autor: Janule
„Zdravím, šéfe, máte chvilku?“ nakoukl do dveří zakouřené kanceláře Karl, když se probojoval přes sekretářku. Nechtěla ho sem pustit s tím, že má vrchní komisař za pár minut důležitou schůzku. Musel slíbit, že bude hned hotov, takže se nezdržoval s čekáním na odpověď, a ve chvíli, kdy Ben přikývl, už si sedal naproti němu do židle.
„Něco důležitého?“ zeptal se svého podřízeného a zapálil si další cigaretu.
„Přišly výsledky z laborky ohledně těch vzorků, co jsme našli v klubu,“ poklepal na desky, které držel v ruce. Moc dobře věděl, že má šéf o případ Kaulitz zájem, proto dělal, co mohl.
Prohlídka klubu proběhla před týdnem, a dokud nenarazili na starou myčku nádobí, vypadalo to, že někdo velice dobře zametl stopy. Koše na odpadky byly prázdné, nikde ani smítko. Bylo jasné, že tu někdo uklízel zcela záměrně. Jenže v myčce, kterou zřejmě dotyčný zametač stop zapomněl zapnout, se našel opravdový poklad. Byla plná sklenic. U pěti z nich rozbor prokázal, že v nich někdo rozpustil uspávací prášky. Zbylých pět v sobě ale žádné stopy po drogách nemělo, zato na nich byly úžasně přesné otisky prstů manažera, jak se později ukázalo.
„Tak spusť,“ vyzval Ben Karla a opřel se pohodlně do křesla. Zrovna včera mu volal Andreas, jestli pro něj nemá nové zprávy, a on byl nucen svého synovce zklamat, tak teď doufal, že konečně budou mít něco, co je zavede na správnou stopu.
„Dobře, takže… máme celkem deset sklenic. V pěti bylo pivo a v něm rozpuštěné běžně dostupné hypnotikum způsobující krátký a hluboký spánek. Dalších pět bylo čistých, pouze od piva, a co je zajímavé, byly na nich otisky jen jednoho člověka, na rozdíl od ostatních, kde byly otisky minimálně dvou lidí. Je jasné, že byly toho manažera, ale bohužel, v národní databázi záznam není, takže je jisté, že nebyl dosud trestán. Jeho otisky se nacházely i na všech pěti ostatních sklenicích, z čehož vyplývá, že to byl nejspíš on, kdo hypnotika do piva přidával, ale minimálně je těm klukům přinesl. Podle výpovědi čtyř kytaristů, kteří byli pozváni na další schůzku, proběhlo všechno podle jednoho scénáře, a dokonce v ten samý den. Manažer si je pozval na předem určený čas, chvíli je vyslýchal, a pak se najednou probudili v zadní místnosti s tím, že omdleli z horka, a že jim museli píchnout kofein na povzbuzení. Co je důležité, jeden z otisků patří Tomovi Kaulitzovi,“ uzavřel Karl svou rychlou rekapitulaci výsledků.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Ben. Bylo mu jasné, že jeho podřízený už má v hlavě dávno svou teorii a nebylo moudré vymýšlet další, protože Karlovy kombinační schopnosti byly už za ta léta prověřeny. Stačilo jen poslouchat a analyzovat.
„No… podle všeho to vypadá, že ten manažer hledal určitý typ kluka. Nevím ještě přesně, o co mu šlo, ale je jasné, že těch pět nějak testovali. Oni všichni u výslechu tvrdili, že když se probrali, byl v místnosti záchranář, který vzápětí odešel, a zůstali jen s manažerem, který je pak vyprovodil až ven a slíbil, že se jim ozve. Všichni čtyři vypověděli, že už o něm pak nikdy neslyšeli, takže nejspíš testem prošel jen Kaulitz, kterému zavolal, že ho přijímá.“ Karl se zahemžil ve své židli, již se mu podařilo svým tělem zaplnit až po okraj, a zabubnoval prsty na své desky, což Benovi vždy dávalo znamení, že se jejich majitel chystá začít mluvit o svých závěrech. Už měl tohohle tlustého chlápka za léta přečteného. Karl spolehlivě plnil Benovy předpoklady a pokračoval.
„Co je ale na celé téhle akci podezřelé, šéfe, je ta injekce. Všichni shodně vypověděli, že ji dostali do loketní jamky, což je místo, odkud se všeobecně spíš krev odebírá, než aby se do něj píchala injekce, pokud člověk zrovna není na kapačkách. Taky tvrdili, že se jim po čase na tom místě udělala modřina, jako by jim někdo bral krev. Skoro to na mě působí, že jim všem dělali nějaké testy. A nejspíš to nebyly testy na drogy, protože ty v sobě v tu chvíli měli všichni díky nim. Přijde mi to, jako by nějaká satanistická sekta sháněla kytaristu s určitou krevní skupinou, jinak mě vážně nenapadá, na co by tohle všechno dělali. Mám obavy, jestli už ho nestihli při černý mši obětovat,“ uzavřel Karl, když na stole zazvonil telefon. Ben s omluvným výrazem zvedl sluchátko a po krátkém úsečném hovoru ho zase položil.
„Dobře, to byla Linda, mám teď důležitou schůzku, takže děkuju za zprávu, zítra ráno na poradě se dohodneme, jaký bude další postup,“ skoro omluvně vyprovázel Karla ke dveřím, zatímco koutkem oka sledoval, jak jeho sekretářka nenápadně proklouzla dveřmi, aby se znechuceným výrazem nekuřačky aspoň na chvíli otevřela okno.
~*~
Tom s Billem v pohodě dorazili do zpěvákova apartmá, a jak předpokládali, po cestě z oslavy Stefových narozenin nepotkali živou duši, všichni v největší místní tělocvičně fandili finále v basketu. Billa sport nikdy moc nezajímal, tudíž ho ani nemrzelo, že tam nemůže být s ostatními. Stejně by musel být na vyhrazeném místě se Sakim za zadkem. Radši byl sám, když přišlo na davové akce. Teď, když měl po svém boku tak často Toma, byl šťastný a spokojený. Snažil se, seč mohl, aby si Tom nevšiml jeho zamilovanosti, i když bylo těžké, nedotýkat se ho, kdykoliv k tomu byla příležitost, nezírat věčně na jeho rty, když mu něco vyprávěl, a nepředstavovat si, jak je líbá. Předpokládal, že kdyby Tom zjistil, co k němu cítí, byl by jejich začínajícímu a stále ještě křehkému přátelství rychlý konec.
„Konečně klid,“ vydechl Bill, když dosedl na svou postel. Usmál se na Toma, který za nimi zamykal dveře, aby měli bez bodyguarda pocit bezpečí.
„Sakimu se tvoje mamka líbí, že jo?“ ušklíbl se Tom, opřel svou akustickou kytaru o stoleček a rovnou se vydal k lednici, kde se chladilo pár protekčních plechovek piva. Billovy konexe jim oběma zpříjemňovaly život ve všech směrech.
„Vypadá to tak, proto jsem ho tam taky nechal,“ zazubil se na kytaristu Bill.
„Si hraješ na dohazovače, jo?“ zasmál se Tom, zatímco vytahoval z ledničky plechovku piva. „Chceš taky?“ otočil se na Billa, a když zpěvák přikývl, vylovil z hlubin lednice ještě jednu a hodil ji bez upozornění za sebe. Bill už ovšem jeho způsoby znal, a bez potíží se natáhl, aby studený nápoj bezpečně chytil. Oba v jednu chvíli otevřeli své plechovky a zhluboka se napili. Bill nikdy pivo moc nemusel, ale Tom ho postupně naučil vychutnat si nahořklou chuť nápoje a užít si náladičku, kterou jim alkohol způsoboval. Když se kytarista jednou zmínil, že by si dal pivo, Bill okamžitě zapracoval a hned druhý den měli k dispozici celý karton. Jeho sláva konečně přinášela užitečné věci a poprvé byl opravdu rád, že ji má.
„Mira je fajn, tak jsem si říkal, že by si zasloužila někoho, kdo by ji ocenil,“ mlaskl si spokojeně Bill a natáhl se na svou postel, zády se opřel o pelest. „Co ji znám, je sama,“ dodal. Tom se posadil do křesílka naproti němu, hodil nohy na stolek, jak byl zvyklý, zapřel hlavu o opěrku za sebou a zavřel oči.
„Jo, bylo by fajn, dát ty dva dohromady. Máš ji rád, že jo?“ zeptal se, aniž by se na Billa podíval.
„Samozřejmě,“ odpověděl Bill, „každý má rád svoji pěstounku. Ty máš taky na povrchu někoho, koho máš rád, ne? Nebo jsi od nich utekl?“ odvážil se zpěvák položit ožehavou otázku. Sice Toma zachránil ze spárů své zvědavé rodiny, ale sám měl pocit, že by se mohl dozvědět něco, o čem spolu zatím moc nemluvili. Vrtala mu hlavou Tomova vyhýbavá odpověď Sakimu a chtěl vědět víc. K jeho překvapení se tentokrát kytarista nezdráhal odpovědět.
„Jo, mám na povrchu mámu,“ řekl, aniž by otevřel oči, stále si zachovával svou relaxační polohu s pivkem v ruce. „Občas se mi o ní zdá,“ dodal s nepatrným úsměvem, aniž by si uvědomil, že jeho odpověď vyvolá další otázky. Jeho sny byly živé, barevné, a on v nich většinou vídal dlouhovlasou ženu, jak stojí u plátna a něco maluje nebo se na něj usmívá a volá na něj… byly to jen útržky, ale něco mu říkalo, že je to jeho máma. Snažil se zapamatovat si své sny, byly pro něj spojením s tím něčím, co bylo za mlhou, která obestírala jeho paměť.
„A máš ji rád?“ zeptal se Bill opatrně, ale odpovědi už se nedočkal, protože v tu chvíli se místností ozvaly nepříjemně hlasité sirény a Tom leknutím vyhodil ruku s pivem do vzduchu a vymrštil se ze svého křesla, div se nepřerazil.
Bill sebou taky leknutím trhnul, posadil se, ale vzhledem k tomu, že to nebylo poprvé, kdy něco takového zažil, zůstal v klidu sedět na posteli a jen sledoval, jak zacvakly automatické zámky dveří, a pohasla světla na poloviční intenzitu.
„Do prdele!“ vydechl Tom, když po chvilce konečně přestaly vřískat nepříjemně hlasité sirény. „Co to sakra je?“ podíval se celý mokrý od piva na Billa. „Jak můžeš být tak v klidu?“ divil se jeho viditelnému nezájmu o nastalou situaci a pobavenému výrazu ve tváři, když jej zpěvák od hlavy k patě sjížděl očima.
„Normálka, to si zvykneš. Je to jen cvičný poplach,“ usmál se Bill, zvedl se z postele a došel ke své skříni. Chvilku se v ní přehraboval, než vytáhl jedno ze svých větších triček a hodil ho po Tomovi. „Převlíkni se, budem tu nějaký čas zavření, tak abys nesmrděl pivem.“
„Jak zavření?“ podivil se Tom, zatímco si neochotně prohlížel zpěvákovo pidi tričko. „Jak dlouho jako?“ zvedl tázavě oči k Billovi.
„To je různé. Počítač je nastavený, aby simuloval cvičné poplachy, jako by se to nahoře už stalo, takže o tom nikdo předem neví, ani šéf. A taky nikdo neví, jak dlouho budeme muset čekat, než se situace vrátí do normálu. Nejdelší poplach jsem zatím zažil tři dny, ale to už je dávno, to jsem byl malý kluk. Obyčejně to bývá jen pár hodin,“ vysvětloval Bill, zatímco se jeho kamarád rezignovaně svlékal z mokrého trika. Kalhoty to bohužel odnesly také, ale vzhledem k tomu, že už Bill znal Tomův názor na své upnuté oblečení, ani se neodvážil mu jedny ze svých kalhot nabídnout.
„Jé, ty je máš zase,“ usmál se Bill, když z Toma sjely jeho velké mokré kalhoty a objevily se známé khaki boxerky s muchomůrkami.
„Co?“ zvedl tázavý pohled Tom, netušil, jak se jeho spodní prádlo Billovi líbilo.
„Boxerky, tyhle legrační, že máš zase. Měl jsi je na sobě, když jsem za tebou poprvé přišel, pamatuješ?“ usmíval se Bill nad tou vzpomínkou.
„Ne, nemám tucha,“ pokrčil rameny Tom. „Teda vím, kdys za mnou poprvé přišel, ale co jsem měl zrovna za spodky, to fakt netuším,“ usmál se zpátky na Billa, spíš rozpačitě, když sledoval jeho pohled, jakým fascinovaně obdivoval jeho prádlo.
„Chtěl jsem od Davida, aby mi koupil taky takové, ale netvářil se zrovna dvakrát přívětivě, nechápu proč. Asi se mu nechce je shánět,“ trochu smutně pokrčil rameny Bill, netuše, že svým požadavkem způsobil manažerovi téměř infarkt. Jeho paranoidní představy o tom, že se Bill podvědomě touží oblékat stejně jako jeho dvojče, ho budily snad i ze spaní. Proto se odhodlal vůbec poprvé nevyhovět přání své hvězdy, a boxerky koupit odmítl s tím, že jsou to levné neznačkové šmejdy, které si on jako hvězda nemůže dovolit nosit. Billovi to sice přišlo jako celkem trapná výmluva, ale nechtěl si Davida rozházet, tak se s tím radši smířil. Tomovi ovšem tuhle věc říkat nehodlal, aby se náhodou kytarista necítil divně. Billovy boxerky byly skutečně všechny od vyhlášených světových módních značek, stejně jako ostatní jeho oblečení.
„Došel bych si radši pro svoje triko,“ protahoval se různě Tom, aby svůj nový těsný oděv od Armaniho přizpůsobil a netlačil ho. Bill si ho naopak zálibně prohlížel, obdivoval Tomovy krásně vyrýsované svaly, pod těsným bílým trikem dobře viditelné.
„To těžko, říkal jsem ti, že tu budeme zavření,“ ujistil ho Bill. „Když se spustí poplach, zacvaknou automatické zámky a všichni musí zůstat, kde zrovna jsou, aby nevznikla panika a lidi se ve strachu neušlapali na chodbách. Předpokládám, že ti chudáci v tělocvičně mají radost. Budou to mít těžké v tom množství. Zásoby potravin tam nejsou pro tolik lidí. Spát budou nejspíš na podlaze, proti nim se tady máme jako králové.“
„Takže musím zůstat tady s tebou?“ ujistil se ještě Tom. Bill váhavě přikývl, protože si nebyl jistý, jestli je to pro kytaristu dobře nebo špatně, ale když viděl Tomův spokojený výraz, oddychl si. „Představ si, kdybychom nešli spolu, já bych se v tom svém kutlochu sám zbláznil. Vůbec bych nevěděl, co se děje,“ vysvětlil Tom a posadil se na postel vedle Billových nohou. „Nechápu, proč mi o tomhle nikdo neřekl,“ ještě dodal, když se zpěvák posunoval, aby se na postel vešli vedle sebe. V tu chvíli se ale ozval chraplavý zvuk a z místního rozhlasu se začal linout příjemný ženský hlas postupně vysvětlující nastalou situaci. Oba chlapci tiše seděli a poslouchali pokyny, jimiž se mají řídit. Bylo toho hodně, včetně zákazu těžkých prací nebo cvičení, to prý kvůli zvýšené spotřebě kyslíku, plýtvání vodou, rozvržení záchranného balíčku s potravinami na celý den podle počtu osob v místnosti, nebo pokynů, v jakých situacích volat nouzovým systémem hasiče nebo zdravotníky.
Bill se cítil jako v ráji. Co si mohl víc přát, než být zamčený se svou láskou, ležet po jejím boku v posteli, popíjet pivo a povídat si. Možná místo povídání byly lepší činnosti, ale on byl skromný a byl rád za to, co mu situace nabídla. Poprvé ve svém životě děkoval systému, že spustil poplach zrovna v tuhle dobu. Být to jen o dvacet minut dřív, zůstali by společně s Billovou rodinou na oslavě a neměli by zdaleka takové pohodlí.
„Saki má teď celkem slušné šance,“ ozvalo se z Tomovy strany. „Možná stráví s tvou mamkou noc,“ zakřenil se na Billa. Ten ho jen plácl po ruce, kterou měl nejblíž, měl potřebu chránit čest své pěstounky, ale oba se přitom srdečně zasmáli. Dovedli si představit, jak v jejich mrňavém apartmá může vypadat noc, když je tam o dva lidi víc.
„Saki má spíš slušné šance přiučit se, jak zacházet s dětma,“ pronesl Bill do temného prostoru vševědoucně. „Aspoň si zvykne,“ dodal spokojeně a dopil poslední hlt piva z plechovky. Tom vedle něj mlčel, jako by tušil, že se Bill jen tak nevzdá svého dotazu, který mu položil před začátkem poplachu. A taky že ano, přišlo to vzápětí.
„Tome, máš svou maminku na povrchu rád?“ spíš zašeptal Bill, protože nějak vycítil, že pro kytaristu nebude odpověď na jeho otázku jednoduchá. Skoro měl pocit, jako by se mu sevřel hrudník stejně jako Tomovi, alespoň měl ten dojem. Nechtěl mu ubližovat, miloval ho, ale současně chtěl o něm vědět co nejvíce.
„Já… víš, já… nevím, asi ano,“ do ztichlého apartmánu zašeptal Tom. „Podle toho, co se mi o ní zdá, tak je krásná a milá, a já k ní určitě cítím lásku. Miluju ty sny, jsem rád, když se vracejí,“ dodal.
„Ty si to nepamatuješ?“ otočil se s údivem Bill na bok, aby na Toma lépe viděl. „Něco se ti stalo? Ztratil jsi paměť? Už jsem o tom slyšel, že se to může stát, to je mi moc líto,“ soucitně pohladil Toma po hřbetu ruky, kterou měl kytarista položenou na svém břiše.
Tom jen přikývl a v podstatě byl Billovi vděčný, že za něj vymyslel zdůvodnění své ztráty paměti, ale současně toužil se někomu svěřit s tím, co prožil. Takhle byl se svým trápením a zmatenými sny sám, neměl s kým o tom mluvit, s kým se poradit, a Bill se za ten měsíc zdál jako opravdu dobrý kamarád, na kterého bylo spolehnutí. Po jejich prvním setkání, kdy mu zvláštní zpěvák připadal přinejmenším podivný, by nevěřil, že k tomuhle svému názoru někdy dojde, ale stalo se, a Tom byl přesvědčen, že pokud by se mu svěřil, jeho tajemství by u něj zůstalo bezpečné. Ale neměl stoprocentní jistotu. Jenže kdy má člověk vlastně v něčem stoprocentní jistotu? Nikdy… rozhodl se proto, že se svému kolegovi z kapely svěří, a bude doufat, že všechno zůstane mezi nimi.
Další díl bude až za dva týdny v neděli, tak doufám, že to v pohodě přežijete. Myslela jsem si, že dám díl hned v pondělí, ale nemám moc napsáno dopředu, tak se budu snažit k tomu využít twincestblogový prázdniny. Doufejme, že se zadaří a moje stará dobrá unavená múza se na mě krajcvajc nevyprdne. 😀 Pa J. :o)
autor: Janule
betaread: Áďa
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
no téda,doufám že ten poplach bude dloooouho 😀 aby si stihli pokecat 😀
a taky aby to nějak skoulel Saki 🙂
to byl parádní díl. 🙂
jsem se usmívala jako blbeček, když Karl vyprávěl, na co všechno už v případu Kaulitz přišli. David by měl ve vlastním zájmu zůstat dole a radši se neukazovat s tím svým ksichtíkem. 🙂
já věděla, že se něco stane, když si To Bill s Tomem nakračovali do apartmánu. teď se usmívám jako ještě větší blbeček. 🙂 a doufám, že alespoň 48hodin by si spolu pobýt mohli. jsou tam spolu ani ne deset minut a už má Tom potřebu se svěřovat a vzpomínat.
ale utnout to v nejlepším a napínat nás dva týdny… už se neusmívám. 🙁 ale těším se maximálně moc.
Až za dva týdny? 🙁 Jžš tak to nwm jestli přežiju je ze mně pomalu závislák 😀 Jinak jako všechny díly i tenhle byl dokonalej :)) Třesu se jak to bude dál 😉
Billl, má teda štastie, že je zavrený s Tomom, v izbe, mohol, by byť dlhý.
ooh pane boze. No muzu mit ja takovy stesti aby se jim tohle stalo?? Zavreny sami u Billa v pokoji na x hodin. Aaaach nadhera. Musim rict, ze jestli se Bill udrzi a minimalne Toma nepolibi, tak bude mit muj maximalni obdiv. Jelikoz ja bych to na jejich miste nevydrzela :DD A doufam, ze se Tom sveri. Ze Billovi povi pravdu o tom co s nim dole provadeli. Zacina se to fakt hejbat. Policije jim slape na paty, Bill se ztraci v Tomovi, Tom ma sny a citi vazbu k Billovi….proste moje nervy jsou napnuty k prasknuti. Neskutecny tohle. <3
vraj 13 je nešťastné číslo.. no čím ďalej som čítala, tým viac sa mi 13 páčila. Byť zavretý aj celú noc n jednej miestnosti so svojím "vyvoleným" je sen každej druhej ľudskej osoby. A Billovi sa to splnilo. Ako moc mu závidím 😀 …Dokonca už sa aj pohli v prípade.. No to je žúžo 🙂 Snáď nám tajný komplex Genesis vypátrajú a chudinky dvojičky, ktoré za tú dobu určite niečo zažiju oslobodia a povedia im, že sú dvojičky…. No ich klepne 😀 ..Ale to už predbieham udalosti a možno ich ani vôbec nenájdu.. Ale bolo by to fajn 🙂 No proste skvelí diel, len je škoda, že ďalší diel pribudne za tak dlhúú dobu.. No ale čo sa dá robiť, teta Múza chodí len na nepravidelné krátke návštevy 🙂
ááá ty to usekneš v tak důležitým bodě .. no mě raní ! 😀 Už sem se těšila jak se Tomi svěří a ono prt, až za .. ZA 14 DNÍ O.o …
Noo já pevně doufám že tam kluci budou zavření minimálně tejden a že mejí ledničku nadupanou i něčím jiným než je pivo ! 😀
Tento dil me uzasne bavil. Teda ne, ze bych se u ostatnich nudila…ale tenhle byl opravdu suprovni. Detektivky mam rada a Karlovy dedukce byly opravdu skvele. Jenule, ty ses musela u tohohle uplne vyzivat, ze jo?
No a kluci pod zamkem v polotmavem pokojicku, na te same posteli, na dobu neurcitou… co vic si prat.
Tesim se na dalsi dilek:-)
[8]: 😀 Jo, je fakt, že tlustýho umaštěnýho Karla píšu ráda 😀 Je to přesně postava podle mýho gusta, taková srandovní figurka. 😀
No a co se týče toho jejich vězení, nějak je prostě člověk k sobě dostat musí, že jo. 😀 Autor má výhodu v tom, že si může dělat naprosto co chce… klidně můžu teď ukončit odstavec, napsat "za pět let" a hezky pokračovat 😀 A nikdo nemůžu říct ani popel. 😀 No nebo popel klidně, ale bude mu to mour platný 😀 Je to sranda.. a já se s tím blbec tak píšu 😀
[9]:Co je na tvych postavach uzasne je ta jejich lidskost, nejsou tak po "americku" umele prikrasleni, neomylni, dokonali superhrdinove, ale zkratka lidi. Ten hlod (vis co to mimochodem je… je to Ostravstina) o te sekratarce nekuracce byl jen dalsim prikladem toho, jak se vyzivas v detailech a takovych bonusovych dokreslovackach, ktere dokazi navodit naprosto skvelou, realnou atmosferu.
Jen tak dal.
A jak to myslis… ze ty se s tim blbec pises?
Vis, takove ty silene dejove zvraty jsou nekdy fajn, i kdyz krapanek zahul na city a mozkovnu, ale je k tomu potreba neskutecne fantazie a musi se to opravdu umet, aby se to dalo cist a nepresla chut. Nekdy si takove "nepredvidatelne" povidky i rada prectu, i kdyz si pri nich skubu vlasy a spilam autorkam do citovych vyderacek. Ale zase to pak aspon neni nuda.
A jak na dovce?
No jo, já to neumim, já musim všechno vypsat podrobně, a pak jsou to takový ságy 😀 Tyhle zvraty nejsou nic pro mě. 🙂
Co dovča? Nic moc, opravuju zvolna, občas něco málo napíšu, čtu si, prostě celkem pohodovka, mám předopraveno na tejden dopředu, což je fajn. 🙂
Božeee mňa urve! 😀 táto časť bola skvelá. Strašne chválim ten úžasný nápad zavrieť dvojčatá do jednej miestnosti na dobu neurčitú 😀 To je proste niečo skvelé a ešte k tomu sa Tom chystá Billovi zveriť s tým čo zažil u Kata na "päťke" 😀 To je niečo neskutočné 😀 Teším sa na ďalšiu časť ako malé decko na Vianoce 😀 Toto je proste úžasné… A inač dúfam že po tom ako sa Tom zverí Billovi sa bude chcieť aj Bill zveriť Tomovi :D… možno je to trochu odveci ale ja by som bola naozaj nadšená keby mu povedal aspoň o svojej orientácii :D… no dobre už som ticho 😀 úplne to žerem! 😀
Théééda! Já jsem se absolutně zamilovala do tohohle blogu! Tyhle povídky miluju (hlavně happy-endy). Těším se na další díl… Louskám jeden díl za druhým a modlím se, aby to vše dobře dopadlo 😉 (nj, mírumilovnej člověk) Zejtra se vrhnu na další sérii těchto povídek… Ach Bože, nádhera!! 😉
Poplach na zavolanie :P. Mohol by trvať aj 2-3 dni :). Konečne som sa dostala k tomuto dielu . Nejak sa nemôžem zbaviť myšlienky , že by ma potešilo , keby už detektívovia všetko vypátrali , vlítli do podzemného komplexu a Tom si Billa odnesol v náruči , priučil ho všektému na povrchu atď .. 🙂 som trápny milovník šťastných koncov :D:D teším sa na nedelu 🙂 .
Ja som sa tomu poplachu tak potešila:D Idem rýchlo čítať ďalej, aj keď sa snažím čítať pomaly aby som nemusela dlho čakať na kapitoly, nejde mi to som zvedavá. Je to krásny a zaujímavý príbeh. Si génius.
Jupííí! Případ se začíná trochu hýbat a já doufám, že Karl s Benem brzy přijdou všemu na kloub. Ale budou to mít těžkou práci. Ale já jim věřím, dokážou to!!!
A při tom poplachu jsem se napřed lekla co se děje, ale pak když to Bill vysvětlil a ještě sdělil, že spolu budou muset nějakou dobu být zamření v pokoji. No, chtělo se mi radostí tleskat 😀 A jsem ráda, že Tom Billovi věří a že se konečně rozpovídal o tom co si pamatuje a nepamatuje. Snad se mu budou tyhle sny zdát častěji, ale Kat o tom nebude vědět. Nechci, aby k němu Tom musel docházet na hypnózy 🙁