autor: Sandra Trümper
Poprvé bez sexu
„Tomi! Neviděl si někde to moje černobílé tílko? Já ho nemůžu najít,“ zhluboka jsem si povzdychl a zapnul myčku. Právě jsme dojedli a Bill už zase dělá zmatky.„Kdy si ho měl naposledy?“ zcela automatická reakce na jeho otázku.
„Já nevim!“ a přišla mi stejně typická odpověď. Protočil jsem oči a zcela automaticky jsem se kouknul do koše s vypraným prádlem. Většinou se ani jeden z nás neobtěžuje tu kopu prádla vyžehlit, takže většinu oblečení spolehlivě najdeme právě v tomhle koši. „Na výstavě Inčiných obrazů, ne?“ jistě, Inka. Já si vždycky myslel, že tohle jméno je jako stvořené pro nevinnou holku, která je něžná a romantická. Bohužel, Billova nejlepší kamarádka taková není. Je to spíš neřízená, divoká střela. Někdy mám pocit, že mě z těch dvou trefí šlak.
„Ale to bylo už někdy před měsícem, ne?“ vím to, protože mě ti dva ďáblové tam donutili jít. Bylo to den po tom, co jsem byl celý večer s jednou ze svých stálých zákaznic a byl jsem naprosto grogy. Málem jsem tam usnul a ona hodná a milá Inka mě potom téměř přizabila.
„No jo, ale tohle triko přece nenosím jen tak běžně!“ Bill vylítl z našeho pokoje očividně se stejným záměrem, jaký jsem měl já.
„A co se děje dneska tak výjimečného?“
„Jdu na ten pohovor, copak jsi zapomněl?“ no jo! Bill si shání brigádu na léto. Já jsem zrovna držel půlku našeho oblečení, když se mi v kapse rozezvonil mobil.
„Kruci!“ zaklel jsem. Nevěděl jsem, co v tu chvíli dělat. Bill, díky bohu, duchaplně převzal oblečení z mé ruky a usmál se na mě. „Prosim?“ přijal jsem hovor a zavřel se v pokoji. Bill si zvykl a respektoval, že když mám hovory, nechci, aby mě rušil. Myslí si, že ho nechci zatěžovat svou prací. Což je svým způsobem pravda.
„Ahoj, Tome. Tady Bushido.“
„Bushido?“ zmateně jsem zamrkal. Nevěděl jsem o žádném stálém zákazníkovi, který by se jmenoval Bushido. A neznal ho ani můj mobil. Od B znám jenom Beátu a… jistě! Bushido. U toho jsem přece byl zhruba před třemi týdny! „Jo, Bushido!“ řekl jsem proto rychle. „Eh, co potřebujete?“
„Mohl bys odpoledne přijít?“
„Ehm… Odpoledne?“ nepřipadalo mi, že Bushido je jeden z těch, kteří by si chtěli pokecat. Ano, jsou ženy, které chtějí moji návštěvu jen proto, aby si se mnou popovídaly o tom, co jejich manželé dělají a aby zjistily, jak se na situaci dívají muži. Ale Bushido něco takového nepotřebuje, ne?
„Jo. Potřebuju doma vyřídit nějaké papíry a ocenil bych společnost.“
„Trošku nákladná společnost, ne?“
„Možná nákladná, ale rozhodně lepší, než co bych si mohl nabalit někde v baru. Párkrát jsem to zkoušel, ale ty ženské měly příšerné kecy. Kdy tě tedy můžu očekávat?“
„Řekněte si a já tam budu,“ odpověděl jsem a instinktivně pokrčil rameny, přestože to vidět nemohl.
„Dobrá, ve čtyři u mě. Mohu ti nabídnout něco k jídlu nebo pití?“
„Záleží na tom, jak dlouho se zdržim. Ale celkem vzato jsem skromný, nepotřebuju extra péči.“
„Takže pizzou nepohrdneš? A co piješ? Nějakou minerálku, džus, energetický nápoj?“
„RedBull stačí, díky. A jo, pizzu jim. Takže ve čtyři u vás?“
„Budu tě čekat,“ a už bylo ticho. Já si jen povzdechl a vrátil mobil do kapsy. Byly dvě hodiny, takže jsem měl další dvě hodiny času. Problém ale byl, že jsem chtěl být doma, až se Bill vrátí z města. A na to to teď moc nevypadalo.
„Zase musíš do práce?“ zeptal se mě okamžitě Bill, nyní už oblečený ve svém slavném tílku, jakmile jsem vyšel ze dveří.
„Mám tam být ve čtyři. Takže do města můžu jít s tebou, jestli chceš.“
„To je dobrý, spíš se připrav,“ usmál se na mě. A já se jen lehce zakabonil. No jo, připrav se, ale jak? Bushido chce společnost, dobrá. Ale na jak dlouho ji chce? Očekává ode mě nějaké chytré řeči, nebo jen chce, aby ho někdo poslouchal? Co si mám vzít na sebe a mám se jít vykoupat? Nebude po mně po společnosti chtít ještě nějakou akci? Povzdechl jsem si. Vzhůru do jámy lvové.
***
Nepohodlně jsem se na svém místě zavrtěl a pohled mi z velké obrazovky, kde momentálně běžel jakýsi film, opět sklouzl k Bushidovi. Už čtvrt hodiny jsem tu tiše seděl a koukal do obrazovky, zatímco můj klient si pročítal cosi na svém notebooku. A já jsem byl stále nervóznější. Proč tu jsem? Co po mě, kruci, vlastně chce?
„Fajn,“ nakonec jsem to vzdal, znovu jsem nasoukal jednu nohu pod sebe a pohodlněji se posadil. Bushido překvapeně vzhlédl. „Proč jsem tady? Pochybuju, že jste natolik bohatej, abyste si mohl dovolit platit mě jenom za to, abych tady seděl,“ no dobrá, možná natolik bohatej byl. Ale mně to bylo zatraceně nepříjemné.
„Myslíš?“ jedno jeho obočí mě opět přesvědčilo, že dokáže vylítnout dost vysoko. Ale na moji odpověď nečekal, hned zas pokračoval. „Každopádně čekal jsem, kdy se ozveš. Nejsi z těch, co mají rádi ticho a klid, že?“ vypadal pobaveně. „Můžeš mi říct třeba něco o sobě, co ty na to? Pořád ještě žiješ s matkou?“ nadhodil konverzačně.
Já jsem však neodpovídal. Jednak jsem byl zaskočený, jak náhle otázku položil, a pak… Pamatujete, jak jsem říkal, že v mé práci není žádná otázka moc intimní, moc osobní? No, tak na to zapomeňte. Protože tahle otázka byla až moc osobní.
„Ne. A vy očividně také ne, takže bychom mohli toto téma uzavřít,“ dobrá, neumím z takovýchto otázek vybruslit tak snadno jako třeba Bill.
„Jaká škoda, že mě se zrovna toto téma zalíbilo!“ už zase mi vstávaly vlasy nad tím arogantním tónem, jakým to řekl. Bushido občas zněl příjemně, jako bychom si byli rovni a mohli spolu mluvit na stejné úrovni. Ale pak se spolehlivě vždycky vrátil k nadřazenosti a arogantnosti. „Navštěvuješ svou matku?“ další otázka, na kterou jsem jednoduše neměl odpověď.
„Víte co? Vrátíme se raději k tomu tichu, co vy na to?“ snažil jsem se dělat, jak moc mě zaujala scéna v televizi. Ale nemohl jsem si pomoct, stejně jsem věděl, že toho muže jsem neoblafl.
„Když nechceš mluvit o mámě, co tedy tvůj táta? Vycházíš aspoň s ním líp?“ zatnul jsem nehty do kolen. Proč se mě každej, když už chce navázat rozhovor, ptá na rodiče? Je mi jedna dvacet, jsem dospělej!
„Myslete si třeba tohle,“ pokrčil jsem rameny. „Můžete už, prosím, mlčet?“ nesnášim ten pocit, kdy si připadám zahnaný do kouta. A tohle byl zrovna jeden z těchto okamžiků.
„Je ti nepříjemný o tomhle mluvit?“ prudce jsem se na něj otočil.
„Páni, nejste vy nějakej psycholog? Jak jste to poznal?“ můj hlas byl prosycený ironií a já ho propaloval tak nenávistným pohledem, jak jsem jen mohl. Vypadal zaskočeně. Otočil jsem se zpátky k televizi a i dál jsem mlčel. Nesnášim ticho, ale všechno lepší než ty jeho příšerný dotazy.
„Chceš ten RedBull?“ tohle je dobrá otázka. Jo, jestli se bude takhle ptát dál, možná mi to ani vadit nebude.
„Jasně,“ usmál jsem se na něj. Nejsem z těch, co si prostě řeknou, že k někomu budou cítit zášť a prostě to tak je. Většinou mě to přejde krátce po rozhodnutí. A on vypadal zase jednou zaskočený. Nicméně nakonec si jen pobaveně odfrkl, odložil svůj notebook a došel do kuchyně pro můj RedBull. Spokojeně jsem se rozvalil a hodil zářivý úsměv i na obrazovku, ve které zrovna zuřila děsivá bitva. Podstatně méně děsivá, pokud jste ji viděli už asi pětkrát. Docela hezkej, ovšem dost průměrnej film.
Před mým obličejem se objevila plechovka RedBullu a další dvě přistály na stole. Poděkoval jsem Bushidovi dalším úsměvem.
„Víš, Tome… Jsi celkem zajímavý kluk.“
„Soudíte podle čeho? Mého výkonu v posteli? Nebo podle nezájmu o film, kterej sem viděl už přinejmenším pětkrát?“ nemyslel jsem to nijak zle a také jsem svou poznámku rychle doprovodil úsměvem, aby to Bushido pochopil. Jen prostě jsem takovej. Je to můj styl humoru, pokud to dokáže někdo pochopit.
„Podle tvého postelového výkonu soudím jen to, že jsi dost zkušený, zatraceně dobrý a kurevsky přitažlivý,“ vrátil mi mou poznámku v podobě komplimentu. Což, abych řekl pravdu, jsem absolutně nečekal a málem jsem se utopil v RedBullu, který jsem právě pil. „A pokud jsi tenhle film viděl tolikrát, tak aspoň víš, že máš příště přinést nějaký svůj film.“
„Příště?“ vydechl jsem překvapeně. „Ono bude nějaké příště?!“
„Pokud budeš chtít… Jsem si jistý, že z mé strany ještě nějaké nabídky padnou,“ díval se na mě opravdu pobaveně. Ale já z nějakého důvodu věděl, že to není takové to špatné pobavení, kdy se nadřazeně smějí vám. Tohle bylo takové to dobré pobavení, kdy se smějí s vámi. „A jak jsem to poznal? Ve skutečnosti je dost těžké ignorovat velké charisma, které sedí hned vedle vás,“ znova se na mě usmál. A já na něj jen nechápavě zíral. Opravdu mi tu složil druhý kompliment během asi tak dvou minut?
***
„Ale když já vážně nevim. Tohle je takový…“
„Naprosto dokonalý? Bille, tohle absolutně zdůrazňuje všechno, co zdůraznit potřebuješ!“
„Ale když… Je to takový… no, moc… moc…“
„Krátký?“
„Ty se do toho nepleť!“
„No dobrá, vždyť už mlčim!“ bránil jsem se chabě. No vážně, jestli je ta holka anděl, tak já budu mít svatbu s jednou ze svých klientek. „Jen… Řekne mi někdo, proč tu vlastně šaškujeme?“ teda kromě toho, že já si potřebuju pořídit nějaký pohodlný, ale stále dobře vypadající kalhoty. Podle Bushidovy narážky jsem usoudil, že by se mi nějaké takové mohly k němu hodit. Většinou totiž u klientů žádné kalhoty nepotřebuju, a ty zvláštní příležitosti, kdy si jednou za rok chtějí pokecat, většinou přežívám v džínách. Ale teď by se to možná mohlo změnit. A mně by to vlastně ani nevadilo.
„Tys nedával pozor, když jsem ti to ráno vysvětloval,“ mračil se na mě Bill. Už jsem se mu ani nedivil. Dvě hodiny lítání po obchoďáku s Inkou, která ho neustále přemlouvala do kraťásků tak krátkých, že pak by o jeho orientaci nebylo pochyb, by skolily i mrtvolu. „Kvůli tomu mýmu novýmu šéfovi,“ jo takhle. Totiž, Bill ještě nebyl oficiálně přijat na místo číšníka v jedné kavárně, ale z pohovoru stejně přišel absolutně nadšený. Protože ho dělal s údajně naprosto neodolatelným mužem. Starším mužem. Prej mu mohlo být tak okolo třicítky. No, ale proč bránit bráškovi v lásce, která stejně nakonec nejspíš dopadne jako platonická, že?
„Jo kvůli tomuhle,“ okamžitě jsem přikyvoval a začal dělat, že usilovně přemýšlím. Ale abych byl upřímný, nemyslel jsem zrovna moc na Billova potenciálního šéfa. Myslel jsem na Bushida. Tomu taky mohlo být asi tak třicet. A taky byl přitažlivý. A taky se s ním teď možná budu vídat… „Ale tohle si neber. Budeš vypadat moc… lacině,“ dobrá, asi není zrovna nejvýchovnější, když děvka jako já mluví o nějaké morálce. Ale to Bill neví, ne?
„Ok,“ ale bráška vypadal, že se mu po mé radě ulevilo. Ovšem byl tu někdo, komu se tato rada vůbec nelíbila. A okamžitě mi to dal najevo.
„Nech si ty svý chytrý kecy, o který nikdo nestojí, pro sebe, buď tak laskavej,“ spustila Inka, jakmile mě praštila kabelkou do ruky. Zatvářil jsem se ublíženě a třel si bolavé místo.
„Nenechám své dvojče chodit jak homosexuálního…,“ dobrá, prostituta není to správné slovo. Co bych pak byl já? A já tak rozhodně nechodim.
„Co?“ oba dva zúžili oči.
„Nic, nic,“ rychle jsem se vzdával. „Tak ať si to klidně na sebe vezme, jen ať si mi nestěžuje, že ho nějakej týpek ohnul přes patník,“ což by se mu s jeho nohama a zadkem stát mohlo. Bill se zatvářil vystrašeně a Inka po mně vrhla nehezký pohled. Bylo jí jasný, že tohle jsem vyhrál. Tenhle kus látky si Bill nekoupí.
„Dobrá, dobrá. Tak co… tohle.“
„V tom se v tom létě upeče,“ odpovídal jsem okamžitě. Dobrá, Inka možná je poněkud nebezpečná, ovšem já ty malé šarvátky s ní jednoduše miluju. A tmavé kalhoty, které očividně byly dělané tak, aby těsně obepínaly boky i nohy, si o tuto poznámku samy říkaly. Inka se však na mě otočila s překvapivě nevinným výrazem.
„Ale to není pro Billa,“ zamrkala na mě svými nekonečnými řasami. „To je pro tebe.“
***
Vážně nechápu, jak jsem na to mohl přistoupit. Dobrá, připouštím, že pokud by si ty kalhoty koupil Bill, bylo by to naprosto pochopitelné, přestože jsme zrovna očekávali největší vedra. Úzké kalhoty, pevně obepínající jeho štíhlé nohy, totiž přesně odpovídají jeho stylu. Ale já a kalhoty, ve kterých je prakticky nemožné se hnout?
Ale jak jsem říkal, Inka je ďábel. Přesto jsem ty kalhoty zahrabal hluboko do skříně a snažil se jim vyhýbat jako čert kříži. A přesto jsem se občas neubránil tomu, abych přemýšlel, jestli by mi někdy mohly sedět tak skvěle jako Billovi. Protože tomu, všechna čest, opravdu neuvěřitelně slušely.
„Jupí, jupí, jupííí!“ zrovna jsem seděl na pohovce a vybíral film pro tento večer, když ke mně Bill nadšeně přihopsal a šťastně mě objal. „Já to mám, Tomi. Já to mááám!“
„Co přesně máš?“ usmál jsem se na něj. Ono to vážně nejde jinak. Zkoušeli jste se někdy neusmívat, když to třeštidlo vedle vás nadšením téměř vyskakuje z kůže? Nemožné.
„Mám tu práci, Tomi! Musel jsem se tomu chlápkovi opravdu líbit, protože mi teď volal, že můžu hned zejtra nastoupit!“ byl absolutně nadšený. Nechtěl jsem mu kazit náladu, ale podle mého názoru jen prostě nutně potřebovali číšníka.
„Tak to je vážně skvělé,“ aspoň bude mít o prázdninách co dělat. Ne že by jindy neměl, ale jakmile je delší dobu nezaměstnanej školou, začne se strašně nudit a pak strašně otravuje. A, upřímně, na to, jak moc svého brášku miluju, je v těch chvílích na zabití. „Co říkáš na tenhle film?“ sice nejsem zrovna romantický typ, ale jednou za čas si romantickou komedii pustím rád. I když, Bridget Jonesová… Jak hluboko ještě můžu klesnout?
„Och, promiň, bráško,“ zatvářil se opravdu zklamaně. „Když já, jak jsem byl nadšenej, že mě vzali, zavolal rychle Ince a domluvili jsme se, že si dneska uděláme beauty večer. Víš, abych byl zejtra hezkej a tak,“ jeho tváře trošku zčervenaly. Musel jsem se usmát. Vypadal strašně rozkošně. „Promiň,“ přisedl si ztrápeně ke mně. Bylo na něm vidět, že ho to opravdu mrzí. „Zapomněl jsem, že se dneska máme dívat.“
„To je v pořádku,“ usmál jsem se na něj a odložil ten film. „Teď padej, ať na tebe to ďáblovo dítě nemusí čekat.“
A nakonec se ukázalo jako dobré, že Bill na náš večer zapomněl. Protože jakmile on zmizel ve svém pokoji, mně zazvonil mobil.
„Prosim?“ zahlásil jsem zcela automaticky. Nikdy se do mobilu nepředstavuju. A jak bych se měl asi představovat? „Dobrý den, tady Tom Kaulitz, prodejná děvka.“ Ne, to by asi nešlo. Co kdyby mi volal třeba Bill? Nebo to byl nějaký omyl?
„Ahoj Tome, tady Bushido,“ ozval se nyní již dobře známý hlas. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát. Nebyl to ještě ani týden, co jsme se viděli naposledy, a on zase volal.
„Oh, ahoj,“ snažil jsem se, aby můj hlas nezněl tak nadšeně. Nemohl jsem si pomoct, přestože Bushido patřil k těm arogantním zazobancům, z nějakého důvodu mi byl sympatičtější než všichni ostatní.
„Co děláš dneska večer?“
„Kdy přesně?“ zaklonil jsem hlavu a promnul si oči.
„Za půl hodiny?“ pobaveně jsem si odfrkl.
„Pokud mě chcete u sebe, tak za půl hodiny můžu být tak maximálně na odchodu,“ no dobrá, možná Bill není jedinej, kdo se před odchodem dvě hodiny připravuje.
„Za hodinu?“
„No… možná o pár minut později,“ k němu do vily to je přece jen trošku delší procházka.
„Dobrá, budu tě čekat. Jo, a nezapomeň si vzít s sebou taky nějakej film,“ dodal rychle a pak už můj mobil ohluchl. Usmál jsem se a rychle vešel do pokoje. V mysli mi rychle probleskly ty kalhoty, které mi vnutila Inka. Možná bych si… Ne, přesně kvůli tomuhle jsem si kupoval ty druhé, pohodlné.
„Bridget Jonesová?“ obočí mu vyletělo až kamsi do oblak, když jsem mu podal film, který jsem vybral.
„No co?“ překřížil jsem výbojně ruce na hrudi. Říkal jsem si, že když už si to nemůžu pustit s Billem, tak aspoň u Bushida to skouknu.
„No nic. To jen… Bridget Jonesová?“ zopakoval znova a pobaveně zavrtěl hlavou, když se to načítalo.
„Co se vám na tom nelíbí?“
„Ne že by se mi to nelíbilo. To jen…. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty budeš mít slabost pro romantické komedie.“
„Nemám pro ně slabost,“ nepohodlně jsem se zavrtěl na sedačce. „Tohle koupil bratr, když měl zrovna blbej den,“ přesněji řečeno, když mu dal košem jeden kluk, do kterýho byl celé měsíce poblázněnej. Ale to Bushido vědět nemusí.
„Bratr? Promiň, z našeho minulého rozhovoru jsem získal pocit, že uvaluješ embargo na svou rodinu, proto jsem nevyzvídal. Ale tohle mě zajímá,“ a v jeho očích opravdu byl jistej zájem. Přestože už seděl ve svém křesle s notebookem na klíně, tohoto stroje si vůbec nevšímal. Svůj spalující pohled soustředil na mě.
„Jo, bratr,“ trošku nepohodlně jsem se zavrtěl. „Studuje na univerzitě. Výtvarné a fotografické umění.“
„A o tvém povolání, předpokládám, neví,“ poznamenal docela trefně. Jen jsem pokrčil rameny. „Kolik mu je? A jakej máte vztah?“ cítil jsem se poněkud zaraženě. Opravdu tady se mnou chce vést úplně normální rozhovor?
„Jednadvacet. Mu je.“
„To je stejně starý jako ty.“
„Jo. Jsme dvojčata. Jednovaječný.“
„Úplně stejná dvojčata?“ odlesk v jeho očích se ještě o něco zvětšil. Jako by s každou mou další větou rostl jeho zájem o mě.
„Ano. Aspoň jsme teda takový byli. Ale od té doby, co…,“ odmlčel jsem se. „Pustíš teda ten film?“ rychle jsem změnil téma. Doufal jsem, že mu dojde, že tímto naše debata končí. Zase to došlo do bodu, kdy už nechci o sobě mluvit.
„Promiň,“ zamumlal jen, spustil play a upřel svou pozornost na notebook.
Během pár minut ho však zase odložil.
„Takže tohle děláš kvůli svému bratrovi? Aby měl na školu?“ mlčel jsem. Bylo mnohem pohodlnější sledovat útrapy trošku baculaté blondýnky, než odpovídat na Bushidovy dotazy. „Tome? Odpovíš mi?“
„Co bych ti měl odpovědět?“ odpověděl jsem nerudně. „Stejně už sám víš, že to tak je.“
„Proč mu ji nezaplatí rodiče? Proč vám oběma nezaplatí rodiče školu?“
„Nemám ani dokončenou střední,“ odpověděl jsem zahořkle. „Nemůžu dělat nic. Nic kromě toho, co dělám,“ vytáhl jsem jednu nohu k sobě na sedačku. A Bushido se už na nic neptal.
Bylo to divný, moje nálada se pohybovala hluboko pod bodem mrazu. A já nevěděl proč. Možná za to mohl fakt, že se mi má práce vedla. Povedlo se mi pro Billa zajistit vzdělání a tím i možnost práce. A teď, když už oficiálně má brigádu… Nepotřebuje mě.
Sledoval jsem ten film a začínal jsem pomalu chápat, proč ho tenkrát Bill koupil. Zmrzlinu do ruky a je to dokonalé.
„Jezdíš s klienty na dovolenou?“ zeptal se znenadání Bushido.
„Cože?“ zamrkal jsem zmateně. Možná jsem se až moc vžil do Bridget. Chudák holka to nemá lehké. Ale kdo má?
„Jezdíš s klienty na dovolenou?“ zopakoval mi znovu Bushido a soustředěně se mi zadíval do očí.
„Když za to solidně zaplatí,“ pokrčil jsem rameny. Ve skutečnosti znamenají dovolené klientů dovolenou také pro mě. Protože jinak se nikam mimo město nedostanu.
„Dobrá. Pojedu teď na nějakou dobu do Dubaje a hodila by se mi společnost,“ překvapeně jsem se na něj otočil. Dubaj? To jakože hlavní město Spojených arabských emirátů? Místo pobytu prakticky všech šejků, nejbohatších chlápků na světě? No páni.
„Na jak dlouho by to bylo? A od kdy?“ protože, přiznejme si, věci se nesbalí samy.
„V sobotu odlétáme,“ oznámil mi po rázném odentrování. „Letadlo letí ve dvě, ale v jedenáct tam máme být. Strávíme tam týden. Vyzvednu tě v sobotu v půl desátý, dobrá?“ jo, to bude fajn. Počkat moment!
„Vyzvednete?“ to nebylo dobrý. Co bych asi tak řekl Billovi? No dobrá, mohl bych mu říct, že pro mě přijel řidič společnosti, se kterou budu jednat. Ale kdyby Bushido vystoupil…
„Ano. Bude to tak jednodušší. Vezmu s sebou rovnou i tvé kufry. Nebo to z nějakého důvodu nevyhovuje?“
„Ne, to ne, to jen…,“ kousl jsem se do rtu. Nikdy jsem si nediktoval podmínky. Ale na druhou stranu, nikdy žádný klient nepřijel až ke mně domů.
„Jen?“ úsměvem mi dal najevo, že poslouchá a je ochotnej mi vyjít vstříc. Byl jsem rád, že má tak vstřícnou náladu.
„Byl bych rád, kdybyste před mým domem nevystupoval,“ přiznal jsem. „Znám Billa, je zatraceně zvědavej. A… No, kdybyste vystoupil vy, asi bych mu nedokázal vysvětlit, proč jste pro mě přijel… A… no…“
„Je mi to jasný,“ zasmál se. „Takže v sobotu v půl desátý?“
„Před mým domem,“ a v tu chvíli jsem si vzpomněl, že v pondělí mám letět na Kubu s paní Dietrichovou. No, nevadí. Holt to budu muset odříct.
V tu chvíli mi nedošlo, že to bylo poprvé, co jsem dal přednost později nabídnuté nabídce. Vždycky u mě platilo, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Ale Bushido to celé rozhodil.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Do Dubaja by som išla aj ja, a Bill s joho kamatátkou chudák Tom 😛 ten si s nimi asi užil. A bushido je tu pohodový chlapík.
Miluju třeštidlo Billa.. takovýho, jako je právě tady =3 ♥
Doufám, že Bill ten pohovor zvládne a tu práci dostane.. určitě by byl rád, kdyby nebyl závislý jen na tom, co dostane od Toma =)
Chudák Tom.. tam sedí na gauči, vedle něj něco ťuká Bu do noťasu.. a on tam kouká na nějaký stupidní film.. 😀 (to mi připomíná to, jak to teď vypadá u mě doma, když vedle mě sedíš (Sandro), ťukáš do notebooku a já píšu koment a budu sledovat film.. trochu ironie =D )
Jo, opravdu ti složil už dva komplimenty.. máš s tím nějaký problém?? =D
Inka je skvělá.. hezky si … zjednala pořádek mezi dvojčatama… jak okřikla Toma.. nemůžu si pomoci, ale je to strašně… sladké a roztomilé.. hlavně jak Tom okamžitě.. no nedá se říci poslechl.. ale řídil se jejím rozkazem =D
Jak Tom přesně ví, jak by Bill vypadal… Ince a Billovi to asi divný nepřijde.. kdyby jen věděli pravdu.. asi by dost zírali =D
Tom si koupil úzký džíny =3 ♥_♥ ♥♥♥♥♥
Tomane!! Koukej je okamžitě vyhrabat z tý skříně a vzít si je na sebe, neštvi mě… slyšel jsi, co jsem řekla?? Ne?? počkej, já si tam za tebou dojdu a to uvidíš ten mazec.. pak budeš ještě rád, že ty kalhoty máš a nemusíš chodit na ulici v trenkách =D
Tomi.. teď tě lituju, odmítnutý vlastním dvojčetem… =( .. já vím, že to Billovi odpustíš.. Ona by si na tebe Inka jinak došlápla co??.. to je taková malá potvůrka =D
Bridget Jonesová.. oukej.. musím se na to taky někdy podívat.. abych měla ponětí, proč se na to Bu díval tak divně =D
Je hezké jak si povídají.. Přesto, že se vidí teprve podruhé =) Jak mluví o Billovi.. hezky to Tom utnul.. asi věděl, že by to nedopadlo moc dobře, kdyby pokračoval =D =)
Um.. taky bych se tam jela podívat s nima.. ale.. asi by mě s sebou nevzali.. klidně bych hrála pejska.. kočku.. morče.. nebo jiného domácího mazlíčka kromě pavouka =D
[2]: Oki, to jsem já… Sandra je dneska u mě, přihlásila se na mým pc na net, když nemá na notebooku u mě přístup, protože nemáme wifinu… a jaksi jak se přihlásila, tak tam měla jiné nicky.. :=D takže.. ten koment jsem psala já a Sandra mi jen nakukovala přes rameno, aby si přečetla, co ze mě vylezlo =D
woow, Dubaj!! snad se pro mě v kufru najde ještě nějaké místo 😀 moc krásná povídka, hned si mě získala. těším se na další díl 🙂
Zapomeňte na Dubaj, tam odlétá Bill, zbytek zůstává v ČR na zadku 🙂
to je perfektní povídka! (teda pořád se modlím, aby to nesklouzlo do nějakého patosu a ubohé zápletky)
strašně se mi líbí styl psaní, je to šíleně moc čtivé a dokonce i zábavné. prostě si to hrozně moc užívám. 🙂 opradu jsi mě Sandro překvapila. nevím..asi bych to nečekala. 🙂
Ta povídka je bomba nadherna.