Nutné zlo

Nejraději by odešel. Všechny ty věci, co několik dlouhých dní vidí nonstop před sebou, mu už lezou na nervy. Všude, kam jeho pohled i jen čistě náhodou padne, zpozoruje typicky ženské předměty. Poházené rtěnky, oční stíny, kabelky, boty. Ne že by už nebyl za těch pár let na takové věci zvyklý od Billa, také je nepořádný a nechává za sebou spoušť jako hurikán, ale co je moc, to je moc. Tamařinu přítomnost nesnese, a už vůbec ne, když o sobě dává vědět snad všude po celém bytě.

Celý život si myslel o svém bratrovi, že je gay. Nikdy neměl přítelkyni, maloval se, pečlivě si upravoval nehty, byl blázen do módy. I když se mu černovlásek nikdy přímo nepřiznal, tyto skutečnosti mu nedovolily myslet si cokoliv jiného. O to větší překvapení bylo, když si Bill jednoho dne bez jakékoliv přípravy nebo náznaku přivedl domů nádherné děvče a představil ho jako svou přítelkyni. Tehdy mu skoro oči vypadly. Skutečně vypadali jako pár snů. Nedalo se ani s určitostí říci, zda je krásnější, jestli on nebo ona. Oba byli, a také dosud jsou, dokonalý pár. Lásku, krásu, peníze, život jako z nějakého přehnaně romantického filmu jim tak trochu… Záviděl? Neměl se za to rád. Vlastně on nezáviděl Billovi. On žárlil. Vždy, když je uvidí, ho stojí skutečně hodně sil, aby na sobě nedal znát sebemenší známku žárlivosti, závisti, nebo jakékoli negativní emoce. Je až přehnaně milý, což se jeho dvojčeti zdálo už mnohokrát přímo podezřelé.

Tom by za žádnou cenu nepřipustil, aby se Bill a nedejbože Tamara dozvěděli o jeho malém tajemství. Kolikrát se chystal říct mu to? Kolikrát mu to pokazila? Nespočetněkrát. I tak ho mrzel nejvíc ten den. Den, kdy byl skalně rozhodnut o tom, že se Billovi přizná a bude nést za to následky. Nápor citů byl k nevydržení, doháněl ho k šílenství. A Tom nechtěl být šílený. Chtěl jen říct svému dvojčeti, co cítí. A v ten den se do jeho života vkradla ona a jeho šance na opětování lásky byly nadobro zmařeny.

„Ahoj, co tu děláš tak sám? Pojď k nám, voda je úžasná!“ mazlivým hlasem promluvila k osamělému Tomovi, sedícímu v obýváku na křesle, půvabná zrzka s perfektní postavou. Z jejího těla stále kanuly drobné kapky, zatímco si sušila vlasy bílým ručníkem.
„No to je skvělé,“ nezaujatě pozvedl jeden koutek rtů, neodhlížejíc od kýčovité vázy na stole. Tam, kde je dobře Tamaře a Billovi, tam není dobře Tomovi. Je to špatná kombinace na zábavu, rozhovor, cokoliv. Proto je raději sám a opuštěný, ať se ti dva věnují sobě.
„Ne, vážně! Bill mě už skoro utopil, mám vodu snad všude. Teď ať zkusí utopit tebe, jdi za ním. Já jdu zatím do sprchy,“ přešla po podlaze směrem do koupelny, zanechávala po sobě mokré stopy nohou.
Toto už je lepší nápad. Bill sám se chová úplně jinak než Bill s ní. Možná si to jen namlouvá, ale byli si tehdy bližší. Možná to jen chtěl vidět.

Rozhodl se tedy využít chvilku soukromí v Billově společnosti a vyšel ven za ním. Jeho dvojče bylo stále v bazénu, rozvalené na pestré květinové nafukovačce, kterou samozřejmě vybírala jeho žena.
„Tamaro? To jsi ty?“ neotevřel Bill oči, jen podle zvuku dveří zaregistroval příchod nějaké osoby. Toma trochu mrzelo, že si hned nevzpomněl právě na něj, ale co mohl očekávat? Jsou přece zasnoubení, je jasné, že má Tamaru raději.
„Ne, to jsem já. Chtěl jsem ti říct, že dnes večer odejdu,“ Tom toto rozhodnutí neplánoval, vlastně ho napadlo až v této vteřině. Ale věděl, že je to správné. Necítí se tu dobře, připadá si jako páté kolo u vozu a to neměl rád. A byl si téměř jistý, že jí určitě vadí. Takže nebyl důvod zde dále zůstávat, i když ho to mrzelo.
„Cože?“ vyplašeně sebou Bill trhl, skoro až spadl zpět do vody, když si uvědomil, co Tom vlastně říká.
„Už? Ne! Vždyť si tu sotva tři dny! Proč už? Nelíbí se ti v Americe? Zůstaň tu alespoň kvůli mně, prosím. Ani jsem si tě pořádně neužil. „
Kdoví proč. Ztěžka si pomyslel Tom.
„Neviděli jsme se tak dlouho… Tři roky. Víš, jak jsi mi chyběl? „Bill se sesunul do vody, doplaval až ke kraji, kde Tom automaticky přikročil k němu.
„I ty mně jsi chyběl, ale…“
„Ale co?“
„Víš co? Zapomeň na to, dobře? Co takhle večeře?“ usmál se Tom, neměl rád pohled na svého bratra, když byl z něčeho rozhozený. Zdálo se, že jeho odchod si upřímně nepřeje. To Toma hladilo po duši, měl rád, když se o něj Bill zajímá.
„Tak fajn,“ usmál se,“ Tam…!“ nestihl ani dokřičet její jméno, Tom mu okamžitě dal ruku na ústa.
„Jen my dva,“ Bill se na své dvojče trochu nechápavě zadíval. Zůstal nejistě nervózní a Tom to zpozoroval.
„Pokud tedy chceš.“
„Samozřejmě,“ pousmál se, jeden pramen mokrých černých vlasů se mu sesunul do tváře, čemuž se oba zasmáli.
„Vždy jsi to míval v očích,“ stále s úsměvem natáhl Tom ruku a vlasy mu z obličeje odhrnul.
„Už od té doby, co ses dal přebarvit.“
„Ano.“

Tom klečel vedle bazénu, díval se přímo do Billovy mokré tváře. Byla tak krásná, byla bez make-upu. Ten pohled byl pro něj vzácný, neviděli se tři roky a předtím chodil Bill namalovaný téměř i spát.
Několik sekund tam zůstali, vlastně dokud jim jejich vzájemný upřený pohled nepřipadal zvláštní …
Takhle se na sebe naposledy dívali, když Bill odcházel. Tehdy se Tomovi zhroutil svět, celé dny plakal ve svém pokoji, i když už mu bylo osmnáct. Nechápal, jak to Bill mohl udělat. Odejít. Slíbili si, že budou přece navždy spolu! Že si koupí společný dům, nerozdělí se. Tom to chtěl dodržet, ale strašně ho mrzelo, že Bill ne. Nečekal to, byla to rána pod pás. Kdyby alespoň neodešel tak velmi daleko, až do Ameriky. Ale ne… Zradil ho.
„Tak, já se te-tedy jdu převléct,“ s menším, jemu samému nevysvětlitelným, koktáním se Bill vytratil z bazénu. Okamžitě odešel dovnitř, více se na Toma ani nepodíval.

Oba bratři byli z té večeře nervózní. Nevěděli proč, ale cítili, že se teď něco změní. Zda se více usmíří nebo pohádají, nebo se stane ještě něco jiného, ​​rozhodně to bude něco zásadního. Ani jeden si však netroufl s jistotou říci, co to bude.

„Tamaro? Jdeme s Tomem na večeři, dobře?“ zakřičel Bill směrem ke koupelně za svou snoubenkou. Ta v tom momentě vyšla a vrhla se mu kolem krku.
„A až se vrátíme, mohli bychom se jeden druhému trochu věnovat, co myslíš?“ každé slovo vyslovila velmi pomalu a důkladně, snažila se znít vyzývavě. Bill věděl, že na to pravděpodobně mít náladu nebude. Přece nemůže spát s ní, když je Tom v domě. Jistě by to slyšel, koneckonců nebydlí v žádné vile se sto pokoji. Ale Tamaře nechtěl zničit dobrou náladu. Jedno jí však sdělit musel.

„Ehm, no… Na večeři jdeme jen my dva. Nezlobíš se, že ne?“ už dopředu nahodil psí oči, věděl, že by se možná naštvala, a to riskovat nechtěl. Přece jen ji má rád, i když v této chvíli je mu přednější Tom.

„Aha…“ ruce z Billova krku spustila, úsměv jí na chviličku zamrzl. Vzápětí ho však vrátila zpět,“ ne, když mi to pak vynahradíš,“ věnovala mu něžný polibek, nyní se vzdálila už úplně. Bill si v duchu povzdechl. Má jinou možnost, než souhlasit? Pro klid v duši nemá.
„Samozřejmě, že si to vynahradíme. Ale musíme být potichu!“ přiložil si prst ke rtům a usmál se. Už by chtěl být s Tomem někde v restauraci, raději se vyhnout pokračování rozhovoru obloukem.
Tamara s úsměvem zopakovala Billovo gesto a přešla k velké vestavěné skříni, kde měla celou spousty věcí.

To už Billa nezajímalo. V rychlosti na sebe něco naházel, s make-upem se neobtěžoval. I tak by se mu v tom teple zbytečně roztekl.
„Tome? Můžeme?“ zakřičel směrem k pokoji pro hosty, když přišel do obýváku. Ani si neuvědomil, že Tom už dávno stojí u dveří, oblečený v bílých lehkých kalhotách a bílé košili. Billovi se až zamlžilo před očima, když ho uviděl. Musel si to přiznat, velmi mu to slušelo. Vypadal tak… Krásně.
„Wou, sluší ti to,“ netajil se svým smýšlením. Zdálo se mu to neškodné.
„Stále nemůžu uvěřit, jak jsi… Zmužněl,“ zasmál se nad tím slovem, ale bylo to to správné.
„Dík, i tobě to sluší a… Ty jsi stále stejný,“ Tom se zasmál, ale nemyslel to špatně. Chtěl tím říci, že je Bill stále stejně dětský a roztomilý. A… přitažlivý.
„Děkuji, hah, ale změnil jsem účes! Všiml sis vůbec?“
„Jasně, že ano. Už nejsi můj malý bratr lvíče. Už jsi můj bratr… Hmm… Co je tohle za zvířátko?“
„Tomi, přestaň,“ Bill ho zlehka praštil do ramene, Toma to nutilo pousmát se. Ani ne nad tou žádnou ranou, ale nad tím oslovením.
„Tak jsi mi řekl naposledy, když nám bylo patnáct a…“
„Nepokračuj,“ okamžitě Toma zastavil. Nechtěl znovu vzpomínat na to, když si ten večer projevovali svou náklonnost více, než je tomu u dvojčat obvyklé.

Seděli v bazénu, rodiče, ani nikdo nebyl doma. Jen oni dva, ticho a tma. Vládlo mezi nimi jakési napětí, ani jeden z chlapců si nedokázal pomoci. Toužili po sobě a to je děsilo víc než cokoli jiného na tomto světě. Věděli, že je to špatné. Ale nedokázali si pomoci. Nechávali se unášet svými pocity, byli u sebe tak blízko. Tom byl skoro až přilepený na těle svého bratra. Nejenže ho to vzrušovalo, ale nemohl zastavit svou touhu. Jednoduše se naklonil nad Billa a políbil ho. Nikdy nelitoval, že to udělal. Jeho rty si tak moc přály cítit ty Billovy, že si nedokázal říct ne. Přemohla ho touha.
Dohodli se, že o tom v životě nebudou mluvit, nikomu to neřeknou a všechno bude jako předtím. Prostě na to zapomenou. Jenže zatímco Bill na to zapomněl už za pár minut, Tom si to v mysli přehrává až dosud. Byla to nejkrásnější chvíle v jeho životě.

„Raději po-pojďme,“ opět se dostavilo Billovo koktání. Tom věděl, že to dělá, jen když je nervózní, to v něm nechávalo zvláštní pocity. Otázka zní: Proč je Bill nervózní?
„Máš pravdu, jdeme,“ krátkou cestou nasedli do Billovy Audiny, rozjeli se k restauraci.

Po cestě se bavili o samých nesmyslech, jen aby nemuseli navázat na to téma, které je pro ně tabu. Až poté, co si sedli do rohu restaurace a objednali si jídlo, se nedopatřením opět vrátili tam, kde byli.

„Mám tě strašně rád, Bille. Neumíš si ani představit, jak jsi mi ten čas chyběl,“ natáhl se Tom po Billově ruce na stole, opatrně se jí dotkl. Nechtěl Billa vyplašit, ale potřeboval ho cítit. Alespoň trošku. Určitě si to bude v noci vyčítat, jako celý tenhle pobyt, ale musel .Nechtěl, aby se jeho dvojče vyplašilo, ale po ruce začal jemně přejíždět.

„I mně jsi chyběl. Jsi můj bratr, je to samozřejmé.“
„Chyběl jsem ti jen proto, že je to samozřejmé?“
„Ne, já, nemyslel jsem to tak. Víš, co jsem tím chtěl říct.“
„Ne nevím.“
„No tak, nebuď jako malé dítě.“
„Chtěl bych jím být. Tehdy bylo všechno jednodušší. Chtěl bych mít čtrnáct.“
„Proč čtrnáct?“
„Protože tehdy jsem tě měl jen rád.“
„Tome…“ Bill si těžko povzdechl. Pomalu mu začínalo docházet, o čem jeho bratr mluví. I když se proti tomu bránil zuby nehty, nemohl si to tajit.
„Promiň mi to,“ Tom rychle stáhl ruce zpět, uvědomoval si, že toto je už příliš velký tlak na jeho dvojče.
„Ne, to ty mi promiň. Neměl jsem se ptát,“ nervózně Bill sklopil pohled, ruce také stáhl zpět, cítil se divně. Tak zvláštně napjatě, tvář mu hořela. Styděl se, ani nevěděl čeho.
„Uhm.“
„A jak se má máma? Všechno v pořádku?“ Bill rychle prohodil téma, doufal, že alespoň takto mu ten nepříjemný pocit vizuálně zmizí z tváře.
„Ale ano, chybíš jí. Chtěla přijít i ona, jako překvapení, ale na poslední chvilku si to rozmyslela. Gordon ji vzal na nějaké romantické místo. Víš, jaká byla šťastná? V poslední době je to na ni trochu moc,“ Tom se trochu zhoupnul na židli, zakousl se do rtu.

Tom i přes Billovy protesty zaplatil účet a dostali se zpět do auta, ne dlouhou cestou až k domu. Bill vypnul motor auta, ale v momentě, kdy chtěl vystoupit, ho Tom chytil za předloktí, ne silně, ale Bill sebou i tak překvapeně trhnul.
„Počkej. Ještě chviličku tu zůstaňme. Prosím,“ věnoval Tom Billovi spalující pohled. Bill byl nejistý, cítil se divně v jeho sevření. Netroufal si hádat, proč to Tom udělal.
„Proč?“
„Chci,“ starší z chlapců jednoduše odpověděl, Billa pustil. Ruce si položil na kolena, zaklonil hlavu a zavřel oči. Potřeboval chvilku nemyslet na nic. Neznal pravý důvod, proč si přál, aby tu s ním Bill zůstal. Prostě to potřeboval.
„Tome, měli bychom jít. Tamara bude vystrašená, kde se tak dlouho flákáme,“ prohodil Bill, ve skutečnosti měl jen strach z toho, co by se mohlo stát.
Nebuď paranoidní, Bille, nebuď paranoidní! Neustále si v duchu opakoval.
„Tak za ní jdi, já tu ještě zůstanu.“
„Ne, nenechám tě tady samotného.“
„Tak tady zůstaň se mnou,“ Tom otevřel oči, opět se hluboce zadíval do těch jeho hnědých. Lépe se na sedadle usadil. Nic netušícímu Billovi po tmě našel ruku, přitáhl si ji k sobě na svou stranu auta.
„Proč jsi odešel tak daleko? Až sem? Měl jsem depresi skoro rok, než jsem se naučil žít s tím, že tě uvidím už jen párkrát,“ Tom se rozhodl, že dnes Billovi řekne, jak se v ten den cítil. Nevěděl, co ho přimělo k tomu rozhodnutí, že to chce udělat právě teď, ale pokládal to za nejsprávnější věc, kterou dnes mohl udělat. Možná už nikdy nebude mít možnost.

„Tome, prosím,“ těžce si Bill povzdechl, využil chvilky, kdy se Tom nedíval a pevně stiskl víčka k sobě. Jako by se tím pohybem snažil zatlačit vinu zpět do pozadí.

„Ne, já… Chci ti to říct. Nevím proč, ale chci.“
„Řekni mi to.“
„Tehdy… Když si domů přivedl Tamaru, puklo mi srdce. Jak jsi to mohl udělat a nic mi předtím neříct? Ani nenaznačit? Musel jsi vědět, že…“ Tom se odmlčel. Některá slova stále není připraven říci nahlas. I když by si to moc přál, cítil by se… špatný. Uvolněný, ale špatný.
„Nemůžu ti to říct.“
„Nemůžeš?“
„Sám to nevím.“
„Ach…“
„Chtěl bych vrátit čas, ani nevíš jak moc,“ Tomův pohled směřoval na Billovy lesklé oči, ty jediné se odrážely od tlumeného světla pouliční lampy.
„Lesknou se ti oči,“ zašeptal do ticha.
„Vím, cítím to.“
Bill se cítil úplně mizerně. Už teď litoval, že s Tomem vůbec zašel na večeři. Nechtěl toto slyšet. Je mu tak špatně, srdce ho bolí, oči ho od slz pálí, navíc se před Tomem styděl. Styděl se za vlastní pocity, neuměl je ani rozeznat. Co je skutečné, a o čem se jen přesvědčuje.

„Neměl bys kvůli mně brečet.“
„Ne,“ doplnil ho Bill. Uvědomoval si význam této situace, navíc v něm Tom probudil znovu to, před čím se snažil celých šest let utéct, děsilo ho to, svíralo mu to žaludek.
„Je to šílené, že se to děje právě mně. Nenávidím se za to.“
„To neříkej,“ ruku položil na tu Tomovu, jemně mu stiskl prsty. Chtěl ho přesvědčit o tom, že to není správné, že se nemůže nenávidět, i když v sobě zápasil se stejným problémem a také měl na mále.
„Je to pravda. Řekni mi, viděl jsi už někdy člověka, co má své dvojče rád více, než je to norm-„
„Já jsem tím člověkem, Tomi,“ přerušil Toma dříve, než stihl doříct myšlenku. Začínalo se to v něm míchat více, než měl pocit, že dokáže unést.
„Ale to je špatné,“ Tom se zachvěl, když z Billových úst opět vyšlo to oslovení. Tomi.
„Moc špatné. Vrátilo se to. Zas…“ Bill si prsty přejel po tváři, pod jejich konečky cítil vlhko od slz.

Tom ho pozoroval, okamžitě mu je setřel on. Bolelo ho, že Bill plakal. Byla to emočně tak nabitá chvíle, nikdy nic podobného nezažili. Zbylý čas se prostě tvářili, že nic neexistuje, i když každý z nich věděl svou pravdu.
Poprvé si city nepřímo přiznali, i když nebylo třeba použít mnoho slov. Pohledy mluvily za vše. V tento moment dokonce navzájem věděli, jak se cítí. Bylo to strašné.
„Bille, já… Promiň mi to všechno. Neměl jsem jezdit. Mrzí mě to.“
„Ne, potřebuju tě tady. Prosím, teď neodjížděj,“ v Billovi začaly bojovat všechny jeho touhy a pocity najednou, porazily ty mantinely, které mu bránily přiznat si to. Otevřeně přiznat, že miluje svého bratra.
Pomalu se přes sedadlo naklonil k Tomovi, každý milimetr si pečlivě rozmyslel, než ho zdolal. Vždy však vyhrálo ano. Opatrně se dotkl jeho tváře, palcem ho hladil po líci.
Tom se s chutí opřel do jeho dotyku. Jeho žaludek dělal kotrmelce vzad, v břiše cítil motýlky.
Ve chvíli kdy se jejich rty opět po dlouhých letech spojily, city obou chlapců najednou explodovaly. Celým tělem jim proběhlo spalující teplo a neuvěřitelný pocit úlevy. Vždy po tom tak moc toužili, dokonce nevěřili, že se to jednou stát může. A teď? Děje se to.

Tom opatrně přesunul prsty do Billových vlasů, stiskl je v pěst, ne moc silně. Jeho hlavu si přitáhl ještě blíž, neodkázal se polibku nabažit. Mohl by takto zůstat do konce života, tak by mu to bylo vzácné.

Bill jako první nesměle zapochyboval rty, vyžádal si více. Přišlo mu to jako zkouška, kdo má více odvahy prokázat lásku tomu druhému, v tom chtěl černovlásek za každou cenu vyhrát.
Tom na to reagoval jen jednoduchým způsobem, pootevřenými ústy. Bez přemýšlení nechal bratra vplout jazykem dovnitř. Jemně mu vydechl do pusy od vzrušení. Představa, že Bill se ho opravdu dotýká, opravdu ho líbá vášnivě na rty, a to zcela dobrovolně, mu způsobovala vlny rozkoše a mráz po zádech. Je to neuvěřitelné, on mě má skutečně rád. Pomyslel si Tom, chytil své dvojče za zátylek a více přitáhl k sobě – ​​téměř až nemožně blízko.
„Miluji tě,“ vzdychl starší z dvojčat, ale na tato slova se Bill prudce odtrhl. Rty měl zrůžovělé, třásly se mu. V hlavě mu létaly miliony pro a proti možností, srdce znalo jen pro. Rozum proti tomu rebeloval, a to ho štvalo nejvíc.
„To nemůžeš. My nemůžeme… Och, bože, co jsem to udělal,“ hlas mu prudce klesl, prsty si přejel po rtech. Stále na nich cítil ty Tomovy vytoužené, sladké. Chtělo se mu rozplakat se jako malé dítě, ale musel to ustát. Nemohl…
„Bille, já tě miluji, miloval jsem tě po celou tu dobu. Vždycky…“
„Buď zticha, prosím, drž hubu,“ na pár vteřin Bill stiskl pevně svá víčka, oči ho zase začaly štípat. Nechtěl více plakat, ne před Tomem. „Musím jít,“ zbaběle se co nejrychleji vytratil z auta a běžel zpět do domu za svousnoubenkou.
Tom se zničeně spustil na sedadlo auta, založil si tvář do dlaní.
„Co jsem to udělal,“ vyjekl, po tváři se mu spustilo několik slz. Byl naštvaný sám na sebe, proč to udělal? Nechal se unést svými city, a to byla chyba. Alespoň tak si to myslel.

Tom ten večer odešel do hotelu, usoudil, že asi ani pro jednoho z nich nebude správně, pokud se vrátí i on do domu svého bratra. Ten okamžik byl v jejich životě příliš zlomový na to, aby se to vyřešilo tak rychle.
Jen co ze sebe sundal všechny věci, se svalil na velkou měkkou postel a poddal se nucenému spánku. Zbývalo mu jen modlit se, aby ho i ve snech nepřepadla vina.

—

„Och, Bože, och Bože, Billi,“ vzdychala Tamara sama se houpající na Billově klíně. Na jeho tváři se sice rýsovala grimasa vzrušení, ve skutečnosti to ani pořádně nevnímal. Neužíval si to, bral to jen jako povinnost. Držel ji za boky, oči měl pevně semknuté k sobě, zhluboka dýchal. Občas si nad sebou představoval svého bratra, ale tuto myšlenku se snažil co nejrychleji vypudit z hlavy. Připadala mu nechutná, ale na druhé straně tak zatraceně krásná a vzrušující.
Trochu zatřásl hlavou, chtěl se těch představ zbavit.
V penisu mu trochu zacukalo, věděl, že se blíží konec. Nemohl se toho dočkat.
„Už budu,“ ztěžka polkl a zaklonil hlavu.
„Ano, ano,“ Tamara neřekla nic jiného, ​​přijala Billovo vyvrcholení, jejím tělem se také rozlil příjemný pocit rozkoše. Svalila se na Billa, líbala ho na klíční kost a vydechla mu na krk horký vzduch. Bill ji trochu od sebe odstrčil beze slova se zvedl a odešel do koupelny.
„Kam jdeš?“ zeptala zády k ní otočené osoby, ale ta ji už nevnímala, jen prudce za sebou zavřela dveře.

„Idiot, idiot, idiot,“ šeptal si sám pro sebe nenávistně. Hrudí se mu přeléval pocit viny, selhal. Myslel si, že když si najde dívku, kterou bude mít rád a odjede daleko, doslova uteče od problémů, že ho nedostihnou. Ale dostihly a to v té nejhorší podobě. Zamilovanosti do svého vlastního bratra.

Bill se utápěl v myšlenkách následující hodinu. Sprcha nebyla zapnutá, takže to Tamaře muselo být divné. Co asi mohl hodinu dělat v koupelně sám? Něco se jí nezdálo.
Popošla ke dveřím a opatrně na ně zaklepala.
„Zlato, jsi v pořádku?“
„Nech mě samotného, ​​prosím,“ Billovi bylo jasné, že to Tamara nenechá jen tak, ale neměl náladu říct jí cokoliv jiného.
„Děje se něco? Můžu ti nějak pomoci?“ ustaraně se zeptala, trochu si povzdechla. Nemohla přijít na důvod Billova chování, uvnitř ji to rozežíralo.
„Vlastně ano.“
„Jak?“
„Přines mi cigarety.“

***

Tom se už třetí den snažil Billovi dovolat, jeho telefon byl ale zásadně proti tomu. Vlastně za to nemohl on, ale majitel. Zbabělost ho příliš vázala k zemi, neodvážil se přijít přímo za ním a podívat se mu do očí. Nebyl si jistý, co by se v té chvíli mohlo stát.
Telefon mu musel vyzvánět snad každou chviličku, a přesto to Bill nikdy nezdvihl. Až jedenou, kdy se Tom okamžitě chopil možnosti.
„Billi, Billi, prosím nepokládej to. Já… Je mi to hrozně líto, co se tu noc stalo a… Chci ti jen říct, že toho nelituji. Mrzí mě to jen kvůli tobě, protože se asi cítíš špatně. Ale… Bille, já odjíždím. Promiň mi to, chtěl jsem ti to říct už před třemi dny, ale nedal jsi mi možnost. Ten polibek pro mě hodně znamenal, ještě víc prohloubil mé city k tobě a myslím, že to není správné. Není to spravedlivé vůči tobě. Jen chci, abys věděl, že tě pořád budu milovat a ještě jednou… Mrzí mě za tebe ten včerejšek. Doufám, že na to rychle zapomeneš, alespoň tak, jako před šesti lety. Tak… Sbohem,“ V té chvíli Tomovi zavěsil telefon. Nečekal to, ale nemohl vědět, že právě nevedl monolog s Billem, ale s Tamarou.

–

„Panebože,“ zhrozeně se stále dívala na Billův telefon, prsty si promnula spánky. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela, ale krásně jí to všechno do sebe zapadalo. V tu noc Bill strávil v koupelně téměř tři hodiny, ostatní dny, kdykoliv, když se na Toma zeptala, Bill změnil téma. Proto to dělal… I on ho miloval, bylo jí to jasné. Bála se přiznat si to, ale její druhé já to prostě nedokázalo odmítat. Tlačilo se jí to do hlavy znovu a znovu.
„Panebože,“ zopakovala, opřela se o stěnu ložnice, sesunula se na kolena. „Vždyť to je incest…“ šeptala do ticha místnosti. Spánky si víc přitlačila, naivně doufala, že se jí to jen zdálo. Zoufale si přála, aby nikdy neschválila nápad pozvat sem Toma. Dosud by žila v tom, že to ona je ten pravý člověk pro Billa. Žila by ve lži, ale aspoň šťastná.
„Zlato? Kde máme-„
„Volal Tom,“ suše odpověděla, když Bill vešel do ložnice s úmyslem najít nějaké tričko.
„A… ach. Co chtěl?“ Tamara neuměla s jistotou říct, zda chce, aby to Bill věděl nebo ne. Viděla na jeho tváři výraz, když o něm začala mluvit, ten ji dostatečně utvrdil v domněnkách.

„On…“ na poslední chvilku se ještě rozhodovala, co by bylo pro ně to správné. Zůstane s ním, bude trpět, že ji nemiluje, při každém polibku, doteku, bude vědět, že myslí na Toma, nebo jejich vztah nadobro skončí a ona dá volnost incestní lásce? Toto rozhodnutí ji drtilo na malé kousky, ale Bill stále čekal na dokončení začaté odpovědi.
„Bille,“ ztěžka vydechla, postavila se ze země a vzala jeho ruce do svých.
Bill byl zmatený, nedokázal si ani troufnout hádat, co takové chování může vůbec znamenat. Žaludek se mu nepříjemně převrátil strachy.
„Vím to.“
„Co, co? Co-víš?“ Bill začal koktat, jasně tím dával najevo svou nejistotu. Více mi to už potvrdit ani nemůžeš. Řekla si Tamara v duchu, pokračovala ve svých slovech dál, i když ji to bolelo. Myslela si, že to bude jednodušší, ale jeho milovala příliš na to, aby to tak opravdu bylo.
„Proč jsi se mnou ztrácel čas, když mě nemiluješ?“
„Tamaro, proboha, vždyť já tě mám rád! O čem to mluvíš? „
„Mít rád a milovat je rozdíl, Bille. Škoda, že sis to uvědomil tak pozdě. Mě máš sice rád, ale… Toma miluješ.“

Poté, co to Tamara vyslovila, Billův žaludek sevřely v bolestivé křeče a jeho svědomí bylo rozpadlé na malé kousky.
Nemohl uvěřit, že to opravdu ví. A nebyl si jistý, jestli ho prozradilo jeho chování, nebo jej prozradil Tom.
„Panebože…“ Bill vydechl, pohledem okamžitě uhnul. Nedokázal se jí dívat do očí, ne po tom, co přišla na jeho zvrácené city. Mrzelo ho, že ji celé ty roky tahal za nos a sám sobě namlouval, že ji miluje. Mohlo to být jinak.Jsem sobec!
„Jak jen můžeš? Je to tvůj bratr!“ i když by si velmi přála vztekem zvýšit hlas, nedokázala to. Tato novinka jí vzala tolik energie, že nedokázala reagovat jinak než tiše.
„Nepochopíš to. Nikdo to nikdy nepochopí,“ Bill zavrtěl hlavou, byl pevně rozhodnut se k tomuto tématu s Tamarou nikdy více nevracet. Alespoň ne sám od sebe. Vzal svůj mobil z nočního stolku, dost tvrdě kolem Tamary prošel. Jednak ji litoval, nevěděl, co by udělal na jejím místě, kdyby se dozvěděl, že jeho budoucí žena miluje vlastní sestru. Ale jednak byl naštvaný, že se to dozvěděla. Kdyby zvedl ten zkurvený telefon, nic takového se nemuselo stát!

„Je to hrozné, je to incest! Uvědomuješ si to? Přece… Nezákonné a vůbec. Panebože, kam jsem se to já dostala… Kam?“ smutně si založila tvář do dlaní a vzlykla. Čím dál tím více byla znechucena, než naštvaná. Když si představila poslední sex s Billem a on jistě myslel něj, na své dvojče. Bylo jí z toho na zvracení. A ne jen ten poslední, ale všechny.
„Já vím, že je to špatné. Odpusť mi to a je mi zcela jasné, že mě už nikdy nebudeš chtít vidět, a je to definitivní konec. Ale… prosím tě, prosím,“ Bill přesvědčivě snížil tón hlasu ze zoufalství, Tamaru chytil za ramena, ale ona se automaticky odtáhla, jeho doteky jí přišly najednou nepříjemné a zvrhlé. I když to s její osobou nemělo nic společného, ​​cítila se špinavá pod jeho rukama.
Billovi došlo, co se asi děje. Nebylo mu to příjemné, ale chápal ji. Po takovém zjištění je to pochopitelné, že s ním nic nechce mít. Trochu ho to mrzelo, ale i tak s tím už nemohl nic udělat. A možná to tak je lepší… Konečně nikdo z nich nebude žít ve lži tak jako doposud.
„Prosím, nikomu to neříkej. Udělám cokoliv, jen to nikomu neříkej,“ Tamara pochopila, že je to pro Billa asi opravdu důležité, když ji do očí udeřila slza padající po jeho tváři. Nervózně zamrkala, na chvilku odvrátila pohled, ale přikývla.

„Děkuji,“ Bill ji chtěl obejmout, ale v momentě si vzpomněl na její pohrdnutí dotyky. Rozmyslel si to, raději jen sklopil hlavu.
Naposledy se na ni zadíval, ona na Billa však ne. Neměla tolik odvahy se mu ještě podívat do očí. Ne poté, co zjistila.

–

„Tome? Prosím, kde jsi?!“vybafnul na rastu jeho bratr, jakmile slyšel jen náznak zvednutí telefonu.
„Na letišti, proč? Co se dě-“ nenechal Toma doříct, už se po prázdné silnici řítil za ním na letiště. V duchu se modlil, aby Toma ještě zastihl, aby mu neodletěl. To by si neodpustil, kdyby mu nestihl říct, jak moc ho miluje. Nyní se Bill už neměl před čím skrývat. Pochopil, že lhát sám sobě je zcela zbytečné, protože ho svědomí i tak dožene.

Rychleji než cokoliv na světě Bill zaparkoval své auto na přeplněném parkovišti hned u letiště. Utíkal dovnitř, co mu nohy stačily, neměl kondičku sportovce, ale pro lásku je schopen udělat cokoliv. Zvláště pro lásku k Tomovi.
Brodil se lidmi postávajícími v hale, jen tak čekajícími na letadlo. Bylo jich tu příliš mnoho. Hledal Toma v tom chaosu, ale vytouženého pohledu se ne a ne dočkat. Kde je? Je na jiném letišti? Nestihl ho? Nadobro odešel? Na něco tak špatného nechtěl ani myslet, i když se mu to zapíralo jen velmi těžko.

„Tome!“ marně zakřičel do davu lidí, jeho hlas nepředstavoval ani zlomek zvuku na letišti. Srdce mu opanovala panika. Co teď? Nemohl ho nechat jen tak odejít. Nemohl!
„Tome!“ zakřičel ještě jednou, stále nic. Jeho hlas byl zoufalý. Dostal se až k celkem předním řadám, kde lidé již nastupovali do letadla, když najednou Toma spatřil stát u ženy, co ho pouštěla ​​dovnitř. Už-už jí podával letenku, když černovlásek hrubě strčil do všech lidí, nestaral se, zda někomu ublíží nebo se někdo naštve. Bylo mu to fuk. Důležité je, aby Toma stihl, aby neodešel.
„Tomi, ne! Neodjížděj! Prosím, ne! „zakřičel, došel až k němu a prudce se mu vrhl kolem krku. Myslel si, že už ho snad ani nikdy nepustí, že takto zůstanou stát navždy. Bill v jeho náručí.
„Bille, panebože, co tu děláš? Moje nervy,“ Tom byl zcela šokován bratrovým objetím a vůbec jeho přítomností. Nečekal, že přijde, a vůbec ne, že ho takto přijme. Nevěřil vlastním očím, když ho tu uviděl.
„Nesmíš mi odejít, prosím, nesmíš!“ černovlásek mu vzlykal do ramene, slzy mu padaly na Tomovo tričko pod návalem emocí. Měli jen jedno štěstí, že je tu nikdo neznal.

„Pane, jste na řadě,“ napomenula ho anglicky mluvící žena v uniformě, ale Tom jen nesouhlasně zakroutil hlavou a s Billem v objetí se posunul dál mimo frontu. Stále na ně všichni zírali, ale jim to bylo jedno. Užívali si, že jsou zde, spolu.
„Nejezdi,“ zašeptal mu Bill do krku, přičemž se od něj odrazil horký vzduch, který nutil Tomovo tělo otřást se, jak mu husí kůže proběhla po zádech.
„Nejedu, nejedu…“ pohladil ho po vlasech, natočil si tvář svého dvojčete k sobě. Toužil ho políbit, dokázat mu, jak je šťastný, že si ho našel. Pár vteřin si jen němě hleděli do očí, hledali v nich všechny pocity, které se daly tak jasně vyčíst. A možná proto, že byli navlas stejné.
„Miluji tě.“
„I já tebe, i já tebe…“ cítili potřebu říct si to do očí. Konečně bez ostychu, následků a strachu prozrazení tajemství. Bylo to jako malé vykoupení. Byť jen na velmi krátký čas, ale položili by oba život za tuto nádhernou chvíli.

Billovy ruce se samovolně dotkly tváře jeho šťastného dvojčete. Nyní netoužil po ničem jiném, jen po polibku, který musí dostat za každou cenu.
Dravě se vpil do bratrových rtů, oběma chlapcům se po těle rozlilo teplo. Láska je hřála na duši, na srdci, všude. Protože byla tak nevinná a čistá, zároveň zakázaná. To jim bylo v této chvíli jedno, nedokázali se od sebe odtrhnout. V jejich polibku bylo tolik touhy a bolesti, zároveň však štěstí, nedočkavosti a jiných smíšených pocitů, které ani slovy nelze vyjádřit.
„Jsi můj život,“ vydechl Tom do polibku. Billovi se v hlavě dělaly hvězdičky, nemohl uvěřit, že tuto chvilku opravdu prožívá. Byla reálná, magická. Tak krásná, dokázal by zde stát věčnost.
„Miluji tě, miluji tě, miluji, milu…“ Billův hlas čím dál tím více ochaboval. Ale jen kvůli tomu, že mu bral dech Tomův zamilovaný úsměv věnovaný jemu. Jen jemu.