autor: Emilia
Na chodbách a všude možně po škole se to jen hemžilo studenty, kteří si mezi sebou povídali a dohromady tak vytvářeli velký hluk. Bylo to jako bzučení tisíce včel, jimž nejde rozumět. Nastal totiž čas velké přestávky.
Tom seděl na jedné odlehlé lavičce, vytáhl si svačinu a čekal na Erica. Vždycky tam spolu sedávali. Tom vedle sebe ucítil zhoupnutí, myslel si, že je to Eric, a tak se s úsměvem otočil. Ten mu však zamrznul ve chvíli, kdy spatřil Bena.
„Nazdar Tome.“ Ušklíbnul se Ben Tomovu překvapenému výrazu.
„A-ahoj?“ Pozdravil Tom nejistě s otazníky v očích.
„Vypadáš udiveně z mojí přítomnosti.“
„N-no já… nestává se často, že by sis ke mně o velké přestávce přisedával.“
Ben pokrčil rameny.
„Takže tuto sobotu je ta párty, přijdeš?“ Nadzvedl Ben obočí a vyčkával.
„No… já… já uhm…“ Koktal Tom. Nevěděl, co odpovědět, nebyl na tuhle malou Benovu návštěvu připravený. Docela se divil, proč má Ben takový zájem, aby se na té párty objevil. „Možná.“ Rozhodl se nakonec pro neutrální odpověď.
„Něco podobnýho jsem slyšel i minule, no táák, křehotinko, nesnaž se z toho vyvlíknout.“
„Už jsem zase křehotinka?“ Zamračil se Tom.
„Nepřestal si jí v první řadě být.“ Ušklíbnul se Ben.
„Proč chceš, abych na tu párty šel? Chystáš na mě nějaký podraz?“ Zeptal se Tom narovinu drzým tónem a bojovně vystrčil bradu. Sám sebe překvapoval den ode dne víc a víc.
„Podraz? Na tebe? Proč bych to dělal?“ Zatvářil se nechápavě Ben.
„Oh, no tak, dělal sis ze mě srandu dřív, ale od té návštěvy baru se se mnou bavíš jakoby nic.“ Nechápal, kde se to v něm vzalo. Opravdu právě vyčetl Benovi, že si z něj udělal párkrát srandu?
„Ten bar s tím nemá nic společného, ačkoli jsem nečekal, že se tam opravdu ukážeš. Jsem prostě takový, rád si do někoho sem tam rýpnu.“ Zachovával Ben klidnou tvář. Tom po tomhle čekal nějakou zuřivější reakci z jeho strany.
„Do mě si rejpal docela často.“ Založil si ruce na prsou. Vypadal samozřejmě opět spíše roztomile, když se snažil působit tvrdě a nepřístupně.
„Vybízíš k tomu.“ Opřel si Ben paži o opěradlo lavičky a pohodlněji se usadil.
„Já? A jak? Nic nedělám.“ Bránil se Tom.
„To si jenom myslíš. Každopádně přejděme k hlavnímu bodu, přijdeš tam nebo ne?“ Zadíval se Ben Tomovi do očí. Měl je oceánově modré. Tom přísahal, že kdyby se do nich člověk díval dost dlouho, mohl by se utopit.
„Když jo?“ Odpověděl Tom otázkou.
„Tak tě můžu vyzvednout.“
„Nemáš vyzvedávat náhodou tu svoji královnu krásy?“ Podivil se Tom. Vlastně si až teď všimnul Serininy nepřítomnosti. Držela se Bena jako klíště, nechápal, jak se mu ji podařilo setřást.
„Ona tam nebude.“ Tomovi se zdálo, jako by snad Ben byl rád za její neúčast.
„Oh? No potom…okay půjdu.“ Tom nevěděl, proč souhlasil. Navíc bude muset doma zase lhát a Ericovi nebude moct taky nic říct. Ale nikdy na takovou párty nebyl ani pozvanej, natož, aby tam šel. Bylo to pro něj zase něco nového. Sice takový druh zábavy zrovna neupřednostňoval, jenže, jak už mu říkala Aduška, když něco v životě jenom vyzkouší, svět se nezboří. Třeba se mu to zprotiví natolik a na žádnou párty téhle podobné už v budoucnu nezavítá.
„V sobotu v osm, buď přesný, vyzvednu tě.“ Řekl Ben Tomovi oznamovacím tónem a zvedl se bez čekání na odpověď k odchodu.
„Jak víš…“ Nestihl Tom doříct, protože Ben již mířil dávno pryč.
„Co to bylo?“ Přišel Eric a usedl vedle Toma. Nechápavě na něj koukal a čekal na vysvětlení.
„Co co bylo?“ Zatřepal Tom hlavou. Eric se tu vynořil docela odnikud. Nebo alespoň Tom si jeho příchodu nepovšimnul.
„No viděl jsem odtud odcházet Bena. Co tady chtěl?“ Ptal se znepokojeně Eric.
„Ále nic, jenom procházel kolem.“ Pokrčil Tom rameny.
„A to si k tomu pozdravu musel sedat?“ Ericovi tu něco nehrálo. Tohle se mu vůbec nelíbilo.
„Prostě jsme prohodili pár slov a šel.“ Tom se nechtěl zmiňovat o tom večírku, jelikož ani za mák nechtěl Ericovi lhát.
„Docela mě to děsí, jak se poslední dobou sbližujete. Za chvíli mě za něj snad vyměníš.“ Zakňučel naoko naštvaně Eric.
„Oh, tady někdo žárlí.“ Šťouchnul do Erica Tom.
„Prdlajs.“ Nakrčil nos Eric a otočil se od Toma pryč. Tom se zasmál a objal ho kolem ramen.
„Tebe bych nikdy za nikoho nevyměnil a za Bena tuplem ne.“ Eric po těchhle slovech pookřál.
„To bych ti radil.“ Zalechtal Toma pod žebry a dál se na téma Ben nebavili.
…
Tom přišel ze školy s plnou hlavou myšlenek na tu párty. Sice byla až zítra, ale Tom to musel oznámit rodičům už dnes, pokud tam chtěl jít. Modlil se, aby byl doma přinejmenším jeden z nich. Nejlíp Franz, ten byl k takovým věcem o mnoho přístupnější než Konstantine. Pokud byli doma, většinou to byl čas večeře. Tom bude tedy muset vyčkat, jestli se mu poštěstí nebo ne. Mezitím se rozhodl udělat si úkoly, co měl zadané na příští týden. Rád si tuhle přítěž shodí ze svých beder už teď, protože v neděli se mu většinou nechtělo dělat vůbec nic, to se vždycky psychicky připravoval na nový týden, který započínal útrpnou hodinou matiky.
…
Tom se horlivě učil na pondělní písemku z ekonomiky a málem přeslechl tiché zaklepání na dveře.
„Dále.“ Brouknul a ani na sekundu nevzhlédl od sešitu, věděl, kdo to je.
„Tome, drahoušku, měl by sis od toho učení dát pauzu, už nad tím sedíš dvě hodiny a více.“ Vstoupila do pokoje Adelaide. Tom konečně zvedl pohled.
„Chci to mít za sebou, abych se to nemusel učit v neděli. Nesnáším tohle svinstvo, je to tak zatraceně nudné.“ Povzdechl si a zavřený sešit pohodil na svůj psací stůl.
„Taky jsem těmhle věcem nikdy moc neholdovala.“ Usmála se na Toma Adelaide, ten jí úsměv oplatil.
„Vlastně jsem ti sem přišla říct, že tví rodiče budou doma ještě před večeří, potom zase musí pryč, proto bude večeře dneska dříve.“ Tomovi se rozsvítily oči nadšením. Tak to vyšlo, bude se jich moct zeptat. Teď už jenom potřebuje jejich souhlas, což je ta těžší část.
„Dobře.“ Pokýval Tom hlavou.
„Zalesklo se ti v očích, co máš v plánu, ty jeden malý šibale?“ Pozvedla obočí Adelaide a nadhodila svůj výraz ala ‚nehneš se odsud, dokud mi neřekneš, co chci vědět.‘
„Já… uh… nic.“ Zasmál se nervózně Tom. Adelaide přimhouřila oči a po dobu jedné minuty Toma bez přestání pozorovala. Vypadala docela šíleně.
„Okay, okay, jenom přestaň s tímhle pohledem jo? Znervózňuje mě.“ Zvedl Tom ruce nad hlavu. „Chci se zeptat rodičů, jestli mě pustí na párty k jednomu kamarádovi ze školy.“ Snažil se Tom říct co nejvíc ledabyle. Musel se v duchu sám sobě smát. ‚Prý kamarádovi.‘
„Ty ses s těmi večírky tedy v poslední době nějak rozšoupnul.“ Zasmála se Adelaide.
„Myslíš?“ Kouknul na ni nejistě Tom. Možná by tam přeci jen chodit neměl.
„Dělám si legraci, sluníčko. Byl jsi přeci jenom v tom baru.“ Kdyby tak Adelaide věděla o jeho dalším malém výletě do Lochu. Při téhle vzpomínce se mu okamžitě vybavila Billova tvář. Od té doby co jej odvezl zpátky ke škole, se neozval. Třeba je na něj po tom posledním incidentu ještě naštvaný, ačkoli tak nevypadal. Tom s podivem postrádal přítomnost toho výstředního kytaristy. Dával mu něco, co nikdo jiný. Přivozoval mu pocity, které si přál zažít, ale ve svém poněkud nudném a stereotypním životě to nebylo skoro vůbec možné. Přinášel mu do života nějaký zvrat a vzrušení. Navykl si na to příliš rychle a bylo to moc dobré na to, aby to jen tak nechal jít.
„Měl by ses pomalu připravovat na tu večeři, nechám tě.“ Adelaide Toma políbila na čelo a pomalu odkráčela pryč.
…
Dnešní večeře se táhla v podivně napjaté atmosféře. Konstantine se sotva dotkla jídla.
„Mami, tati?“ Osmělil se Tom oslovit oba své rodiče.
„Ano, drahoušku, co?“ Zeptala se Konstantine a prsty si kroužila po spáncích. Pravděpodobně měla další migrénu. Trpěla jimi často.
„Uhm, jeden kamarád ze školy zítra pořádá malý večírek, vlastně to ani není večírek, jenom takové posezení s pár klukama, a tak jsem se chtěl zeptat, jestli bych mohl jít?“ Zeptal se Tom s malou dušičkou. Samozřejmě okolnosti hodně přibarvil. Malý večírek nebyl zrovna vhodný výraz pro tu divočinu, co se tam chystala. Nikdy na takové párty nebyl, ale slyšel o nich mnoho lidí vyprávět, a to mu stačilo k vytvoření celého obrázku, jak by to tam zřejmě mohlo vypadat.
„Oh, to je skvělé, synu, jistěže můžeš, proč ne.“ Řekl hned Franz.
„Já se ještě nevyjádřila, Franzi, takže byl bys tak laskav a zeptal se mě na můj názor, než něco řekneš?“ Zaskřípala Konstantine zuby.
„Já jsem svůj názor řekl, teď ho můžeš říct i ty, ale nevidím důvod, proč by Tom nemohl jít.“ Odvětil suše Franz a strčil si do úst další sousto.
„Co je to za kamaráda?“ Otočila se Konstantine na Toma. Ten jenom naprázdno otevřel pusu. Nemohl ze sebe dostat půl slova. Tohle chování jeho rodičů ho překvapilo. Podobně to vypadalo u minulé večeře, tohle však bylo o trochu horší. Vypadalo to, jako by jeden s druhým nesouhlasili snad záměrně. Proč by mezi sebou chtěli vyvolávat hádku? Tom byl opravdu zmatený.
„Uh no… Ben Heller.“ Řekl pravdu. Hellerovi měli opravdu dobré jméno a také se přímo koupali v penězích. Franz dokonce jednal s otcem Bena v pár obchodech.
„Oh, obchodoval jsem s jeho otcem, je to určitě dobrý kluk.“ Usmál se Franz na Toma.
„Dobrá tedy, můžeš jít. Ale ty, Franzi, příště nemusíš rozhodovat o všem sám, Tom je taky můj syn. A teď mě omluvte, půjdu si na chvíli lehnout, bolí mě hlava.“ Konstantine se zvedla od stolu a odkráčela.
„Tati, co se děje?“ Zeptal se Tom.
„Nic synu, maminka je jenom utahaná a rozčilená z práce. Dneska neměla moc dobrý den. Zítra to bude v pořádku, uvidíš.“ Mrkl na Toma Franz.
Jakmile dovečeřeli, okamžitě zamířil do Konstantininy ložnice. Už dávno spolu nesdíleli jednu místnost, natož postel. Vtrhl tam bez klepání.
„Ty ses úplně zbláznila.“ Začal vyčítavým tónem.
„Oh ovšem, já jsem tady blázen, proč mě to nepřekvapuje.“ Odfrkla si Konstantine a nalila si sklenici silného koňaku.
„Mohla by ses mírnit alespoň před Tomem. Začíná mu to být divné!“ Konstantine upila ze svého drinku a vyštěkla na Franze.
„Možná by bylo lepší, kdyby to věděl. Jen ať vidí, že jeho otec radši šoustá nějakou obyčejnou sekretářskou flundru, než aby byl po boku své manželky a syna!“ Franz ke Konstantine přiskočil a popadl ji za zápěstí.
„Toma do toho netahej, nemá s tím nic společného. Nepodvádím tě, víš to moc dobře. Zabila jsi ve mně všechny city, co jsem k tobě choval. Zavinila sis to sama. A o vztahu s Aliciou jsem ti řekl. Zůstávám s tebou jedině kvůli Tomovi.“
„No jistě, jak jsi velkorysý, nechápu, proč sis mě potom vůbec bral!“ Třískla Konstantine se sklenkou o podlahu. V místnosti byl koberec, takže se nerozbila, jenom o ni hlasitě zaduněla.
„Miloval jsem tě, ano miloval, ale tolik ses změnila. Už to nejsi ty, já tě vůbec nepoznávám. Co se to za ta léta s tebou stalo?“ Kroutil Franz nevěřícně hlavou.
„To, co ze mě udělalo tohle všechno.“ Konstantine rozčileně mávla rukama kolem sebe. „Tvoje matka mě nenáviděla.“
„To není pravda.“ Přerušil ji Franz.
„Je, víš to moc dobře. Nemohla snést představu, že její dokonalý bohatý synáček si vzal takovou nicku a nulu, jako jsem byla tehdy já. Byl to na mě takový nátlak ze všech stran a já se snažila být dokonalou pro tebe.“
„Ty si pro mě přeci byla dávno dokonalá! Ale ne, ty ses nesnažila pro mě, chtěla si být dokonalá v očích mé matky, v očích všech.“ Odvrátil od Konstantine Franz pohled.
„A co jsem měla dělat? Chtěla jsem dokázat, že jsem pro tebe ta nejlepší, ta pravá.“ Vypustila Konstantine první vzlyk.
„A podívej, co se z tebe stalo. Troska. Povrchní troska.“ Odfrkl si znechuceně Franz.
„Ano, tvojí vinou.“
„Ne, neházej vinu na mě, Konstantine. Přísahám, kdybychom neměli Toma, dávno bych s tebou nebyl, protože ta Konstantine, kterou jsem dřív tak miloval, pro mě dávno neexistuje. Ty s ní nemáš totiž nic společného.“ Otočil se Franz k odchodu.
„Kam jdeš? Za tou děvkou? Fajn, jdi si za ní!“ Křikla za ním Konstantine a zhroutila se na podlahu v zoufalém pláči.
…
Tom seděl na zahradě v altánu a pozoroval Marwyna pracujícího na opečovávání rostlin. Sobotní odpoledne bylo velmi jasné a slunečné. Tom se nudil. Do večera zbývala spousta času a on nevěděl, co podniknout. Bill se pořád neozýval ani se nikde nečekaně nezjevil. Toužil po setkání s ním, po tom pocitu, který mu dávala jeho přítomnost. Jenže Tom si také velmi dobře uvědomoval fakt, že o Billovi nemá žádné informace. Nezná jeho telefonní číslo, adresu, a nemá ponětí, jaká místa často navštěvuje. Zatraceně, vždyť ani nezná jeho příjmení, tak jak by ho mohl najít? Jediná stopa byl ten bar Loch, kam ho Bill posledně vzal. Nemohl si být však jistý, jestli tam chodí často. Shadd se přeci zmiňoval, že se Bill v Lochu ukázal po delší době. No přinejmenším by o Billovi Shadd mohl sdělit Tomovi něco, podle čeho by ho našel. Zkusit to musel. Zvedl se z altánku a zamířil za Timem.
„Ahoj Timy.“ Pozdravil Tom, když našel Tima, leštícího jedno z jejich drahých aut.
„Oh, Tome, co ty tady děláš? Na odvoz máš přeci ještě čas.“ Přejel si Tim hřbetem ruky po zpoceném čele.
„Vlastně ne… domluvil jsem se s jedním mým kamarádem, že se sejdeme dřív.“ Zalhal Tom. Do večera před tou párty měl ještě čas, a tak se do té doby mohl pokusit najít Billa.
„Aha, takže teď chceš, abych tě k němu odvezl?“ Hádal Tim a hádal správně.
„Jo, akorát ne přímo k němu, ale před školu. Domluvili jsme si to jako místo setkání. Chceme po cestě nakoupit nějaký chipsy a tak, ať tam nepřijdeme s prázdnou.“ Snažil se Tom říct ledabyle a pokrčil rameny.
„Uhm no a dal jsi o tom někomu vědět? Rodičům, Adelaide? Aby neměli strach.“ Tom to samozřejmě nemohl nikomu říct, a Adelaide už vůbec ne. Ona jediná byla v tomto domě nejlepší na prokouknutí Tomových lží a po určitém přemlouvání by se Tom nakonec jistojistě prozradil, a to nechtěl. Navíc jí o Billovi neřekl doposud ani písmenko, takže bylo nejlepší uchovat celou věc v tajnosti.
„Jasně, nedělej si starosti.“ Usmál se Tom a podíval se Timovi do očí, co nejdůvěryhodněji to šlo. Zabralo to, protože jinak by souhlasně nepřikývnul.
„Dobře, tak já si jenom skočím pro věci, a hned jsem tady.“ Vyhrkl v rychlosti Tom a běžel do svého pokoje pro nějaké peníze, mobil a bundu, kdyby se ochladilo.
„Fajn, můžeme.“ Přiběhl zpátky jako blesk. Tim mu otevřel dveře spolujezdce; Tom vždycky nerad sedával vzadu, nemohl si tak s Timem pořádně povídat a Tom s nadšením nastoupil. Cítil ve svém břiše narůstající vzrušení a adrenalin. V polovině cesty začínal být hodně nervózní. ‚Tome, ty blbečku, co to sakra vyvádíš?‘ Nadával si v duchu. K těmhle všem šílenostem, které za poslední čas udělal, mohl poděkovat tak akorát Billovi. Kvůli němu podstupoval tyhle dobrodružné výpravy. Hrál si se svými zpocenými prsty do chvíle, než Tim zaparkoval před školou.
„Ten tvůj kamarád tu ještě není. Nemám s tebou počkat, dokud nedorazí?“ Kouknul na Toma starostlivě Tim.
„Ne, ne, děkuju, zvládnu to, bude tu jistě každou chvíli.“ Pousmál se Tom. Strašně ho mrzelo, že musel Timovi lhát, zvlášť teď, když viděl, jaké si o něj dělá starosti, jak moc je na něj hodný.
„Dobře, kdyby něco, zavolej a já jsem tu jako na koni, okay?“ Štípl Tim Toma do tváře. Ten se zasmál a vystoupil.
„Jasný, ahoj.“ Zabouchl dveře a zamával Timovi na rozloučenou. Jakmile se vůz i s Timem vytratil z dohledu, Tom se zhluboka nadechl a na pár sekund zavřel oči.
„Jde se na to.“ Zašeptal si pro sebe. Nebyl si jistý, jestli si pamatuje cestu a tak se vydal směrem k městu. Nejlepší bude, když si chytí taxíka. Doufal, že taxikáři znají cestu, ale měli by. Koneckonců jsou to taxikáři, musí se přeci vyznat ve všech částech města. Tom šel rázným tempem. Chtěl tam být co nejdřív a neztrácet žádný čas. Chytit taxíka mu poté trvalo asi 5 minut. Pořád ho předbíhali nějací pospíchající lidé a Tom nebyl tak výřečný, aby se s nimi dohadoval. Vyhlédnul si jednoho stojícího taxikáře, co zrovna neměl nic na práci a opřený o kapotu auta kouřil.
„Dobrý den.“ Pozdravil slušně Tom. Taxíkář mu pozdrav oplatil a zeptal se, kam to bude.
„No víte já… neznám totiž název ulice, jenom jeden bar, který se v ní nachází.“ Sdělil taxikáři nesměle Tom. Ten se zasmál; ne výsměšně.
„Máš štěstí chlapče, že tady ve městě znám skoro všechny podniky, bary a kluby, tak sem s tím.“ Taxikář byl při těle a byl velice sympatický. Tomovi se líbil, a proto z něj opadla veškerá nervozita při komunikaci.
„Jmenuje se Loch, je v takové zapadlé ulici, nebo to tam alespoň tak vypadalo.“ Vysvětloval Tom další detaily, jež se okolo baru nacházely.
„Znám ten bar. Jsi si jistý, že chceš jet opravdu tam? Tohle místo není v moc bezpečný čtvrti.“ Říkal taxikář vážně. Znal tohle prostředí velmi dobře a Tom nevypadal jako jedno z těch dětí, co tam žijí. Proto měl obavy, mohlo by to tam být pro někoho, jako je Tom nebezpečné.
„A-ano.“ Koktnul Tom. ‚Jak to sakra myslí, nedostatečně bezpečné?‘ Trochu se zadrhnul, ovšem odvahu úplně neztratil. Když došel až sem, přece to na půli cesty nevzdá.
„Potom jedeme.“ Odhodil taxikář špaček, co z cigarety zbyl a nasedl do auta. Tom přeběhnul na druhou stranu a sednul si vedle něj. Pokaždé, co jel taxíkem, seděl raději vzadu, avšak s tímhle taxikářem neměl potřebu držet si nějaký velký odstup. Opravdu mu byl hodně, hodně sympatický. Cestou přemýšlel, jestli je sám, nebo má rodinu. Podle Toma nevypadal jako závazný typ.
„Proč chceš vlastně na takové místo?“ Zeptal se taxikář po chvíli mlčení.
„Někoho hledám.“ Řekl Tom a rozhlížel se z okýnka, jestli mu cesta nepřijde známá. Nepřišla, protože s Billem jeli jinudy, což je jasné, vyráželi přeci od školy.
„Potom doufám, že dotyčného najdeš.“ Když absolvuješ cestu do tohohle strašného ghetta. Dodal si pro sebe taxikář v duchu.
„No to já taky.“ Jen to Tom dořekl, taxikář zastavoval před barem. „To je přesně on, děkuju mnohokrát, opravdu se vyznáte.“ Povyskočil si nadšeně na sedadle. Taxikář se jen zasmál a sdělil Tomovi sumu.
„Hele chlapče, tady máš moje číslo, až budeš potřebovat jet zpátky, dej mi vědět.“ Podal Tomovi papírek s číslem, které na něj naškrábal. Bylo to jeho soukromé. Na platné firemní číslo by se mohl dovolat akorát tak kterémukoli z jeho kolegů a většina z nich se vyznala vážně jenom v hlavních částech města, do takových ghett, jako bylo tohle, se kolikrát neodvažovali jet. Tom mu přišel strašně hodný a milý. Koneckonců měl takových víc stálých zákazníků, kteří chtěli jezdit výhradně s ním, a tak si vzali jeho soukromé číslo.
„Ještě jednou mockrát děkuju, držte mi palce.“
„To budu, měj se, chlapče, a dávej si pozor.“
„Dobře, zatím na viděnou.“ Tom vystoupil a zamával taxikáři, který na něj při odjezdu zatroubil. Urovnal si džínovou bundu a odhodlaně vstoupil dovnitř Lochu. Bylo tu trochu temněji oproti dennímu světlu venku; též zakouřený vzduch. Toma z toho trošičku štípaly oči. Pomalu se vydal k baru. Shadda tam nikde neviděl. Byl tam jiný barman s rozcuchanými hnědými vlasy a pronikavýma modrýma očima. Zeptal se Toma na objednávku.
„Děkuji, nic, nechci si objednávat pití, hledám tady Shadda.“ Barman pozvedl obočí.
„Je vzadu, počkej, zavolám ti ho.“ Odběhl do zadní části místnosti za barem. Tom se zatím chystal posadit na židličku, ale ucítil na svém pozadí silné plácnutí, až to zabolelo. Leknutím vyjeknul a otočil se. Stál proti němu velmi statný muž, věk asi kolem čtyřicítky.
„Ahoj prdelko.“ Naklonil se k němu a zašeptal. Tom ucítil nechutný závan alkoholu, zvedl se mu z toho žaludek.
„Pros-sím vás, nech-te mě, já…“ Koktal Tom a zapřel se dlaněmi do jeho hrudníku; pokoušel se jej od sebe odtlačit.
„No tak, puso, nedělej cavyky.“ Přitáhl si ho muž blíž.
„Hele, Gasi, nech ho bejt.“ Ozvalo se za nimi. Tom si úlevně povzdechl, když rozpoznal Shaddův hlas. Muž nesouhlasně zamručel.
„Proč bych měl? Najdi si svýho, viděl jsem ho první.“
„Hele, tenhle je ďáblův, okay? Kdyby se to dozvěděl, ukopl by ti koule a nacpal ti je do zadku za to, že šaháš na jeho majetek. Takže si dej vodchod. Nechceš snad, aby se to k němu dostalo, hm?“ Vypálil na něj Shadd a muž jménem Gas se zamračil. Nakonec Toma přece jen, nutno dodat s nevolí, pustil a odkráčel zpět na své místo.
„To byl jenom Gas, vyjede po všem mladým novým mase, co se tu jen mihne. Je to ztroskotanec. Každopádně, co tady děláš? Přišel si za mnou? Věděl jsem, že jsem ti padl do oka.“ Řekl flirtovně Shadd a mrknul.
„Ne, ne, já…“ Tom zčervenal. „Vlastně jsem se tě přišel zeptat na Billa.“
„Na Billa?“ Podíval se na Toma nechápavě Shadd.
„Jo víš, pár dní se neukázal a…“ Tom to ani nestihl doříct; Shadd mu skočil do řeči.
„Hele, nemyslím, že bys ho měl hledat. Bill je prostě takovej, nikde se nezdrží moc dlouho, jednou je tady a jindy zase někde jinde. Užije si a jde dál. Pro něho to nic neznamená, měl bys na něj zapomenout. On není ten pravý na nějaký dlouhodobý stálý vztah nebo něco, nejsi první, kdo se po něm takhle shání.“ ‚Vztah? Úlety? Užívání? O čem to tady sakra ten chlap mluví?!‘ Myslel si Tom.
„Ne tys mě špatně pochopil. Žádný vztah ani užívání, já… já hádám, že nejsem ani na kluky, takže…“
„Cože?“ Koukal na něj teď vyjeveně Shadd. „Takže ty a Bill, vy dva nejste… nic jste spolu neměli?“
„Ne, proboha…proč bychom spolu měli něco mít?“ Tom to pořád nechápal. Proč by v první řadě měl vůbec něco s někým mít? Lidi se zbláznili.
„Já myslel… totiž, když jste tu byli posledně, vypadalo to jinak. Navíc tohle není u Billa obvyklé, většinou s tím, s kým se zrovna poflakuje, něco má, takže…“ Tom se podivil. Opravdu je Bill takový? Na rychlé úlety, jež upadnou do zapomnění, hned co závoj slunce překryje temný plášť noci? Vlastně to znělo jako Bill. Bylo to nepředvídatelné, vzrušující a nestálé. Což Bill byl… nestálý.
„Ne, opravdu, jsme jenom…“ Mohl Tom říct kamarádi? Ne, nemohl. Z těch pár setkání nemohlo v žádném případě vzniknout přátelství. „Prostě se spolu poflakujeme.“ Použil Tom tehdejší výraz Shadda a považoval to za nejvhodnější alternativu.
„Oh a ty po mně chceš přesně co?“ Dostal se Shadd k hlavnímu bodu.
„No, potřeboval bych vědět, kde se Bill často zdržuje nebo bys mi možná mohl rovnou dát jeho adresu?“ Zeptal se Tom nadějně. Shaddův výraz však mluvil za vše.
„Hele, pokud ti on sám neřekl, kde bydlí, já bych to neměl dělat už vůbec. Rozčtvrtil by mě na milion malých kousků, ale ještě předtím by mi pořádně nakopal koule a nejenom ty.“
„Prosím, neřekl bych mu, žes mi tu adresu dal ty.“ Zamrkal na něj nevinně a prosebně Tom.
„Nejsi první, kdo mě o tohle prosí, ale nikdo z nich nebyl tak sladký a přesvědčivý… oh k čertu s tím! Nic si s Billem neměl, správně? Takže myslím, možná… dobře; hele, jestli jenom cekneš o mně nebo o tom, že jsi tady byl, seš mrtvej, rozumíš? Osobně si tě najdu a nechtěj vědět, co provedu s tvým malým sexy zadkem, jestli Billovi třeba pouhým písmenkem naznačíš, kde jsi to vzal, ok?“ Zasyčel na Toma výhružně Shadd. Tomovi z jeho výrazu bylo všechno dostatečně jasné. Polknul a přikývnul, radši ani nedutal.
„Fajn.“ Shadd načmáral na malý papírek adresu a strčil ji Tomovi do ruky. „Tady máš, a teď se odsud kliď, jako by ses tady vůbec neukázal.“ Řekl Shadd; ne zlým tónem.
„Já d-děkuju.“ Tom radši udělal, jak Shadd řekl. Nechtěl pokoušet štěstí. Moc jím v životě obdarován nebyl. Vyšel před bar a uvědomil si, že totálně netuší, kde by se místo psané na papírku mohlo nacházet. Jediný, kdo ho napadl, byl ten taxikář, ten by to mohl vědět. Vylovil z kapsy svůj mobil a začal vytáčet jeho číslo. Dovolal se, jenže taxikář měl zrovna práci. Tom na něj tedy musel počkat, než odveze jiného zákazníka. Sednul si na patník chodníku a opřel si bradu o kolena. Rozhlížel se kolem. Někteří lidé, procházející sem a tam, ho děsili. Modlil se, aby tu taxikář byl co nejdřív. Právě, když si na něj ukazovala jakási partička kluků vypadající docela nebezpečně, taxikář zastavil přímo před Tomem. Tom si zhluboka oddechl a nastoupil do auta. Neuměl si představit, co by dělal, kdyby se k němu ta partička rozešla.
„Ani nevíte, jak rád vás právě teď vidím.“
„Vypadáš vyděšeně, chlapče.“ Podíval se na pobledlého Toma starostlivě taxikář.
„Jo, je to tu hodně děsivé, ty lidi a vůbec…“
„Já vím, proto jsem se taky divil, že chceš jet zrovna na takové místo. Našels vůbec tu osobu, co si hledal?“
„No ne tak úplně. Mám jeho adresu, ale bohužel se tady vůbec nevyznám. Proto jsem taky volal vám. Víte, kde je tohle místo?“ Tom podal taxikáři malý papírek a ten ho chvíli zkoumal.
„Ano, vím, a řeknu ti, jestli ses děsil tady tohohle, tak se máš na co těšit. Kvůli kterému člověku bys chtěl do takové hrozné čtvrti? Jsou tam samí zloději, kriminálníci a mnohem horší individua.“ Tom se docela děsil taxikářových slov. Ne, tohle opravdu nebylo prostředí pro něho. Ale pokud tam Bill žil, on snad dokáže přijít na jednu pitomou návštěvu; co bylo hodně podstatné, neohlášenou návštěvu. Moc nepřemýšlel nad Billovou reakcí. Bude to řešit, až to nastane, teď se k němu potřeboval hlavně dostat.
„Je to tak hrozné?“ Podíval se Tom na taxikáře a skousnul si ret.
„No pro někoho, jako jsi ty, by mohlo být. Já jsem jen pouhý taxikář a musím tě tam odvézt, když si to přeješ.“ Řekl Tomovi taxikář a rozjel se. Hned, jak dorazili na místo, Tom vytahoval z peněženky peníze. Taxikář ho však zastavil.
„Tohle máš gratis, chlapče.“ Tom záporně zavrtěl hlavou.
„Ne, to nemůžu, byl jste ke mně tak hodný, a dokonce přijel, když jsem potřeboval. Cítil bych se špatně, kdybych vám nezaplatil.“
„S tím si nelam hlavu, běž najít toho, koho hledáš. A dávej si na sebe pozor, jsi dobrý kluk.“ Poplácal taxikář Toma po rameni.
„Děkuju mnohokrát, nevím, jak vám to oplatit.“
„Tím, že už půjdeš. Ještě se určitě uvidíme, chlapče, 100% nepotřebuješ odvoz taxíkem naposledy, můžeš mi poděkovat jindy, jo?“ Mrknul na něj taxikář a zachraptěla mu vysílačka. Musel vyjet k dalšímu zákazníkovi.
„Dobře tak já vás nebudu zdržovat, mockrát děkuju nashledanou.“
Tom nemotorně vylezl z auta. Kolem bylo spoustu paneláků. Šedá hrubá omítka blízko u země byla opadaná a na některých místech se na ní vyjímaly grafitové čmárance. Tom stisknul papírek s adresou v ruce a vydal se do hlavních dveří, které měly rozmlácenou skleněnou výplň. Díra byla zalepená průhlednou fólií. V chodbě byl podivný zápach a schody byly špinavé. Povalovaly se tam špačky od cigaret. Na papírku stálo byt č. 7. Dokonce tady neměli na dveřích ani jmenovky. Začal stoupat po schodech a rozhlížel se po číslech na dveřích bytů. Sedmička byla v druhém patře, její štítek byl zašlý a zrezivělý. Kolem něj prošla z vyššího patra nějaká postarší žena a měřila si ho opovržlivým pohledem. Nechápal to, nic jí přece neudělal, ani ji neznal. Slyšel ji mumlat něco o nějakých kurvách, než mu zmizela z dohledu. No nebyl tu proto, aby se zabýval nějakou šílenou ženskou. Opatrně zaklepal na dveře a čekal. Nic se neozývalo. Zaklepal znovu a tentokrát dost hlasitě, až ho z toho trochu zabolely kloubky na ruce. Vevnitř uslyšel nějaké tlumené nadávky a potom se dveře rozevřely dokořán.
„Ty?!“
autor: Emilia
betaread: Janule
No sakra!!! Celý díl jsem se těšila, až se tam Bill objeví, byla jsem jak na trní a teď, když otevřel ty dveře, začínám mít neblahé tušení, že z Tomovy neohlášené návštěvy nevzejde nic dobrého.
Ale musím smeknout před Tomovou odvahou a říct, že mě opravdu překvapil. Já bych po zážitku v baru vůbec nebyla schopná jet do ještě horší čtvrti, ale jde vidět, že mu Bill opravdu chybí a snad se mu i trošku stýská… ♥ Nicméně, nevím proč, ale z toho, co říkal Shadd o Billovi a jak Bill Toma uvítal a předtím nadával, usuzuju, že ho Tom vyrušil zrovna při jednom z jeho nezávazných úletů. Začíná se nám pěkně vybarvovat, Ďáblík jeden, jsem zvědavá, jak tohle bude dál pokračovat, pořád se bojím, že moc dobře ne, nepřidává tomu ani to, jaké cavyky dělal Shadd se sdělením Billovy adresy. Nemám z toho dobrý pocit, ale už se Billyho nemůžu příště dočkat ;-)♥ Jakpak asi přivítá svoji sladkou nevinnou panenku, když mu tak sama přišla do rány, až k němu domů??? *hříšně se usmívá*
ááááááááá… useknout to zrovna tady? sakra a ted budu několik dní napnutej jak kšandy.
To mi přece nemůžeš udělat?! Celej díl se těšim na jejich další setkání a ty to takhle utneš!:D Tak copak Billy udělá s takovou krasavicí,který se po něm zastesklo? *dábelsky se jí blejskaj očí* A před Tomem musim smekat,taková odvaha 😉 :))
néééé takhle to utnout?? to je hříích já byla tak napnutáá aa 😀
Wou..tak kurevsky úžasné, až nemám slov :3 Vážně se divím jak může tak málo lidí komentovat v současné době dle mého jednu z nejlepších povídek tady :))) Většinou si mě takto získají jen překlady, ale ty se jim směle vyrovnáš :). Už se moc moc moc těším na další kapitolu a doufám, že brzy přijde :)))
no ty vole, jsem napnutá jak malý kalhoty!! nehorázně se těším na Billovu reakci, honem další díl 🙂
aaaaaa! tuhle povidku uplne zeru! konecne se to zacina hejbat sem zvedava jak se to vyvine 😀