Můj svět, tvůj svět, náš svět 13.

Bill

Vzbudil jsem se jako první. Cítil jsem na tváři zaschlé slzy. Moc dobře si pamatuju, co se včera v noci dělo. Zatřásl jsem hlavou. Sundal jsem opatrně jeho ruku a vstal jsem. Hodil jsem na sebe tričko a sešel jsem pomalu schody. Vytřeštil jsem oči, když jsem viděl sedět Zoe u stolu s miskou v ruce s mlíkem a nesquikem.

„Copak to tu provádíš?“ zeptal jsem se jí s úsměvem.
„Snídám, chceš taky?“ zazubila se.
„Ne, díky, udělám si sám.“ Vzal jsem si taky misku a udělal to stejné jako ona. Sedl jsem si naproti ní a pustil se do toho. Za pět minut se dolů přiřítil Tom. Protíral si oči a koukal kolem sebe.

„Ahoj.“ Přešel ke mně a dal mi pusu.
„Ahoj, jak to, že nespíš?“
„Něco mi tam chybělo.“ Mrknul na mě.
„Ah… to by mě zajímalo, co.“ Uchechtl jsem se, vstal a vytáhl čistou misku pro Toma. Udělal jsem mu snídani a sedl si vedle něj, na své místo.

„Pojedeme k našim a zeptám se na to hlídání, jo?“ navrhnul Tom. Jen jsem přikývl, nic jiného mi nezbývalo a jemu jsem věřil. Společně jsme se nasnídali, každý udělal to, co potřeboval, mně to trvalo samozřejmě nejdýl, ale nemůžu za to.

„Půjdeme pěšky?“ optám se, když mi Tom vyrval z rukou klíčky od auta.
„Teď půjdeme pěšky k nám, domluvíme se s mámou a pojedeme mým autem.“ Usmál se chytře a chytl Zoe do náruče. Cvrnknul jí jemně do nosu. Zasmála se.
„Fajn a… Děkuju, Tome.“ Přiblížím se k němu a ukradnu si polibek.
„Vůbec není za co, poklade.“ Vzal si ho zpátky. Zamračil jsem se. Nic takového nebude. Nevnímal jsem, že je tam Zoe, stejně z toho ještě moc nemá rozum, tak co. Začal jsem jej pomalu líbat…

„Billy…“ zaskučela. Odtrhnul jsem se od Toma.
„Co?“ nechápavě jsem se na ni podíval. Proč tu krásnou chvíli musela přerušit?
„Já už chci jít…“ Zatahala Toma za jeden dred, který mu splýval po zádech.
„Au!“ vyjekl a já se mu jen tiše posmíval. „Proč já?“ položil ji na zem. Raději.
„Protože jde k tobě.“ Pokrčil jsem rameny. „Šikula.“ Pohladil jsem ji po hlavě a pořád jsem se tiše smál. Jenže… Schytal jsem lehký pohlavek. „Hey!“ zamračil jsem se.
„Nemáš se mi smát.“ Vyplázl na mě jazyk.
„Tss…“ udělal jsem uraženýho.
„Ale no ták… Snad bys nebyl uražený…“ usmál se a objal mě okolo pasu.
„Jo, a ještě dlouho budu.“ Zamračil jsem se. Nemyslel jsem to vážně, ale co…
Najednou jsem ucítil něco na krku. „A pořád?“
„Já si to ještě promyslím.“ Chytl jsem Zoe za ruku. Tom mě chytil za druhou a šlo se.

Nebydlel daleko. Měl to tady moc pěkné. Otočil jsem se na něj.
„Pojď, zavolám ji.“ Vedl mě, a já Zoe dovnitř. Zůstal jsem stát v předsíni. Bylo to tu… nádherné. Na to, že tu bydlí sám… Docela uklizeno. „Nestůjte tam tak…“ Rozešel se zpátky ke mně a vytáhl mě do náruče. Nesl mě asi k sobě do pokoje. A chudák maličká musela po svých.
„Přestaň, ještě si na to zvyknu.“ Usmál jsem se.
„Tak si zvykej. Budu si tě rozmazlovat.“ Políbil mě na rty. Hladově. Položil mě na postel. Něco pošeptal Zoe a ta se rozběhla pryč. Nechápal jsem kam.
„Kam jsi ji poslal?“
„To je tajemství…“ šeptl tiše. Roztáhl jsem se na posteli. On si lehl vedle mě. S tím rozdílem, že na bok, aby na mě viděl a já ležel na zádech. Tom si hlavu podepřel rukou a druhou mě hladil po tváři.
„Tak kam?“
„K televizi… mám dost dětských programů.“ Zasmál se.
„Tak dětské programy, jo? Mimino, mimino!“ smál jsem se pro změnu já.
„Já ti dám mimino…“ překulil se na mě a sedl si mi na bříško. Byl docela lehký. Ruce mi chytil za hlavou. Pomalu se ke mně začal přibližovat. Spojil naše rty. Pomalu jsem je pootevřel a nechal jsem jeho jazyk proplout dovnitř. Musím uznat, že líbá sakra dobře. Za chvíli pustil ruce a začal mě všemožně hladit. Já mu svoje obmotal okolo krku, aby mi někam neutekl.

„Začínáš s rozmazlováním, jo? Ale já jsem náročný…“olízl jsem si rty.
„Náročný? Možná bych věděl…“ uculil se.
„Tak si to nechej schovaný napotom, hm? Zoe je dole.“
„To nevadí…“ vjel mi rukou pod tričko. Donutil mě zasténat.
„Ale jo, vadí… Tome, jindy…“ odolával jsem, i když jsem nechtěl… Musel jsem. Mám pravdu, Zoe je dole, kdykoliv by mohla přijít. Pomalounku jsem ho od sebe odstrčil. Prudce jsem vydýchával. „Tome, vážně, je to krásný, ale nemůžeme. Prosím, pochop to.“
„Já to chápu…“ postavil se. „Jdu zavolat mámě…“ odešel. Posadil jsem se a sklopil hlavu. Tohle jsem posral. Zvedl jsem se a šel dolů. Za tím prckem. Jak řekl Tom, že ji poslal k televizi, opravdu seděla nalepená u televize.

„Zoe, jdi od toho dál…“ Řekl jsem jí. Neposlechla. Spíš mě nevnímala. Tak jsem k ní přešel a chytl ji za ramena. Vytáhl jsem ji na nohy a posadil na sedačku. Zamračila se na mě. „Moc se na mě takhle nedívej. Chceš snad nosit brýle?“ Zakroutila hlavou. „Tak vidíš. Nevíš, kde je Tom?“ Opět zakroutila. „Dobře, seď tady a nikam se nehni.“ Šel jsem do vedlejší místnosti. Hledal jsem jej, ale nikde nebyl. „Tome!“ zavolal jsem na něj. Nic se neozývalo. Vešel jsem do pokoje, co byl vedle toho jeho. Uviděl jsem ho. Byl na balkoně s telefonem u ucha. Něco mluvil a přikyvoval. Rozešel jsem se k němu a objal ho okolo boků. „Promiň.“ Šeptl jsem mu do druhého ucha. Nechápavě se na mě podíval a naznačil, ať počkám. Poslechl jsem, ale nepouštěl jsem ho.

„Dobře, dík mami…“ pousmál se a mobil položil na stolek. „Za co se omlouváš?“ koukl na mě přes rameno. Otočil si mě čelem k sobě a objal mě.
„Za to v tom pokoji… promiň, ale já… ještě nechci a Zoe je stejně dole.“ Koukl jsem do země.
„To je v pořádku, Billi… já se omlouvám. Zachoval jsem se jako idiot… Mimochodem, to hlídání platí…“
„Děkuju moc, Tomi…“ políbil jsem ho. „Moc si vážím toho, co pro mě děláš…“

„Mami, já nevím, v kolik se vrátíme…“ vydechl unaveně z toho všeho vysvětlování Tom. Jeho mamka chce mít zkrátka všechno pod kontrolou. Přesně taková byla i ta moje. Hned mi klesla nálada. On si toho hned všiml. Za zády mi stiskl ruku. Opětoval jsem to.

Tom

Hned jsem si všiml, když jsem řekl slovo mami, jak zesmutněl. Bylo mi ho líto.

„Potřebuju s tebou mluvit.“ Rozhodl jsem se. Táhl jsem mámu do kuchyně. Nechal jsem tam Zoe s Billem samotné. „Mami… umřeli mu rodiče, oba dva. Zoe je jeho adoptovaná sestra, o které vůbec nevěděl. Je na všechno sám… vlastně… byl.“ Vyklopil jsem to. Nemohl jsem se dívat na to, jak ho moje máma sleduje. Vím, je chápavá, pochopí to.
„Chudáček maličký… ale jak jsi to myslel, že už není sám?“
Zhluboka jsem se nadechl. „Je mi jedno, co si i tom budeš myslet, ale… já ho miluju a on mě. Chodíme spolu.“ Kousl jsem se do rtu. Taky vím, že máma chtěla vnoučata. To se jí asi nepovede.
Přivřela oči. „Je to…“ nadechla se. „Tvoje věc. Nemůžu ti v tom bránit.“ Koukla na mě.
„Nevadí ti to?“ vytřeštil jsem oči.
„Lásce neporučíš, Tome a on… oni tě potřebují…“ pohladila mě. „Už jsi vyrostl, nejsi ten malý kluk…“
„Díky moc, mami… my si pro ni přijedeme, ale opravdu nevím kdy…“
„Dobře, tak už jeďte a dávejte na sebe pozor…“
„Budeme, neboj se.“ Dal jsem jí pusu na líčko, jak jsem to dělával, když jsem byl malý, a vyšel za těma dvěma. „Pojď.“ Chytl jsem ho za ruku. Ještě se sehnul k Zoe, poučil ji, jak se má chovat a podobně. Ušklíbl jsem se. Starostlivý to táta. Pak už jsem ho táhl k sobě do auta.

„Billi, jestli chceš, spinkej, je to daleko…“ promluvil jsem, když jsem zadával do GPS adresu. Skvělý to vynález. Bylo na něm vidět, jak je unavený. Ani se mu nedivím. Přijeli jsme pozdě a vstávali jsme brzo. Pohladil jsem ho po tváři.
„Ne, nebudu spát…“ zakroutil hlavou a připnul se.
„Dobře, ale kdybys chtěl, klidně ti zastavím a přelez si dozadu, hm?“ pousmál jsem se.
„Ok.“ Přikývl a pohodlněji si sedl. Připnul jsem se, nastartoval a vyjel.