autor: cynical_terror
Tom zanaříkal a přetáhl si deku přes hlavu. Ta ho sice chránila před odpoledním sluncem, ale nedokázala zastavit ty hlasité rány.
První rána a další a další. Nechtěl to poslouchat a snažil se před tím uniknout do svých snů.
Byl v tourbusu s kapelou. Ne, ne s kapelou. Jen s Billem. Váleli se na podlaze; v polštářové pevnosti. Bill měl marshmallows a špinavé čmouhy na obličeji. Bylo jim dvanáct a pokaždé, když se Tom snažil promluvit, Bill mu nacpal do pusy další marshmallow, aby zarazil jeho slova. Snažil se říct Billovi, že by si chtěl zahrát jejich šeříkovou hru. Bill nacpal Tomovi prsty do pusy.
„Nerad s tebou hraju hry,“ řekl Bill. Četl mu myšlenky. Byl sice malý, ale jeho hlas zněl vyspěle, hluboce. Strčil svoje prstíky zase do pytlíku.
Pak jejich autobus do něčeho narazil. Oba spadli a jejich hlavy udeřily o podlahu.
Bum, bum, bum!
Tom se vzbudil, divně zkroucený na gauči v obýváku, nohy zamotané v přikrývkách, celé jeho tělo bylo polámané.
„Ježišikriste!“ zaskřípal. Strhl si deku z obličeje, zamžoural do světla v pokoji a snažil se trochu zorientovat. Podíval se dolů na svůj hrnek s čajem, byl položený na zemi. „Pivo,“ zamumlal. Bill a on se venku u ohně trochu opili a pak šli dovnitř a usnuli na pohovce. Bill se evidentně přesunul do svého pokoje, protože tady dole nikde nebyl.
Další rána.
Tom sebou trhl, jeho hlava skoro explodovala. Postavil se, zakymácel se na nohou a snažil se dostat ke zdroji toho zvuku. Když došel do kuchyně, uvědomil si, že hluk vlastně dělá něčí bušení na dveře. A že to vlastně nebylo tak hlučné, jen se vše zdálo být hlasitější v Tomově ubohé, pulsující hlavě.
‚Kdo to k čertu může být?‘ pomyslel si a zíral na těžké dřevěné dveře. Začal se obávat vůbec otevřít. Šílené fanynky ho naučily, že pokud si není jistý, co je na druhé straně, měl by být hodně, hodně opatrný. Ale Tom si byl docela jist, že tady na venkově asi žádné fanynky nehrozí. Měl ale strašnou kocovinu a chtěl ten zvuk už zastavit.
S těžkým povzdechem otevřel a snažil se udržet žaludek, když na něj plně udeřilo slunce. Bylo mu zle, ale bylo by asi velice neslušné pozvracet souseda svých prarodičů. Pan Kroner, farmář z dolní ulice, stál ve dveřích a vypadal stejně staře jako vždycky.
‚Ten chlap se nikdy nezmění. Je pořád starý jak Metuzalém,‘ pomyslel si Tom.
„Ah, myslel jsem si, že bude někdo doma,“ pozdravil pan Kroner Toma. Tom nasadil úsměv, který vypadal spíš jako škleb. „Tys teda vyrostl.“
Tom přikývl. „Dobrý den, pane Kronere.“
„Už jsem tě tu poblíž neviděl roky. Jsi už vyšší než já, že jo?“ Pan Kroner byl jeden velký šedivý vous a byl cítit kravským hnojem a kávou. Tom si vždycky myslel, že je Santa Claus, i přes ten jeho odér. To bylo samozřejmě před mnoha lety. Teď už na takový druh věcí rozhodně nevěřil.
„Hlídáme tu dům, Bill a já,“ řekl Tom. „Potřeboval jste něco?“
„Nerad žádám o laskavosti,“ řekl pan Kroner. „Ztratila se mi kráva.“
„Kráva??“ zeptal se Tom a svraštil čelo.
„Nemůžu si dovolit o ni přijít a myslel jsem, že by snad mohla být u vás na pozemku,“ pokračoval. „Normálně bych se zeptal vašeho dědečka, aby mi pomohl tu holku jednu starou najít, je trochu problémová, jak vidíš. Je s ní víc problémů, než kolik mi vydělá.“
Tom pochopil, kam tohle povede, a poslední věc, kterou chtěl dělat, bylo courat se po rozsáhlých pozemcích svých prarodičů, s kocovinou v tomhle vedru a hledat debilní krávu. Hrozně moc chtěl panu Kronerovi přibouchnout dveře před nosem a doplazit se zpátky do postele. No, roztáhnout si gauč a plácnout sebou do jeho matrací. Ale tohle byl dům jeho prarodičů a jejich soused, a on rozhodně není takový nevychovanec, jakým by rád v téhle situaci byl.
„Vezmu si boty,“ řekl Tom. Otočil se a nechal pana Kronera ve dveřích. Došel si pro ně a vzal si svoje další věci v obýváku a vyhopsal schody do druhého podlaží starého domu. Schody pod ním trochu zaprotestovaly, skřípaly a prohýbaly se pod jeho nohama, jako kdyby byly Billovými hlídacími psy.
Protože Tom rozhodně Billa vzbudí, aby šel jeho bráška trpět ven s ním. Opřel se do dveří pokoje pro hosty, otevřel je a našel Billa spát rozvaleného na zádech v tom špinavém oblečení z předešlého dne. Pramen vlasů měl přilepený na rtech a zbytek měl pěkně rozcuchaný kolem hlavy. Před rokem a něco by to byl pro Billa ideální styl účesu. Nyní se je snažil Bill mít víc uhlazenější, česal si všechny své konečky ven. Začal být více puntičkářskou lidskou bytostí a Tom si pomyslel, když pozoroval bratrova chvějící se víčka, že je to proto, že konečně dospíval.
„Čas dospět ještě víc,“ Tom zamumlal, roztáhl žaluzie a světlo vniklo do pokoje. Bill zanaříkal a Tom zatřásl jeho ramenem.
„Vypadni,“ řekl Bill. Otočil se na druhou stranu a schoval obličej do dlaní. „Vždyť musí být… tak brzy.“
„Je po poledni,“ odpověděl mu Tom. „A my musíme jít pomoct panu Kronerovi najít jeho pitomou krávu.“
„Santa Claus?“ Zeptal se Bill zastřeně a Tom se usmál.
„Jo, on.“
„On pořád žije? Heh,“ řekl Bill. Zazíval a zamotal se do deky těsněji. „Řekni mu, ať odprejskne.“
„Nemůžu,“ řekl Tom.
Bill neodpověděl a Tom chvíli čekal, dokud neuslyšel Billa tiše chrupkat. Posadil se vedle něj a zatřásl s jeho ramenem znovu. „No tak, Bille. Myslím to vážně. Nechci se tu plahočit po loukách sám.“ Sjel rukou po Billově rameni a dotkl se jeho krku.
Bill se hned probudil a setřásl ze sebe jeho ruku. „Ugh, Tome. Nejdu ven. Nesnáším krávy a nesnáším tebe.“ Jeho hlas byl grogy, ale ostrý. „Mám kocovinu a jsem celý od trávy díky tobě.“
„Seděl jsi u ohně rád,“ řekl Tom, uražený Billovými slovy.
„Jen jsem tě poslechl. Byla zima a mizerně.“ Bill si dal ruku na hlavu. „Teď mě tu nech samotného.“
To bylo pro Toma už dost. Nechtěl se s Billem hádat. Billův hlas dokázal dosáhnout do ječivých výšek, které dovedly hádku jen do zbytečného překřikování se o ničem. ‚Toť k jeho dospělosti,‘ pomyslel si Tom. Stoupl si a otočil se k bratrovi.
„Co?“ řekl Bill a propaloval ho pohledem.
Tom si povzdechl a otočil se od něj. Opustil místnost a už neslyšel Billovy posměšné komentáře, když běžel dolů ze schodů. Byl naštvaný a rychle si nazul boty. Pana Kronera našel venku na lavičce.
„Okay,“ řekl Tom.
„Půjdu dolů po silnici, podívám se po příkopech a tak,“ řekl pan Kroner. „Půjdeš dolů k rybníčku?“
Tom přikývl, podíval se zpět na šeříkové keře, přes ohniště až na louku plnou lučních květin a trav.
„Zazvoň na její zvonec, kdybys ji našel, a já přiběhnu,“ dodal ještě pan Kroner.
Rozdělili se a Tomova ramena poklesla vyčerpáním a bolestí, jak spal v noci na tvrdé zemi. Vzpomněl si na pocit, který znal, když byl mladší. Bill vždycky chtěl u ohniště postavit stan. Přinesli si do stanu deky a baterky a seděli tam dlouho do noci. Pokaždé Bill Tomovi sliboval, že vydrží venku celou noc. Večery začínaly dobře; zachumlali se oba do dek, šeptali si, jako kdyby je snad noc mohla poslouchat, a vyprávěli si dávno známé strašidelné historky. Tak známé, že se už ani nebáli, přesto to alespoň předstírali.
A vždycky Bill kolem druhé či třetí hodiny ráno vzbudil Toma, naléhavě do něj strkal a nutil ho vylézt z přikrývek. Slyšel nějaké zvuky, či byla příliš velká tma, a chtěl jít prostě dovnitř do domu. Tom se pokoušel ho přesvědčit, ale Bill schoval svou ruku do té jeho a všechny argumenty byly ihned zbytečné. Bill ho dovlekl do domu a mačkal jeho ruku, jen aby se nezastavoval.
Potom se společně doplazili do postele v pokoji pro hosty a Bill tiskl svůj nosík do Tomova ramene a usnul. Tom pak vždy zůstal ještě několik hodin vzhůru, snažil se přemoct bolest ve svalech a třes, návaly touhy ve svém bříšku. Udělal by pro Billa cokoliv.
Teď byl Tom akorát mrzutý. V jeho hlavě stále tepalo a polední slunce pořádně pálilo. Bylo dost suché horko, takové, že si Tom musel neustále olizovat vyprahlé rty.
„Zatraceně, Bille,“ zamumlal. Dupal nohama jak šel, ale jakmile přišel k ohništi a viděl všechny rozházené lahve od piva v přerostlé trávě, nemohl si pomoct, ale přeci jen se usmál.
A pak ucítil, jak mu někdo položil ruku na rameno.
Otočil se a Bill na něj mžoural skrze své sluneční brýle. Byl celý rozcuchaný. „Jsi na mě naštvaný?“ zeptal se.
Tom se zasmál, ze šoku i z pobavení. Bill vypadal, že sem absolutně nepatří s těmi svými obrovskými značkovými brýlemi. „Už ne,“ řekl Tom. A myslel to vážně, prostě už jen vidět Billa všechen hněv zahnalo. „Jdeš?“
Bill přikývl a šli vedle sebe ve vysoké trávě na louce. Tom si vzpomněl, jak jim jejich dědeček vždycky vysekal v trávě bludiště. Kluci zde strávili hodiny běháním, jeden druhého ztráceli a zase nalézali. Když byli hodně malí, tráva jim přerůstala přes hlavu a Tom si hrál, že je lev, plížil se sem a tam a vrhal se na Billa.
„Dolů k jezírku?“ zeptal se Bill. A rozmáčkl na sobě nějaký hmyz.
„Jo.“
„Nemůžu uvěřit, že jsme se od hraní pro tisíce fanoušků dostali až k hledání krávy,“ řekl Bill.
Tom ho šťouchl do ramene. „Divo.“
Bill se ušklíbl. „Bylo by to mnohem míň bolestivé, kdybys mě včera neopil.“
„Pokud si dobře vzpomínám, tys byl ten, kdo chtěl víc piva,“ řekl Tom. Bill šťouchl Toma zpět. Šli v tichosti, scházeli dolů z malého kopečku, a konečně měli tůňku na dohled. „Nebyl to zase tak špatný večer, ne?“ zeptal se nakonec Tom.
„Um, ne.“ Jejich ruce se o sebe otřely a Tom trhl rukou zpět. „Jen prostě nemám rád… brouky. A horko. A být od všeho tak daleko.“
„Asi jo, je to docela nuda,“ řekl Tom. „Ale hej, tohle je přeci dobrodružství, viď?“
„Nevím, jestli bych to nazýval zrovna dobrodružstvím.“
Došli až dolů pod kopec a Tom si začal opakovat: „Ať tu kráva není, ať tu kráva není, ať tu kráva není.“
„Vidím tu pitomou krávu,“ řekl Bill. A Tom ji už viděl taky. Stála pod dubem a žvýkala nějakou trávu. „Co teď?“
„Zazvoníme na její zvon.“ Tom se snažil přibližovat k zvířeti, ale Bill ho zadržel.
„Nemůžeš přeci jenom tak…“ Bill se zamračil. „Nemůžeme prostě jen najít pana Kronera?“
Tom protočil oči a odstrčil Billa. „Je to jenom kráva.“ To obrovské zvíře si ani nevšimlo, že se k ní Tom přiblížil.
„Buď opatrný!“
„Myslím, že je příliš líná na to, aby něco zkusila,“ řekl Tom. Položil ruku na její chlupatý bok. „Vlastně docela roztomilá.“
„Ježiš, jen zazvoň na ten zvon,“ řekl Bill. A mačkal k sobě ruce.
Tom zazvonil. Počkal pár minut a zazvonil ještě jednou.
„Kde je?“ zeptal se Bill.
„Myslím, že jí musíme chvíli pohlídat,“ řekl Tom. Pohladil zvíře a podíval se na Billa. „Nechceš si jí taky pohladit?“
„Nezlob mě, mám kocovinu,“ řekl Bill a překřížil si ruce. „Vypadá špinavě.“
„Ty vypadáš špinavě,“ řekl Tom. A taky že jo, Bill měl na tváři z minulé noci stále nějaké čmouhy.
Bill se zamračil a sedl si do trávy. „Co chceš pak dělat?“
„Můžeme jet do města, vzít si auto,“ navrhl Tom. „Dal bych si Colu.“
„Můžeš jet,“ řekl Bill.
„Myslel jsem, že chceš zpátky do civilizace?“
„Lidi ve městě nás znají,“ řekl Bill. Začal si ohryzávat nehet. „Myslí si, že jsme ujetý.“
„Jak to víš?“ Tom nechal krávu a sedl si vedle Billa. Kráva si požvykovala a dívala se na ně přivřenýma, hnědýma očima. „Huh?“
„Slyšel jsem mamku, jak si povídala s babičkou po telefonu,“ řekl Bill, „předtím, než jsme sem přijeli. Říkala babičce, aby schovala klíče, abychom nemohli jet do města.“
Tom se lehce zasmál a Billovy oči potemněly.
„To není legrace,“ odsekl Bill. „Je mi špatně už z toho všeho obhajování se. Není to přeci tím, že bychom byli tak divní.“
„Já nevím, ty docela divný jsi.“
Bill se rozhodně tak nebavil. Otočil se od Toma a zadíval se na rybník.
„Nemyslel jsem to tak,“ řekl Tom.
„Buď zticha, rozčiluješ mě,“ odpověděl mu Bill.
„Fajn,“ bylo vše, co Tom ještě řekl. Stoupl si a oprášil si kalhoty. „Je tady dole!“
***
Tom se rozvaloval na gauči, dva větráky namířené přímo na své tělo. Bylo pořád příliš vedro. Bill ho ignoroval celé odpoledne, schovával se ve svém pokoji. Tomovi bylo stejně moc horko na to, aby se vůbec staral. Bill se může vztekat, jak chce, alespoň dokud slunce nezapadne a Tomovi se přestane vařit mozek.
Jeho oči se pomalu zavíraly, nepříjemný, těžký spánek ho začínal přemáhat. A pak mu zavibrovala kapsa.
„Co?“ zanaříkal. Zalovil v ní rukou, vytáhl mobil. Běhal tady s mobilem celé hodiny, doufal, že chytí signál, ale neměl štěstí. A teď měl nepřijatý hovor a jednu sms.
Od Raquel.
Copak děláš? Ještě ses tam nezbláznil?
Tomovy prsty zapracovaly rychleji, než stačil zapřemýšlet. Smazal textovku a zavřel oči.
Znovu na něj přišel spánek, nezřetelné útržky snů se míhaly pod jeho zavřenými víčky, když jeho mobil protivně zavibroval na jeho hrudi znovu. Shodil ho nemotorně ze sebe a snažil se ho ignorovat. Přestal vibrovat a začal znovu.
„Ježiš,“ zavrčel. Někdo mu volal. Otevřel mobil a hovor přijal. „Co?“ Jeho jazyk byl ostrý jak šmirglpapír.
„Mrzí mě to.“
Zavřel oči. „Bille.“
„Zrovna jsem volal Andreasovi a řekl mi, že jsem se zachoval jako hajzl. Což jsem, takže promiň.“
„Ugh,“ zabručel Tom. „Spal jsem.“
„Promiň,“ řekl Bill znovu.
„Kde jsi? Proč jsi prostě nepřišel dolů?“ zeptal se Tom.
„Myslel jsem si, že bys na mě mohl být ještě naštvaný,“ řekl Bill. Zněl, jako kdyby mu bylo pět.
„Bille…“ Tom se posadil, promnul si oči. „Sakra, to je vedro. Kde jsi?“ Zaslechl něco v kuchyni. „Jsi v kuchyni?“
„Nepřijal jsi mou omluvu,“ bylo vše, co Bill pověděl. „Bylo opravdu hezké… s tebou strávit včerejší večer.“
„To je dobrý,“ řekl Tom. Postavil se a trochu zavrávoral. „Kuchyně?“
„Samá voda,“ řekl Bill. Tom mohl v jeho hlase slyšet mírný úsměv.
Tom si povzdechl. „Vím, že jsi v kuchyni. Voláš mi odtud?“
„Možná.“
Tom klopýtal ven z obýváku, jeho bosé nohy se vlekly po dřevěné podlaze. Bill seděl na malém stolku u okna. Nohy měl skrčené pod svým tělem a držel nakousnuté jablko. Tom se na něj usmál.
„Ahoj,“ řekl Tom. Bill vzhlédl a ukousl si. „Mám tě.“
„Čau,“ řekl Bill. Tom to mohl slyšet dvakrát. Ozývalo se mu to do ucha i přes mobil. „Chceš jít ke mně?“
Tom zamrkal, Bill si znovu ukousl ze svého jablka. Tom uslyšel křupnutí.
„Máš čas?“ zeptal se Bill.
Tom zatřepal hlavou a přišel blíž. Něco se v jeho bříšku zkroutilo, něco horkého a svíjejícího se víc a víc. Bill odložil ovoce, ale mobil si u ucha držel dál.
„Tak jdeš nebo ne?“
Tom si nebyl jistý, jestli si Bill hraje nebo ne. Mimo šeříky byla hra velmi nebezpečná.
„Jdu,“ řekl Tom. Chtěl si hrát. Zavřel mobil a stál před Billem. „Máš na mě čas?“
Bill potřásl dvakrát hlavou, Tom se sklonil a políbil Billa lehce na ústa. Odtáhl se a olízl si koutek svých rtů. Billovy řasy se třepotaly a pozvedl ústa výš. Tom ho políbil znovu a Bill ho tentokrát políbil nazpět.
Držel se pevně Billova ramena a nechal jeho jazyk vklouznout do své pusy. Tohle byla úplně jiná hra, uvědomil si Tom. Bill se otřel o Tomovy zuby, odtáhl se a těžce dýchal.
„Whoa, z toho vedra zešílím,“ řekl Bill. Jeho tváře byly dost zčervenalé. „Jsem cvok.“
Tom si hřbetem své ruky utřel pusu. „Ne, je to jen hra,“ řekl.
Nebyl si jistý, jestli by měli ještě tu hru hrát. Bylo to fajn, když byli ještě malí, ale teď už malí nejsou a Tom nemohl vymyslet žádnou výmluvu pro to, co zrovna dělali. Nemohl už dál namítat, že to byla jen nevinná zvědavost.
Bill se prsty dotkl svých rtů a podíval se dolů na své ovoce. „Víš, kdyby bylo v noci zase tak příšerně, vždyť víš, vedro… můžeš zůstat u mě v pokoji,“ zamumlal Bill. „Je tam vážně příjemně.“ Bill se stále červenal.
A Tom si nebyl jistý, jestli ještě stále tuhle hru hrají.
autor: cynical_terror
překlad: flixo
betaread: Janule
To byl naprosto skvělý díl, úplně mě nutí se usmívat. Úplně jsem viděla, jak hledají tu krávu,Bill nakračující s těmi brýlemi. 🙂 A ta jejich hra je naprosto skvělá, cvoci už od malička. 🙂
Je to krásné, něžné…
Moc díky za překlad.
bill je děsnej voprůzák ale líbat brášku muže klidně dál!!!:D
Pěkné
O dvojčecích hrách je vždycky radost číst. I když tedy to hledání krávy. :))) Bill a Tom hledají krávu. To by byl titulek.:)))
I tento díl držím s dvojčaty krok, my si hráli se synem na lva a krtka na pěšince ve vysokém obilí cestou ze školky. 🙂 Jsem zvědavá, co si dvojčata vymyslí v příštím díle. Těším se. 🙂
Ááááááá…..miluju to!
To je sladky :)) a ta jejich kocovina je fakt vtipna :DD
a já už si nejsem jistá dvakrát x)
a kráva byla stejně nejzábavnější x))
Aww 🙂 . Táto poviedka ma úplne uchvacuje . Milujem obyčajné príhody , čo sa im stávajú 🙂 napríklad hľadanie kravy … také moc ľudské pre hviezdy ako oni 😀 . Ich hra je najlepšiaa 🙂 fakt ju zbožňujem
. Krása … až sa začínam báť toho , že táto poviedka raz skončí :/
Jejich hra mě naprosto dostává! ^^ A v dnešním díle na 100% O:)
A živě jsem si představovala je dva, jak hledají krávu!:D Chtěla bych je teď, v týhle době, vidět!:D Ale líbilo se mi to, těším se strašně na další díl!
Další díl prosím, začíná to být zajímavé ^^ ♥
Děkuji za překlad :))
jeemineee to je uzasneeeeee normaalneee som taka stastnaa uzasneeee chcem pokracko :):):):):):)milujem twincestt aaaaaaa jezis a milujem jak si Bill zahraba s Tomom :D:D::DD upplnee..umrela som :D:D:D:D::D
to je.. Strasne úžasná a roztomilá povídka ^^ přijde mi ale, že si Tom zvyká víc než Bill, ale věřím, že si na přírodu zvykne i Bill 😛 jak hledali krávu.. To bylo tak neuvěřitelne sladký 😀 upřímně.. Dokážu si dvojčata představit jak tu onu krávu hledají i v realu 😀 ale.. Nechtěla bych ji hledat v kocovině 😀 já jenom čekala, kdy to tam Bill pozvraci 😀
A ta jejich hra.. Ta mě dostává do kolen ^^ tak krásně nevinný to je, že by tomu člověk snad ani nevěřil 😀 zajímalo by mě, kam až se jejich hry dostanou 😛
Roztomilá povídka :3 .. Děkuju za překlad <3
Ja se vetsinou zdrzuji komentaru "mile, sladke, roztomile, krasnoucke", ale u teto povidky se ani jinak neda. Paradni letni, oddechove cteni na horni, letni dny.
Aww, mohlo tu na mě čekat hezčí překvapení? Přesně styl povídky, kterej miluju ♥ A autorkou jsem taky nadšená, cynical_terror už je osvědčená kvalita, hrozně se těším na pokračování :)))
Krásná představa malinkých dvojčat, jak si dávají nevinný pusinky někde ve křoví ♥ Jsem zvědavá, jak ta jejich hra bude pokračovat teď v dospělosti :)))
Ja viem , dosť som skorá , ale nevidalo čau 😀 Konečne som sa dostala k tomu a som nadmieru spokojná <3
Tak toto bola úžasná časť 😀 už dlho som nebola taká nadšená z nejakého príbehu ako z tohto 🙂 som naozaj rada že to flixo prekladá :)… je to naozaj skvelé ale je škoda že to bude mať iba 6 častí :-/… mala som dosť keď išiel chudák Tom hľadať tú sprostú kravu :D… ale strašne sa mi páčilo keď za ním Bill dobehol :)… a potom tá ich hra 🙂 och bože! Dúfam že bude večer teplo a Tom bude u Billa 😀 to by bolo super… neskutočne sa teším na ďalší diel, milujem to a strašne moc ďakujem za preklad 🙂
Hry chlapcov sú nádherné aj keby boli úplne nevinné, aj tak by boli krásne, ale s tým náznakom niečoho krásneho zakázaného sú ešte krajšie 🙂
Po tejto poviedke asi znovu začnem mať rada leto 🙂