It’s a Game 3.

Zabořil jsem rudý obličej do polštáře. Pokojem se rozlehl výkřik čiré zloby. Snažil jsem se přemoci touhu jít zpátky dolů a něčím Natálii umlátit, uškrtit anebo třeba jen zakousnout. Na tom už nezáleží, hlavně, aby od ní byl konečně pokoj. Žárlivost odjakživa patřila k jedné z mých slabších vlastností… obzvlášť když šlo o Toma. Mého Toma!

Překulil jsem se na záda a v náručí sevřel ošoupaného plyšáka, kterého mi dal Tom ke čtrnáctým narozeninám. Jezdil všude s námi a nebyl den, který by nestrávil se mnou. Bral jsem si ho s sebou do studia, občas jsem ho vzal ráno na snídani a někdy se se mnou chodil stočit na gauč a sledovat televizi. Tiše jsem mu vykládal všechno, co mě zrovna tížilo na duši. Pozorně mě sledoval skleněnýma očkama lépe než kterýkoli placený psycholog.

Únava, která ve sprše odezněla, se spolu s mlčenlivým pohledem plyšáka vrátila. Stále ještě nazlobený, ale neuvěřitelně unavený, jsem zavřel neodlíčená víčka a skryl plyšového kamaráda pod peřinu. Usnul jsem během pár vteřin. Hlavu mi zalil jeden z pomatených snů, o kterých jsem si často myslíval, že jsou snad bez konce. Do snů se brzy vecpal horký dotek rtů na mém studeném a přesto zpoceném čele. Pootevřel jsem jedno oko a po pohledu do usměvavé tváře ho zase zavřel. Tlak na posteli se zase zmenšil, jak se Tom přesunul do své postele hned vedle té mé.

Ruka vystřelila z pod peřiny rychlostí blesku, když se luxusním hotelovým pokojem rozlehlo otravné zvonění digitálního budíku. Zamrčel jsem pod vyhřátou dekou a překulil se na bok. Tom koukl po svítících červených číslech na displeji budíku. Půl sedmé ráno. Zauvažoval, jestli mě má budit, nebo jít na snídani sám a mě nechat spát. Usoudil, že spánek potřebuji, což byla pravda. Zvedl se, převlékl se a ve vší tichosti opustil pokoj. Přede dveřmi se srazil s Natálií, která mě šla nejspíš budit, ale změnila směr cesty, takže ta její dál pokračovala s Tomovou směrem ke kuchyni.

Já jsem měl se vstáváním celkem problémy. Proloupl jsem jedno oko a zase ho zavřel. Musel jsem se alespoň pět minut přemlouvat, než jsem se donutil alespoň kouknout po budíku. Červená číslíčka jasně ukazovala 9:05. Zalehl jsem zpátky, dokud jsem si neuvědomil, kolik že to vlastně je. Pane bože, já jsem zaspal! To bylo poprvé, co se mi něco takového stalo. Vždycky vedle mě ležel Tom a budil mě. Pátravě jsem kouknul po jeho posteli. Ta už byla dávno prázdná. A dokonce ustlaná. Začal jsem pochybovat o tom, že Tom byl skutečně tím, kdo tu dnes spal.

S námahou jsem se vypotácel z postele směr koupelna. Pomalu jsem se lekl nad odrazem vlastního obličeje v zrcadle nad umyvadlem. Večer neodlíčená líčidla jsem měl rozmazaná po celém obličeji, vlasy mi trčely všemi směry, a přece ani jeden tak, jak bych chtěl. Na hrůzostrašnosti mému vzhledu přidávaly krví podlité oči. V jednom jsem měl dokonce prasklou žilku. Začal jsem uvažovat o tom, že se zavřu pro dnešek na pokoji a nikam nepůjdu.

Zoufale jsem se natáhl po kartáči na vlasy a snažil se rozcuchat nesmyslně zapletené vlasy. Někde by tu měla ležet žehlička… Jenže kam jsem ji dal? Horečně jsem začal pátrat po té elektrické věci, kterou jsem nutně potřeboval, když někdo zaklepal na dveře.

Vyšel jsem příchozímu vstříc, i když jsem si byl vědom svého nedokonalého stavu. Za dveřmi stála k mému zklamání Natálie. Zašklebila se, když mě sjela pohledem od hlavy až k patě.

„Těžké ráno?“ zeptala se s úšklebkem.

„Zřejmě,“ zamumlal jsem neochotně v odpověď.

„Přišla jsem tě nalíčit, ale jak vidím, tak se dneska snažíš sám,“ zachichotala se a prsty mi rozmotala uzel, který se mi za tu chvíli stihl udělat ve vlasech. Co to s nimi je?! Nabroušeně jsem zavrčel a ona se radši zase stáhla do bezpečné vzdálenosti. „Mimochodem, přivezli jste včera zpátky tu žehličku, kterou jsem ti půjčila?“ zeptala se a myslím, že dopředu znala odpověď. Ne, samozřejmě, že ne. Ještě teď jsem ji viděl ležet u zrcadla obklopeného žárovkami. Zavrtěl jsem hlavou. „No, tak to tu asi budeš chodit celý den s uzlíky,“ zachechtala se a znovu mi prsty zajela do vlasů. Ucuknul jsem.

„Vlastně rušíš…“ zamumlal jsem. Pokrčila rameny.

„Ostatní už jsou stejně před hotelem a vesele rozdávají autogramy. David se pěkně čertil, když mu Tom řekl, že tě má nechat spát. Ale má pravdu, zasloužíš si to,“ mrkla na mě. No, to se mi jen zdá, ne? Nechápu, že to po tolika letech ještě pořád zkouší, zvlášť když včera házela očima po Tomovi…

„Jdi za nimi, zvládnu to tu sám,“ rozloučil jsem se s ní. Znovu pokrčila rameny a dovolila mi zavřít za ní dveře. Zoufale jsem se vrátil do koupelny. Jsou chvíle, kdy bych její pomoc vážně potřeboval, i když jí po včerejším večeru skutečně nehodlám věřit.

Nakonec jsem se na to ve velkém vykašlal. Odlíčil jsem rozmatlané stíny, snad posté rozčesal vlasy a přetáhl přes ně kšiltovku. Chtěl jsem vyjít z pokoje, když jsem zaslechl z chodby hlasy.

„Ne. Nechejte ho spát, zaslouží si to!“ zvolal někdo. Tom…

„Prošvihl výlet mezi fanoušky, prošvihl snídani, za chvíli máme oběd a po obědě se ihned musíme vrátit do koncertní haly. Nechali jste si tam spoustu věcí a nikdo vám to balit nebude. Hned potom máte domluvený rozhovor pro místní noviny… Fakt si myslíš, že si Bill může dál kliďánko spát?!“ vykřikl někdo v odpověď. Poznal jsem věčně namíchnutý a nervózní hlas našeho manažera Davida. Tom mlčel. Netušil jsem, jestli jsou tam jen oni dva a nebo ještě někdo další. Klidně jsem se mohl do debaty vmísit, ale činilo mi potěšení poslouchat, že se Tom snaží bránit můj klid. Chodbou vyhrazenou pro naši kapelu se rozlehl výrazný vyzváněcí tón, který mi už mnohdy lezl krkem. Další z Davidových neodkladných telefonátů. Až jsem sem zaslechl, jak si Tom hlasitě povzdechl.

„Nesahej na tu kliku!“ zavrčel ještě Tom, ale to už David vyřizoval svůj hovor. Pochytil jsem z něj jen nějakou zmínku o návratu domů a rozhovorech. Určitě nám o tom sám poví, až bude chvilka času.

„Co blázníte?“ vmíchala se do rozhovoru najednou Natálie. David zavěsil.

„David chce jít vzbudit Billa… a já se mu to snažím vymluvit. Proč?“

„A to jen kvůli tomu vypadáš, jak kdybys ho chtěl sežrat? Bože, Tome, nešil. Bill je už dávno vzhůru, a navíc bych řekla, že jsou tu i jiná tělíčka, která by se nechala pokousat.“ Chodbou se rozlehl uvolněný smích mého dvojčete. Myslel jsem, že vyletím z kůže. V krku se mi usadil velký knedlík a do tváří se mi vehnala krev. Někde v hloubi duše jsem naivně doufal, že toho Natálie nechá…

„Fajn, tak když nespí, tak není co řešit, ne?“ Jako raketa jsem vyletěl ode dveří. To by mi ještě tak scházelo, aby se dozvěděli, že jsem celý jejich rozhovor slyšel. Sice v něm nezaznělo nic vážného, ale šmírování je pořád ještě šmírováním a já se za sebe neuvěřitelně styděl.