Genesis 12.

Od té noci, kdy Bill a Tom usnuli v jedné posteli, uběhl týden. Ráno poté bylo trochu rozpačité, ale oba zvolili stejnou strategii: nerozebírat ošemetná témata a tvářit se, jako by se nic zvláštního nestalo. Hned poté šli společně na snídani, chovali se k sobě dál jako přátelé, a důsledně se vyhýbali tématu veřejné zasvěcení.

Zato Gustav se mu nevyhýbal ani náhodou. Hned na prvním setkání kapely mu všichni gratulovali k úžasnému výkonu, včetně Billa, který nemohl přiznat, že z jeho holého zadku, natož snad rozkroku, neviděl ani kousek, a že jeho a Terezino vzdychání mu rvalo uši a kroutilo střeva. Naopak, před Davidem bylo třeba vypadat nadšeně, aby bylo podezření o jeho jiné orientaci protentokrát zažehnáno. Další zasvěcení se v nejbližších třech měsících konat nemělo, nikdo další nedosáhne příslušného věku, takže nebylo třeba hrát znovu divadýlko, a Bill mohl být spokojený. Přežil, a to bylo hlavní.

Na dnešní sobotní odpoledne byla v plánu oslava Stefových dvanáctých narozenin, kam byl pozvaný i Tom. Bill chtěl konečně populárního kytaristu představit své pěstounce Miře, bratrům, malé sestřičce Jenny, a nakonec i Clee, která na něj byla zvědavá. Během posledních týdnů měla kapela už čtyři večerní koncerty, které se od hraní na mši dost zásadně odlišovaly jak repertoárem, tak i prostředím a chováním jindy spořádaných tichých dívek klečících v průběhu mše na kolenou. Tady se mohly odvázat, byly nadšené a křičely, až Tomovi zaléhaly ušní bubínky, a tady měl teprve možnost naplno poznat poprvé Billovu skutečnou popularitu a později i sám zažít pocit, co je to „být slavný“, po čemž tak toužil. A musel přiznat, že si to náramně užíval.

Tom se stal velice rychle oblíbeným členem kapely, a Billův fanclub se pomalu začínal dělit na dvě části. Ta větší zůstávala stále věrná svému černovlasému idolovi s mikrofonem, té druhé části fans se ale začínaly čím dál víc líbit kytaristovy dredy, jeho záhadný úsměv a stále ještě trochu opálená pleť. Billovi vůbec nevadilo, že mu jeho nový kolega bere fanynky, naopak, byl rád, že už nebude všechna pozornost upřena jen na něj, a hlavně byl šťastný, že může být neustále po jeho boku.

Velice rychle totiž začínalo být jasné, že Saki nebude mít za chvíli na starosti jen jednoho, ale hned dva svěřence. Tomova popularita rostla den ze dne, z hodiny na hodinu, a tak se vlastně stalo přirozeným, že Bill a Tom chodili všude spolu, za sebou bodyguarda, aby je chránil od případných dotěrných holek. Davidovi to sice nebylo moc po chuti, vídat ty dva tak často spolu, ale z logického hlediska nemohl vůbec nic dělat.

Bill se usmíval Tomovu nadšení, když je na chodbách komplexu každou chvíli zastavila nějaká z fanynek a chtěla jeho podpis, nebo se snažila okouzlená dotknout jeho zvláštních vlasů. Dívky věděly, že by je stihl trest nejvyššího šéfa, kdyby si dovolily víc, než je obvyklé, ale stejně občas některá zkusila překročit mez a od toho tam Saki byl. Byl spíš psychologická bariéra a staral se o to, aby o své dlouhé dredy Tom nepřišel, a hlídal, aby všechen kontakt s fanykami probíhal v klidu a bez potíží. Měli s chlapci smluvená znamení, kterými dávali najevo, že potřebují zásah svého ochránce, a ten to respektoval.

Tom byl nadšený, podepisoval se všude, kam si fanynky řekly. Bill, jako jeho starší a zkušenější kolega, jen spokojeně pozoroval, jak si to jeho milovaný kytarista užívá. Pamatoval si, že mu tohle taky dělalo náramně dobře, když jeho popularita začínala, bylo to tehdy úžasné, a Tomovi to přál. Sice tak trochu žárlil, když se kytarista podepisoval jedné zvlášť dobře vyvinuté slečně do výstřihu, ale chápal, že Tom je normální kluk, a dříve či později se to bude muset nějak projevit.

Prozatím byl zpěvák šťastný, že se Tom nezajímá o místní trenérky, na rozdíl od Davida, kterému to už začínalo připadat podezřelé. Děsil se možnosti, že je Bill opravdu gay, ale na tu myšlenku už si časem zvykl… málem dostal infarkt, když ho napadlo, že jako dvojčata by mohli mít chlapci stejnou sexuální orientaci. To by pro něj byla opravdu katastrofa. Uklidňovala ho jen vzpomínka na to, jaký byl Tom frajírek, než si prošel přeměnou u Kata, a jak se tehdy v music clubu vyjadřoval o holkách. Doufal, že momentální sexuální útlum nového kytaristy má na svědomí právě pobyt na pátém podlaží, a že se situace časem zlepší. S Tomovou popularitou byl naopak dokonale spokojený, to jen připisovalo bodíky na žebříček jeho společenského postavení.

Když Bill zašel minulý týden na návštěvu do salónu své kamarádky Natalie, aby mu dobarvila odrosty, prozradila mu, že má už šest objednávek na dredy, které si chtějí fanynky krásného kytaristy nechat udělat, aby se mu podobaly. Zrovna když si povídali, přišel zhruba patnáctiletý chlapec, a měl úplně stejné přání jako ony dívky. U něj šlo ovšem o něco jiného. Ne, že by se mu nějak zvlášť líbil Tom, jak trošku pohrdavě prohlásil, ale zamlouvala se mu jeho popularita, a doufal, že díky svému účesu bude mezi děvčaty oblíbený. Tom prostě vnesl do řad společenství pěkný rozruch, a tak se ho snažil každý poznat. Clea, Billova sestra, nebyla výjimkou. Dreadatý mladík jí nedal spát a neskutečně se těšila, až se s ním u nich doma konečně osobně setká.

~*~

„Hodně štěěěstí, zdráví, hoooodně štěěěstí, zdráví, hodně štěěěěstí, milý Stefe, hodně štěěěstí, zdrávíííí,“ zpívali všichni sborem přání Billovu mladšímu bratrovi za doprovodu Tomovy kytary. Na stole stál nádherný čokoládový dort s číslem dvanáct. Oslavenec se červenal, veškerá pozornost byla upřena na něj, ačkoli ne všech, samozřejmě. Clea, která ještě před gratulací oznámila rodině sladkou novinu, že čeká své první dítě s Georgem, už delší dobu zírala na Toma, který se k její nelibosti držel neustále po boku Billa. Sice ji to štvalo, ale hodlala s tím zanedlouho něco udělat.

Když zjistila, že je v jiném stavu, byla šťastná, že se jí podařilo splnit poslání, protože dobře věděla, co by ji čekalo, kdyby do roka od prvního pokusu neotěhotněla. S dívkami to bylo podobné jako s chlapci, stalo by se jí něco takového jako Paulovi, který se jí mimochodem taky původně líbil, stejně jako Tom. Měla holt pro kytaristy slabost.

Až porodí Georgovo dítě, měla zálusk právě na dredatého kytaristu, a doufala, že díky jeho blízkosti s bratrem se k němu dostane lehčeji než ty bláznivé fanynky kapely, které by si nechaly vytrhat vlasy, kdyby měly tu čest. Věděla, že Tomovi bude osmnáct až za rok, ale měla plán předstírat po prvním porodu zdravotní potíže, a počkat si tak na svého vyvoleného, a pokud možno být jeho partnerkou při veřejném zasvěcení. To byla meta, kterou si stanovila a hodlala jí dosáhnout.

Jenže nebyla sama, kdo si Toma všímal. Bill ho měl také neustále na očích, takže Cleu odhalil za pár okamžiků a rozhodl se před ní svého přítele chránit stůj co stůj. Poprvé v životě ho přepadl zvláštně silný majetnický pocit, když sledoval rozzářené oči své sestry. Až po chvíli si uvědomil, že pekelně žárlí, a to úplně jinak, než na fanynky, které chtěly podpis. Daleko intenzivněji. Bylo to zvláštní, protože mu odmalička vštěpovali, že žárlivost je vlastnost slabochů, a jako taková v Genesis nemá co dělat. On se jí ale neměl šanci ubránit. Nakonec… nedodržoval víc zákonů společenství, takže tohle už byl jen nepatrný detail.

„Saki, dáte si ještě kousek dortu?“ zeptala se spokojeně Mira, když chvíli sledovala, jak sladká dobrota mizí v žaludku brýlatého obra, který střežil jejího nejstaršího syna. Pozvali ho na oslavu, protože už vlastně tak nějak patřil do rodiny. Saki jen vděčně vzhlédl, když olízl lžičku, a němě přikývl. Mira se mu líbila už dlouho, a když ochutnal, jak umí péct, jeho obdiv k ní neskutečně vzrostl. Bylo mu u nich doma dobře, připomínalo mu to krásné časy na povrchu, když ještě žil se svou ženou a malým synem.

Bill sledoval jejich vzájemné kradmé pohledy, lehké doteky rukou, když jeho bodyguard podával Miře prázdný talířek, aby mu nandala už třetí porci dortu, jejich úsměvy a rozpačité výrazy ve tvářích. Usmál se a předsevzal si, že dá tyhle dva dohromady nebo se o to alespoň pokusí. Mira byla s nimi sama, co si pamatoval, a přestože to zvládala, občas bývala opuštěná. Nechápal, proč si za ta léta ještě nikoho nenašla. Saki se k ní hodil víc než dobře, uvažoval Bill, a jak byl zamyšlený, ani si nevšiml, jak blízko se Clea přisunula k Tomovi, a už se chystala s ním navázat konverzaci.

„A jak se ti u nás líbí, Tome?“ zachránila situaci Mira otázkou, aniž by věděla, jak se Billovi díky jejímu zájmu o kytaristu ulevilo, a jak se Clea na svou pěstounku naštvala. Akorát se snažila začít s Tomem flirtovat, když Bill chvilku nedával pozor, a její pěstounka to musela takhle zkazit.

„Máte to tu útulné,“ odpověděl Tom. „Takové domácí,“ dodal ještě a usmál se na Billa a hned potom na Miru. Ta mu úsměv vrátila, ale její zvědavost touhle odpovědí samozřejmě nebyla dostatečně uspokojena, takže vzápětí následovala další otázka.

„A celkově, ve společenství, jsi taky šťastný?“ To už byla trochu složitější otázka, na tu Tom snad ani neuměl odpovědět. Trochu rozpačitě pokrčil rameny, ale nakonec přikývl.

„Zvykám si, ale není to tu špatné. Jsou tu zajímaví lidé,“ zadíval se přitom na Billa, který mu ze zdejších lidí připadal zdaleka nejzajímavější. Kam se poděla jeho počáteční averze k tomuhle černovlasému chlapci, připomínajícímu spíš dívku, sám nevěděl. Vystřídaly ji úplně jiné pocity, se kterými si momentálně nevěděl moc rady, ale nebránil se jim. Vlastně měl Billa moc rád, když nad tím víc pouvažoval, a dal mu to najevo upřímný úsměvem. „Kapela je fajn, hraní mě baví, takže jo, jsem šťastný,“ potvrdil nakonec.

„No jasně, proti tomu šílenýmu povrchu je to tady jako v ráji,“ přidal se se svou troškou do mlýna Stefan, dnešní malý oslavenec. „Včera jsme byli s paní učitelkou v kině na jednom filmu o povrchu, byla to hrůza. Lidi se tam mučili navzájem, stříleli po sobě, zabíjeli se. Vůbec jsem nechápal, proč to dělají, bylo to fakt děsivý,“ dodal školák na vysvětlenou, bylo na něm vidět, že jím film opravdu otřásl. Právě ve škole probírali dějiny lidstva, a součástí výuky samozřejmě byly i dokumenty, které dětem přehrávali v místním kině. Buď byly pravdivé, hlavně ty z druhé světové války, nebo upravené pro potřeby společenství, aby byly děti šťastné, že jsou tady a nemusí žít s těmi chudáky na povrchu. Byly to z větší části propagandistické upravené nesmysly, ale děti tomu bez výhrad věřily, a tak mělo společenství zajištěné věrné členy a klid na svou „bohulibou“ práci na novém lidstvu.

„Jak to tam nahoře vlastně teď vypadá?“ zeptal se se zájmem Saki, oči pod silnými brýlemi upřené na Toma. Nevystrčil nos z podzemí hezkou řádku let, a ačkoliv sem šel dobrovolně, docela by ho zajímalo, jak svět pokročil za tu dobu, co ho neviděl. Měli zde jen kusé informace o tom, co se nahoře děje, většinou o nových a nových válkách a katastrofách, pozitivního nic. Také svého dospělého syna by rád ještě někdy potkal, ale toho už se nejspíš nedočká, s tím byl smířený.

Tom jen zarytě zíral na desku stolu před sebou, aniž by zvedl oči, protože nevěděl, co v tu chvíli říct. Měl hypnoticky potlačeny vzpomínky natolik, že v podstatě ani nevěděl, o čem je řeč. Jeho život jako by začal v té temné kobce, kterou nedávno opustil, mlha v jeho vzpomínkách, zajišťující bariéru, opravdu nebyla nic, co by mu pomohlo si vzpomenout na to, co zažil předtím. Nebýt zvláštních snů, které ho občas v noci vzbudily, nejspíš by si myslel, že jeho život opravdu začal až tady. Saki byl první, kdo prolomil svou otázkou tu křehkou bariéru, dokonce ani Bill se ho neptal na jeho minulý život, nejspíš proto, že vyrostl v těch samých děsivých informacích jako Stef, a ani ho nenapadlo, že by sem Tom nepřišel dobrovolně. Který blázen by nahoře zůstával, když nemusí? Pro něj bylo normální, být členem společenství, takže nepředpokládal, že kytarista na tom není stejně. Krom toho se Tom mistrně jeho všetečným otázkám vyhýbal hned od začátku, a tak to nakonec zpěvák vzdal. Domníval se, že Tom nejspíš na povrchu nezažil nic pěkného, a tak o tom nerad mluví.

Teď ovšem Tomovi nezbývalo nic jiného, než na otázku odpovědět, a to byl problém. Nakonec zvedl oči k bodyguardovi, který stejně jako ostatní kolem netušil, co všechno musel kytarista absolvovat, než se stal zdejší hudební hvězdou, a aniž by si uvědomil, že je to opět jen naučená hypnotická instrukce, řekl zcela automaticky: „Radši se mě na to neptejte, je to tam čím dál tím horší, opravdu nerad o tom mluvím, jsem rád, že jsem tady.“

Kat dobře věděl, co dělá, když Toma pouštěl z kobky. Bez naučených odpovědí na všetečné otázky členů společenství by se hned provalilo, jak se k nim Tom dostal, a to nebylo vhodné. Nastavil spouštěcí slova a krátká souvětí, na která Tomův mozek reagoval automaticky naučenou odpovědí, aniž by Tom sám tušil, kde se jeho odpověď vzala. Ale byl rád, že to zvládl. Soucitné oči všech ho utvrdily v tom, že se ho dál opravdu vyptávat nebudou, chápali, že nahoře si nejspíš prožil peklo.

„Dáte si ještě někdo kousek dortu?“ snažila se Mira změnit téma po nastalém rozpačitém tichu, a když se malá Jenny ozvala hlasitým „Já!“, konverzace se zase pomalu rozproudila.

„Muselo to tam být strašné, viď?“ naklonila se Clea k Tomovi, snažila se konečně rozvinout jejich rozhovor, který chtěla začít, než je Mira tak necitlivě přerušila. Tom jen váhavě přikývl, co měl taky říkat, a skoro prosebně zapíchl oči do těch Billových. Nemusel mluvit nahlas, aby jeho kdysi ztracené dvojče okamžitě pochopilo, co tenhle zoufalý pohled znamená.

„Tak my už půjdeme, Miro,“ zvedl se a usmál se na svou pěstounku. „Máme za chvíli zkoušku,“ omluvně dodal ke všem, ačkoliv to byla nahonem vymyšlená lež. „Ty seď,“ zatlačil Sakimu zpátky na rameno, když se začal zvedat, že půjde s nimi. „Dej si ještě dort. Jsme dva, dokážeme se ubránit, kdyby něco. Stejně jsou teď všichni na finále basketu, takže nejspíš nepotkáme cestou ani nohu,“ začal Bill plnit své předsevzetí, že dá Sakiho s Mirou dohromady. „Dobře se tu bavte, děkujeme za skvělé pohoštění, a ještě jednou všechno nejlepší, Stefe,“ mávl na svého malého brášku, který se právě pokoušel postavit z nového lega od bratra úžasný vrtulník, což by se mu i dařilo, kdyby se mu do toho neustále nepletla malá Jenny. Zklamaný obličej Cley radši oba ignorovali a rychle se vydali k východu.

Ve chvíli, kdy za chlapci zaklaply dveře apartmá, vypadlo zcela spontánně z Toma tiché: „Díky moc.“

„Nemáš zač,“ odpověděl s úsměvem Bill a poklepal Toma lehce po rameni, přejel trochu prsty po jeho dredech, strašně rád se jich dotýkal. „Viděl jsem, že ti to bylo nepříjemné. Půjdeme ke mně?“ zeptal se a rovnou si to namířil k výtahu, který je vyveze do prvního patra. Nepotkali opravdu živou duši, všichni, co neměli jiné povinnosti, dnes fandili svým oblíbencům na finále basketbalového turnaje. Tom jen přikývl, byl Billovi vděčný, že ho vysvobodil. Celá tahle situace ho ale znovu nutila přemýšlet, co vlastně bylo předtím, než sem přišel…