Tell me something I don’t know! 22.

autor: Bubbly

Večer jsem musel znovu za Jürgenem, ale tentokrát jsme se měli sejít někde úplně jinde. Nebylo výjimkou, že to místo bylo opět noční klub se spoustou polonahých dívek, ale tentokrát už to nebyla zapadlá fabrika, nýbrž vyhlášený lokál. Upřímně řečeno, striptýz bylo to poslední, na co jsem měl náladu. Chtěl jsem být doma s Billem a celou noc mu vysvětlovat, že se nemusí bát. Teď, když jsem odcházel, mluvil se mnou, ale na očích jsem mu viděl, že touží po tom, abych se z domu nehnul ani na krok. Kdyby to bylo možné, s radostí bych mu vyhověl.

Jediné, co mě alespoň pro teď uklidňovalo na dnešní noci, bylo to, že zábava byla poněkud volná. Jürgen dnes udělil volno a všichni se chystali dobře bavit. Zdálo se, že jsou tu poměrně známí, protože se kolem nich točila nejedna pěkná slečna, bez ohledu na to, jací byli oni nechutní. Já jsem se posadil na kraji osazenstva a zíral do skleničky s vodkou a ledem. Neměl jsem náladu ani chuť na to, co se tu dělo. Zamyšleně jsem sledoval, jak se čirá tekutina ve sklenici přelévá sem a tam. Myslel jsem na Billa a na jeho divokou tvář, když jsme se včera v noci milovali. Bill měl vždycky mnoho tváří, ale tahle byla nejdokonalejší. Pořád dokola jsem si v hlavě opakoval, jak spokojeně sténal a rytmicky se pohupoval na mém těle. Jak jeho boky kroužily a jeho rty mě laskaly, kde se dalo…

„Tome!“ zařval na mě Jürgen přes hlasitou hudbu.

Trhnul jsem sebou, vymanil z hlavy všechny příjemné myšlenky a zadíval se na něj přes stůl. „Co chceš?“ zeptal jsem se a můj hlas zněl protivně a nevrle.

Jürgen zvedl obočí. „Povol si na dnešní noc trochu košili a začni se bavit! Od zítra ti začíná šichta a takovou možnost hned tak nedostaneš!“

„Nemám zájem, dík,“ odsekl jsem a podíval se do davu.

Chvíli mlčel. „Jestli máš chuť jít dělat hned, můžeš. Mám tu zboží a Ralf tě rád vyškolí, že mám pravdu?“

Podíval jsem se na Ralfa, který se zrovna zaobíral slušně vyvinutou blondýnkou. Jakmile zaslechl svoje jméno, zvedl obočí a dost znechuceně se na Jürgena podíval. Očividně neměl zrovna v plánu se mnou chodit po klubu a dohlížet na mě. A já jsem to taky odmítal.

„Ne, díky, nehodlám tady chodit a někomu se vnucovat s tím, že prodávám moučkový cukr,“ zakroutil jsem hlavou. A zřejmě tahle slova byla katalyzátor něčeho, co se Jürgena dotklo na citlivém místě. Srazil ze svého klína jednu z lehkých holek a vyrazil ke mně. Já už jsem stál na nohou. Jürgen mě popadl pod krkem a přirazil mě ke zdi. Skupina kolem nás ztichla a napjatě sledovali to dění.

„Co tím myslíš, že prodávám nějaký svinstvo?“ zavrčel mi do ucha.

„Já nevím, co ty prodáváš, ale to, co děláš, je svinstvo!“ odsekl jsem.

Jürgen se zamračil. „Tak mi potom vysvětli, co tady kurva děláš, když se ti to nelíbí?“

Podíval jsem se na Mathiase a chystal jsem se ho pořádně podrazit, jen pokud mi to zajistí klidný a bezpečný odchod za Billem. „Jeden z tvých lidí žvanil, ale ne dost, abych to mohl odmítnout,“ zasyčel jsem naštvaně.

Jürgen přimhouřil oči a podíval se na tu svou partu. Mathias zbledl jak stěna i v tom mdlém světle to bylo vidět. Všiml jsem si toho já i ostatní.

„Jdeme odtud!“ zařval na ně Jürgen a podíval se na mě. „A to platí pro všechny!“ stáhl obočí a vyšel z klubu jako první. Jeho parta společně se mnou a Mathiasem se za ním táhla jako stín. Nastoupili jsme do aut a vyrazili za Jürgenovým autem. Já jsem seděl v Ralfově autě na zadní sedačce vedle Mathiase.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se mě Mathias šeptem.

Naštvaně jsem se na něj podíval. „Protože jsi hajzl a uvrtal jsi mě do toho.“

„Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“

„Myslel jsi špatně, Mathiasi. A teď budu jenom doufat, že nás někde vyhodí a já se budu moct vrátit domů k Billovi.“

Mathias si povzdychl, jako kdyby byl smířený s tím, co nás čeká. „S tím bych zase tolik nepočítal. Nepočítal bych ani s tím, že Billa ještě někdy uvidíš.“

„Cože?“ zvýšil jsem šokovaně hlas.

Ralf se na mě podíval do zpětného zrcátka.

Tohle byl pro mě šok jako žádný jiný. Představa, že bych se nikdy neměl vidět s Billem, se mi zahryzla do mozku a odmítala se pustit. Držela se mě jako klíště a já viděl pořád znovu a znovu Billovy zoufalé oči, až zjistí, že se mi něco stalo. Kruci, doufám, že z toho vyváznu živý.

Mathias se ke mně naklonil.

„Co myslíš, že se stalo těm, kteří někdy něco řekli, ať už schválně nebo omylem?“ namířil na mě dva prsty a mlaskl. Pochopil jsem, tohle gesto bylo víc než výmluvné.

Podíval jsem se před sebe na Ralfa. Věnoval se řízení. Mathias se na mě podíval. Vytáhl jsem z kapsy mobil. Tohle musí skončit, ale ne tak, že se nechám zabít. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak jsem nenápadně začal vyťukávat zprávu Billovi. Jestli nás může někdo zachránit, tak on.

Bille, Jürgen mě s Mathiasem veze na severní konec města. Něco se zvrtlo, potřebujeme pomoc. Zavolej na policii, všechno jim řekni, i to, kam teď jedeme. Mám tušení, že nás nečeká nic dobrého. Pospěš si, nemáme moc času. Tom

Oplatil jsem Mathiasovi mírně zděšený výraz. Teď už nám nezbylo nic jiného, než čekat na zázrak. Na zázrak, který se jmenuje Bill.

O půl hodiny později auta zastavila. Venku byla tma jako v pytli, ale podle vzdálených lamp osvětlujících město jsem poznal, že jsme na severní straně, přesně, jak jsem napsal Billovi. Můžu jenom doufat, že si tu zprávu vzal k srdci a nezlobí se na mě tolik, aby ji ignoroval.

Ralf vystoupil z auta, za ním se hrnul druhý, který obsadil místo spolujezdce, když jsme vyrazili. Jeho jméno jsem neznal, ale soudě podle výrazu v jeho tváři nás doopravdy nic skvělého nečekalo. S Mathiasem jsme taky vystoupili. V uších mi duněl vlastní tep, vzadu na jazyku se mi usadila hořká pachuť strachu.

Jürgen na nás ostatní čekal několik metrů od aut směrem k lesu. Tohle nevypadá dobře. Nasucho jsem polkl a vydal se k němu, na vlastní nebezpečí. Jürgen kouřil, sledoval zářící konec cigarety a blaženě vyfukoval nikotinový kouř. Neznal jsem ho dost dlouho, abych mohl určit, na co myslí, ale podle toho, jakým pohybem si sáhl za pas, když jsme se přiblížili, jsem si byl jistý, že vytáhne zbraň. A můj instinkt se nemýlil.

„Mathiasi,“ usmál se na pistoli ve svojí ruce. „Ty sis myslel, že mě můžeš takhle podrazit? Řekli jsme si to snad jasně už napoprvé, ne?“ podíval se na něj ledovým pohledem.

Mathias nejistě přešlápl. „Jürgene, věděl jsem, že by se ti Tom hodil, myslel jsem to dobře!“ bránil se.

„Myslel jsem to dobře,“ zopakoval Jürgen a vypadalo to, že snad přemýšlí o vlastních možnostech, „jenže jak vidíš, Tomovi se zrovna dvakrát nelíbí, že u mě musí pracovat.“

„Nevěděl všechno,“ přitakal Mathias potichu.

Pár vteřin bylo ticho, než Jürgen znova promluvil: „Takže tys to myslel dobře. Fajn, já to taky myslím dobře.“ Namířil na Mathiase zbraň. Výstřel, který padl, se rozlehl tmou a tichem. Z lesa se ozval pronikavý křik vyplašený ptáků, kteří vylétli z korun stromů.

Chvíli jsem zíral do tmy. Mathias už vedle mě nestál. Ostatní kolem mě se klidně rozhlíželi, jako kdyby se tady nic nestalo, nikomu nevadilo, že tady umírají lidé. Sklopil jsem oči k zemi. Mathias, bez ohledu na to, kolik mu bylo let a co provedl, měl přímo uprostřed čela krvácející kráter po kulce. Všechno naznačovalo tomu, že Jürgen je zběhlý v zabíjení lidí jak svých, tak cizích. Zděšeně jsem se na něho podíval. Teď přišla řada na mě.

Jürgen se usmál. „Vážně jsem si myslel, že by ses mi mohl hodit,“ podotkl spíš do vzduchu než ke mně.

Mlčel jsem, nesnažil jsem se zachránit si vlastní krk. Moje poslední myšlenky měly být poklidné, měly patřit jedině Billovi, ale v hlavě se mi usadil strach. V krku mi narostl knedlík, nedokázal jsem ani polknout, ani se nadechnout. Jen jsem sledoval nehybnou hlaveň zbraně, která se teď dívala na mě a slibovala ohromnou bolest a smrt.

„Neřekneš nic na svou obranu?“ zeptal se mě překvapeně. „Nebudeš mě prosit, abych tě nezabil, že uděláš cokoliv?“

Zakroutil jsem mlčky hlavou, doufaje, že policejní sirény uslyším už blízko.

„To je zvláštní,“ zamručel. „Chtěl jsem tě ušetřit, ale když o to nestojíš.“ Pojistka cvakla, ozval se trhaný zvuk, jak se pistole nabila.

„Budu tě chodit strašit,“ zavrčel jsem naštvaně, když jsem našel hlas.

Zasmál se. „To už říkalo tolik lidí a pořád jsem se nikoho nedočkal.“

„Dočkáš se.“

„A když ne tebe, tak třeba tvého roztomilého bratříčka, co myslíš? Až skončím s tebou, navštívím i jeho, pro případ, že by věděl víc, než má.“

Po zádech mi přejel mráz. Bill je v nebezpečí. Policie nikde. Že by můj vzkaz nechal být bez povšimnutí? Ta chyba ho přijde draho. Bill ne, on nesmí umřít kvůli mojí chybě. Pane bože, řekni, že mě miloval natolik, aby udělal, o co jsem ho požádal…

Jen moje myšlenka dozněla, zaslechl jsem sirény policejních aut a k mému překvapení byly velmi blízko, pod kopcem. To vzneslo mojí téměř mrtvou naději na úspěch. Tolik jsem se chtěl ohlédnout, abych viděl modré a červené světlo záchrany, ale strach mi to nedovolil. Přece jenom – pořád na mě mířila nabitá pistole a já se neměl kde ukrýt.

„Kdo nás napráskal tentokrát? Jak policajti věděli, kde jsme, kurva!“ zařval Jürgen na svoje lidi. Když mu v hlavě sepnulo, že jediný, kdo tuhle katastrofu na něho mohl snést, jsem já, podíval se na mě tak nenávistně, že moje naděje zhasla stejně rychle, jako se rozsvítila. Na to, aby mě zabil, nepotřebuje ani dvě vteřiny.

„Ty hajzle!“ zařval a zamířil. „Sejdeme se v pekle!“

Padl třaskavý výstřel. Bylo zvláštní, že jsem necítil takovou bolest, jaké jsem se bál, ale najednou byla kolem mě neproniknutelná tma, která mě rychle pohlcovala…

betaread: Janule