Dva králové 15.

Mladý černovlasý chlapec jel hrdě na svém černém koni doprovázen čtyřmi muži, kteří měli za úkol jej chránit, a zrovna teď se snažil Bill najít Toma. Chlapce, který mu ublížil a Bill ublížil jemu, takže to vlastně bylo jedna, jedna.

Vjeli po cestičce přímo do Magického lesa, Magický proto, že na vás na každém kroku něco čekalo. Ať už to byla jen nějaká zvláštní rostlina, rostoucí naprosto zajímavými směry anebo už byly zajímavé samy o sobě. Také byste tam mohli narazit na různé živočichy, pro které v našem světě ani nenaleznete pojmenování.

Bill si zde připadal doma. I když tu byl jen tak krátce, tak už mu to přišlo jako jeho rodná země, jako něco, co zná od malého pišišvora.

Po jeho pravici jej dohnal na koni Gerard a hned mu položil otázku.

„Proč to děláš?“ zadíval se na něj svýma zelenýma očima, měl tak hluboký a pronikavý pohled.

„Chci začít od začátku, navázat tam, kde to tenkrát skončilo, najít to dobré. Možná to nechápeš, ale pro mě je to důležité,“ oplatil mu svůj pohled. Gerard pouze přikývl a po zbytek cesty mlčel, nebylo vlastně o čem se bavit.

Projeli takhle už téměř půl Magického lesa, ale po Tomovi, jako by se zem slehla. Bill začínal být dost nervózní. Vůbec se mu tohle dění nelíbilo.

„Měli bychom se rozdělit,“ navrhl Mikey.

„To je dobrý nápad,“ poznamenal Frank. „Ok, takže já s Gerardem pojedeme s Billem a Mikey a Ray společně.“

„Vezmeme si jih, vy běžte na sever, pokud se něco bude dít, dejte nám přes spojení vědět,“ řekl Ray a s Mikeym se rozjeli na jih. Ani nečekali na jejich souhlas, a už je nebylo.

„Spojení? Jaké spojení?“ otázal se Bill a pobídl svého koně k pohybu.

„Víš, Bille, když jsme byli ještě děti, tak za námi přišel jeden chlápek a jestli chceme vidět něco neuvěřitelného, něco velkolepého. Protože jsme byli ještě malí, tak jsme samozřejmě šli, netušili jsme, co tam bude, byli jsme zvědaví. Ten chlap nás zavedl za hřiště, byl tam takový starý barák. Byli tam lidé v černých hábitech. Viděli jsme nevídané. Byli čtyři, každý z nich ovládal jeden zemský živel, tak jako to ovládáme teď my. Byli jsme vlastně předtím obyčejní lidé jako ty, než se to stalo.“

„Co? Co se stalo?“ zeptal se Bill napjatě, až nedočkavě. Tím přerušil Frankovu řeč.

„Těm lidem bylo už spoustu let a hledali následníky, mladé následníky. Proto nám předali své schopnosti, byli jsme tenkrát hodně mladí a neuvědomovali si následky. A jako takový bonus jsme získali společné spojení. Víme, co si ten druhý myslí, a pokud se cítí v nebezpečí, tak to cítíme stejně. Jsme jakoby jeden. Poté, co jsme převzali od nich jejich schopnosti, jsme se s nimi ocitli zde. Vše nás naučili, vše nám vysvětlili, a když byla jejich práce hotová, tak se prostě rozplynuli v prach. Zavál slabý vítr a oni se rozpustili jako sůl ve vodě. Ale už nás nevzali zpět do našeho světa. Zůstali jsme tady. Až když jsme se dozvěděli o tobě, dostali jsme příležitost se znovu podívat do našeho domova.“ Dokončil za Franka Gerard řeč.

Billovi jich bylo líto. Bylo mu celkem jasné, jaké to pro ně muselo být.

„A to už jste nikdy neviděli své rodiny?“

Gerard jen zavrtěl hlavou. „Když nás nenašli, prohlásili nás za mrtvé. Viděl jsem svůj vlastní náhrobek. Mou matku jsem naposledy viděl, když jí bylo 33, teď je tolik mně, je to celkem divné,“ přiznal Gerard.

Bill jen přikývl a už se raději na nic neptal. Tohle by asi nevydržel. Jeho rodina byla pro něj vším, a představa, že by byl bez ní, jej celkem stresovala. Ale co když to tak také bude? Co když se už nevrátí do svého původního světa? Třeba už navěky zůstane tady sám. No sám, vlastně by tady měl Toma, ale to jej napřed musí najít. Proto jsou také tady.

Billovy myšlenky se přesměrovaly opět k Tomovi. Zabral se do toho skoro celým svým duchem. Zapřemýšlel se nad Tomem. Stále si nemohl odpustit to, co mu tenkrát dělal. Potřeboval by nějaké dobré slovo, od něj slyšet, jako třeba, ať už nad tím neuvažuje, že už je to minulost, ať na to zapomene. Něco takového by mu jistě přidalo na klidném spaní.

„Bille, mám na tebe otázku. Co když tě Tom tahá zase za nos? Co když je to nějaký trik?“ otázal se Frank.

„Trik? Jak to myslíš?“ zadíval se na něj Bill.

„Víš, jak to myslím.“

„Ne Franku, tohle si skutečně nemyslím. To, co mi Tom řekl, je pravda, jinak bych to asi nevěděl, ne? Přece kdybych to neudělal, tak bych si na to asi nepamatoval, ne?“ nadzvedl jedno obočí. Zaznamenal pohled obou mužů, jak se na sebe tak zvláštně podívali. Bill jejich zaražené pohledy viděl a nerozuměl jim.

„Děje se snad něco?“ nadzvedl nechápavě jedno obočí a zadíval se na oba muže.

Gerard chvíli uvažoval, ale nakonec uznal za vhodné, že zatím tím Billovi nebudou plést hlavu, už tak toho na něj spoustu čeká.

„Nic nic, nechej to být,“ řekl mu Frank. Skrz spojení ucítil Gerardovy pocity a pochopil, že bude asi nejlepší o tom mlčet.

Hodnou chvíli byl jen slyšet dusot koní, občas zaslechli šustění listů na košatých korunách stromů, se kterými si ladně pohrával vítr. (Frank se evidentně nudil.) Bill se stále koukal kolem, jestli náhodou někde nevidí dredatou hlavu ukrývající se třeba ve křoví. Bylo to jako čas. Nekonečný a stále ubíhající, někdy rychle, někdy pomalu.

Gerard zbystřil stejně jako Frank. Bill si toho okamžitě všiml.

„Co se děje?“ vyptával se.

„Mikey nás volá, zřejmě něco našli,“ řekl Gerard. Ti dva měli mezi sebou ještě větší spojení, než bylo mezi ostatními členy, jelikož byli sourozenci a měli stejnou krev, tím bylo spojení silnější.

Obrátili koně a pobídli je ke cvalu. V popředí byl Frank, poté Bill a nakonec Gerard. Chránili tak Billa zepředu i zezadu. Kličkovali mezi stromy a vyhýbali se kamenům a keřům.

Brzy se dostali až k Rayovi a Mikeymu. Zastavili své koně hned vedle nich. Bill se díval na všechny čtyři muže. Ani nemusel s nimi mít spojení, aby vycítil, že je něco v nepořádku.

„Vidíte to?“ řekl Bill překvapeně a koukal se na místo před sebe.

„Co?“ zeptal se nechápavě Ray. „Nic tam není, Bille,“ pokračoval dál.

„Ale je, vy to nevidíte?“ stále se koukal na to místo před sebe. Jako by se koukal na plátno, na kterém se promítal nějaký film.

„Co tam vidíš, Bille?“ zeptal se Mikey.

„Je to jako bych…“ vydechl užasle, „jako bych viděl to dobré, co se stalo…“ Byl jako v transu.

„Bille, přestaň! Hned, nedívej se tam!“ Gerardovi začínalo docházet, o co tady jde.

„Ale to nejde, jako by mě to vtahovalo… takové krásné vzpomínky… to nejde, je to až moc lákavé…“ Mluvil o tom, jako by to byl ten největší skvost.

„Bille, dost! Utápíš se v iluzích! Nechej toho, pohltí tě to!“