autor: Doris
Lékárník zatím v klidu seděl u sebe v lékárně a ukládal si výrobky, které prodával.
„Člověk se jen snaží vést svojí živnost…“ Brblal si pro sebe, když ho vyrušilo nebezpečné cvaknutí. Otočil hlavu a zadíval se na Toma, který na něj mířil odjištěnou zbraní, která původně patřila jemu.
„Aaa, můj nový zákazník.“ Pronesl klidně. Co jiného mu také zbývalo. Tom se ušklíbl.
„Chci váš Antigen, vaše náboje a váš prach.“ Neměl v úmyslu utíkat ze země bez Billa. Ale bez stříbrných nábojů by měl jen těžko šanci Andrease porazit. Jeho požadavku bylo vyhověno.
Andreas odvezl Billa do staré továrny na absinth. Jejich místo. Bill byl zavřený v kleci a nervózně chodil sem a tam. Dělal si starosti. Ne o sebe, ale o Toma. Zda se mu podařilo uniknout. Zastavil se, když přišel Andreas se svými poskoky. Nenáviděl ho. Nedokázal k němu teď cítit nic jiného. Jestli někdy cítil aspoň trochu respektu a vděčnosti, dnes už necítil nic z toho.
„Tak jak se ti líbí v kleci?“ Obešel blonďák jeho vězení. „Tam podle člověka patříš.“ Mluvil klidně. Možná až moc. Bill na to nijak nereagoval. Jen sledoval každý jeho pohyb. „Mohl jsi být velkou inspirací pro celou smečku. Ale podívej se na sebe… jsi velkou hanbou.“ Přikývl nad svými vlastními slovy. Už tím ani nechtěl Billa zlomit a získat ho k sobě. Billův ortel byl pro něj podepsaný.
„Když důvěřuješ člověku, všechny nás zatratíš.“ Otevřel kovové dveře a odešel od klece.
„Sami se ztracujete.“ Prsknul Bill. Andreas ho chytil za ruku a ne zrovna šetrně ho vytáhl ven. Ani jeden z nich netušil, že Tom obíhá kolem továrny a hledá nejlepší možný přístup k nim. Bál se toho, co může vidět, ale nevzdával to. Vylézal na střechu,
odkud cítil nejlepší výhled.
„Nejsme napůl lidé? Nechápeš, že odmítáš součást vlastního já?“ Vzdoroval dál Bill. Ač věděl, že nejspíš marně. Andreas nebyl z těch, co by ho pochopili a uvědomili si, že má pravdu.
„Není to mou součástí, jen tvou. Já vím, kdo jsem.“ Něco tak podřadného jako lidskost v sobě neměl, nebo to spíše odmítal v sobě mít.
Tom dolezl až nahoru, kde střechu pokrývaly jen skleněné desky. Byl přímo nad nimi.
„Jdi se vycpat i se všemi tradicemi.“ Odmítal Bill nadále poslušnost, kterou od něj Andreas žádal.
„Jsi budoucnost naší smečky. Určíš její osud.“ Andy se rozhlédl po ostatních. Nebyli tak odhodlaní a přesvědčení jako Andy, ale to on neviděl. Ještě stále mu stáli po boku. Jeden z nich vytáhl z pouzdra dlouhý nuž. Stál nervózně a klopil zrak k zemi. Bill se jen trhaně nadechl a uhnul pohledem. Jinak se ale nepohnul.
„Co jsi kdy miloval, Andreasi?“ Zakroutil nad ním lehce hlavou. „Moc? Nenávist? Strach? Z nás všech je v tobě z člověka nejvíc.“
„Nikdy jsi to nechápal. Podle proroctví nás chlapec z dynastie vůdců povede v časech naší největší slávy. Myslel jsem, že jsi to ty.“ Jeho slova nebyla určena jako lichotka, ale jako hořké zklamání, kterého je třeba litovat.
„A jaké by byly ty nové časy? Kolik by se prolilo krve?“ Bill si byl jistý, že přesně takové časy by Andreas chtěl. Vládnoucí nad lidmi, ač byli lidskou součástí.
„Dnes to zjistíme.“ Zavrčel a vyhrnoval si rukávy na bundě. „Lovíme… ty a já.“ Rozhodl a nožem se nechal pořezat na odhaleném předloktí.
Billa tohle trochu vyděsilo. Nikdy nelovil, nikdy nezabíjel, a teď má stát proti vůdci jeho smečky. Bojoval. Nedovolil žádnému svému pudu, aby podlehl vůni krve. Zato Andreas tomu podléhal rád. Jeho oči zežloutly a vyběhl proti stojícímu Billovi. Ze střechy se ozval výstřel a zasáhl Andyho do stehna. Bill se podíval tím směrem, aby spatřil Toma. Než však stačil znovu nabít, jeho výstřel byl opětovaný a sklo, na kterém ležel, se pod ním roztříštilo. Padal dolů mezi ně.
„Tome…“ vyjekl Bill a rozběhl se k němu. Nenechal se zastavit. Tom nedopadl. Nohu měl přivázanou o lano, a to ho zachránilo před smrtícím nárazem o podlahu. Stříbrné náboje mu vypadaly z kapes. Odstřelil provaz, který už nepotřeboval, a dopadl na zem. Bill byl nucen změnit směr běhu. Dva Andyho poskoci ho pronásledovali, zatímco druzí dva se snažili zbavit Toma, který se schoval za barový pult. Jejich kulky rozbíjely skleněné lahve s absinthem. Plazil se po zemi pryč a naslepo chtěl vystřelit, aby zastavil protivníky. Jeho zbraň však cvakla naprázdno. Neměl čas nabíjet. Vlci byli rychlí. Vyskočili na bar a snažili se ho zasáhnout.
O Andrease se nikdo nezajímal. Ležel na zemi a nožem si vyndával kulku z těla.
Tom přemýšlel. Neměl nic, čím by mohl lugaru zabít. Čas mu dávala jen jejich opatrnost. Vyčkal, až se přiblíží blíž a do obličeje jim vysypal střelný prach, který dostal od lékárníka. Chvíli hledal něco, čím by je zneškodnil. Vytáhl jednu sirku, které byly na baru, určené k zapalování drinků. Škrtnul s ní a odhodil na zem na vylitý absinth. Okamžitě se vznítil a postupoval rychle kupředu. Lugaru, od střelného prachu, byli ztraceni.
Bill utíkal, aniž by přemýšlel, kam vlastně. Potřeboval se hlavně zbavit svých pronásledovatelů, a pak se vrátit za Tomem. Proskočil mřížovaným výtahem a stiskl tlačítko pro zavření. Oba pronásledovatelé skočili za ním, ale proskočit už nestihli. Zůstali zavření uvnitř.
Tom u baru sbíral rozsypané stříbrné kulky co nejrychleji. Andreas odbíhal od hořícího baru do jiné místnosti. Nebo si to aspoň myslel. Kulhal a po schodech vybíhal o úroveň výš, než byl Tom. Oheň se rychle šířil. Než Tom stačil nabít, Andreas seskočil z vrchu a srazil Toma k zemi. Tom se snažil bránit, ale proti úderu lugaru neměl šanci. Byly to příliš silné rány. Zůstal ležet na zemi, zatímco ho Andreas povýšeně obcházel. Sklonil se a chytil ho za triko.
„Pro tebe… a pro celé lidstvo.“ Zavrčel a chystal se Tomovi zasadit poslední smrtící ránu, která by mu rozdrtila lebku. Zabránilo mu v tom odjištění zbraně. Zvedl pohled. Bill stál kus od nich, v rukách svíral Tomovu zbraň, nyní již nabitou stříbrnými náboji. Klepal se, ale odhodlaně mířil na Andyho.
„Zastřelíš člena své rodiny?“ Pomalu se postavil a Toma nechal ležet. „Chceš se snad stát nočním lovcem. Nabídnu ti svoje záda… víc si nezasloužíš.“ Zavrčel, otočil se a ve skoku se proměnil na vlka. Bill polknul. Mířil na něj, ale nedokázal vystřelit. Jeho žluté oči se zavrtávaly do Andyho zvířecí podoby. Byli stejní… nemohl ho zastřelit. Ne takhle. Tom se vyhrabal na nohy a znaveně se opíral o stěnu. Vlk se postavil čelně k Billovi a vrčel.
„Střílej.“ Vydechl Tom. Věděl, že jestli to neudělá, Andy nebude váhat s dalším útokem.
„Nemůžu.“ Špitl Bill. Neděsily ho Andyho ostré zuby, které cenil. Prostě to nedokázal. Zabít vlka.
„Střílej.“ Pobídl ho znovu Tom.
„Nemůžu.“ Zakňučel Bill. Chtělo se mu brečet. Andy se otočil k Tomovi. Zuby vycenil ještě víc a vyskočil proti němu.
Ozval se výstřel, kulka proletěla do jeho těla a velký vlk dopadl na zem. Bill se chvěl a pomalu spouštěl zbraň. Poprvé v životě zabil. A zabil svůj druh. Pomalu došel k vlkovi, který na zemi naposledy vydechl a zbraň položil vedle něj. Ač Andyho nenáviděl, teď mu bylo ouzko. Prsty pohladil jeho čumák a polknul hořkost v krku. Tom k němu došel a podal mu ruku. Bill vzdychnul a ochotně se jí chytil. Byl čas utéct. Požár byl velký a nádrže s absinthem začaly vybuchovat.
„Tady… Bille… Bille.“ Ozval se křik, když běželi kolem výtahu, kde zůstali zavření Billovi pronásledovatelé.
Bill doběhl k nim a otevřel.
„Ať poznáte nové časy, až přijdou.“ Kývnul a znovu se připojil k Tomovi, aby mohl utéct. Lugaru se za ním chvíli dívali, ale při dalším výbuchu se sami dali na útěk. Zůstala po nich jen hořící budova.
„Tak jak se dostaneme z města? Když mají oči všude.“ Zeptal se Tom, když stál vedle Billa a díval se na spoušť, která tu zbyla. Teď už věděl, že jich je víc, než by si přál, a jen tak je odejít nenechají.
„Na jednom místě nebudou.“ Vydechl Bill.
O pár minut už seděl s Tomem v Andreasově autě a projížděl městem za svobodou.
„Kam jedeme?“ Podíval se s úsměvem na Toma.
„Co tak do nových časů?“ Oplatil mu úsměv, a pak se podíval zpátky na cestu před nimi.
„Anebo do Paříže.“
Bill se usmál a díval se z okýnka. Jak míjeli nejrůznější lidi, kteří při zahlédnutí jejich auta nakláněli hlavu na stranu a odhalovali krk. Bylo jich tolik…
To je můj svět. Tady jsem doma. Věří se tu na proroctví a na osud. Já však věřím, že osud máme ve svých rukou.
KONEC
autor: Doris
betaread: Janule
Aaaaa… Ten konec byl prostě dokonalý…A stejně famózní, jako filnový zpracování. =)
Teda, Doris, já smekám 😀 Film neznám, ale už ho mám staženej =) Do povídky jsem se pustila více méně kvůli tomu, že se mi ten název strašně líbil a že jsem ho už odněkud znala 😀 A musím říct, že obsah mě příjemně překvapil =) Nedalo se od toho odtrhnout a zhltala jsem to za jedinej den, což je snad rekord 😀 Vážně skvělá povídka =))
Je to pekné, ale príšerne napínavé. Je to v podstate perfektný, prepracovaný, mysteriózny horor. Zhltla som to na jeden nášup.
Oh, páni!
Tak tahle povídka byla vážně skvělá! Ovšem po celou dobu jsem se strašně bála byla jsem nervózní. Po pravdě jsem vůbec nevěřila tomu, že by Tom mohl přežít. Ať už když po něm šel Georg, při lovu a nebo pak u té lékárny. Pomalu se mi chtělo brečet z toho, že tahle povídka prostě nemůže dobře dopadnout. A přece jen dobře dopadla 🙂 Za tenhle krásný konec opravdu moc děkuji 🙂 Nevím jak bych zvládla, kdyby Andreas Toma zabil.
Původně jsem si říkala, že bych si tenhle film i stáhla, protože se mi na začátku zdál strašně tajemný a skvělý. Ovšem tohle mi přijde jako horor 😀 Povídka je vážně parádní, ale film si určitě stahovat nebudu, protože bych se u něj děsně bála 😀 Už teď jsem měla se svým strachem o Toma co dělat.
Opravdu skvělý nápad tohle sepsat, jsem ráda, že jsem si tuhle skvělou povídku mohla přečíst! ♥