Innocent BawdyHouse II 62.

Tom

„Já… já… já jen…“ Sklopím hlavu a chvíli jsem zticha. „Ne… nebyl by tu, nebyli bychom tady ani jeden.“ Šeptnu a znovu zvednu oči. „Já si jen prostě myslím, že si Bill zaslouží někoho jiného, někoho lepšího, než jsem já. Myslel jsem, že má stejný názor, a proto… a proto se se mnou chtěl rozejít. Nebo možná nechtěl, já…“ Nevím, co mám říct, nevím, co mám dělat. Jsem tak zmatený a tak nešťastný. Otočím hlavu na tebe.

„Bille, chci se s tebou vrátit domů… tak dlouho jsem neviděl malou Amy, prosím, chci se s ní chvíli vidět.“ Řeknu zoufale a čekám, jestli něco řekneš ty nebo ten chlap.

Bill

Podívám se na Toma a do očí se mi nahrnou slzy. Sklopím hlavu.

„Nechceš to vyřešit pořádně? Máme problém a není to tak jednoduché. Zase se pohádáme.“ Řeknu tichounce.

Straus

„Já myslím, že byste to měli řešit pořádně. Scházet se, začít od začátku. Důležité je, říct i to, co vám na druhém vadí, ne to, jaké máme my chyby. Sám sebe nikdo nikdy nevidí objektivně. Je to samozřejmě na vás, ale mohli byste to alespoň zkusit. Ovšem na druhou stranu nemůžete čekat výsledky do dvou dnů. Jestli chcete, nechme další sezení na jindy a vy si mezitím můžete promyslet co a jak. Co vy na to?“

Tom

Nevnímám vůbec toho chlapa, dívám se jen na tebe. Vypadáš, že tě to taky trápí a taky mrzí… Tak jak nám má tenhle ten pomoct?
„Z-začít od začátku? Jak?“ řeknu po chvíli a kouknu se na chvíli na něj, ale hned na to zase sjedu pohledem na tebe. Do očí se mi vtlačí slzy, snažím se je zamrkat. „Bojím se.“
„Čeho se bojíte?“ Zeptá se ten chlápek.
„Bojím se, že Billa ztratím… že… že ho nezískám zpátky, že si zatím najde někoho jiného… nebo někdo jiný si spíš najde jeho.“ Posmrknu a utřu si oči do rukávu, když to dořeknu a hned se zase podívám na tebe. „Bille,“ šeptnu a chytnu tvou ruku do své dlaně. „Tak moc mi oba chybíte… prosím, nemůžu se s ní dneska chvíli vidět?“ Znovu tě poprosím, abys pochopil, že to myslím opravdu vážně.

Bill

Koukám na tebe tak smutně. Přikývnu. „Jistěže ji můžeš vidět, ale musíš se smířit s tím, že je to malé dítě. Je to 10 měsíční miminko, takže nemá rozum z toho, jak si říkal, že tě nemá ráda. Je zvyklá víc na mě než na tebe, a to je logické, když jsem s ní celý den doma,“ sklopím hlavu. „Ale chci, aby nám pomohl odborník, sami to nezvládneme,“ podívám se na Strause a ten lehce přikývne.
„Myslím, že pro dnešek by to stačilo. Mohl byste, Tome, přijít sám? Tak do tří dnů?“ zeptá se, já se dívám na své prsty a hraju si s prstýnkem.

Tom

Trochu jsem se musel pousmát, jsem rád, že ti na nás záleží, že snad nedopustíš, aby se stalo to, co jsem říkal. Podívám se na toho chlápka.
„Můžu klidně hned zítra, nebo kdykoliv jindy… nemám teď žádnou práci.“ Pokouknu po tobě, co ty na to, ale zíráš do stolu, takže nevidím žádnou reakci. Trochu posmutním, ale hned začnu myslet na malou, už se na ni těším.
„Tak, Tome… pořádně si promyslete, co jsem říkal, zkuste popřemýšlet nad vašimi problémy. Společně se nám to určitě podaří vyřešit. A uvidíme se zítra v deset hodin dopoledne… Může to být?“
„J-jo, jasně…“ Trochu se pousměju, ale spíše se strachem v očích. Nevím, co po mně bude chtít, a když tu budu s ním sám, nevím, jak se mi bude mluvit. Možná líp než s tebou, ale zase je to cizí člověk… nevím.

Řekne nám, že můžeme odejít a rozloučí se s námi. Hned, jak vyjdeme ze dveří a ty je zavřeš, tě obejmu plnou silou a zabořím obličej do tvého ramene.
„Bille, mě to tak strašně mrzí… opravdu moc. Já… moc se omlouvám.“ Zvednu hlavu a podívám se ti zblízka do očí. Potom ti letmo kouknu na rty, ale nemám odvahu tě políbit. Netuším, jak bys reagoval. Jestli si myslíš, že teď spolu ‚nechodíme‘, asi by se ti to nelíbilo. Odtáhnu se a odkašlu si, když si uvědomím, jak jsem tě tím přepadl. „Mohl bych si pochovat malou? Teď?“ Šeptnu, a když přikývneš, pomalu se rozejdeme ven z této budovy.
„Bille, ty… myslíš, že by ses mohl zeptat na to místo řidiče v té tvojí firmě?“ Šeptnu bojácně a trochu po tobě pokouknu. Raději schovám ruce do kapes, jak se mi nervozitou potí, a čekám, co řekneš.

Bill

Přikývnu. „Zeptám se na tu práci, ale nevím, jestli to místo bude ještě volné.“ Tom jen kývne a oba se rozejdeme ven. Nasedneme do auta, ale celou cestu k Janě mlčíme. Když zaparkuju před panelovým domem, tak vezmu telefon a volám jí. „Ahoj Jani, můžeš prosím obléct malou a donést ji dolů? Tom ji chce vidět.“ Položím to a podívám se na Toma.
„Za chvíli jsou tady,“ řeknu tiše. Tom se ke mně nahne a chytne mě za ruku.

„Bude to dobrý, uvidíš. My to vyřešíme.“ Jen přikývnu.

„Uvidíme. Snad nám jde ještě pomoct.“
„Ty to snad nechceš spravit?“ zeptá se Tom a já se na něj podívám.

„Hele Tome, jestli mi chceš neustále říkat, co chci a nechci, jaké city k tobě chovám nebo nechovám, tak můžeš jít. Ty mi do hlavy nevidíš. A buduješ mezi námi pěknou důvěru, když mě pořád podrýváš. Nestačí ti snad, když ti řeknu, že to chci spravit? Myslíš, že bych tohle všechno dělal?“ do očí se mi nahrnou slzy a po tváři mi jich pár steče. Tom sedí zaraženě na sedadle spolujezdce.
„Pokud mi nevěříš, tak to opravdu nemá smysl,“ šeptnu a zrovna když zvednu hlavu, tak z domovních dveří vyjde Jana s malou Amy na rukách. Vystoupím a dám jí hned pusu. Vezmu si ji, a když se i Tom uráčí vylézt z auta, podám mu ji. „Chceš s ní být sám?“