I’d have you by my side 4.

autor: Catherine & Sch-Rei

Ne moc dobré zprávy

Na hodinách bylo jedenáct hodin večer. Tom šel pomalým krokem k jedné staré budově, což byla dřív oblíbená kavárna. Hned vedle ní už z dálky svítila neonová světla názvu klubu, do kterého Tom a Andreas chodívali nejraději. Nechtěl se opozdit, ale tušil, že Andreasovi minutové zpoždění vadit nebude. Sám většinou chodíval pozdě. Minuty ale ubíhaly rychleji, než si sám Tom myslel.

23:16! Tom stál kousek od kavárny. Jelikož ho tížily myšlenky na blonďáka, nemohl se přemoct a jít dál. Bál se. Bylo to snad poprvé, co se svého nejlepšího kamaráda doopravdy bál. Polkl a vyndal z kapsy červeno-bílou krabičku cigaret Marlboro. Než ale stačil udělat víc, jak vytáhnout jednu nikotinovou cigaretu z krabičky, naproti němu stál blonďatý chlapec. Tom polekaně zalapal po dechu. Proč si ho nevšiml? Byl tak moc vyvedený z míry nebo co? Zhluboka se nadechnul a pomalu vydechnul. Chce to klid.

„Nechtěl jsem tě polekat,“ ušklíbl se blonďák a se založenýma rukama zahalenýma v černé kožené bundě šel blíž k Tomovi. Donutil ho natisknout se zády na zeď.
„Nepolekal,“ řekl Tom potichu. Podíval se Andreasovi do očí. Zachvěl se, když se střetl s pohledem dvou zelených chladných očí, které potemněly vztekem. Zachvěl se nad tím. Od Andrease ho to děsilo, věděl, že má větší sílu, ale nedokázal by mu ublížit. Zato Andreas jemu asi ano, podle výrazu. Cítil větší těsno mezi nimi, když se blonďák natiskl ještě víc.
„Ty se bojíš?“ zasmál se Andreas hrubě a stiskl Tomovi rameno, když ho přitlačil víc ke stěně. Měl dobrý pocit z toho, co se chystá udělat, i z Tomova vyděšeného výrazu. Byl si jistý, že tohle jen tak nezapomene ani jeden z nich.

„Čeho?“ zeptal se Tom tiše a kousl si do rtu. Krabička cigaret, kterou držel v ruce, spadla na betonovou vlhkou zem.

Andy slyšel, jak Tom suše polknul. Chtěl ho trápit, donutit ho křičet zoufalostí. Už jen jeho vyvedení z míry ho mírně uspokojovalo. Ale chtěl víc. Musel trpět. Každý platí za své činy. Nad Tomovou otázkou se jen ušklíbl. Nepotřeboval přece odpovídat, když Tom věděl, co myslí. Sjel pohledem na Tomův krk. Zamračil se, když si vzpomněl, že tu dokonalou kůži nedávno líbaly jeho rty. A hned po nich i rty Carrie. Chtěl křičet, nesnesl pomyšlení na to, ale držel se. Potřeboval vypadat klidně aspoň teď. Ale ne tak klidně, aby Toma přešel strach. Pomalu se mu naklonil ke krku. Cítil, jak se Tom zachvěl, když mu vydechl horký vzduch na kůži. Přejel opatrně spodním rtem po jeho krku a dlouze ho políbil. Spokojeně se ušklíbl, když slyšel Toma krátce tiše vzdechnout. Tomovi se dělala husí kůže po celém těle, ale když se jeho krku Andreas rty dotknul, cítil, jako by se uvolnil. Nepřemýšlel, prostě mu víc nastavil krk, aniž by přemýšlel nad tím, co za tím může být, když jeho reakce byla tak náhle jiná, ne chladná, jako to, co viděl v jeho zelených očích.

**

Na bílé lavici potažené koženkou seděli vedle sebe dva mladí muži. Mezi nimi byla v nosičce malá Rosie, která spala. Na chodbě bylo hrobové ticho. Ani Bill, ani Tom neměli zájem o rozhovor, obzvlášť s tím druhým. Oba se báli o Carrie, jak to bude, co se jí stalo. Drtilo je, že neví momentálně nic. Zdravotní sestra, která odešla s doktorem na operační sál, stále také nepřicházela.

Černovlásek se odvážil po chvíli otočit hlavu doprava. Sjel si pohledem Toma, který měl nohy trošku roztažené od sebe, paže pokrčené v loktech o kolena a v dlaních složenou hlavu. Nakrčil nad tím obočí. V takovéhle poloze vypadal Tom úplně odlišně, rozhodně ne tak, jak se před pár minutami choval. Mohl říct, že kdyby ho viděl jenom takhle, zaujal by ho. Možná měl i pocit, že z něj něco… Vyzařuje? Samozřejmě. Každý člověk měl i přes své chování nějaké kladné stránky. Tom nemohl být výjimkou. Bill mu v duchu odpouštěl i arogantnost, avšak netušil proč.

„Carrie to zvládne, musí. Je… Silná. Pro Rosie,“ zašeptal Bill po chvíli pozorování Toma. Hlas se rozlehl chodbou, Rosie se zavrtěla. S obavami v očích se na ni podíval. Opravdu nepotřeboval, aby se momentálně probudila. Nejvíce potřeboval odpověď, která by ho uklidnila.

„Jo, zvládne,“ odvětil Tom a kouknul se na Billa. Díval se mu do očí, nechával se unášet jejich čokoládovou barvou. Párkrát rychle zamrkal, nechápal se.

Tím konverzace opět skončila. Ani jeden netušil, o čem by měli spolu mluvit. Jediné možné téma, které bylo společné, byla Rosie a Carriyn stav.

Chodbou, na které vládlo stále ticho, se ozvalo pomalé šoupání pantoflí. Mladí muži vyskočili na nohy téměř v jeden okamžik, jakmile zjistili, že rušitel klidu je zdravotní sestra. Propichovali ji pohledem. V duši jim poskočila jiskřička naděje. Konečně se mohli dozvědět víc.

Slečna Führlichová se zastavila u dvou rozdílných mužů. Pohled měla celou dobu sklopený do země, nyní tomu nebylo jinak. Nebyla ráda poslem špatných zpráv. Oznámit smrt byla pro ni na téhle práci vždy nejtěžší chvíle. Jenže… Patřilo to k tomu. Smrt byla opravdu častým jevem v jejím oboru. Musela se s tím buď vyrovnat, nebo své zaměstnání změnit.

„Pane Kaulitzi?“ zvedla po chvíli mlčení pohled k pohlednému černovláskovi, zadívala se mu do očí pečlivě orámovaných kajalovou tužkou. Skousnula si ret, pod představou, že tyhle oči budou za chvilku plakat. Nasucho polkla, v krku cítila nepříjemný knedlík. Přešlápla a strčila ruce do kapes sesterských šatů.

„Ano?“ hlesl Bill a nakrčil obočí. Nejvíce by mu vyhovovalo, kdyby uměl číst myšlenky. Zjistil by co a jak, nemusel by čekat na to, až se zdravotnice vyžvejkne.

„Pojďte prosím o kousek dál, potřebuju vám sdělit… Informace z operace,“ skousnula si mladá žena ret, po ústech se jí rozlila kovová chuť krve. Chtěla mít vše za sebou, jenže nemohla mluvit před Tomem. Ani když bylo všemu konec.

„Dobře,“ přikývl Bill a otočil se. Pohladil Rosie po bříšku, podíval se tázavě na Toma. Nechtěl ji brát nyní na ruce, aby ji neprobudil. Byl rád za to, že je v klidu.

Tom zamrkal nad Billovým pohledem, ale pochopil. Poposunul se víc k Rosie a pohladil ji po bříšku, stejně tak jako před malou chvílí Bill. Měl strach, aby spící miminko neprobudil, nebylo by to zrovna vhodné, navíc by vypadal určitě nezodpovědně a nemusel by mu Bill pak říct, co se děje. Tom si pozorně prohlížel tvář Rosie, nutilo ho to usmívat se. Neviděl v ní Andyho, ale Carrie. Musel přiznat, byla krásná. Potichu si povzdechl a pohladil ji opatrně po tváři.

Bill chvíli sledovat Toma s malou Rosie, musel se pousmát. Bylo zvláštní, že se neprobudila, když byla s někým cizím, většinou to tak bylo, proto ji nikomu nesvěřoval. Ale Tom byl přeci jen Cariin blízký. Co Billa ale udivovalo nejvíc, bylo, že Tom dítě dokáže vůbec držet. Nejdřív by si představoval, jak ji drží s nataženýma rukama před sebou s panikou v očích, co dělat dál. Musel ale přiznat, že mu to s Rosie dokonce slušelo.

Ale nebyl čas přemýšlet o tom, jak to Tomovi sluší s dítětem. Byla tady pořád sestra, která mu chtěl sdělit něco o Carrie. Bohužel, neměl z toho vůbec dobrý pocit, naopak. Už jen z jejího pohledu. Nasucho polknul, šel s ní kousek dál od Toma, ale pořád tak, aby na něj trošku viděl, i když ho příliš nesledoval. Chtěl mít jenom jistotu, že bude Rosie v pořádku. Pokud by se jí něco nyní stalo, byla by to jeho chyba, když ji pustil z dohledu.

„Mluvte, prosím,“ zachraptěl Bill naléhavě. Pokusil se polknout, aby jeho hlas zněl méně rozrušeně, ale nešlo to. Viděl pohled zdravotní sestry, když se mu podívala do očí. Lítost? Ještě ani nevěděl, co sestra řekne, ale jeho čokoládové oči se začaly topit v slzách. Zachvěl se mu dech.

„Pane Kaulitzi, je mi to opravdu moc líto, ale…“ nestačila doříct, Bill ji přerušil trhaným nádechem.
„Ne,“ řekl suše a rychle zamrkal. Udělal malý krok dozadu. Sestra nevěděla, co má dělat, ale musela mu to oznámit. Kousla se do rtu. „Já… Ne, nevěřím vám to,“ zašeptal a potichu vzlykl. Slzy si už prorazily cestu na tvář. Nemohl uvěřit tomu, co se sestra chystala říct. Točila se mu z toho hlava a podlomovala se mu kolena. Nevěřil tomu, že by opravdu o svoji… Nejlepší kamarádku měl přijít. Že by Rosie přišla o mámu. Nasucho zavzlykal a přikryl si pusu dlaní. Sestru děsil jeho vyděšený pohled do prázdna.

Než ale stačila cokoliv říct, vzpamatoval se i Tom z lavičky opodál. Vyrušil ho vzlyk z prohlížení si Rosie. Otočil se mu strachy žaludek, když viděl Billa, který byl skoro na kolenou. Sestra uklidňovala a stála u černovlasého chlapce, co se opíral zády o zeď s podlomenýma nohama. Ústa měl přikrytá dlaní. Tom mohl vidět černé slzy, co zdobily jeho tváře. Zalapal po dechu a pomalu vstal. Cítil, jak jsou najednou jeho nohy vratké. Vydechl, cítil, jak se mu zachvěl dech. Popošel několik kroků, než se k Billovi a sestře dostal. Přeběhl mu mráz po zádech, když se mu Bill podíval do očí. Všude slzy, po celé tváři. Zalapal po dechu a podíval se na sestru.

„Carrie…?“ zašeptal a podíval se zpátky na Billa, který se rozvzlykal do dlaní. Jako by se mu zastavil dech, nemohl se nadechnout. Najednou měl před očima černé mžitky, zatočila se mu hlava, jako by měl omdlít, ale co bylo nejhorší, pocit svíravého pocitu v hrudníku, najednou cítili oba dva.

Bill se díval zoufale na Toma. Viděl na něm, že se mu informace horko těžko tráví a Rosie stále ještě spala. Ztěžka naléhavě vydechl a postavil se na vratké nohy tak, že se odtáhl ode zdi. Doufal, že by právě teď mohl najít v Tomovi nějakou, jakoukoliv oporu. Věděl, že on sám ji také potřebuje. Pokoušel se najít jeho pohled, nevěděl proč, ale chtěl najít útěchu u Toma. Potřeboval ji. Nepřemýšlel nad tím, co dělá. Udělal to, protože chtěl a protože to potřeboval. Udělal malý váhavý krok k Tomovi, čímž si zasloužil jeho pozornost. Podíval se mu uplakanýma očima do jeho, ve kterých viděl také smutek, žal… Na jeho tváři bloudilo pár slz. Polknul, měl pocit z pohledu na Toma, jako by mělo jeho srdce explodovat v agónii. Byli tu oni dva, co plakali pro Carrie, cítil se jako ztělesněný smutek, doslova. Polkl a Toma obejmul. Přivřel oči a zavzlykal mu do trička, cítil, jak se zachvěl, když okolo něj pevně omotal ruce a rozvzlykal se.

„Je mi… To líto,“ zašeptal Tom a semknul víčka k sobě. Pohladil Billa opatrně po zádech a víc si ho k sobě přitisknul. Chtěl ho utěšit a sám se utěšoval, když měl někoho u sebe. Nikdo mu nemusel nic říct, pochopil, že je… Carrie mrtvá. Bylo mu z toho nevolno. Odmítal se smířit s faktem, že ji už nikdy víckrát neuvidí živou, smát se…

„To asi nám všem,“ odpověděl stejnou sílou hlasu Bill a promnul si unudlaný nos. Frustrovaně zakňučel a sáhl do kapsy, ve které měl pečlivě poskládaný látkový kapesník. Rozložil ho a kousek se od Toma odtáhl, aby se mohl vysmrkat. Přiložil si měkkou látku k nosu a vyfoukl do ní pár nudlí. Otřel si jím i oči, což prakticky nemělo cenu, protože se mu ven draly nové a nové slzy.

Tom se nad tím musel pousmát. Bill takhle… Vůbec mu nepřišel odporný, ba naopak. Pohladil ho palcem po lícní kosti, podíval se mu do očí. Vyndal mu z mezi prstů látku a utíral mu malé slané slzy, které mu tekly z očí. Nechápal své chování, prostě… konal. Ani trochu se mu nelíbil pohled na ubrečeného Billa. Ne, že by on na tom nebyl stejně, ale uměl své emoce hodně dobře skrývat. Mohl všechno dusit pořád v sobě. Navíc se nechtěl před Billem jevit jako slaboch.

„Bille, no tak, psst. Teď musíš být silný, pro Rosie. Carrie by si to určitě přála, ano?“ vydechnul a černovláska si více přitáhl do náruče, když se stále neuklidňoval. Pevně ho k sobě tisknul a hladil ho po zádech. Cítil, jak mu přes látku trička na kůži dopadají Billovy horké slzy.

„Rosie…? Není moje dítě, víš dost dobře, že je… Andreasovo. Oni mi jí vezmou,“ zaštkal Bill a víc stisknul Tomovo tričko mezi prsty. Nedokázal si představit, že jednoho dne bude muset buď Rosie někomu odnést… Nebo ještě hůř, někdo si pro ni přijde k němu. Už jen z té představy mu bylo úzko.

Dredatý muž zamrkal, podíval se na Billa. Rosie byla momentálně samozřejmě největší problém. Obzvláště, když byl Andreas ve vězení. Pevně semknul víčka. Bylo možné, aby byla Rosie v kojeneckém ústavu? Rychle zatřepal hlavou, na to nechtěl ani pomyslet. Udělal by opravdu cokoliv, hlavně aby Rosie někdo vychovával.

Z lavičky, na které Rosie spala, se ozval tichý pláč. Pomalu se probouzela, měla hlad a chyběla jí hřejivá náruč. Tom i Bill sebou v jeden okamžik cukli, jak je dětský pláč polekal. Oba se už pomalu srovnávali s hrůzostrašnou zprávou, jejich pláč utichal. Jen na tvářích měli zaschlé slzy, jinak by nikdo nepoznal, že se něco dělo. Tázavě se na sebe podívali, kývli na sebe ve stejný okamžik. Okamžitě se rozešli k bílé lavici. Oba se o ni chtěli najednou postarat, utěšit ji.

I když Tom stál u lavičky jako první, tak jako prví k ní natáhl ruce Bill. Tom se pousmál, chtěl také Rosie utěšit, ale přeci jen, péče o ni byla v Billových rukou. Aspoň prozatím.
„Um,“ odkašlal si Bill, když měl Rosie v náručí a pokoušel se ji uklidňovat. Musel ale sledovat Toma, jak se na malou díval. Nakrčil nad tím obočí. Viděl, jak šel stejně, jako on k ní. Vydechl a kývl k Rosie. „…Chtěl bys… um,“ kousnul se do rtu a sklopil pohled ke stále plačícímu miminku. „… Utěšit ji ty? Já… Nemyslím, že… Nevnucuju ti ji, jen… Chtěl jsi, ne?“ vypadlo z něj. Přišlo mu, jako by v půlce věty ani vlastně nevěděl, co chce říct. Nebo nevěděl, jak to říct.

Tom zamrkal. Nepochopil, proč by Bill nabízel zrovna jemu, aby Rosie pochoval. Ještě před… Nechtělo se mu přemýšlet nad časem, jednoduše před chvílí se ani nemohli vystát. Ovšem, před chvílí se také objímali, ale to nebyla podstatná věc otázky. Zakroutil nad tím hlavou a Billovi přikývl. Samozřejmě, že chtěl. Jen si nebyl jistý tím, proč mu to Bill nabízel. Aniž by řekl půl slova, opatrně si do náruče přitáhl malou Rosie. Nevnímal Billův pohled, zamyšleně si ho prohlížel. Billovi přišel Tom s malou Rosie jiný. Jiný, než na první pohled pro něj vypadal. Skousnul si ret a sledoval, jak se dítě v Tomově náruči pomalu uklidňovalo.

*

Černovlásek otevíral jedny z dveří činžáku, ve kterých bydlel. Lehce pohupoval levou rukou, ve které držel nosičku a v ní byla uložená Rosie. Usmíval se. Sestra v nemocnici mu dala láhev mléka, aby ji mohl nakrmit. Tušil, že musí mít obrovský hlad. S Tomem se rozloučil ihned poté, co Rosie znovu usnula. Tom se ještě nabídl, že je odveze domů. Bill se nad nabídkou pousmál hned, jakmile ji slyšel. Tom mu přišel galantní ihned, jak viděl, jak se stará o maličkou Rosie. Nikdy by si nepředstavil, že někdo jeho typu by to dokázal tak… skvěle. Postupně, ale přece, upravoval svůj názor na něj. Už párkrát se mu stalo, že na něj někdo na první dojem nezapůsobil, ale nakonec to byl dobrý člověk. Věděl, že haló efekt dělá hodně

Rosie, která doteď spala v dětské nosičce, se pomalu probouzela. Otevřela své velké, prozatím modré oči, a zívla si. Ruce zatnula do malých pěstiček a natáhla je nahoru před sebe. Zamumlala, chtěla dát o sobě vědět, že už nespí. Povedlo se to. Bill položil nosičku na botník v chodbě a vyzul si boty. Ihned Rosie odpoutal a vzal si ji do náruče.

„Copak, princezno?“ zašeptal a víc si ji k sobě přivinul. Pohladil ji po zádech a líbnul i zlehka na tvář. Pousmál se, když se na něj zaculila. Přidržoval ji pod zadečkem a hladil ji po zádech. Miloval její dětskou nevinnou tvářičku, vypadala jako andílek. Stejně tak jako Carrie, její matka. Byla jí opravdu neskutečně podobná…

„Jednou budeš úžasná jako tvoje maminka. Ne… Ty tak úžasná jsi,“ zašeptal znovu Bill. Nepoužíval hlasitější hlas, bál se, aby Rosie nevylekal a ona nezačala plakat. Ne proto, že by nevěděl, co má udělat. Za dobu, co u něj Carrie bydlela, si zvyknul absolutně na všechno. Rosie si zamiloval tak, jako by byla jeho vlastní. Rozkrájel by se pro ni. „…Budeš stejně krásná a hodná,“ pokračoval v rozmluvě, zatímco s ní lehce pohupoval. Věděl, že z těchto slov nemá Rosie zatím absolutně rozum, ale potřeboval to ventilovat. Kdyby si takovýmhle stylem povídal sám se sebou, připadal by si jako vyšinutý blázen.

Bill s miminkem v náručí pokračoval dál do útrob bytu. Zastavil se v kuchyni. Všechno bylo uklizené, věci byly na svém místě. Pohled mu okamžitě sklouznul na červenou kabelku, která patřila Carrie. Smutně se pousmál, pamatoval si, jak ji vybírali spolu. Rozešel se k ní, vzal ji do ruky. Kabelka byla prázdná.

„Zlatíčko, schovám ji pro tebe,“ zamumlal k Rosie a uklidil kabelku do skříňky, která byla u židle. Měl ji sice připravenou na mouky a další takovéhle věci, ale zatím tam nic nedal. Nyní to byla skříň pro kabelku. A pro případné další věci, které by Carrii Billovi připomínaly. Samozřejmě, že se tam nemohlo vejít všechno, ale alespoň nějaká menší část.

Rosie, která v Billově náručí klimbala, potichu natahovala. Začínala mít opravdu hlad, nebyla zvyklá být takhle dlouho bez jídla. Navíc jí chyběla matčina náruč. Vycítila, že není u ní, ale u Billa. Neměl prsa, o která si vždycky opřela hlavičku a měla v nich přísun mateřského mléka. Lehce bouchnula do Billovy paže pěstičkou, černovlásek by to ani necítil, kdyby se na miminko nesoustředil. Usmál se na Rosie a šel se s ní posadit na sedačku.

„Princezno, zvládneme to, uvidíš,“ zašeptal Bill, ale spíš pro své uklidnění. Vzal plínku, která byla na pohovce položena ještě od doby, co Carrie krmila Rosie ráno. Opatrně si ji vzal do ruky, rozložil a položil na rameno. Povzdechnul si, cítil z ní nejlepší kamarádku.

Malá holčička se na Billa zasmála a natahovala ručičky po skleněné láhvi s mlékem. Spokojeně zamlaskala a přivřela oči, když cítila její dudlík v pusince.