autor: Denie
Poslední týden strávil u sebe v pokoji. Nebylo to jen proto, že měl domácí vězení, i když to bylo hlavním důvodem, proč svá odpoledne netrávil s Tomem. Po jejich pondělním výletu do parku na zmrzlinu a k řece volala Billova psycholožka a oznámila jeho nepřítomnost. Rodiče se na něj opravdu zlobili, ale když viděli, jak zvláštně šťastný se z výletu se svým přítelem vrátil, už jim to ani tolik nevadilo. Ale nějaký trest mu dát museli. Tohle se nesmělo opakovat.
A Bill to svým způsobem vítal. Měl rád chvíle, které společně s Tomem trávil, ale poslední dny měl ze svého přítele natolik smíšené pocity, že byl snad až rád, když se za ním zavřely dveře jeho pokoje, kde byl na chvilku jen on a jeho myšlenky.
Byl zmatený z toho, co začínal k Tomovi cítit. Od samého začátku cítil, že se mu dredatý kluk líbí; jemné rysy v jeho tváři, vysoko posazené lícní kosti, dlouhý, úzký nos a oči v barvě oříškového kakaa, které lemovaly dlouhé, husté řasy. Ale co Billa přitahovalo poslední týden nejvíce, byly dredařovy měkce vypadající, růžové a plné rty, které se o jeho tvář jen zlehka otřely při jejich pondělním loučení, když Tom odcházel večer domů. Od té chvíle nedokázal Bill myslet na nic jiného. Každý jeho sen byl od té noci věnován jeho dredatému kamarádovi, a Bill z toho začínal bláznit.
S povzdechem se přesunul na postel, kde zpod polštáře vytáhnul poznámkový blok. Chvíli listoval jeho stránkami, než našel tu jednu, kde měl od rohu k rohu, shora dolů načmárané úryvky k písničce, kterou skládal pro Toma. Už teď si byl jistý, že Tom se jeho slovům vysměje, že je nebude brát vážně a jen si z něj bude utahovat, ale Bill nechával vést ruku svými pocity a srdcem. Jeho slova vyjadřovala přesně to, co bylo uvnitř něj. Bylo v nich zachyceno něco, co si on sám ještě stále odmítal připustit.
Uvelebil se na břiše, mezi rty skousnul konec zdobené propisky se stříbrnou náplní a naposledy si přečetl slova, která napsal předešlý večer. S mírným úsměvem na rtech je začal přepisovat na čistý kousek papíru nejkrasopisněji, jak dovedl.
***
Nervózně stál u lavice, a zatímco v prstech žmoulal konce papíru, smutným pohledem sledoval Toma v objetí dvou dívek z vedlejší třídy. Smál se s nimi, držel je kolem pasu, vypadal s nimi spokojeně. Na rozdíl od Billa, který byl čím dál tím nervóznější. Poslední dva dny nebyl ve škole, protože mu nebylo dobře, a když se vrátil, zvědavý na Tomovu reakci na jeho písničku, našel svého přítele takhle. Už deset minut stál u jeho lavice a jen jej pozoroval. A Tom ani nevypadal na to, že by se v nejbližší době chystal za černovlasým klukem jít.
Zapomněl na něj taky rychle? Vyměnil jej za tyhle káči, které se jen přihlouple chichotaly? Byly lepší než Bill? Bylo to proto, že ony s Tomem mohly normálně mluvit, odpovídat mu, smát se s ním? Měl už dredař dost Billova věčného mlčení a vzkazů? Nebyl by prvním.
S povzdechem vložil Bill úhledně složený papír do jednoho z Tomových sešitů a se sklopenou hlavou se usadil do své lavice. Dávno mu mohlo být jasné, že při první příležitosti jej Tom opustí stejně jako všichni ostatní. Nikdo s ním nikdy nevydržel. Jen Alex.
Silou vůle potlačil slzy, které hrozily, že se mu každou chvílí spustí z očí, a raději se věnoval domácímu úkolu, který přes dokončování skladby, která nikdy nebude oceněna, zapomněl dodělat.
***
„Bille? Jsi tady? No tak, Billy, dej mi nějak vědět, jestli tu jsi. Prosím, Billy.“
Chodil od kabinky ke kabince a na každou z nich zaťukal. Všechny byly prázdné, až na jednu. Když si kleknul na zem a jemně zaškrábal na dřevo, zaslechl tiché popotahování. Byl si jistý, že právě za těmito dveřmi se skrývá jeho černovlásek. Usadil se na zem, usyknul nad kamennou tvrdostí a hlavu si opřel vedle dveří.
Byl už konec vyučování, většina žáků školy už dávno byla na jejich cestě za víkendem, ale Tom nemohl nikde najít svého přítele. Celý den se mu Bill vyhýbal, utíkal mu, kam mohl, a když se za ním dredař po poslední hodině vydal, zmizel mu za rohem v úzké chodbě, která vedla jen k tělocvičně a pánským záchodkům. Tom zvolil záchody.
„Našel jsem tvojí písničku,“ mluvil Tom potichu. Byl si jistý, že ho Bill poslouchá, i když mu nemůže odpovědět. „Proč si mi jí strčil do sešitu? Nečetl jsem jí, víš?“
Chvíli bylo naprosté ticho, jen kapky odkapávající z kohoutku narušovaly zvonivý klid. Po pár minutách bylo slyšet šustění, jak se osoba za dveřmi kabinky sehnula ke své tašce, něco chvíli hledala a pak pod dveřmi ruka s černě nalakovanými nehty podstrčila papír se vzkazem. Tom se pousmál, chvíli mu trvalo, než si zvyknul na Billovu zvláštní image, ale teď se mu na Billovi líbila každá maličká odlišnost.
„Protože si počkám, až mi jí jednou zazpíváš.“
Opět zavládlo naprosté ticho, snad ani kapky vody nebyly slyšet, jak dredatý kluk čekal na reakci, která teprve měla přijít. Se zatajeným dechem počítal do deseti. Dveře kabinky se pomalu pootevřely a ve škvíře mezi nimi se objevila tmavá kštice. Tom jen nepatrně zaklonil hlavu a věnoval obličeji nad sebou úsměv.
Na nose mu přistál kousek papíru.
Nemůžu zpívat
„Ale můžeš. Jednou jsi mohl, budeš moct zase, Bille.“
Další útržek kostičkovaného papíru, Nemůžu
„Lhal jsem ti, víš?“ zamumlal Tom a za ruku stáhnul Billa na zem k sobě. Ani jednomu z nich nevadilo, že seděli na tvrdé, studené zemi chlapeckých záchodů, když venku za okny hřálo jarní odpoledne. Tohle jim vyhovovalo, tady měli své vlastní soukromí. „Četl jsem si jeden úryvek,“ přiznal Tom s jemným ruměncem ve tvářích. Nemohl odolat; když našel složený papír ve svém sešitě popsaný stříbrným inkoustem, a o kterém si byl jistý, že tam ráno nebyl, nedokázal jej plně ignorovat. Ale než se stihl dostat ve čtení příliš daleko, vzpomněl si na slib, který sám sobě dal. Počká si na znění písně až z Billových úst. I kdyby měl čekat léta.
Bill jen přikývnul a nepatrně sklopil hlavu. Styděl se, připadal si hloupě a věřil, že už konečně přijde chvíle, kdy se mu Tom vysměje za jeho bláhovost. Ale to se nestalo. Místo slov výsměchu a urážek se ocitnul v pevném objetí.
„Proč jsi přede mnou dnes celý den utíkal?“
Jako odpověď černovlásek jen pokrčil rameny. Tom se pousmál, když mu mladší z dvojice váhavě omotal paže kolem pasu a položil si hlavu na jeho rameno. Pramen volných, černých vlasů odhrnul Billovi z čela a zastrčil mu jej za ucho. Zhluboka se nadechnul jeho vůně a ještě o maličko pevněji k sobě mladšího přítele přitisknul. Ucítil za sebou šmátrání a pousmál se, když si všimnul, že jeho Bill už zase v rychlosti píše další vzkaz.
To ty holky
Tom si povzdechnul. Mohlo jej to přeci napadnout, že se bude Bill cítit odstrčený, nechtěný, znal jej dost dobře, a přesto si to neuvědomil. „Nevyměnil jsem tě za ně, jen jsem byl přátelský.“
Až moc
„Přeháníš,“ zasmál se Tom a naprosto spontánně dal chlapci před sebou polibek do vlasů, pousmál se. „Jedna z nich je moje stará známá, znám jí už od dětství, kdy jsem sem jezdil k babi na prázdniny. A ta druhá,“ pokrčil rameny, „ani si nepamatuju její jméno.“
Opět mezi nimi bylo ticho. Ale už to nebylo to nepříjemné, zvonivé ticho. Naopak atmosféra kolem nich byla uvolněná, klidná, a přesto s nádechem zvláštního napětí, nejistoty a vzrušení. Tom se zhluboka nadechnul. Četl si kousek z textu, který pro něj Bill složil, a už i těch pár řádků stačilo k tomu, aby se mu srdce divoce rozbušilo a dlaně zpotily. Šest řádků stačilo pro to, aby si uvědomil, co pro Billa znamená. Aby si uvědomil, že je to vzájemné.
„Billy?“ zašeptal tiše, a když jej pod nosem v přikývnutí pošimraly černé, jemné vlasy, pousmál se. „Políbil už tě někdo?“ Odpověď znal, ještě než otázka opustila jeho rty, ale musel ji položit, musel si být jistý.
Billovo tělo celé ztuhlo, proti své hrudi mohl cítit zběsilý tlukot srdce patřící osobě před ním. Cítil se zvláštně, v ústech měl sucho a v uších mu zvonilo. Přesto nejistě přikývnul a ve chvíli, kdy pozvedl hlavu a pootevřel oči, na svých rtech ucítil ty jemné, nadýchané polštářky, o kterých po nocích sníval.
Tom jej políbil.
If I gave you my world, would you be my boy?
What would it take? I’d wait forever
Some things are meant to be, you and me
And if you take a piece of my heart, a touch of your soul
Look what we’ve got, we fit together
I know this much is true I was made for loving you
betaread: Janule
Oh kruci, to je dokonalé. Tak zatraceně moc dokonalé! ♥ Nemůžu se dočkat dalšího dílu. ♥
Tohle… je absolutně dokonalé! Och bože, jak já tohle miluju! Miluju hudbu, miluju povídky, miluju dvojčata. A když se tohle všechno dá dohromady, tak vznikne… tohle! Tenhle skvost!
Vážně, strašně se mi to líbí! Úplně mě to zaplavuje nádhernými pocity a…
Nádhera. Krása!
Bože, to je krásný! Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Tom je pro Billa dobrá motivace k prolomení traumatu.
až dnes som objavila túto poviedku ani neviem prečo až dnes ,ale to nevadí hlavne ,že hej:P a poviem ti ,že je to fakt fakt fakt fakt krásne!!!!:) jedná fakt s najkrajších čo som čítala !! len tak ďalej!!:)
do prčic úžasný!! 😀
Krásné!!!
To je tak.. Dokonaly :']
nádhera…jedním slovem nádhera…:-)
To je tak nádherné..♥ Já nemám slov..:') ♥ Těším se na další díl jako malý dítě..♥
moc hezký díl 🙂
Tak toto bola vážne úžasná časť 🙂