autor: Catherine & Sch-Rei
Rodinné povinnosti
Tom uhýbal pohledem od pohledu zelených očí. Nechtěl se s nimi střetnout ani za nic. Nechtěl vědět, co je v nich napsané, ale i tak nedokázal Andrease jen tak odstrčit. Nasucho polknul, on si přece zasloužil, aby ho Andy zbil, aby mu ublížil, on přece také ublížil jemu. Bylo to fér, to musel uznat, jen… Bál se bolesti na to, že věděl, že tohle může bolet až moc. „Posral jsi to, kamaráde. Úplně všechno,“ syknul blonďák a tvrdě strčil do Toma. Chytnul ho za dredy, zatahal za ně a hlavou mu udeřil o zídku, na kterou ho silou, kterou měl v rukách, tlačil. Tom hlasitě bolestně usyknul a snažil se chytit za místo, kde se střetl se zídkou. Najednou se mu zatočila hlava a pevně semkl víčka k sobě a padl do dešťové kaluže na kolena.Andreas se sám se sebou spokojený ušklíbnul a podíval se na zem k Tomovi. Kolem jeho hlavy se kaluž nebezpečně zbarvovala do rudé barvy.
„Sráči,“ syknul znechuceně a párkrát kopnul špičkou boty Toma do břicha. Potřeboval mu oplatit to, co udělal on. Sice jinak, ale přece. Tom ale neřekl ani slovo. Jen k sobě pevně tiskl víčka a pokoušel udržet sám sebe při vědomí. Zdálo se mu, jako by unikal mimo realitu, co se okolo něj děla, a cítil jenom ostrou bolest, která pomalu mizela s přicházející příjemnou tmou a tichem. Najednou byly slyšet jenom houkačky. Andreas se poplašeně podíval kolem sebe, když viděl přibližující se světla, rychle se rozběhl pryč od Toma. Tušil, že jednou se vina odhalí, ale nechtěl teď. Bylo na to… ještě příliš brzo.
„Sráči,“ syknul znechuceně a párkrát kopnul špičkou boty Toma do břicha. Potřeboval mu oplatit to, co udělal on. Sice jinak, ale přece. Tom ale neřekl ani slovo. Jen k sobě pevně tiskl víčka a pokoušel udržet sám sebe při vědomí. Zdálo se mu, jako by unikal mimo realitu, co se okolo něj děla, a cítil jenom ostrou bolest, která pomalu mizela s přicházející příjemnou tmou a tichem. Najednou byly slyšet jenom houkačky. Andreas se poplašeně podíval kolem sebe, když viděl přibližující se světla, rychle se rozběhl pryč od Toma. Tušil, že jednou se vina odhalí, ale nechtěl teď. Bylo na to… ještě příliš brzo.
**
Uteklo pár dní od pohřbu Carrie. Za celou dlouhou dobu se mezi Billem a Tomem nevytvořil žádný kontakt. Nekontaktovali se, nic. Jako kdyby se vůbec neznali. Důvod byl prostý; ani jeden nevěděl, na co by se vymluvil, proč volá.
Dnes to ale mělo být jiné. Bill potřeboval hlídání pro maličkou Rosie, protože se měl dostavit na pohovor k práci. Nechtěl ji tahat do mrakodrapu, do jedné z mnoha kanceláří. Navíc… Pravděpodobně by ho nevzali, kdyby zaměstnavatel viděl, že si neumí zařídit hlídání pro dítě. Bill do práce potřeboval, aby měl peníze na věci, které Rosie potřebovala.
Jako první člověk, který by mohl miminko pohlídat, napadl Billa překvapivě Tom, kdo jiný. Doufal v to, že bude mít čas a bude ochotný. Už dobrých pár minut se díval na mobilní telefon položený na konferenčním stolku hned vedle ovladače od televize. Rosie mu tiše oddychovala v náručí. Pořád se nemohl rozhodnout, zda má zavolat nebo nemá. Obával se toho, že to Tom nezvedne nebo se mu vysměje. Ale… měl k tomu důvod? Po pohřbu se k Billovi choval pěkně. Jo, protože jsi byl úplně v prdeli, stejně jako on; zanadával k sobě v duchu černovlásek.
Bill těžce vydechl, pro mobil se natáhnul. Přehodil si ho z ruky do ruky, než si ho nechal jen v pravé. Odemkl klávesnici a displej se rázem rozsvítil jemným světlem. Stačilo jen párkrát kliknout, než se dostal ke kontaktům.
„T… T… Tr,“ mluvil si sám pro sebe tiše Bill, zatímco sjížděl až na konec svého telefonního seznamu. Netušil, proč má uloženo tolik čísel, když ani většinu neznal. Srdce mu radostí zaplesalo, když najel na jméno Trümper. Těšil se na to, až uslyší Tomův hlas.
Černovlásek zmáčknul zelené tlačítko a přiložil si mobil k pravému uchu. Poslouchal nepříjemný pípací tón, čekal, než Tom hovor přijme. Hryzal si ret, ruce se mu klepaly, jako kdyby… šlo o něco víc, než o pohlídání dítěte.
„Bille?“ ozval se po chvilce zvonění Tomův hlas. Okolo něj byl slyšet hluk aut a ulice. Zněl malinko napjatě, Bill slyšel jeho zrychlený dech, pravděpodobně někam spěchal. Nic jiného snad dělat nemohl. Jinak by to jistě nebral.
„Kurva,“ zanadával potichu Tom, když pravděpodobně upustil něco na zem. Alespoň to tak znělo, podle Billa. Doufal, že Toma nerušil třeba při spěchu na nějakou důležitou schůzku. Vlastně… On nevěděl, zda je Tom někde zaměstnaný, nevěděl o něm skoro nic, přesto měl pocit, že ho zná roky. „Neruším tě?“ optal se černovlásek s obavami v hlase, nervózně si namotával na prst pramínek havraních vlasů. Tisknul si k tělu spinkající Rosie, díval se před sebe na čiré okno.
„Kurva,“ zanadával potichu Tom, když pravděpodobně upustil něco na zem. Alespoň to tak znělo, podle Billa. Doufal, že Toma nerušil třeba při spěchu na nějakou důležitou schůzku. Vlastně… On nevěděl, zda je Tom někde zaměstnaný, nevěděl o něm skoro nic, přesto měl pocit, že ho zná roky. „Neruším tě?“ optal se černovlásek s obavami v hlase, nervózně si namotával na prst pramínek havraních vlasů. Tisknul si k tělu spinkající Rosie, díval se před sebe na čiré okno.
„Um,“ zamručel Tom krátce a na chvíli jeho hlas utichl, když Bill slyšel jen projíždějící hlučný autobus kolem, nebo co to bylo. „…no sice mám trochu naspěch, ale vzhledem k mému hodinovému zpoždění bych řekl, že spěchat už nemá cenu,“ řekl Tom s úšklebkem. Mohl ho v jeho hlase skoro slyšet. „…Potřebuješ něco?“ Hned, jak Tom dokončil otázku, dostalo se k Billovi několik nadávek mířených pravděpodobně na nějakého chlapce, který do Toma vrazil. V duchu se nad tím pousmál, i když dobře věděl, že by mu nemělo cizí neštěstí být směšné.
„No já…“ začal větu černovlásek, jakoby se ale najednou zastavil. Olíznul si suché rty, pomyslel si cosi o koupi nového balzámu na rty a znovu se nadechl k pokračování. „…Měl bys zítra prosím čas? Potřebuju jít na pohovor, tudíž chápeš, že potřebuju, aby někdo pohlídal Rosie. Napadl jsi mě jako první,“ vydechl. Nebylo to nakonec tak těžké, jak se mu zdálo. Jen vyřknul svoji prosbu, nic víc. Skrývalo to za sebou sice schůzku, ale to Billovi nevadilo, ba naopak. Rád by Toma zase viděl, i když by mu to nepřiznal nahlas, ne teď.
„Mám čas, pohlídám ji,“ řekl Tom jednoduše a ztěžka vydechl, když se za ním zabouchly dveře. Zamyšleně zamručel, bylo slyšet v pozadí rádio s nějakou starší hudbou, která Billovi nic neříkala, a šum hlasů, příborů a tak dále. „…A budu rád, když uvidím i tebe,“ pousmál se.
„Tome, zlatíčko?“ ozval se na Tomově straně ženský hlas a Tom potichu nespokojeně zasténal. Bill, na druhé straně telefonu nakrčil nespokojeně nos. Tome? Zlatíčko? Vrtalo mu hlavou, kdo mohla být ona žena, co promluvila na Toma? Pohrával si s otázkou, zda bylo možné, že má Tom schůzku třeba s přítelkyní? Nikdy mu nic o sobě neřekl, respektive o osobním životě. Možná by se dozvěděl, kdyby na obědě na stejnou otázku odpověděl Tomovi, ale tak moc se před Tomem styděl, že je sám, i když k tomu neměl nejmenší důvod.
Co se ale černovláskovi líbilo víc, byla věta: „A budu rád, když uvidím i tebe.“ U srdce ho příjemně zahřálo, celé tělo se mu zachvělo vzrušením, při představě, že by ho Tom rád viděl.
„Mohl bys teda přijít ke mně zítra v devět ráno? Pošlu ti souřadnice,“ pousmál se Bill. V jeho hlase byla najednou znát radost. Těšil se jako malé dítě na Vánoce. Chtěl poskakovat radostně po pokoji, i když už byl starší. Byla to nejradostnější chvíle v posledních dnech. A za to všechno mohla jen jedna dobře mířená věta od Toma. „Dobře, dobře. Pokusím se vyhrabat z postele, abych to stihl,“ zasmál se trochu. Tom byl rád, že Billa uvidí. Nevěděl proč, když první den v nemocnici k němu cítil naprosto něco opačného než teď.
„Zlato, prosím tě… odlož ten telefon, máme se bavit spolu, ne… s mobilem, čekala jsem na tebe dost dlouho,“ ozýval se Billovi v telefonu dál ženský hlas. Tom jen něco nazpět rychle řekl, čemu Bill moc nerozuměl, jelikož Tom položil ruku na mikrofon. Bylo to něco, co Bill neměl slyšet? Jeho pohled se z okna sklopil k huňatému krémovému koberci a zavrtal ho tam. Všechno by nyní odpovídalo, že žena je Tomova přítelkyně nebo třeba… manželka? Zakroutil hlavou, nebylo snad možné, aby se ženil tak brzo, nebo snad ano? Carrie se také vdávala, když byla mladá. Pamatoval si na den, kdy se mu dostala do rukou obálka s pozvánkou.
„Dobře. Děkuju. Tak já nebudu rušit, zatím… Ahoj,“ vydechnul černovlásek a hovor típnul. Kdyby slyšel ještě nějaké slovo ženským hlasem, pravděpodobně by neudržel své emoce na uzdě. Pokládal si otázku, stejnou jako teď skoro pořád. Je snad možné, abych k Tomovi cítil nějaké… city, po tak krátké době? Mezitím, co se ale Bill pokoušel přemýšlet o citech k Tomovi, měl Tom úplně jiné problémy. Seděl v jedné z restaurací a držel v rukou jídelní lístek s předraženými nabídkami jídla a pití. Nechal si mobil položený na stole před sebou, kdyby se Bill ještě rozhodl zavolat. Mohli si popovídat trochu víc, než jen tohle, dlouho se neviděli, byl rád, že ho slyší, a to, co ho teď čekalo, nebylo moc příjemné.
„Co si dáš, zlato?“ usmála se žena na druhé straně stolu. Tom protočil oči a zavřel knížku s nabídkami, položil ji na stůl a sjel ženu pohledem.
„Nejsem dítě, neříkej mi zlato,“ zamumlal a nakrčil nos. Nesnášel, když ho takhle jeho matka oslovovala, už vůbec ne na veřejnosti.
„Tome, zlatíčko?“ ozval se na Tomově straně ženský hlas a Tom potichu nespokojeně zasténal. Bill, na druhé straně telefonu nakrčil nespokojeně nos. Tome? Zlatíčko? Vrtalo mu hlavou, kdo mohla být ona žena, co promluvila na Toma? Pohrával si s otázkou, zda bylo možné, že má Tom schůzku třeba s přítelkyní? Nikdy mu nic o sobě neřekl, respektive o osobním životě. Možná by se dozvěděl, kdyby na obědě na stejnou otázku odpověděl Tomovi, ale tak moc se před Tomem styděl, že je sám, i když k tomu neměl nejmenší důvod.
Co se ale černovláskovi líbilo víc, byla věta: „A budu rád, když uvidím i tebe.“ U srdce ho příjemně zahřálo, celé tělo se mu zachvělo vzrušením, při představě, že by ho Tom rád viděl.
„Mohl bys teda přijít ke mně zítra v devět ráno? Pošlu ti souřadnice,“ pousmál se Bill. V jeho hlase byla najednou znát radost. Těšil se jako malé dítě na Vánoce. Chtěl poskakovat radostně po pokoji, i když už byl starší. Byla to nejradostnější chvíle v posledních dnech. A za to všechno mohla jen jedna dobře mířená věta od Toma. „Dobře, dobře. Pokusím se vyhrabat z postele, abych to stihl,“ zasmál se trochu. Tom byl rád, že Billa uvidí. Nevěděl proč, když první den v nemocnici k němu cítil naprosto něco opačného než teď.
„Zlato, prosím tě… odlož ten telefon, máme se bavit spolu, ne… s mobilem, čekala jsem na tebe dost dlouho,“ ozýval se Billovi v telefonu dál ženský hlas. Tom jen něco nazpět rychle řekl, čemu Bill moc nerozuměl, jelikož Tom položil ruku na mikrofon. Bylo to něco, co Bill neměl slyšet? Jeho pohled se z okna sklopil k huňatému krémovému koberci a zavrtal ho tam. Všechno by nyní odpovídalo, že žena je Tomova přítelkyně nebo třeba… manželka? Zakroutil hlavou, nebylo snad možné, aby se ženil tak brzo, nebo snad ano? Carrie se také vdávala, když byla mladá. Pamatoval si na den, kdy se mu dostala do rukou obálka s pozvánkou.
„Dobře. Děkuju. Tak já nebudu rušit, zatím… Ahoj,“ vydechnul černovlásek a hovor típnul. Kdyby slyšel ještě nějaké slovo ženským hlasem, pravděpodobně by neudržel své emoce na uzdě. Pokládal si otázku, stejnou jako teď skoro pořád. Je snad možné, abych k Tomovi cítil nějaké… city, po tak krátké době? Mezitím, co se ale Bill pokoušel přemýšlet o citech k Tomovi, měl Tom úplně jiné problémy. Seděl v jedné z restaurací a držel v rukou jídelní lístek s předraženými nabídkami jídla a pití. Nechal si mobil položený na stole před sebou, kdyby se Bill ještě rozhodl zavolat. Mohli si popovídat trochu víc, než jen tohle, dlouho se neviděli, byl rád, že ho slyší, a to, co ho teď čekalo, nebylo moc příjemné.
„Co si dáš, zlato?“ usmála se žena na druhé straně stolu. Tom protočil oči a zavřel knížku s nabídkami, položil ji na stůl a sjel ženu pohledem.
„Nejsem dítě, neříkej mi zlato,“ zamumlal a nakrčil nos. Nesnášel, když ho takhle jeho matka oslovovala, už vůbec ne na veřejnosti.
Žena, s viditelně obarvenými vlasy na blond sjela svého syna zkoumavým pohledem.
„Promiň, broučku. Jinak… Koho rád uvidíš?“ usmála se a zvedla oči, barvy stejné jako Tomovy, z jídelního lístku ke svému jedinému synovi. Tom protočil oči.
„Co kdybys mi prostě… říkala Tome, hm?“ vytáhl jedno obočí a podíval se na matku. Nechtěl, aby mu tak říkala, navíc… Bill to její ‚zlatíčko‘ musel jistě slyšet. Bylo mu to trapné, nejenom kvůli Billovi, ale touhle řečí by se mohl vykroutit z její otázky. Nechtěl odpovídat a nechtěl lhát, ale jistě by se mu těžko matce vysvětlovalo, že tón, jakým to řekl, patřil kamarádovi. Ano, Bill se mu líbil, ale jeho matce by se ta situace rozhodně nelíbila. „Dobře, Tome, na koho se těšíš?“ Henrieta nepřestala upírat na Toma svůj pohled, pořád ho zkoumala. Doufala, že to mohla být nějaká dívka. Chtěla, aby se Tom oženil a měl dědice pro svůj majetek. „…Caroline?“ usmála se a opřela si lokty o stůl. Caroline byla blonďatá dcera manželů, se kterými se Tomovi rodiče dlouhou dobu přátelili. Dívka byla stejně stará jako Tom. Tom se jen ušklíbl. Kdyby ale matce všechno řekl, třeba by se konečně vyhnul těmhle obědům, které musel každý týden jednou nebo dvakrát trpět. Tolik moc by zase neobětoval, nebo ano? Vůbec. Pohodlně se opřel a založil ruce na hrudníku. Věděl, jak jeho matka nesnáší jeho pohodlné pózy, postoje, nebo sezení u jídelního stolu. Jemu to ale nevadilo, seděl tak přece on, ne ona. Odkašlal si a pokrčil rameny. „Nebyla to dívka, a Caroline už vůbec ne,“ řekl bez emocí v hlase a pokrčil rameny. Vzpomněl si na tón hlasu, který měl, když mluvil s Billem. Zdál se mu jiný, než jakým tónem mluví například s matkou, samozřejmě. Ušklíbl se. Taky nechápal, co jeho rodiče vidí na Caroline. Ta holka se mu vůbec nelíbila, nenáviděl její pohledy, které po něm už nějakou tu dobu házela. Oklepal se. Henrietin pohled očí se zúžil. Nelíbila se jí Tomova slova. Že to nebyla dívka? Na koho jiného se tedy mohl těšit?!
„Caroline je, Tome, úžasná holka, děláš, jako kdybys to nevěděl. Zítra s ní jdeš na oběd,“ pokrčila rameny a podívala se na svoji drahou manikéru. Ušklíbla se. Ať měl Tom plány jakékoliv, nepřicházelo v úvahu, že by je splnil. Ne, když neměl mít schůzku s možnou budoucí manželkou.
„Promiň, broučku. Jinak… Koho rád uvidíš?“ usmála se a zvedla oči, barvy stejné jako Tomovy, z jídelního lístku ke svému jedinému synovi. Tom protočil oči.
„Co kdybys mi prostě… říkala Tome, hm?“ vytáhl jedno obočí a podíval se na matku. Nechtěl, aby mu tak říkala, navíc… Bill to její ‚zlatíčko‘ musel jistě slyšet. Bylo mu to trapné, nejenom kvůli Billovi, ale touhle řečí by se mohl vykroutit z její otázky. Nechtěl odpovídat a nechtěl lhát, ale jistě by se mu těžko matce vysvětlovalo, že tón, jakým to řekl, patřil kamarádovi. Ano, Bill se mu líbil, ale jeho matce by se ta situace rozhodně nelíbila. „Dobře, Tome, na koho se těšíš?“ Henrieta nepřestala upírat na Toma svůj pohled, pořád ho zkoumala. Doufala, že to mohla být nějaká dívka. Chtěla, aby se Tom oženil a měl dědice pro svůj majetek. „…Caroline?“ usmála se a opřela si lokty o stůl. Caroline byla blonďatá dcera manželů, se kterými se Tomovi rodiče dlouhou dobu přátelili. Dívka byla stejně stará jako Tom. Tom se jen ušklíbl. Kdyby ale matce všechno řekl, třeba by se konečně vyhnul těmhle obědům, které musel každý týden jednou nebo dvakrát trpět. Tolik moc by zase neobětoval, nebo ano? Vůbec. Pohodlně se opřel a založil ruce na hrudníku. Věděl, jak jeho matka nesnáší jeho pohodlné pózy, postoje, nebo sezení u jídelního stolu. Jemu to ale nevadilo, seděl tak přece on, ne ona. Odkašlal si a pokrčil rameny. „Nebyla to dívka, a Caroline už vůbec ne,“ řekl bez emocí v hlase a pokrčil rameny. Vzpomněl si na tón hlasu, který měl, když mluvil s Billem. Zdál se mu jiný, než jakým tónem mluví například s matkou, samozřejmě. Ušklíbl se. Taky nechápal, co jeho rodiče vidí na Caroline. Ta holka se mu vůbec nelíbila, nenáviděl její pohledy, které po něm už nějakou tu dobu házela. Oklepal se. Henrietin pohled očí se zúžil. Nelíbila se jí Tomova slova. Že to nebyla dívka? Na koho jiného se tedy mohl těšit?!
„Caroline je, Tome, úžasná holka, děláš, jako kdybys to nevěděl. Zítra s ní jdeš na oběd,“ pokrčila rameny a podívala se na svoji drahou manikéru. Ušklíbla se. Ať měl Tom plány jakékoliv, nepřicházelo v úvahu, že by je splnil. Ne, když neměl mít schůzku s možnou budoucí manželkou.
„Nemám zítra na blondýnu čas. Mám už lepší plány,“ pokrčil jen tak rameny. Nehodlal chodit nikam s žádnou blondýnkou, pokud by to neměla být sestřenka Caroline; Aimee. Ta byla úplně o něčem jiném. Nebyla to ta slušná slečna jako tahle. Ale i tak… Ani kvůli blondýnce Aimee by nezrušil hlídání Rosie, a už vůbec možnost vidět Billa. Na to mohla jeho matka okamžitě zapomenout.
„A jaké máš plány?“
„Budu hlídat Carrie dítě,“ vydechl Tom. Zachvěl se, když řekl její jméno a zabodl pohled do ubrusu. Jeho matka Carrie znala jako Andreasovu přítelkyni a dceru jejího bývalého přítele. Měla s jeho otcem dobrý vztah stále, i potom, co se rozešli. Bohužel Carrie takové štěstí s jejím otcem už neměla. „…Má ji u sebe její kamarád. Fajn kluk. Jmenuje se… Bill, to je ten, na koho se těším,“ řekl klidně, bez náznaku emoce, zmínka o kamarádce ho malinko rozhodila. Nebyla to věc, na kterou chtěl právě myslet. Zvedl pohled k matce. Všiml si, jak nakrčila obočí. Hlídání dítěte? Henrietě se rozhodně nezdálo, že zrovna tohle je lepší, než oběd s dívkou.
„Tak ať si ji pohlídá ten Bill, hm? Ty půjdeš na oběd s Caroline. Tebe mají zajímat dívky, ne děti. Ty tě budou zajímat až po svatbě. Měl by sis už někoho najít,“ řekla větu, kterou říkala na každém společném obědě se synem. Těšila se na roli babičky, zneklidňoval ji Tomův absolutní klid, k takovéhle věci. Jako kdyby ho to vůbec… Nezajímalo. Tom nad tím ale jen zakroutil hlavou.
„Chci hlídat Rosie, nezajímá mě Caroline, navíc… Možná bych chtěl pozvat někam Billa, ne nějakou blondýnu,“ ušklíbl se. Vlastně mu to nepřišlo jako špatný nápad. Mohl by nějaký večer Billa pozvat třeba na večeři i s malou Rosie. Mohli by se pobavit, víc seznámit a třeba i sblížit. Není to vůbec nápad k zahození. Pousmál se nad tím. Třeba… By měl nějakou šanci. Konec konců… Když se ho zeptal, zda někoho má, neodpověděl. Tom si byl téměř jistý, že to znamená, že je Bill sám.
„Billa? Thomasi, je to kluk, s ním vůbec nemůžeš přemýšlet o budoucnosti. Fajn, je pěkné mít kamarády, ale ty nebudeš mít do konce života. Caroline, jakožto tvoje budoucí manželka s tebou bude do smrti. A děti, které budete mít taky. Víc se s tebou o tom nehodlám bavit, ano?“
„Tak ať si ji pohlídá ten Bill, hm? Ty půjdeš na oběd s Caroline. Tebe mají zajímat dívky, ne děti. Ty tě budou zajímat až po svatbě. Měl by sis už někoho najít,“ řekla větu, kterou říkala na každém společném obědě se synem. Těšila se na roli babičky, zneklidňoval ji Tomův absolutní klid, k takovéhle věci. Jako kdyby ho to vůbec… Nezajímalo. Tom nad tím ale jen zakroutil hlavou.
„Chci hlídat Rosie, nezajímá mě Caroline, navíc… Možná bych chtěl pozvat někam Billa, ne nějakou blondýnu,“ ušklíbl se. Vlastně mu to nepřišlo jako špatný nápad. Mohl by nějaký večer Billa pozvat třeba na večeři i s malou Rosie. Mohli by se pobavit, víc seznámit a třeba i sblížit. Není to vůbec nápad k zahození. Pousmál se nad tím. Třeba… By měl nějakou šanci. Konec konců… Když se ho zeptal, zda někoho má, neodpověděl. Tom si byl téměř jistý, že to znamená, že je Bill sám.
„Billa? Thomasi, je to kluk, s ním vůbec nemůžeš přemýšlet o budoucnosti. Fajn, je pěkné mít kamarády, ale ty nebudeš mít do konce života. Caroline, jakožto tvoje budoucí manželka s tebou bude do smrti. A děti, které budete mít taky. Víc se s tebou o tom nehodlám bavit, ano?“
„Co je na tom, že je to kluk? Je milý, hezký, hodný, chytrý… Úžasný. Navíc… Líbí se mi,“ řekl Tom klidně a líně se rozhlédl po místnosti. Věděl, že tohle se jeho matce líbit nebude, ale jemu se opravdu líbil, a to si přiznal už dávno. Navíc… Miloval dělat matce schválnosti, nevěděl proč, ale ano. A taky ho zajímala reakce na to, že se jejímu úžasnému synovi líbí chlapec a ne dívka.
Rozhovor přerušil číšník, který si přišel pro objednávku. Odkašlal si a podíval se na dvě osoby u stolu. Pousmál se, když zjistil, že to jsou Trümperovi. Byli stálými zákazníky.
„Máte vybráno?“ připravil si na stříbrný podnos papírek na objednávku a vzal do ruky propisovací pero. Tom k němu zvedl pohled a přikývl.
„Dám si jenom sklenici vody, děkuju,“ pousmál se. Neměl hlad, raději by dospal to, co v noci zameškal v klubu. Věděl, že má trochu kruhy pod očima, ale vlastně ho to netrápilo, hlavně, že takhle ospale nebude vypadat i zítra, až uvidí Billa.
„Máte vybráno?“ připravil si na stříbrný podnos papírek na objednávku a vzal do ruky propisovací pero. Tom k němu zvedl pohled a přikývl.
„Dám si jenom sklenici vody, děkuju,“ pousmál se. Neměl hlad, raději by dospal to, co v noci zameškal v klubu. Věděl, že má trochu kruhy pod očima, ale vlastně ho to netrápilo, hlavně, že takhle ospale nebude vypadat i zítra, až uvidí Billa.
„Dáme si dvakrát smaženého pstruha s opékanými brambory. K tomu si dám také vodu, děkuji,“ usmála se Henrieta a odložila jídelní lístek, který ještě pořád držela před obličejem. Potřebovala si s Tomem promluvit na téma Bill, tudíž opravdu nepřicházelo v úvahu, že by nejedl. Byla si jistá, že by jinak odešel hned, co by svoji vodu vypil. Číšník střelil pohledem po Tomovi, vytáhnul obočí. Byl z toho zmatený, nevěděl, co si má napsat. Dredáč protočil oči. Věděl, co má jeho matka v plánu, ale vybavovat se mu opravdu nechtělo. Ale což… Času měl dost a aspoň se při jednom z jejich monologů trošku prospí a nebude muset obědvat ve fastfoodu.
„Fajn,“ pokrčil rameny a odvrátil pohled pryč. Již od pohledu milý číšník přikývl a zaznamenal si objednávku.
„Za chvíli vám přinesu vodu,“ usmál se a odešel stejně rychle, jako přišel. „Takže Tome… Abychom si to vyjasnili. Ty nebudeš s chlapcem nikdy udržovat jiný, jak čistě přátelský vztah, ano?“ pokračovala k nakousnutému tématu Tomova matka. Ani číšník ji nevyrušil. Tom se na ni podíval a zakroutil hlavou. Chtělo se mu smát, vážný tón jeho matky už byl tak moc ohraný a otravný, až mu to přišlo vtipné.
„Ne. Pokud nevíš, je to můj život, jak jsi mi už oznámila, když mě vyhodili ze školy a já se nechtěl na další už hlásit. To ti bylo celkem fuk, takže… Jak jsi řekla, můj život, moje rozhodnutí, je to na mně, ne na tobě. I kdybych měl spát s klukem, je to moje věc, kdybych s ním měl chodit, moje věc,“ pokrčil rameny a dál sledoval matku. Nechtěla tady rozebírat na veřejnosti svoje problémy, nebyl gay, Bill byl jediný chlapec, co se mu kdy líbil. Teda… Krom Andrease. Je vděčný za to, že o tomhle jeho matka neví. Henrieta zalapala po dechu, téměř nevěřila svým uším. Tomova slova ji zneklidňovala, a to opravdu hodně vážným způsobem. „Thomasi, ty nejsi homosexuál. Nikdo v naší rodině není, takže ani ty. Navíc… Přestaň mluvit takhle u oběda, ano? Je to jenom pobláznění, až poznáš tu pravou, uvidíš, že to přejde stejně rychle, jako to přišlo,“ pokrčila rameny. Přiložila si ke rtům sklenici vody, ve které plaval citrón, a napila se. Číšník postavil vodu i před Toma. Opět nad ní protočil oči.
„Můj život,“ řekl jednoduše a také se napil vody. Trošku se zašklebil, nechápal, proč si to objednal, když nesnášel obyčejnou bublinkovou vodu. Sklenici zase rychle položil. „…Tobě do toho taky nikdo nekecal, takže si do toho nenechám kecat ani já. Navíc… Nevím, co šílíš. Jsme s Billem prostě přátelé, jenom se mi líbí. I když myslím, že bych měl u něj dobrou šanci,“ spokojeně se ušklíbl sám nad sebou. Zajímalo ho, kam to jeho povídání jeho matka nechá dojít.
„Fajn,“ pokrčil rameny a odvrátil pohled pryč. Již od pohledu milý číšník přikývl a zaznamenal si objednávku.
„Za chvíli vám přinesu vodu,“ usmál se a odešel stejně rychle, jako přišel. „Takže Tome… Abychom si to vyjasnili. Ty nebudeš s chlapcem nikdy udržovat jiný, jak čistě přátelský vztah, ano?“ pokračovala k nakousnutému tématu Tomova matka. Ani číšník ji nevyrušil. Tom se na ni podíval a zakroutil hlavou. Chtělo se mu smát, vážný tón jeho matky už byl tak moc ohraný a otravný, až mu to přišlo vtipné.
„Ne. Pokud nevíš, je to můj život, jak jsi mi už oznámila, když mě vyhodili ze školy a já se nechtěl na další už hlásit. To ti bylo celkem fuk, takže… Jak jsi řekla, můj život, moje rozhodnutí, je to na mně, ne na tobě. I kdybych měl spát s klukem, je to moje věc, kdybych s ním měl chodit, moje věc,“ pokrčil rameny a dál sledoval matku. Nechtěla tady rozebírat na veřejnosti svoje problémy, nebyl gay, Bill byl jediný chlapec, co se mu kdy líbil. Teda… Krom Andrease. Je vděčný za to, že o tomhle jeho matka neví. Henrieta zalapala po dechu, téměř nevěřila svým uším. Tomova slova ji zneklidňovala, a to opravdu hodně vážným způsobem. „Thomasi, ty nejsi homosexuál. Nikdo v naší rodině není, takže ani ty. Navíc… Přestaň mluvit takhle u oběda, ano? Je to jenom pobláznění, až poznáš tu pravou, uvidíš, že to přejde stejně rychle, jako to přišlo,“ pokrčila rameny. Přiložila si ke rtům sklenici vody, ve které plaval citrón, a napila se. Číšník postavil vodu i před Toma. Opět nad ní protočil oči.
„Můj život,“ řekl jednoduše a také se napil vody. Trošku se zašklebil, nechápal, proč si to objednal, když nesnášel obyčejnou bublinkovou vodu. Sklenici zase rychle položil. „…Tobě do toho taky nikdo nekecal, takže si do toho nenechám kecat ani já. Navíc… Nevím, co šílíš. Jsme s Billem prostě přátelé, jenom se mi líbí. I když myslím, že bych měl u něj dobrou šanci,“ spokojeně se ušklíbl sám nad sebou. Zajímalo ho, kam to jeho povídání jeho matka nechá dojít.
„Thomasi, stop!“ sykla po poslední Tomově větě. Zasmál se nad tím, určitě by se jí nelíbilo, kdyby mluvil o… představě sexu s klukem. Bylo vhodné ji vytočit? Možná ano, možná ne. Ale chtěl to zkusit a vyhnout se jak obědu s Caroline, tak dalšímu obědu s matkou. Nesnášel to a nechápal, proč se takhle musí scházet.
„A víš… vlastně sex s klukem je… mnohem lepší než s holkou. to ti můžu říct z vlastní zkušenosti, i když jsem nebyl na té pozici, na které si myslíš, bylo to až moc dobrý.“ Henrieta se zašklebila, právě byl dle ní vhodný okamžik pro ukončení rozhovoru.
„Myslím, že o tomhle se s tebou už bavit nebudu, ano? Ani teď, ani jindy.“
„A víš… vlastně sex s klukem je… mnohem lepší než s holkou. to ti můžu říct z vlastní zkušenosti, i když jsem nebyl na té pozici, na které si myslíš, bylo to až moc dobrý.“ Henrieta se zašklebila, právě byl dle ní vhodný okamžik pro ukončení rozhovoru.
„Myslím, že o tomhle se s tebou už bavit nebudu, ano? Ani teď, ani jindy.“
Tom pokrčil rameny.
„Já ti to klidně povím, jaký to je. Víš… Já nechci Caroline. Zajímám se o Billa, ne o ni a je mi fuk, jestli mi to schvaluješ nebo ne,“ přejel prstem po vrchní hraně skleničky a pousmál se. Vzpomněl si, jak sledoval Billa, když tohle dělal v den pohřbu. Bylo to… Roztomilé.
„Mě to nezajímá, takže si svoje postřehy nech sám pro sebe, ano? Nebo pro Billa,“ odfrkla si pohrdavě. „…Je alespoň z majetné rodiny?“ Tom nakrčil obočí. Vlastně na otázku asi nemohl odpovědět, nic moc o něm nevěděl. Ale… Pravděpodobně ne, jak hádal. Ale to hodlal zjistit.
„Na tomhle ale přece nezáleží,“ protočil oči a opřel se o opěradlo židle. Chtěl, aby mu konečně donesli jídlo, on ho snědl a mohl v klidu odejít k sobě domů a vyspat se na zítra. Ale to nehrozilo, pokud ho matka bude zase zdržovat jako vždy.
„Já ti to klidně povím, jaký to je. Víš… Já nechci Caroline. Zajímám se o Billa, ne o ni a je mi fuk, jestli mi to schvaluješ nebo ne,“ přejel prstem po vrchní hraně skleničky a pousmál se. Vzpomněl si, jak sledoval Billa, když tohle dělal v den pohřbu. Bylo to… Roztomilé.
„Mě to nezajímá, takže si svoje postřehy nech sám pro sebe, ano? Nebo pro Billa,“ odfrkla si pohrdavě. „…Je alespoň z majetné rodiny?“ Tom nakrčil obočí. Vlastně na otázku asi nemohl odpovědět, nic moc o něm nevěděl. Ale… Pravděpodobně ne, jak hádal. Ale to hodlal zjistit.
„Na tomhle ale přece nezáleží,“ protočil oči a opřel se o opěradlo židle. Chtěl, aby mu konečně donesli jídlo, on ho snědl a mohl v klidu odejít k sobě domů a vyspat se na zítra. Ale to nehrozilo, pokud ho matka bude zase zdržovat jako vždy.
„Na tom záleží. Nemůžeš takhle naši rodinu pošpinit, Thomasi. Co by si asi lidé pomysleli?“
„Mně jsou, maminko, ostatní úplně volní,“ zamumlal Tom a pokrčil rameny. Podepřel si hlavu o ruku a uculil se, když jeho matka po něm střelila pohledem. Měl jí už plný zuby, koho zajímalo, co si mysleli ostatní, jeho zajímalo, co si myslí Bill. Právě teď ho to zajímalo a chtěl s ním mluvit. Trošku se pousmál, když natahoval ruku k mobilu. Stáhl ale ruku zpět, když ucítil něco lepkavě vlhkého, se sladkou malinovou vůní na své tváři. Nechápavě zamrkal a pootočil hlavu. Vytáhl obočí, když nechápavě sjel pohledem blondýnku v bílých šatech.
„Ahoj Tome,“ zašvitořila sladce Caroline a posadila se na židli, která byla vedle Toma. Přehodila nohu přes nohu, šaty si uhladila. Střelila pohledem po Tomově matce.
„Dobrý den, paní Trümperová. Jsem tady, jak jste si přála,“ nasadila na tvář nevinný úsměv. Úsměv, kvůli kterému ji všichni zbožňovali. Včetně Tomovy rodiny, avšak kromě Toma. Tom byl nucen už poněkolikáté protočit oči, usykl, když se podpatek jeho matky srazil s jeho nohou. Probodl ji pohledem.
„Ahoj Caroline,“ usmála se na ni a přikývla.
„Dáš si s námi i oběd?“ zamumlal Tom otráveně, ale na blondýnku se nepodíval. „…Určitě spěcháš a máš lepší věci na práci, dobře, fajn, měj se,“ usykl znovu, když se opět vysoký podpatek střetl s jeho nohou a donutil ho usyknout a vidět třetí vražedný pohled jeho matky.
„Dobrý den, paní Trümperová. Jsem tady, jak jste si přála,“ nasadila na tvář nevinný úsměv. Úsměv, kvůli kterému ji všichni zbožňovali. Včetně Tomovy rodiny, avšak kromě Toma. Tom byl nucen už poněkolikáté protočit oči, usykl, když se podpatek jeho matky srazil s jeho nohou. Probodl ji pohledem.
„Ahoj Caroline,“ usmála se na ni a přikývla.
„Dáš si s námi i oběd?“ zamumlal Tom otráveně, ale na blondýnku se nepodíval. „…Určitě spěcháš a máš lepší věci na práci, dobře, fajn, měj se,“ usykl znovu, když se opět vysoký podpatek střetl s jeho nohou a donutil ho usyknout a vidět třetí vražedný pohled jeho matky.
Caroline nechápavě zakroutila hlavou a na Toma se podívala. Pohladila ho po tváři, palcem jemně setřela obtisk svých rtů, když mu na tvář vlepila pusu.
„Samozřejmě, že si s vámi dám oběd. Proto jsem tady, kvůli tobě, víš?“ zašeptala a naklonila se k Tomovi. Přivřela oči, políbila ho na rty. Tom poplašeně zamrkal a zkusil se odtáhnout od Carolyniných rtů. Odtáhl se i s židlí, která se málem i s ním převrátila. Hned vstal. Tohle na něj bylo moc, nechápal, o co se blondýna snažila, ale nelíbilo se mu to. Přešlápl na místě a střelil po ní pohledem. „Omlouvám se, ale musím jít… Já… Mám… Práci. Víte, moje babička má rozbitou kočku,“ kývl, ale zarazil se. Zamrkal. C-cože? „…Chci říct, moje babička je nemocná, musím se o ni starat.“
„Thomasi, tvoje babička je tři roky po smrti,“ sykla blondýna, co byla Tomova matka, a probodla ho pohledem. Nelíbilo se jí, jak od Caroline couvl, takhle to neplánovala. Tom znovu usykl, ale tentokrát schválně a ublíženě. Podíval se na ni.
„Takhle mluvit o naší babičce…“ odfrkl si a otočil se směrem k východu. Rychle odkráčel pryč, a jakmile se dostal na čerstvý vzduch, úlevně vydechl. Nechal za sebou jen dvě nechápající blondýnky, které a něj ještě chvíli koukaly přes prosklenou výlohu, než zmizel v davu.
„Samozřejmě, že si s vámi dám oběd. Proto jsem tady, kvůli tobě, víš?“ zašeptala a naklonila se k Tomovi. Přivřela oči, políbila ho na rty. Tom poplašeně zamrkal a zkusil se odtáhnout od Carolyniných rtů. Odtáhl se i s židlí, která se málem i s ním převrátila. Hned vstal. Tohle na něj bylo moc, nechápal, o co se blondýna snažila, ale nelíbilo se mu to. Přešlápl na místě a střelil po ní pohledem. „Omlouvám se, ale musím jít… Já… Mám… Práci. Víte, moje babička má rozbitou kočku,“ kývl, ale zarazil se. Zamrkal. C-cože? „…Chci říct, moje babička je nemocná, musím se o ni starat.“
„Thomasi, tvoje babička je tři roky po smrti,“ sykla blondýna, co byla Tomova matka, a probodla ho pohledem. Nelíbilo se jí, jak od Caroline couvl, takhle to neplánovala. Tom znovu usykl, ale tentokrát schválně a ublíženě. Podíval se na ni.
„Takhle mluvit o naší babičce…“ odfrkl si a otočil se směrem k východu. Rychle odkráčel pryč, a jakmile se dostal na čerstvý vzduch, úlevně vydechl. Nechal za sebou jen dvě nechápající blondýnky, které a něj ještě chvíli koukaly přes prosklenou výlohu, než zmizel v davu.
autor: Catherine & Sch-Rei
betaread: Janule
