No one is innocent II – I will love you forever 8.

autor: Catherine & Sch-Rei

„Podáš mi tu… deku?“ pípnu a skousnu si ret. Nechci, aby se Bill cítil špatně. Nesmí se tak cítit. Andy… Pravděpodobně nečekal, že tady bude kromě mě, a jak si myslel mé ruky, i tenhle černovlasý ďáblík. „…Prosím?“ tiše dodám a zazubím se na něj.

„Jo, samozřejmě,“ přikývne a deku chytne. Podá mi ji a odvrátí pohled.
„Omlouvám se,“ vydechne a postaví se. „Já… půjdu,“ jde pomalu ke dveřím a kouká se do země. Přijde mi to… Nebo mu je to líto? Nakrčím obočí a přehodím přes sebe a Billa deku. Povzdechnu si. Sakra… co je s ním? Řekl jsem něco špatně? Udělal jsem něco špatně? Povzdechnu si.

„Andy?“ Kousnu se do rtu. Říkal jsem, že se poslední dobou chová celkem divně, ale… Neměl ještě… Takové změny nálad, nějak se mi to nezamlouvá. Mám Andyho jako… dobrého kamaráda. Mám ho rád, taky nechci, aby se cítil zle, tak jako nechci, aby se tak cítil Bill.
„Hm?“ smutně vydechne a otočí se ke mně. Kouká se někam neurčitě do zdi. Nechce se na mě podívat? Nebo… co?
„Pojď sem,“ vydechnu a trošku se s Billem v náručí posunu ke zdi, abych mu vedle sebe uvolnil trošku místa. Možná je to po téhle situaci blbé, ale… jeho nálada a chování se mi najednou prostě… nelíbí. Vypadá sklesle a já chci vědět proč. Taky mi pomáhal, celou tu dobu, kdy jsem se cítil zle a vyčítal jsem si všechno, co jsem mohl. Byl na mě hodný, milý, chápal mě. Teď chci pochopit já jeho náladu, tak. Bázlivě se posadí do postele a skousne si ret. Dívá se na mě, ale ten pohled mi přijde… Jakoby se díval do zdi. Ne na mě. Jako bych byl průhledný.
„Já už vlastně musím jít,“ přikývne.

„Ne, ne… Nikam nemusíš,“ zakroutím hlavou a šťouchnu ho lehce do boku. Chová se vážně divně, chci, aby se mi normálně díval do očí a normálně se mnou mluvil… Nechci, aby byl takhle skleslý.

„Co se děje, Andy?“ vydechnu a kouknu mu do očí. Pohladím Billa po vlasech, trošku se… chvěje. Přijde mi, jako by se v mojí náruči chvěl, ale… netuším proč.

„Lásko, já si půjdu umýt ten obličej, hm?“ pousměje se Bill na mě a začne se pomalu zvedat. Třeba… Ne. Nemohl bych ho vyhodit, ale třeba se teď bude Andreasovi mluvit lépe. Přikývnu Billovi.
„Víš… Ono to není jednoduchý,“ řekne tiše Andy a chytne do ruky peřinu.

„Nic není jednoduchý,“ zakroutím hlavou. Jo, to je fakt. My s Billem jsme skoro nic neměli jednoduché poslední dobu. Dobře, teď nejde o mě a o Billa, ale o Andyho. „…Povídej,“ pousměju se na něj. Jo, musím být milý, třeba se mu bude povídat líp. Potřebuju to z něj dostat, ale opatrně. Jsem přece jeho… dobrý kamarád, tak.

„Ne… Já opravdu musím jít,“ řekne Andy a zakroutí hlavou. Rychle se postaví a shlédne pokoj. Usměje se, když vidí na zemi mé… Tričko? Oči mu svítí jako malému dítěti. Zvedne ho a pomalu ho skládá. Jako by si snad užíval jeho… látku? Zamrkám, když si přivoní k dlaním. Nakrčím nos a natáhnu se po boxerkách, které leží u postele a natáhnu je na sebe. Vstanu na nohy. Ne, tohle se mi nelíbí. Chová se divněji než… před tím. Jdu k němu, má pohled sklopený dolů, tak mu ho za bradu zvednu k sobě.
„Chci vědět, co se děje… Chováš se…“ odmlčím se. Jak to říct, abych se ho nějak… co já vím, nedotkl? Povzdechnu si. „…zvláštně.“

„Ne, ne, ne,“ zakroutí hlavou a vydechne, Opře se mi do dlaně a podívá odhodlaně do očí. Skousne si ret a nadechne se, že bude… Mluvit?

„Jsem tady, Tomi,“ slyším ze dveří. Andy sklopí pohled a odtáhne se. Usměje se na Billa.
„Už ti ho přenechávám. Je celej, nic mu neubylo,“ zasměje se a sám odejde ke dveřím.

Rozhodím nechápavě rukama a zakroutím hlavou. Co je s ním, sakra? Omluvně se usměju na Billa a políbím ho na čelo.
„Lásko? Počkáš na mě prosím chvilinku?“ šeptnu a pohladím ho po tváři. Takhle mi Andy odejít nesmí, musím vědět, co s ním je… Chci to vědět.

„Jo, samozřejmě,“ kývne chápavě a zase se usměje. Zaleze pod peřinu a dívá se za mnou a za mizejícím Andreasem. Povzdechu si a jdu za Andym. Když vyjdeme z pokoje, zavřu za námi

dveře a chytím ho jemně za zápěstí.

„Andy?“ pípnu tiše, možná trošku nejistě. Lehce si skousnu ret.

Dá mi jen… pusu na tvář. Omluvně se na mě podívá a rychle seběhne schody dolů.

Zalapám nechápavě po dechu a koukám za ním. Proč… Cože? Teď… Mám v tom zmatek ještě o hodně víc než doposud. Andy mě… Políbil? Možná jen na tvář, ale přece… Políbil. Zatřepu hlavou.

„Andy!“ křiknu za ním, rozběhnu se jeho směrem. Nemůže mi takhle utéct, potřebuju sakra vysvětlení! Možná… Trošku to pobírám, ale spíš… Nechci si to připustit. Zastavím ho přede dveřmi za ruku. Stoupnu si před ně.

„Prosím, pusť mě. Běž za Billem,“ koukne se mi do očí, ve kterých má malinké slzy. Nervózně přešlapuje na místě. Povzdechnu si a nejistě ho natlačím na zeď. Podívám se mu do očí.
„Co se děje?“ zamrkám. Nechci, aby si z toho cokoliv bral, jen aby se mi díval do očí, musí mi to takhle říct… ať už to před pokojem znamenalo cokoliv. Zakroutí hlavou. Nadechne se, ale zase pusu zavře. Přivře oči a přitiskne se mi na rty svými. Položí mi ruku na bok a úlevně vydechne. Poplašně zamrkám a odtáhnu se od něj. Zakroutím hlavou. Co to má sakra znamenat?

„J-já…“ začnu, že něco řeknu, ale… vlastně nevím, co bych měl říct, jen… si povzdechnu. Tohle… Ne. Andy je kamarád, nic víc, nic míň. Proč tohle dělá…? Nespouštím z něj oči.

„Omlouvám se ti, Tome. Já… Půjdu, hm? Zapomeň na to… My oba,“ vydechne těžce a vykroutí se mi. Otevře velké dveře a vyjde z nich. Olíznu si rty. Necítím na nich Billovu chuť, Cítím na nich… Něco nového, jiného… Andyho. Přejedu si po nich dvěma prsty. Zakroutím hlavou. Je to… divné. Otočím se do otevřených dveří. Zamrkám. Koukám na pomalu odcházejícího Andyho…

„An-… Andy?“ šeptnu. Tuším… že mě neslyšel, jen… Povzdechnu si. Jo, mám pravdu. Neslyšel mě. Zavřel za sebou branku, bez pozdravu, bez ničeho. Nakrčím obočí a zakroutím hlavou. Kouknu se okolo sebe a kopnu do jednoho páru bot u dveří. Zavrčím. Ne, ne, ne… Nechtěl tím říct něco jako… že už… Ne, to je blbost. Pořád je to jenom můj kamarád, nic víc… nic… míň. Je… to Andy, můj blonďáček, který mě celou dobu utěšoval, který mi pomáhal, staral se o mě, když tady Bill nebyl.

„Do prdele,“ zavrčím a kopnu do dalších bot. Slyším rychlé kroky seshora, které se víc a víc přibližují. Po chvilce u sebe vidím černovláska.

„Děje se něco, lásko?“ pohladí mě opatrně po tváři. Koukám naštvaně do země. Zakroutím hlavou, jakože… nic.
„Já… Nic, v pohodě,“ brouknu. Jo, všechno je v naprostém pořádku, až na to, že se mi asi rozpadá vztah s Andreasem kvůli něčemu, co asi… ke mně cítí…? Přikryju si obličej dlaněmi a narazím zády do dveří. Svezu se po nich na zem.

betaread: Janule