autor: Bubbly
Takže, koťátka, poslední kapitola.
Je to takový zvláštní, jako pokaždé, když dopíšu nějakou povídku, kterou jsem měla strašně moc ráda a ráda jsem jí psala. Na jednu stranu mi připadá, že už nikdy nic tak hezkého nenapíšu a na druhou stranu mě napadá, že to mám konečně za sebou, protože nápady se jenom hrnout :)…
Nevím, co bych asi měla říct, snad vám jenom poděkovat za vaše super komentáře, které jste psali. Každá kritika či chvála mě zas posunula o kus dál :). Vy jste prostě nejlepší a já jenom doufám, že se vám povídka líbila. Nebudu se tu moc rozkecávat, pusťte se do čtení, vaše B.
…o půl roku později…
Svět kolem mě začínal ožívat. Vnímal jsem na kůži teplotu v místnosti. Slyšel jsem tiché předení klimatizace. Cítil jsem něčí dotek na hřbetu ruky. Oči mi pořád halila tma. Nedokázal jsem se pohnout, cítil jsem se unavený. Můj dech byl mělký, téměř neznatelný, ale dýchal jsem. To bylo dobré znamení. Jsem naživu.
Kolik uběhlo minut? Nebo snad hodin, dnů? Jak dlouho tu ležím a kde to vlastně jsem? Další zvuk, za hlavou jsem slyšel tiché, rytmické a pravidelné pípání. Připomíná mi to nemocnici. Ano, zápach desinfekce mě šimrá v nose.
Co se tam vlastně odehrálo? Nejsem si jistý, vzpomínám si na výstřely, hlasité výstřely. Jeden z nich zasáhl mě, ale necítil jsem bolest. Myslel jsem jen na jedinou věc, přál jsem si zůstat naživu. Tak moc jsem si přál přežít, abych mohl ještě jednou v životě spatřit svého bratra, abych ho mohl obejmout a zašeptat mu, že je pro mě tím nejdůležitějším, co mám. Toužil jsem se mu omluvit za svoje chyby a slíbit mu, že už nic podobného neudělám.
Bill. Kde je vlastně teď Bill? Zlobí se na mě pořád? Nezapomněl na mě? Ne, to určitě ne. Nevěřím tomu, že by mě tolik nenáviděl, aby mě zavrhl. Bill mě miluje, stejně jako já miluju jeho. Jsme jako dvě duše a jedno tělo, vzájemně potřebujeme cítit blízkost toho druhého. Bill by mě nemohl opustit.
Moje myšlenky přerušilo tiché zavrzání dveří. Jemně pohyby prstů, které hladily mou ruku, ustaly. A pak se místností rozlehly dva tiché hlasy.
„Jak to s ním vypadá, doktore?“ Ten hlas mi byl blízký, povědomý, zkreslený několika hodinami pláče, přiškrcený a zoufalý.
Chvíli bylo ticho, slyšel jsem šustění papírů o sebe a pak promluvil druhý muž, doktor. Moje předchozí mínění o nemocnici bylo správné.
„Stabilizuje se a bude v pořádku. Teď čekáme jen na to, až se probere.“
„Ale na to už čekáme půl roku!“ Zoufalý hlas nečekaně zesílil.
„Já vím, ale pro organismus je takovýhle zásah šok. Není divu, že potřebuje větší dávku spánku a regenerace.“
První hlas se změnil ze zoufalého na vzteklý. „Ale on nespí, je v kómatu!“
„Pane Kaulitzi, až bude připravený, probere se. Jen mu dejte čas a věřte mi, že bude v pořádku. Kulka nepoškodila mozek, ani jiné orgány. Až se váš bratr vzbudí, všechno bude jako dřív.“
Kroky, vrznutí dveří a další minuty dlouhého a nerušeného ticha.
Znovu jsem se ponořil do vlastních myšlenek. Ty doteky, které jsem cítil, ten rozjařený hlas, všechno to patřilo Billovi. Je tu se mnou, nezapomněl na mě a pořád o mě má strach. Ale myšlenky na Billa najednou přelétly k něčemu jinému. K události, která mi měla změnit, nebo ukončit život.
Jürgen zabil Mathiase. A chtěl zabít i mě, ale nepodařilo se mu to, protože já jsem pořád tady. Tak kde se stala chyba? A kde vůbec je Jürgenovi a jeho partě konec? Doufám, že skončili na tom správném místě, tam, kde skončí všichni takoví, jako jsou oni. A taky doufám, že se jim to všechno vrátí. Ať v tom vězení shnijí.
„Tome.“ Billova dlaň se dotkla mojí tváře a přerušila další tok mých myšlenek, vrátila mě do kruté a drsné reality, která se dala zvládnout jen s ním. Kůže mu doslova hořela, cítil jsem, jak mě pálí, ale ten samotný dotyk byl tak příjemný a dokonalý. Chtěl jsem ho cítit už pořád, přál jsem si, aby mě nikdy nepřestal hladit.
„Tome, vzbuď se, už je čas,“ šeptal mi blízko ucha, jeho dech mě hladil. „Já už tu nechci být sám, tak se prober, potřebuju tě.“
Taky tě potřebuju, napadlo mě. Měl pravdu, je nejvyšší čas na to, abych se probral. Potřebuju vidět jeho tvář, chci, aby se na mě díval a abych se mohl já dívat na něho. Chci, aby mě hladil a líbal, laskal a šeptal mi, že jsem pro něho důležitý. A já mu to chci všechno oplácet se stejnou láskou s jakou jsem se pro něj dokázal obětovat a přežít.
„Miluju tě, Tome,“ zavrněl něžně a opřel mi hlavu o hrudník.
Dokázal jsem si dokonale představit jeho jemnou andělskou tvář, jeho obrovské čokoládové oči přetékající láskou, jeho dlouhé štíhlé prsty, které mě neustále hladily, jeho rty, které šeptaly ta slova. Dokázal jsem si ho představit jako nikoho v životě. Bill byl prostě tou polovinou, která ve mně chyběla a kterou jsem potřeboval.
Sebral jsem veškeré síly a z poslední vůle jsem se donutil pokusit se otevřít oči. Bylo to namáhavé a únavné, ale kvůli Billovi bych se přetrhl. Navíc jsem ho neviděl tak dlouho. Stýská se mi po jeho dokonalosti a nevinnosti, která se zračila v jeho tváři, ale byla jen na povrchu. Uvnitř byl Bill divoký, žhavý a vášnivý. Pro mě stvořený.
Tak dlouhá doba. Půl roku jsem netušil, že kolem mě existuje svět. Myslel jsem si, že jsem mrtvý, všechno kolem tomu naznačovalo. Tma. Neproniknutelná, sametová a slibující věčnost bez bolesti a utrpění. A bez Billa. To bylo něco, co jsem nedokázal přijmout. Zatnul jsem zuby, a konečně se mi podařilo otevřít oči.
Svět kolem mě byl jedna velká bílá skvrna. Několikrát jsem zamrkal, ale nic se nezměnilo. Na pár vteřin jsem oči zase zavřel a znovu otevřel. Barvy a tvary začínaly být jasnější, přesnější. Bílé stěny, světlá podlaha. Místnost vypadala jako bílé obláčky na nebi. A v té nekonečné záplavě bílé se vyjímala jediná havraní černá, nezapomenutelná a nezaměnitelná. Dotkl jsem se sametově hebkých vlasů. Bill sebou trhl a pokojem se roznesla jeho kořeněná vůně. Zhluboka jsem se nadechl.
Bill mi skočil kolem krku, až ve mně hrklo. Objímal mě, tiskl k sobě a líbal mě na krk a hlasitě vzlykal. Bylo to štěstím? Doufám, že ano, protože já jsem byl taky šťastný. Měl jsem dost důvodů pro to, abych byl nespokojenější. Byl jsem naživu, měl jsem Billa u sebe a on mě pořád miloval. Co víc jsem mohl chtít? Už nic. Snad už jen vrátit se domů.
„Bille, udusíš mě,“ promluvil jsem potichu. Hlas jsem hledal jen těžko. Přece jenom – půl roku bez hlasu, to se pak těžce hledá. Připadal jsem si jako puberťák, co právě mutuje.
Pustil mě. „Omlouvám se.“ Jeho dlaně mi přejely po dlaních, opřel se čelem o moje. „Ty žiješ, Tome,“ zavzlykal a několik jeho slz se mi svezlo po tváři. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil,“ zavřel oči a políbil mě jemně na nos.
Usmál jsem se. „Víš, že bych tě nikdy neopustil.“
Bill se na mě podíval a na rtech se mu zvlnil úsměv. „Už brzo půjdeme spolu domů. A tam už se od tebe nehnu, rozumíš?“
„Rozumím.“ Můj hlas se s každým slovem vracel k původní zvukové barvě a síle. Už jsem sám sebe neslyšel jako chcípáčka, ale zase jako chlapa, ačkoliv jsem si teď připadal maximálně zranitelný a děkoval jsem za Billa po svém boku. S ním už se nebudu muset bát, že provedu další pitomost, která by mě zase přivedla do hrobu.
Bill mě znovu objal. „Pane bože, jsem tak šťastný, že žiješ.“ Znovu se rozplakal.
Několik zbloudilých slz jsem mu z tváře setřel palcem. „Bille, neplač, jsem s tebou. A už tě neopustím.“
„Já vím, věřím ti,“ vzlykl potichu.
Zabořil jsem mu obličej do vlasů a zhluboka se nadechl jeho vůně. Vůně, kterou bych rozeznal mezi tisíci. Jedinečná a jen jeho. Jen moje. Jen naše. Prsty jsem propletl mezi jeho prameny a laskal jsem je s nejvyšší jemností. Jeho tvář se něžně otírala o můj obličej, Bill spokojeně zavrněl. Opatrně si lehl vedle mě a nosem mi přejel po linii krku. Vložil jsem pod jeho hlavu opatrně paži a palcem jsem ho pošimral na tváři.
„Jak dlouho tu jsi, Bille?“ zeptal jsem se a zavřel jsem oči. Znovu na mě doléhala únava.
Bill vydechnul. „Nehnul jsem se od tebe od chvíle, kdy jsem zjistil, že jsi tady.“
„Spal si vůbec?“
Zasmál se. „Tome, byl jsi v bezvědomí půl roku. Samozřejmě, že jsem spal, ale děsilo mě pomyšlení, že bych se vzbudil a tys tu se mnou už nebyl.“ V posledním slově se mu zlomil hlas.
Objal jsem ho tak pevně, abych mu dokázal, že i já jsem se nejvíc bál toho, že už bych ho nikdy neviděl. Ale teď je všechno jinak. Jsme tu a jsme spolu, oba dva zdraví a už nás nic nemůže rozdělit. My jsme jako jeden, nic víc, nic míň.
„Tome?“
„Ano?“
„Slib mi něco.“
„Cokoliv,“ odvětil jsem. Opravdu bych mu splnil cokoliv, bez ohledu na to, jak ztřeštěné plány může jeho chytrá hlavinka vymyslet.
Chvíli mlčel, jako kdyby přemýšlel. „Jestli ještě jednou uděláš takovouhle hloupost a necháš se při ní zmrzačit, dovolíš mi, abych tě zabil vlastnoručně.“
Neubránil jsem se zasmání. „Slibuju, Bille.“
„Miluju tě,“ vtiskl mi letmý polibek na hranu čelisti.
„Stejně jako já tebe,“ pohladil jsem ho a podíval se mu do očí.
Bill se pousmál. „Řekni mi něco, co nevím.“
KONEC
autor: Bubbly
betaread: Janule
Som rada, že Tom prežil, a že bude v poriadku, a že si to ty dvaja vyjasnili.
tak tahle povídka mi i v nejtěžší chvíli dokázala vnést úsměv na rty x) zvlášť tenhle konec…
Skvělá povídka ♥️♥️♥️ Moooooc děkuju za doporučení, Zuzu 😘!!!
Nooo, ale já tuhle povídku nečetla 😂 Takže to bylo asi doporučení od někoho jiného 😀
PS: Málem bych zapomněla – jeste bych rada pochvalila, jak krásný spolu měli bratři vztah (mam na mysli zejmena spriznenost duší, ne jen sexuální stránku věci) a to, jak autorka uzasne popsala ono speciální dvojčecí pouto me opravdu totalne dostalo, takhle nejak si to představuju i v reálném zivote u Kaulitzu. Proste Tom jen letmo koukne a hned presne vi, co se odehrává v Billově hlavince a naopak 😊!