaly vypovídat službu. Elf ale zavrtěl hlavou.
„Ne, vystřídáme se… Pojď…“ seskočil hbitě z koně, na kterém se poslední půl hodiny vezl, a uvolnil tak Tomovi sedlo. Mladík na sucho polkl, poslední zásoba vody jim totiž došla už dávno, a unaveně se vyškrábal do sedla koně.
„Tebe nebolí nohy nebo tak něco?“ nakrčil nechápavě obočí Tom a usykl bolestí, kterou mu přinášel jeho zdřevěnělý zadek. Bill ale jen zavrtěl hlavou a pousmál se.
„Ne, nebolí… Jsem zvyklý chodit velké vzdálenosti… Víš? Je to zvláštní, když se nad tím zamyslím, protože vy lidé nejste schopni ujít tolik jako elfové… Nevím proč, asi to budete mít zakódované v DNA nebo tak, nejspíš proto, že jste se vyvinuli z opic.“ Uchechtl se.
„Cože?“ odfrkl si Tom. „A na tohle si přišel jak, hm? A z čeho jsou podle tebe vzniklý elfové, co?“
„My elfové jsme nevznikli, my elfové jsme byli vytvořeni… lesními vílami… Proto jsme tak krásní, neodolatelní, chytří a křehcí…“
Tom v tichosti protočil oči, vydechl a podíval se na něj. „Křehcí? To jako když do tebe bouchnu, tak se rozpadneš?“
„Ne, ty trdlo… nerozpadnu se, to je snad samozřejmě… Bože, vždyť je to hloupost…“ protočil elf oči.
„A jaks to teda-“
„Tome… Prosím, mlč radši už, ano? Něco jsem zaslechl… Tys to neslyšel?“
Tom se zarazil, zaposlouchal se a zbledl. Srdce se mu divoce roztlouklo. Opravdu něco slyšel, něco šustilo ve křoví. Sakra, co když je to nějaké masožravé krvežíznivé divoké prase? Nebo co když je to velký lítající medvěd s drápy dlouhými jako měl Wolwerine, který požírá ztracené pocestné? Oni nebyli ztracení, ale stejně, tomu medvědovi se mu to vysvětlovat v případě útoku nechtělo. Bill se taktéž zastavil a chytil Glitter za uzdu, mávl na Toma, aby slezl z koně a pomalu našlapoval dál. Najednou se zastavil, přímo před jedním z větších křoví. Tom se také zastavil a zatajil dech.
Ze křoví vyskočil malý růžový králíček. Tom se málem posral strachy. Zaječel jak malá holka a skočil Billovi na záda. Elf se pod jeho váhou málem složil, ale ustál to. Tom se chvěl jako osika a vyděšeně se na králíčka koukal. Bill se ušklíbl „Hlavně se mu nedívej do očí,“ sykl s posměšným tónem a položil Toma zpátky na zem a jen ho probodl pohledem.
„Lekl jsem se, jasný? Nejsem srab. Jsem dospělý statečný muž a jen tak něčeho se nezaleknu.“ Založil Tom ruce na hrudníku a tvářil se ublíženě.
Elf přikývl a dřepl si. „Jasně. Hele, samče, podej mi prosím kudlu, potřebuju ho zapíchnout. Budeme mít večeři.“
Tomovi zčernalo před očima a skácel se k zemi. Nenáviděl krev. A zapíchnutý zajíček znamenal krev.
Bill se na něj podíval nezainteresovaným pohledem a trochu protočil oči. „Muži…“ zvedl se a šel si pro nůž sám.
autor: LilKatie
betaread: Janule
Billa ako kocúra si neviem predstaviť, ale muselo to byť zlaté.
to bylo kouzelné! Můžu to číst kolikrát chci, a přestava statečného mužského Toma a hrdlořezníka Billa mě pořád dostává 😀 Je to tak úžasně vtipné! Jinak… proč se tomu mírumilovnému králíčkovi nemohl Tom podívat do očí? 😀
no tak, říká s,e že psům se nesmíš dívat do očí jinak tě sežerou, ne?:D
Teda musím říct, čtu tvoji povídku od včerejška a neuvěřitelně se mi líbí 😀 Vážně super 😉 Prvně jsem měla problém s tím, že se to až tolik podobá Pánovi Prstenů, ale teď mi to přijde tak nějak.. nevím 😀 Vážně super! =) Neuvěřitelně se těším na další díly =)