Prayers to Stars 7.

autor: xoxo_Lady

Bill seděl v rozžhaveném písku, slunce bylo opět v celé své kráse na obloze a hřálo stejně silně a neúnavně jako den předtím. Nohama nataženýma před sebe hrabal v písku. Kotníky do něj vydloubl hlubokou jámu, avšak své práce si nevšímal. Všechna jeho pozornost se upírala na vysvětlujícího Toma, který seděl vedle něj a Asha se lehce pohupovala na jeho kolenou. Prstem nakreslil do písku obrys připomínající mapu Německa a s úsměvem pokynul Ashe, aby dokončila jeho práci.

„Pamatuješ si ještě, co jsem tě učil?“ zeptal se s úšklebkem, aby Ashu trochu pozlobil. Podařilo se mu to, děvčátko se vyrovnalo v zádech a s ukřivděným výrazem ho probodlo spalujícím pohledem. Poté si přidřeplo naproti Toma a s úsměvem vložilo malinký kamínek na první místo, které ji napadlo.

„Tohle je Berlín, hlavní město Německa,“ obhájila svou práci a pokračovala v pokládání kamínků do mapy a po každém řekla název nějakého významného města, pohoří nebo řeky. S dokončením své práce se postavila a hrdě se na svůj výtvor zadívala. „Vidíš? Říkala jsem, že to umím!“

Tom se naklonil, aby lépe viděl, pak s pokrčením ramen zakýval hlavou na znamení nesouhlasu.

„Myslím, že je tam vše důležité,“ přidal se k Ashině obhajobě Bill, doteď jen tiše pozorující.

„Ne, něco tam chybí. Něco pro mě velmi důležitého,“ řekl Tom a opět se rukama opřel o písek, oddálil se tak od mapy a nechal Ashu přemýšlet. Věděl, že na to přijde, byla to velmi chytrá holčička a věnoval jí už hodně času výuky. Naučil ji číst, psát, počítat a díky tomu, že s ní nemluvil jinak než jeho rodným jazykem, se naučila i německy. Nechyběly jí ani základy zeměpisu, to považoval za velmi důležité. Byl si jist, že to bude Asha potřebovat, až se mu povede to, po čem tak dlouho touží. Jestli se to povede.

„Vím! Vím to!“ vykřikla náhle Asha s takovým nadšením, až se Bill polekal a nohou zaryl tak hluboko do písčité jámy, že se všechen písek vsypal do jeho kožených, nyní zaprášených bot. „Promiň, Tomi, omlouvám se!“ Holčička vskočila do Tomovy připravené náruče, objala ho a několikrát se ujistila, že ho nerozesmutnila. Zlobila se sama na sebe, že zapomněla něco tak důležitého.

„Tak co jsi zapomněla? Protože já na nic nemůžu přijít, je tam všechno, co bys měla vědět.“ Bill zvědavě nakrčil čelo, když se Ashin pohled zabořil do jeho.

„Přece Loitsche.“ Název malé vesnice vyslovila Asha společně s Tomem a společně položili poslední kamínek na místo, kde vesnice sídlí.

„Proč Loitsche? Až na to, že tam bydlí má rodina, mi to místo přijde hodně nevýznamné,“ namítnul, přičemž nechápavost z jeho hlasu jen čišela.

„Bydlíš v Loitsche?“ Bill se otočil na udiveného Toma, snad ještě více udiveného, než byl sám Bill. Čekal na Billovo přikývnutí, a pak se jeho tvář a oči rozzářily tak obrovským štěstím, až se Billovi převrátil žaludek naruby a probral ze spánku všechny barevné motýlky, kteří se vzápětí rozproudili kolem. Poletovali lehce a pomalu a jemně Billa šimraly. „Přesně odtamtud jsem i já!“ Tom radostně vyskočil na nohy, ovládala ho taková radost, že měl chuť udivenému Billovi skočit do náruče.

„Ty jsi taky z… moment, ale vždyť…“ zakoktal se Bill, snažil se pochopit význam Tomových slov. Napadlo jej, že Tom není odsud, jelikož pak by musel být stejně snědý jako ostatní lidé tady a nejspíš by ani neuměl německy tak dobře, jak uměl, bylo poznat, že němčina je Tomův rodný jazyk. Ale to, že Tom pochází ze stejné vesnice jako Bill, ho překvapilo natolik, že se nezmohl na nic víc, než jen tupé zírání na toho radujícího se chlapce.

„No tak, vyprávěj, jak to tam vypadá? Už si skoro nic nepamatuju,“ Tom se svalil vedle Billa do písku, s úsměvem nechal ostré paprsky slunce, aby spalovaly jeho nastavenou tvář. Nezajímalo ho nic jiného kromě zjištění, že se o svém rodném místě dozví více. Bylo pro něj důležité, i když si na něj nepamatoval. Patřilo k jeho snům, jednou, jestli se mu jeho přání splní, se tam vrátí. Společně s Ashou. A pak už nebude muset předstírat, že je bezcitný člověk, kterému nezáleží na tom, kolika lidem ublíží, a nebude muset předstírat nic z toho, co musí.

„No… je úplně normální, prostě vesnice…“ Bill se zarazil. Co by mu měl vyprávět? Jak do Loitsche jezdí jednou za několik měsíců a jinak se nechává unášet ve víru luxusní Ameriky? Jak si neváží toho, kde se narodil? V tu chvíli se za to styděl. Pro Toma bylo to místo tak důležité, že nemohl pochopit, jak si ho Bill neváží. Poprvé měl pocit, že se s Tomem neshodne. „No, víš, já už tam moc nejezdím. Hodně cestuju, zkrátka, mým domovem jsou hotely.“

„Oh, zapomněl jsem, že jsi vlastně slavný.“ Tomova tvář se otočila k té Billově, setkal se s očima plnýma radosti a veselí. To bylo poprvé, co Bill viděl Toma tak šťastného. „Zazpívej mi něco tvého,“ popíchl ho nečekaně. Na jednu stranu byl Bill rád, že opustili téma Loitsche, avšak jeho tvář se zamračila a on odmítavě zavrtěl hlavou.

„Nemám náladu a ani důvod ke zpěvu.“

„Chápu, taky bych neměl.“

„Tomi! Tomi, mám žízeň, pojďme zpět do vesnice!“ Asha zatahala Toma za rukáv a dívala se na něj svýma velkýma očima, házejíc na něho prosby. Tom vstal, jednou rukou chytil svou holčičku za ruku a tou druhou objal Billa kolem ramen a společně vyšli po zaprášené cestě směrem k obydlenému místu.

***

Uprostřed všech obydlí stálo několik velkých sudů. Všude bylo plno lidí, hlasitě k sobě promlouvali, zahaleni v dlouhých šatech, a i hlavy měli pokryty šátky, nejspíš aby se tak skryli před horkým poledním sluncem. Tom, obklopen dvěmi osobami z každé strany, se postavil na samý konec řady. Bill se naklonil do strany a při pohledu na nekonečnou řadu před sebou se mu dělalo mdlo. Měl pocit, že horkem a žízní brzo odpadne, a to teprve přišel. Jeho snaha o ignoraci spalujícího slunce vyšla vniveč, když pohlédl na zčervenalou kůži na svých pažích. Pálila ho už teď, neuměl si představit, jak se bude cítit večer.

Po několika pro něj zdlouhavých minutách přestal vnímat čas. Unaveně se posadil do písku, stejně jako to udělala Asha, a nechali Toma, ať se pomalu přibližuje k jejich cíli.

Najednou k Tomovi přišel jakýsi postarší muž. Nevypadal jako ostatní lidé ve vesnici, jeho oblečení bylo určitě dražší a Bill na jeho prstech zahlédl i několik zlatých prstenů. Po svém boku vedl ženu, také vypadající velmi upraveně. Jen co tento pár zahlédli první lidé v řadě, ozvalo se drmolení a všichni se začali uctivě uklánět. Nevypadalo to, že by to dělali ze slušnosti nebo proto, že nechtěli být potrestáni. V jejich tvářích se zračil opravdu uctivý výraz.

Muž cosi promluvil k Tomovi – ten jako jediný jen pokýval hlavou na znamení pozdravu, ale neukláněl se k zemi jako ostatní. Bill mu nerozuměl a nerozuměl ani slovům, která pronesl Tom. Zdálo se, že Tom toho muže zná, přátelsky se na něj usmíval, i když před Billem nemohl schovat zvláštní záblesk v očích. Bill chvíli přemýšlel, než přišel na to, co to je. Nakláněl se blíž, aby Tomovi pohlédl do očí zpříma, ale jako naschvál, oříškový pár se mu vyhýbal.

„Bille, můj otec se s tebou chce seznámit,“ otočil se na něj Tom ve chvíli, kdy to vůbec nečekal. Černovlasý chlapec chvilku váhal, pak se postavil vedle Toma a zdvořile, trochu nervózně se na muže před sebou pousmál.

„Ukloň se,“ špitnul Tom tak tichým hlasem, že jej mohl slyšet jen jediný člověk. Bill na něj však upřel jen překvapený pohled. „Dělej, co říkám. Rychle!“ přidal Tom na důrazu. Poté se Bill uklonil, sehnul se do půl pasu, stejně jak to viděl u ostatních, avšak zase se rychle narovnal, zatímco všichni ostatní vesničané zůstali strnule ukloněni.

Mlčky naslouchal slovům, která si Tom s mužem vyměňoval, a poté, co si Billa důkladně prohlédl, to vypadalo, že na něj úplně zapomněl. Jako by byl snad neviditelný. Když muž i se svou ženou odešel a nechali tam Toma s Billem o samotě, černovlasý chlapec se otočil na svého únosce, a když se jejich pohledy střetly, několik okamžiků se snažil z jeho očí vyčíst to, co ho tak zaujalo. A pak, kdesi hluboko, to zahlédl. Zlost. Nenávist.

Přibližovali se ke svému cíli, kolem nich procházeli lidé, kteří už se k němu dostali. Každým krokem byli blíž a blíž, až konečně stanuli před ním. Bill nejdříve nechápal, nač tam jsou, ale když Tom nabral ne příliš čistou vodu do hluboké misky, pochopil.

Unavené děvčátko se vrhlo k misce a několika dlouhými loky vypilo všechnu vodu. Pak nabralo další vodu a misku předalo Billovi. Ten však do misky jen tupě zíral, zatímco přemýšlel o veškeré nečistotě, která se musela v zakalené vodě nacházet. Málem ho dokonce přešla žízeň a chtěl odmítnout, ale vtom se lidé v řadě za ním začali rozčilovat. Pokřikovali na něj neznámým jazykem, z jejich hlasu usoudil, že se ho snaží popohnat. A tak do sebe rychle vyklopil obsah misky, pro jistotu vodu hned polkl, aby nemusel ochutnat chuť, a ke svému překvapení zjistil, že mu ani nevadilo, že byla tak špinavá. Hlavně že byla studená.

Hrdlem mu prostupoval příjemný chlad, a když se nadechl, už necítil to pálení a nezahnatelnou horkost. Ale byl si jistý, že to na dlouho nevydrží. Od doby, co byl tady, velice zanedbával jak pitný režim, tak jídlo.

Už se pomalu ale jistě stmívalo, obrovská ohnivá koule už napůl zapadla za obzor a na zem se snesla tma, která všem přinesla úlevu. I když tady byly horké i noci, přeci jen, když přišla noc, jako by s ní přišlo i uvolnění. Společně kráčeli po zaprášené cestě směrem zpět k Tomově a Ashině obydlí. Bill už se nemohl dočkat, až ulehne, za tento den byl tak unavený jako už dlouho ne.

„Proč se na svého otce zlobíš?“ zeptal se Bill váhavě, když se blížili k domku a Asha se s radostí rozběhla, přičemž nechala své dva přátele daleko za sebou. Proto také Bill využil situace, nechtěl se na takové věci ptát před Ashou, bál se, že ji tím nějak zasáhne, netušil, co všechno ta malá holčička ví.

Tom mlčel. Jen tiše našlapoval, díval se pod nohy. Ovšem ty ho v tu chvíli nezajímaly, hlavně se chtěl vyhnout Billovu zkoumavému pohledu. „Je to můj otec. Mám ho rád.“

„Ale zlobíš se na něj. Proč?“ Bill byl tvrdohlavý. Když něco nebylo po jeho, dožadoval se toho tak dlouho, dokud mu všichni neustoupili. A ani nyní se nechtěl tak snadno vzdát. Zajímalo ho to. Zajímal ho Tom. Protože poznal, že není takový, jaký by asi být měl.

„Když ti neodpovím, budeš se pořád dokola vyptávat, že?“ povzdechl si Tom, ale na jeho tváři se na krátký okamžik objevil úsměv. „Je mým vzorem, závidím mu, snažím se být jako on. Tak jako všichni. Ale obdivuju ho jen jako piráta. Jako člověk a otec zklamal.“

„Asi ti to hodně ublížilo,“ zašeptal Bill, sledoval Tomovu sklopenou tvář. I když ji měl vraženou hluboce mezi ramena, nemohl nepostřehnout pokles Tomovy nálady a smutný výraz v očích. Bill se dokázal do lidí vcítit, rozpoznat jejich citlivá místa. I když u Toma to nebylo tak snadné. Maska, za kterou se jeho únosce schovával, byla prostě dokonalá. A Bill uznával za velký pokrok jen to, že ji vůbec dokázal odhalit.

„Hlavním důvodem, proč mě vychoval a nezabil, když jsem se sem dostal, byl, že se za mě postavila jeho žena. Jindy by ji nechal ztrestat, ale pak dostal úžasný nápad. Jsem jediný, kdo může jít v jeho šlépějích a být dědicem.“

Bill zamyšleně odvrátil pohled od Toma a zadíval se kamsi před sebe, hluboce se noříc ve své vlastní hlavě. Ke své skládance, která mu měla odhalit Tomovo nitro, přidal další kousek. Zase byl o krůček blíž k osobě, která ho tak silně přitahovala, a přitom by se jí měl bát a držet se od ní raději dál. Nechápal to, ale už s tím nemohl nic udělat. Zvědavost všechny ty nástrahy předčila a Bill se hladově probíral vším, s čím se mu kdy Tom svěřil. Nebylo toho moc, ale ani málo na to, že to byl vlastně jeho únosce.

Nejen že ho Tom zajímal, samozřejmě jen povahou, jak si Bill pořád dokola opakoval, ale bylo mu jej líto. Snažil se ho pochopit, aby mu mohl ukázat, že v každé temné straně najde i něco krásného, něco, co mu přinese naději. Cítil s ním, aniž by si to nějak uvědomoval, prostě to tak bylo. Oddával se svému srdci tak jako vždy. A pak si kvůli této své slabosti narazil nos a než se zpět vyškrábal na nohy, už bylo pozdě. Nikdy nemyslel na následky, jen se řídil tím, co chtělo srdce.

„Tome…“ ozval se po hodné chvíli Billův tichý hlas. Ani nevěděl, proč šeptá, když mu nikdo z lidí, které míjeli, nemohl rozumět. Snad to bylo proto, že si to vyžadovala situace a napjatá atmosféra, jež mu způsobovala mravenčení v konečcích prstů.

Bill čekal, až se do jeho očí vpije ten pár karamelových, Tomových, a až pak pokračoval. „Je mi to líto.“

Tom se smutně pousmál, opětoval Billovi pohled a než se rozhodl zareagovat, zaskočil jeho i Billa nadšený hlas Ashy. Křičela na ně, ať si pospíší, a z dálky na ně s širokým úsměvem mávala. Tom se zastavil a přinutil tak se zastavit i Billa, s úsměvem na něj pohlédl laškovným pohledem. „Vsadím se, že tam budu první!“

Bill překvapeně zíral na chlapce, který ještě před chvilkou stál vedle něj, avšak nyní se nacházel daleko před ním a se smíchem běžel ke své holčičce, která ho s nadšením povzbuzovala. Černovlásek jen s úsměvem zavrtěl hlavou nad tou rychlou změnou Tomovy nálady, a když se rozběhl za ním, stačil si uvědomit, že Tom opět nasadil svou masku. Úsměv byl předstíraný. Nepředstíral ho kvůli sobě. Ani kvůli Billovi. Dělal to kvůli Ashe.

***

Kňouravý zvuk, jenž se zabodával Tomovi hluboko do hrudi, patřil černovlasému chlapci, který klečel na zemi s bolestivě zkřiveným výrazem ve tváři. Jeho do půl pasu svlečené tělo odhalovalo rudá ramena. Ta proradná horkost v jeho kůži pulzovala tak nesnesitelně intenzivně, až měl dojem, že snad shoří. Kňoural, skučel, bolestivě vzdychal. Jindy by si připadal jako děsný slaboch, za kterého ho všichni měli, avšak v tu chvíli nedokázal přemýšlet nad ničím, jen nad tou pálivou bolestí.

„Nesnáším to slunce! Odteď budu chodit radši pod zemí!“ nadával zničeně, přičemž se v jeho očích odrážel vztek.

Tom pobíhal po místnosti, snažil se najít cosi, co by Billově popálení ulevilo. Dával si to za vinu, měl si včas uvědomit, že Billova bledě porcelánová kůže není na takový nápor slunce zvyklá. Společně s Ashinou pomocí vymačkal několik kapek z jakéhosi listu a polil jimi látku, kterou měl v plánu Billovi ovinout kolem paží.

Když si však přiklekl ke stále klejícímu chlapci, naskytl se menší problém. Bill se od něj odvrátil, se zděšeným výrazem zavrtěl hlavou, až se mu krátké černé vlasy zatřepaly a zalechtaly ho na lících.

„Ne! Víš jak štípalo jen to, když jsem si sundával triko?“ vykřikl tlumeně a valil na Toma své oči zbarvené tolika emocemi, že se v nich Tom nedokázal vyznat. Bill trpěl tou pálivou bolestí, přičemž měl vztek a prskal kolem sebe nadávky, ale když mu chtěl Tom pomoct, bál se a skoro se dal na zběsilý úprk, když se k němu jen přiblížil.

„Ale tohle tu horkost přemůže, uklidní to tvoje popálení a zchladí tak, že už to nebudeš cítit,“ přemlouval Billa, přičemž se snažil o co nejdůvěrnější tón. Říkal sice pravdu, ale byl si jistý, že Billovy paže jsou nyní natolik citlivé, že budou něčí doteky snášet velice špatně.

„Slibuješ?“ Billovy oči zářily jako ty štěněčí a působily na Toma tak neodolatelně, že kdyby mohl, rozpustil by se pod jejich pohledem.

„Slibuju.“ Po tomto slově se Tom úpěnlivě vnořil do mladíkových oříškových očí, snažil se je těma svýma zajmout na co nejdéle, aby Bill nemusel myslet na svou bolest, kterou mu způsobovala spálená ramena a část zad.

Kleknul si těsně za něj, přičemž se Billova hlava otočila za jeho očima, aby se jejich oční spojení nerozdělilo. Se zakloněnou hlavou sledoval, jak se k němu Tomovy ruce natáhly.

„Víš, že máš ty nejkrásnější oči, do kterých jsem se kdy podíval?“ zašeptaly Billovy vysušené rty, lehce se třepotaly pod náporem jeho zrychleného dechu. Ty oči ho přiváděly k šílenství. Toužil se od nich odtrhnout, bál se, že ho jinak spálí na uhel, nebo ho dočista pohltí, ale přitom jimi byl natolik zaujatý, že to nedokázal. V hlavě se mu usídlil jakýsi mlžný opar, přes který nedokázal normálně uvažovat, téměř ani nevnímal, co říká.

Tom se na chvíli pousmál, ten úsměv patřil mezi ty, pod kterým se Billovi podlamovala kolena, a byl si jistý, že kdyby právě neklečel, skončil by na zemi.

„Plácáš nesmysly, nejspíš máš i horečku,“ zamluvil to rychle Tom a snažil se soustředit na své ruce, které se nyní pod náporem Billových oříškových studánek neovladatelně třásly. Pomalým a co nejjemnějším pohybem položil naskrz promočenou látku na Billova záda a ovinul ji i kolem jeho ramen. Soucitně si skousl ret, když se chlapcova záda prohla pod chladem, a poté se Billova tvář zakabonila, když začaly působit všechny Tomovy přísady. Avšak po chvíli, kdy Bill bolestivě kňučel, se v jeho ranách roznesl příjemně chladivý pocit, jak utišil tu spalující horkost. Bill uvolněně zaklonil hlavu a spokojeně zamručel, rty pootevřené a oči zavřené.

Tom ztěžka polkl, když se Billova hlava opřela o jeho rameno. Pohled na Billovu tvář, jeho smyslné růžové rty, jazyk, kterým na ně dodal vlhkost, ho přiváděla k šílenství nejen uvnitř hlavy, ale ozvaly se také jeho fyzické potřeby. Měl nutkání se dotknout té krémové tváře, alespoň konečky prstů ucítit tu hladkou kůži.

Billovy oči se znenadání otevřely, pomalým pohybem jeho víčka odhalovala ztmavlé oříšky, plovoucí v hluboké lávě směsi všech druhů čokolády. Viděl v nich něžnost v podobě mléčné čokolády, příchuť oříškové, která Toma svou půvabností unášela kdesi do podsvětí, karamelové, jež poskytovala důkaz, jak byly sladké na pouhý pohled a nakonec, na samém povrhu plavala vrstva té nejkrásnější, hořké čokolády, zavánějící po nevýslovné přitažlivosti, pohlcující rozžhavenosti, hořkost v podobě chtíče.

„Nech mě se do nich dívat už navždy,“ Tomovy rty se ztěžka pohybovaly, vyslovujíc myšlenku s hříšným podtextem.

„Pohlť mě těma svýma na samé dno,“ oplatil mu Bill, přičemž nechal Toma, aby se svou tváří přiblížil. Bill cítil jeho horký dech na svých rtech. Běhal mu z toho mráz po celém těle, ale přitom se každičkou buňkou rozlévala žhavá láva vzrušení.

V jednu chvíli se Tomova tvář přibližovala a on očekával… co vlastně čekal? A o sekundu později v té samé tváři spatřil zmatenost, a Tom se od něj odvrátil tak prudce, až divoce zavrávoral. Pouhá chůze mu dělala problémy, stále nebyl ve své vlastní kůži a cítil se, jako by se mu někdo naboural do mysli. Jako by ho řídil někdo úplně jiný, aniž by chtěl. Vlastně to chtěl udělat, v tu chvíli se to zdálo jako ta nejnormálnější věc. Billovy oči byly nádherné a naprosto ho dostaly z rovnováhy. A za to se na sebe zlobil. Nemohl přece takhle myslet na svého vězně! Bill je jen další z těch lidí, kteří jim dopomůžou k většímu bohatství. K dalším lidem, které jen využijí na to, aby zachránili obyvatele této vesnice. A také, aby Toma jeho otec konečně začal brát vážně, aby pochopil, že už je dost starý na to, že se může stát dalším z pirátů, a že je dokonce tak dobrý, že se může stát jeho následníkem. Jen takhle si dokáže získat všechnu jeho důvěru a jen takhle se mu podaří utéct bez toho, aniž by tady musel nechat svou holčičku nebo jim oběma hrozilo jakékoliv nebezpečí. Kdyby se to nepovedlo, jistě by je mučili tak dlouho, dokud by Tom nežebral o smrt a o to, aby jeho holčička přežila. Radši by trpěl on, než někdo jiný za činy, za které mohl pouze on sám.

Ne, musí s tímhle přestat. Přestat myslet na tu nádhernou nadpozemskou bytost. Zbaví se jejího stínu v myšlenkách. Musí se ho zbavit, jinak bude zbytečné vše, co už pro svůj sen udělal. A musí se zbavit svého poblouznění k němu. A to hned!

„Myslím, že je načase, aby ses vrátil do věznice. Zítra ráno tě tam zavedu,“ promluvil na Billa tvrdým hlasem, raději k němu zůstal otočený zády, aby nemusel spatřit ono kouzlo v jeho očích.

To kouzlo nyní pohaslo, zbylo jen prázdno a smutek. A také pochopení. Je přeci jen vězeň, Tom už toho pro něj udělal dost.