autor: Helie
Bill není jediný, komu se hlavou prohání neuvěřitelné množství myšlenek…
Tom zabořil hlavu do dlaní. Nechápal, co si má sám o sobě myslet. Nikdy to pro něj nebylo vážné. Vždycky bral všechny jen jako svoje hračky a ani Bill nebyl výjimkou. Hledal tímhle způsobem svoji pravou lásku, jenže sklony ke ‚hře‘ mu už úplně zakalily zrak.
Neměl jsem tušení, co tam dělá, a jestli vůbec hodlá vyjít. Všechno jsem si to dával za vinu. Chtěl jsem Toma zpátky a ve skutečnosti jsem ho ztratil úplně. Zabořil jsem hlavu mezi kolena a pustil se do usedavého pláče.
Tom moc dobře slyšel, že Bill bojuje se slzami, a rozbrečel se taky. Nevěděl, který z nich má největší vinu, ale věděl, že chce začít znovu. Rozhodně naťukal do mobilu smsku pro Natálii, i když měla pokoj jen přes chodbu.
„Nat? Dneska to padá. Billovi není dobře, zůstanu tu s ním. Tom.“ Netrvalo ani pět minut a cvakla mu na mobilu odpověď.
„Fajn, ale někdy mi to vynahradíš! Vyřiď Billovi, že mu přeju, aby mu bylo líp ;).“
Tom se usmál na mobil. Tušil, že když zrušení jejich společného večera svede na Billa, Natálie to bez připomínek přijme. Vstal ze zavřeného záchoda, na kterém doteď seděl, a přešel k umyvadlu. Skoro se lekl, když uviděl odraz vlastního obličeje v zrcadle. Slzy způsobily těžké opuchnutí a tváře měl celé rudé, jako by je dlouhodobě vystavoval slunci bez použití krému na opalování. Otočil kohoutkem a nechal si do dlaní padat ledovou vodu, aby následně zchladil rozpálený obličej a dopřál mu chvíli pro zotavení, než vyjde ven.
Zrovna jsem přestal vnímat svoje okolí, když Tom konečně vyšel ven. Zarazil se, když mě uviděl sedícího přede dveřmi koupelny, ale nezaváhal na moc dlouho a už klečel vedle mě.
„Billí? Odpustíš mi to?“ zeptal se. Hledal jsem v jeho tváři smích, čekal jsem výsměch, ale brzy mi došlo, že to myslí naprosto vážně.
„Za co?“ odpověděl jsem mu otázkou.
„Za to, jak jsem se k tobě choval. Neměl jsem s Natálií vůbec začínat. Ani jsem nechtěl. Vůbec nechápu, co to do ní včera vjelo, ale tak nějak jsem se tomu poddal. A potom jsem na tebe byl naštvaný,“ odmlčel se. „Vůbec nic jsem si neuvědomil. Můžeš mi to prosím odpustit?“ zeptal se a očima jen o neznatelný odstín světlejšíma se vpíjel do těch mých. Dlouho jsem nereagoval, až po chvíli jsem si dodal odvahy a chytil ho za ruku ležérně položenou na pokrčeném koleni. Jen tak jsem si s ní mlčky hrál v dlaních.
„Tobě bych odpustil cokoliv. I kdybys teď šel za Nat a požádal ji o ruku, neřešil bych to. Hlavně abys byl šťastný,“ zamumlal jsem spíš jeho ruce než jemu samotnému. Po tváři se mi rozkutálely další slzičky vyvolané představou, že by se teď Tom zvedl a vyplnil můj proslov. Místo toho mě však volnou rukou něžně chytil za bradu a donutil mě znovu se věnovat jemu a ne jeho ruce.
„Chci začít znovu,“ zašeptal. Chtěl jsem odpovědět, ale slova z úst mi ukradly jeho rty. V každém jeho pohybu jsem našel nějakou změnu. Choval se jinak než dřív. Možná tak ten nový začátek myslel? Že se změní? Stejně jsem stále nevěděl, co si o tom všem mám myslet. Před chvílí jsem na něj křičel, a teď jsem náruživě oplácel jeho polibky, jako by to bylo snad naposledy, co se ho smím jakýmkoli způsobem dotýkat.
„No, to by byl hezký začátek,“ usmál se na mě zářivě Tom, když jsme se od sebe konečně odtáhli kvůli nedostatku vzduchu. Kdybych neseděl na zemi, asi bych se mu tam okamžitě složil. Tom vždycky líbal nádherně, ale tentokrát to bylo poprvé, co způsobil naprostý třes v kolenou, motající se hlavu a naprostou neschopnost popadnout dech…
„No sakra,“ zamumlal jsem napůl omámeně a úplně zapomněl, že Tom před chvílí něco říkal.
„Už se nezlobíš?“ zeptal se a přejel mi prstem po spodním rtu. Zamžoural jsem na něj skrz dlouhé řasy a poměrně dlouho se nechytal, o čem je vlastně řeč. Hned, jak mi to došlo, odtáhl jsem se dál od jeho ruky.
„No, nevím,“ zabrblal jsem a vyšpulil uraženě rty.
„Přesvědčím tě,“ zasmál se Tom a opět vzal moje rty útokem. Když skončil, stulil si mě k hrudníku a prohraboval mi rukou vlasy.
„Zbožňuju tvoje vlasy,“ zamumlal.
„No dobře, už sis to vyžehlil,“ zasmál jsem se od srdce. Měl jsem chuť létat. Tom byl najednou tak pozorný, milý a něžný. Neměl jsem ponětí, co se to s ním stalo. Nikdy na mě takový nebyl, i když se ke mně vždycky choval moc hezky.
„Měli bychom jít něco sníst.“
„Počkej, ty nejdeš večer s Natálií?“
„Ne, zrušil jsem to.“
„Ale proč?“ zeptal jsem se úplně vyvedený z míry. Myslel jsem, že se se mnou chce jen udobřit, aby mohl s klidným srdcem odejít.
„To je jednoduché, chci tu zůstat s tebou,“ zasmál se a líbl mě na nos.
„Co se s tebou stalo?“ Začal se smát ještě víc.
„Miluju tě,“ usmál se a já se před jeho úsměvem rozklepal jako bláznivě zamilovaná puberťačka stojící během autogramiády před svým idolem. Nikdy mi neřekl, že mě miluje. Nikdy mi to neřekl sám od sebe. Vždycky řekl jen „Já tebe taky“ nebo tak něco. Poslední dobou mi ani neodpovídal. Objal jsem jeho kolem pasu a hlavu si opřel pod jeho bradu.
„Já tebe taky,“ zamumlal jsem a políbil ho na krk.
„Víš co? Skočím nám pro něco k jídlu a uděláme si hezký večer, tak jak jsem ti to před tím slíbil, ano?“ Horlivě jsem přikývl a vstal, abych mu uvolnil nohy. Ještě před tím, než opustil pokoj, vtiskl mi pusu na čelo a zářivě se usmál. Celý omámený jsem se tak nějak dopotácel do postele.
Tom se hnal do kuchyně pro něco na zub. Chtěl se Billovi co nejvíc zavděčit, chtěl, aby mu odpustil. Tím novým začátkem nemyslel jen jejich vztah, myslel i své chování, svoji zálibu pro hraní si s ostatními lidmi.
„Tome?“
„Ano?“ zeptal se Tom nepřítomně, když vykrádal po skříňkách v kuchyni. Ingrid tu zrovna nebyla, určitě si dávala zaslouženou pauzu po celém dni stráveném v hotelové kuchyni.
„Jak je Billovi?“
„Už líp,“ usmál se Tom na Natálii, která najednou seděla na kuchyňské lince vedle něj.
„Ten večer mě mrzí,“ zabodla pohled do podlahy.
„Někdy ti to vynahradím, slibuji,“ usmál se povzbudivě Tom a znovu začal prohrabávat nějakou skřínku.
Vstal jsem z postele. Tom byl pryč už asi deset minu, tak jsem si řekl, že mu půjdu pomoci, aby nemusel všechno tahat sám. Tiše jsem se plížil hotelovou chodbou směrem ke kuchyni.
„Tome? Chci, abys mi to vynahradil hned!“ Nechápavě k Natálii zvedl oči. „Tome, polib mě.“
„Cože?“
„Když mě teď políbíš, což by pro někoho, jako jsi ty, neměl být žádný problém, nebudeš se mnou muset nikam chodit ani nic podobného.“ Seskočila z linky hned naproti Tomovi. „No tak mě, sakra, polib!“
autor: Helie
betaread: Janule
Sakra :D… teď se budu třást jak ratlik na další díl :DD…
ja tú Natáliu uškrtím… teda nie, najprv ju pošlem vymaľovať moju novú izbu a nasťahovať mi tam nábytok až potom ju uškrtím! xDD (to si nevšímaj hrablo mi, som nevyspatá xD) no ale som zvedavá či Tomovi vydrží to čo sľúbil – že sa zmení atď. a pevne dúfam že Natáliu pošle do pr.. teda na miesto kde slnko nikdy nezasvieti xD
Se mnou to asi šlehne…jsem strašně napjatá jak se Tom zachová.Dle mě ji políbí a Bill je při tom uvidí,ale to nevim :DD A Natalii bych zabila,čůzu jednu :/ 😀
díky za komentáře holky =)) nevím, co jinýho bych vám na to napsala, když vám nechci nic prozradit 😀