autor: Denie
„Musíme být potichu,“ zašeptal s chichotáním dredatý kluk a černovlásek jen přikývnul, čímž si od zlatovlasého kluka vysloužil jemný polibek.
Celou noc nespali, užívali si jeden druhého, a ve chvíli, kdy už začínaly být jejich polibky a vzájemné doteky pro mladšího z nich příliš intenzivní, potichu si pustili nějaký film a jen se jeden na druhého usmívali. Když je i film přestal bavit, pokoušel se Tom ze svého přítele vyloudit nějaké další zvuky, slova, cokoliv, ale jakmile se Bill začal soustředit, z jeho rtů nevyšlo nic kromě neviditelných obláčků vzduchu. Nakonec i to Tom vzdal a podal příteli jeho blok, do kterého mu černovlásek začal okamžitě popisovat své pocity. Když si Tom četl jeho slova, tváře měl nepatrně zarudlé a na rtech mu hrál šťastný úsměv. I on se cítil stejně, i on chtěl, aby Bill patřil jen jemu.
Svůj nový vztah zpečetili další sérií hlubokých polibků, a zbytek noci strávili ve vzájemném objetí.
Teď však seděli oba na Tomově posteli a oknem sledovali lidi procházející kolem do školy. Společně se jim tiše smáli a byli rádi, že se rozhodli zůstat doma a užít si tolik společných chvil, kolik jen mohli.
A Tom k tomu všemu měl ještě jeden speciální plán; konečně Billa rozpovídat a prolomit tak jeho psychický blok.
To ale může ještě chvíli počkat. Teď ho ze všeho nejvíce zajímají sladké rty patřící klukovi sedícímu v jeho klíně.
***
Následovalo další zavrcení hlavou a Tomův hluboký povzdech.
„No tak, Billy, zvládneš to! Včera ti to taky šlo, tak se toho tolik neboj. No taaak.“
Další zavrcení hlavou, které rozvířilo černé dlouhé vlasy v malém vějíři kolem Billovy hlavy. Další Tomův hluboký povzdech. „To tě musím vážně pořád líbat, abys ze sebe něco vypravil?“ zeptal se přímo a rozesmál se, když černovlásek začal urputně přikyvovat. „Tak víš co?“ zamumlal Tom jen pár milimetrů od Billových rtů, „odteď tě nepolíbím, dokud mi něco nepovíš,“ vypláznul na něj jazyk a zasmál se Billovu nafučenému výrazu. Pokud opravdu byly jeho polibky cestou k obnovení Billova hlasu, proč jich podle nevyužít? Byl už si jistý tím, že Bill hlas neztratil, teď už jen černovlásek potřeboval nějak popostrčit.
Není to fér, napsal Bill na kousek papíru a dotčeně jím mával Tomovi před nosem. Dredař mu však se smíchem pořád uhýbal.
„Kdepak, nebudu si nic číst. Hezky si se mnou budeš povídat. A nemrač se tak, dělám to pro tebe, víš?“ dodal Tom a jemně do Billa šťouchnul loktem. Věděl, že je to krutý způsob, ale nic lepšího ho nenapadalo, a dál už se mu čekat nechtělo. Chtěl slyšet Billův hlas, a pokud možno, hned.
***
„Pořád se mnou nemluvíš?“
Bylo už odpoledne, Tom si byl skoro jistý, že si Billa každou chvílí přijedou vyzvednout rodiče, a černovlásek jej od ranních hodin prakticky ignoroval. Nechával se od něj objímat, sem tam mu ukradl zakázaný polibek, ale nijak jinak se s ním nepokoušel komunikovat. Bylo to, jako by Tomovi celý den dělal společnost někdo cizí a ne jeho Bill, který měl potřebu mu napsat několik vzkazů za minutu. Dredař se začínal obávat, že udělal chybu tlačit na Billa tímhle způsobem, byl připravený se vzdát.
„Na,“ podstrčil černovláskovi do ruky jeho blok, „napiš mi něco, prosím, hm? No tak, proč ne?“ zeptal se vzápětí se zakňučením, když Bill jen zamítavě zavrtěl hlavou. „Billy, omlouvám se. Nechtěl jsem na tebe tak tla-“ v půlce slova jej přerušilo tiché zašeptání. „Co?!“
Bill se nepatrně pousmál. „T-tomi, n-neudělal jsi-uhmp,“ vydechnul, když jeho rty padly do zajetí dredařovy moci. Dravě, divoce spolu proplétali jazyky, oba tiše kňučeli, sténali do úst svého protějšku.
„Pane bože! Ty, ty mluvíš! Billy, pane bože!“ vyjeknul Tom hned, jak se odtrhnul od sladkých, narůžovělých rtů. Černovlásek stihnul sotva přikývnout, když byly jeho rty polapeny v dalším polibku.
„Tomi,“ zašeptal Bill proti dredařovým rtům, do dlaní uchopil jeho tváře a oba je v očích rozpálily slzy. Ani jeden z nich nemohl uvěřit tomu, že se to doopravdy stalo. Že Bill poprvé po sedmi letech použil svůj hlas. I když to byl jen tichý, ochraptělý šepot, pořád to byl ten nejkrásnější zvuk, který Tom kdy slyšel.
Zatímco mu slzy štěstí stékaly po tvářích, oplácel Bill spokojeně každý Tomův polibek. Celý den se pokoušel ze sebe dostat nějaké slůvko, chtěl to kvůli sobě, kvůli matce a Alexovi, ale hlavně to chtěl pro Toma. Dredař byl ten, díky komu Bill v nestřežené chvíli vydal první ze svých zvuků po dlouhých sedmi letech. A naučil se kvůli němu základy znakové řeči. Byl tu pro něj celou dobu a našel si cestu přímo do jeho srdce. Naučil jej opět žít, a Bill mu chtěl dát něco nazpět.
Jeho prvním slovem po tolika letech se stalo jméno osoby, do které se černovlásek bláznivě zamiloval.
***
„Jak to, že jsi nebyl ve škole?“ Němé pokrčení ramen a další cvakání na mobilní klávesnici. „Bille, já jsem ráda, že si s Tomem tolik rozumíte, ale nemůžeš kvůli němu zanedbávat školu a dostávat se do problému. Posloucháš mě vůbec?“ rozzlobená Simone vytrhla Billovi z rukou telefon, na kterém si až doteď vyměňoval zprávy s Tomem.
Zvedl své čokoládové oči a všimnul si, jak jej oba, matka i blonďatý bratr, s očekáváním pozorují. Uvědomoval si, že udělal další chybu, když nešel do školy, ale s Tomem mu bylo daleko líp, než v ústavu, kde se mu lidé jen posmívali. Tom si jej všímal, věnoval mu svůj čas a pozornost, naučil jej překonat něco, co nedokázal nikdo z jeho blízkých. Nemůžou se přeci na Billa zlobit za to, že chtěl být s ním.
‚Omlouvám se,‘ ukázal Bill na prstech. Ještě si nebyl jistý tím ukázat před rodinou jeho nejnovější tajemství. První patřilo Tomovi, dalším by měl být jen a pouze Alex, až po něm přicházeli ostatní. Věděl, že je to nefér vůči jejich matce, ale byl si jistý, že to nakonec pochopí.
„Jdi do svého pokoje, Bille.“ Simone byla zklamaná, bylo jí to vidět ve tváři, ale tentokrát si z toho Bill nic nedělal. Věděl, že jakmile se matka dozví, že opět mluví, odpustí mu, dojetím jej sevře v náručí, a už nikdy nepustí.
S mírným úsměvem odešel k sobě do pokoje. Čekal, kdy za ním přijde Alex, nemohl se dočkat chvíle, kdy mu prozradí své tajemství.
Pár minut potom, co se usadil na malou židličku u piána, se dveře od jeho pokoje opět otevřely a mezi futry se objevil zmatený Alex.
„Bille, co se děje?“
„Nic,“ pokrčil Bill rameny a napjatě sledoval bratra.
„Já ti dám nic, něco se-oh pane bože!! Ty, ty-!“
„Pšt,“ usyknul Bill s úsměvem, ale urputně přikyvoval, když jeho bratr nechápavě ukazoval jeho směrem s ústy otevřenými dokořán. Než se stihnul nadát, byl sevřen v silném objetí dojatého bratra, který mu zmateně špital do ucha.
„Jak to? Jak to, Bille?“
„Tomi,“ zašeptal Bill a jen se pousmál. Byl nadšený bratrovou radostí. On sám ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že jej opravdu dredatý kluk donutil rozpovídat se. Nevěřil tomu, že zase mluví, nebo spíš šeptá, ale od šepotu není daleko k normálním slovům. Věřil, že to dokáže, že zase jednou bude mluvit, zpívat. A to vše jen díky odpírání Tomových polibků.
„Já toho kluka miluju,“ zasmál se Alex a se slzami v očích pořád bratra objímal. Oba byli jako slzavé údolí, ale v tu chvíli jim to bylo jedno. Teď byli šťastní a nic jim ten moment nemohlo zkazit. Alex opět slyšel slova přímo z Billových rtů, nic na světě se tomu pocitu nemohlo vyrovnat.
autor: Denie
betaread: Janule
Jupí 🙂
Oh, jak krásné! Konečně se to Tomimu povedlo. <3
To je tak nádherný..:) Jsem strašně moc ráda, že to takhle dopadlo..:) Že Bill konečně mluví…:) Danie..;)) Píšeš tak úžasně..♥ Jsi nejlepší autorka…;)
Tak se to povedlo!wau…<3333 úžasný…
Jéé já jsem tak ráda, že Bill mluví :))
Uplne mam v ocich slzy dojeti :') nadhera ! <3
To je tak nádherný!!! Nic jinýho k tomu asi nejde říct. Je to prostě úžasný, dokonalý, boží!
Úžasná časť 🙂