Mé srdce patří jen tobě 4.

autor: Nisch

I když si myslíš, že ho nenávidíš… láska si vždycky najde cestu.

„Tome, ty nejdeš?“ zeptal se mladého kytaristy bubeník Gustav, když opouštěl nahrávací studio. Ostatní už odešli, jen tihle dva tu zůstali, aby tu poklidili.

„Ne ne, ještě tu něco dodělám… Moc se mi nezdálo to dnešní nahrávání, takže si to znovu poslechnu a zkusím to doladit,“ mrkl Tom na svého kamaráda a usmál se na něj úsměvem značícím viditelnou únavu.

„Jak myslíš… Ale nezůstávej tu dlouho. Nerad bych tě tu, až sem ráno přijdu, našel spícího někde pod stolem,“ zašklebil se mladík s brýlemi a se „Zatím,“ opustil budovu. Tom jen pobaveně zakroutil hlavou a pustil si svůj dnešní výkon.

o_O

„Sakra!“ zasyčel naštvaně Bill, když si už asi potřetí vysypal celou kabelku, ve snaze najít svůj mobil.

„Co blbneš?“ zasmál se David a strčil si do pusy další sousto pizzy. Všichni si šli po práci sednout do nedaleké pizzerie… Ovšem až na Toma. Pravý důvod, proč s nimi nešel, nebyl ten, že si potřebuje znovu poslechnout svůj výkon. Důvodem byl Bill. Černovlasý vysoký chlapec, který Toma očaroval nejen svým pronikavým a hlubokým pohledem.

„Co blbnu? Hledám mobil!“ propálil Bill manažera a producenta svojí kapely zlostným pohledem.

„Ježiš, tak mě za to, že jsem se zeptal, klidně zab,“ zasmál se znovu David. Černovlásek se jen zhluboka nadechl, aby potlačil narůstající vztek a znovu se začal přehrabovat věcmi, které rozsypal vedle sebe na sedačku.

„Studio!“ vykřikl chlapec s černě orámovanýma očima, až všichni kolem stolu leknutím nadskočili.

„Co se studiem?“ zeptal se nechápavě Georg a otřel si pusu od zbytků pizzy.

„Můj mobil, vole… Měl jsem ho v zadní kapse u kalhot a jediný místo, kde jsem si sedal, byla sedačka ve studiu! Nikde jinde být nemůže…“ dořekl Bill a začal si všechno, co vysypal z kabelky, ‚uklízet‘ zpátky.

„Ty jdeš zpátky do studia?“ podíval se na něj trošku vyděšeně Gustav. Moc dobře věděl, že jestli půjde do studia a najde tam Toma, nedopadne to dobře. Naposledy, když se oba takhle ‚setkali‘, z toho měl Bill zlomenej nos a Tom monokla.

„Né, jdu ke své matce…“ pronesl s ironickým úšklebkem černovlásek a opustil pizzerii dřív, než ho stihl Gustav jakkoli zastavit.

o_O

„Co tady k sakru děláš!“ zaprskal naštvaně Bill a práskl za sebou dveřmi. Přešel do středu místnosti a s rukama založenýma na hrudi se postavil před Toma, který seděl na sedačce a dělal něco na mobilu. Černovláskovu přítomnost naprosto ignoroval… Ovšem jen do té doby, než si chlapec s havraními vlasy pořádně prohlídnul iPhone v kytaristově ruce. Vztek, který v sobě potlačoval, vyplul na povrch.

„Co to… dej to sem!“ vykřikl a skočil na Toma, ve snaze vytrhnout mu mobil z ruky. Ten se však jen zasmál a se značnou lehkostí ho ze sebe shodil.

„Chceš ho?“ ušklíbl se a lehce do Billa, který stále ležel na zemi a propaloval ho zlostným pohledem, kopl. To překročilo všechny hranice… Než stačil kytarista jakkoli zareagovat, ležel na zemi.

„Dej mi ten mobil, sakra!“ skočil na něj Bill a začal se sápat po svém iPhonu.

„Nebo co? Co mi uděláš… vyškrábeš mi oči?“ zašklebil se Tom a převalil se na Billa. Chytl mu ruce za hlavou a naklonil se těsně k jeho obličeji. V tu chvíli černovlásek ztuhl. Vzdálenost mezi jejich obličeji byla opravdu malá. Vztek pomalu začal potlačovat strach. Hlasitě polkl a očima plnýma strachu sledoval každý Tomův pohyb.

„Bojíš se?“ zašeptal s jedovatým podtónem kytarista do Billova ucha.

„Mě-měl bych?“ vykoktal ze sebe černovlásek. Moc dobře věděl, že proti Tomovi nemá šanci. Byl silnější než on. Bránit se by nemělo smysl. Bylo by vše ještě horší.

Tom neodpověděl. A ani by neměl možnost. Bill ho vší silou, kterou ve svém těle našel, ze sebe prudce shodil a rychle se postavil na nohy.

„Hajzle! Nebudeš mi vyhrožovat, rozumíš?“ zasyčel zlostně černovlásek a chlapci s copánky oplatil kopanec. Natáhl se po mobilu, který vypadl kytaristovi z ruky. Nevěděl však, že dělá chybu.

Během chvilky totiž opět ležel na zemi a nemohl se hýbat pod váhou Tomova těla.

„Pust mě!“

„Proč chceš tolik ten mobil… Myslíš, že mě ty trapný smsky, ve kterých píšeš nějakýmu Lexovi, jak moc ho miluješ a že bez něj nemůžeš žít, ať se vrátí, zajímaj? Jak nechutně přeslazený,“ trefa do černýho. Bill mu jen mlčky hleděl do očí, ve kterých se začaly hromadit slané a horké slzy. Všechen vztek byl pryč. Místo toho se mu vrátil velmi známý pocit bezmoci a zoufalství, které cítil, když ho jeho přítel opustil. Tom si až příliš pozdě uvědomil, co udělal. Pomalu slezl z Billa, který na něj stále hleděl s očima plnýma bolesti.

„J-já… už-už musím jít…“ vykoktal ze sebe vzlykavě černovlásek a neohrabaně se postavil na nohy. Ty ho ovšem neposlechly a nebýt Tomovy rychlé reakce, skončil by na tvrdé zemi.

„Bille…“ povzdechl tiše kytarista, když se mu osoba s havraními vlasy schoulila do náruče a hystericky se rozbrečela.

„Tohle… tohle jsem nechtěl, promiň,“ zašeptal Tom a pevněji sevřel Billa v náručí. Bill jen dál tiše vzlykal Tomovi do hrudi. I když mu tím, co kytarista řekl, ublížil, byl rád, že je to právě on, kdo ho drží v náručí. Že je to právě Tom, kdo ho po tak dlouhé době utěšuje. Mrzelo ho, že se k němu tak choval. Byl to prostě jen instinkt. Štít, který si vybudoval, aby k sobě nikoho nepustil… aby mu nikdo neublížil. Jenže s Tomem ten štít opadal. Proto se k němu choval tak ošklivě. Bál se, že se do něj zamiluje…a že mu udělá to samé jako předtím Alexander.

„Pro-promiň mi to, Tome…“ zavzlykal Bill a uslzenýma, rozmazanýma očima se podíval Tomovi do čokoládově hnědých očí, ve kterých se začal pomalu utápět..

„Za co se omlouváš,“ zašeptal kytarista do havraních vlasů a jemně jejich majiteli setřel tekoucí slzy.

„Za to, jak-jak se chovám…“ zavzlykal znovu černovlásek a přitiskl se blíž k chlapci s copánky. Nevěděl, proč se tak chová… V hlavě mu hučelo, měl v ní zmatek. Plno myšlenek, které nesouvisle poletovaly jeho hlavou.

„Já se omlouvám tobě… “ pohladil Tom Billa jemně po tváři. Chlapec s havraními vlasy jen přivřel oči. Bylo to tak příjemné. Úplně zapomněl, jaké to je, když se ho někde dotýká.

„Tome, já… musím ti něco říct. Víš, jak jsem se k tobě choval… to-“ Bill byl přerušen v půlce věty Tomovými rty, které se přitiskly na ty jeho. Překvapeně vydechl, ale okamžitě začal spolupracovat. Už dlouho po tom toužil. Cítit chuť Tomových rtů, jejich hebkost. I když si neustále namlouval, že ho nenávidí, ve skrytu duše po něm tolik toužil. A mladý kytarista byl na tom stejně.

„Řekneš mi to potom… Teď mlč,“ zašeptal mladík s copánky a znovu spojil rty s těmi Billovými. Byly tak jemné… jako motýlí křídla.