autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Nevím, jak dlouho ležím v horké vaně. Stále jen zírám na dlaždičky a drhnu si ruce, jako bych z nich snad mohl smýt tu špínu, které jsem se dopustil. Znovu a znovu vidím před očima, jak jsem vyběhl schody a pak ho tam mučil. Jak jsem ho kopl ze schodů, jak mě prosil a naříkal. Vidím každý jeho pohyb. Slyším každé jeho slovo. Pořád se mi v hlavě opakuje ta situace, jak jsem se bezmyšlenkovitě natáhl po sekáčku a usekl mu prsty a pak ho skrz na skrz propíchnul tím obrovským ostrým nožem. V uších mi zní to nepříjemné křupnutí, jak jsem protrhl nožem jeho kůži, jako nějaká stará deska, co se zadrhla. Mám chuť křičet a brečet. Mám chuť mlátit věcmi.
Opřu si hlavu o zeď a vzmůžu se na pouhé vzlykání. Slzy na tvářích už ani necítím.
Ani nejde o to, že jsem zabil člověka. Ty dva dole jsem taky odstřelil. Nebyli to první lidé, které jsem zabil. Ale tohle… Bylo to tak jiné. Měl jsem pocit, jako bych se díval jen ze své hlavy a neovládal své tělo. Byl jsem jako posednutý. Za každou cenu jsem mu chtěl ublížit. Chtěl jsem vidět jeho tekoucí krev. A když křičel a žádal o odpuštění, vnitřně mě to uspokojovalo. To přece není normální.
Ano, je to dost tvrdá pomsta a psychopat by si ji také užil. Možná jsem psychopat. Určitě nejsem normální. Nemůžu být normální. Tak moc jsem se toužil pomstít za Harryho, a představa, že by v klubu zemřel i Bill, mě tak děsně vyburcovala.
Ale proč? Je to celkem obyčejný kluk, kterého jsem poznal v práci, když se točil kolem tyče. Jenomže pro mě není obyčejný. Pro mě je něco mnohem víc než pro kohokoli jiného. Díky němu jsem opět našel své staré já. To on je důvod, proč jsem se na všechno nevykašlal a bojoval jsem dál. Jedině jemu vděčím za to, že jsem si udržoval lidskost.
A teď… Teď ji jen tak zahodím. Všechnu tu snahu, všechno, co se mnou udělal, jsem včerejším dílem prostě zahodil jako laciný kus hadru. A to jen kvůli tomu, že mi na něm až přespříliš záleží. Moc pro mě znamená, a teď už si jsem jistý tím, že ho miluju.
Právě proto bude nejlepší ho nechat jít. Tohle se mnou udělala láska. Kvůli tomuhle jsem zabil člověka a ještě si to užíval. Nepopírám, že Albert si to nezasloužil, ale zničil jsem tím sebe, své já. Měl bych Billa nechat být jednou provždy. Miluju ho natolik, že nedovolím, aby si zpackal život se zrůdou, jako jsem já.
Po zbytek dne jsem jen seděl v ledové vodě a brečel. Když jsem vylezl, zabalil jsem se do županu, který na sobě měl Bill a jen jsem brečel v křesle.
Další den mi stále vyzváněl iPhone i telefon doma. Nevěděl jsem, kdo volá. Neobtěžoval jsem se ani jednou zvednout a jít se podívat, kdo se dožaduje hovoru se mnou. Nechal jsem to celý den být, ať to vyzvání. Jenom jsem seděl schoulený v křesle s flaškou absintu a někde pod sebou jsem měl hozené prášky. Byl jsem přespříliš zabraný sebou a svými destruktivními myšlenkami na to, abych vnímal okolní svět.
Neděle probíhala vcelku stejně jako předchozí den. Nejedl jsem, pil jen minimálně, a když už, tak alkohol. Mojí potravou byly prášky na uklidnění, které jsem pojídal v téměř pravidelných intervalech. Z toho všeho mě probral až zvuk mobilu. Sms. Sice jsem nechtěl komunikovat s okolním světem, jelikož jsem na to neměl náladu ani myšlenky, ale po tolika zmeškaných hovorech jsem se mohl podívat alespoň na tu jednu podělanou textovku. Bill.
„Ahoj, Tomi, nechci tě nijak obtěžovat. Jak je ti? Mám o tebe starost. Nezlob se. Jsem s tebou. Ozvi se, prosím.“
Bezva. Co to jako je to „Jsem s tebou“? Vždyť tu se mnou není. Hm…
Ať už chci nebo ne, musím uznat, že mi Bill strašně chybí. Jenomže to tak pro něj bude nejlepší. A pro mě asi taky, i když bych si přál, aby mě teď objal a všechno bylo dobré.
Odpoledne začal zase telefon vyhrávat. Pořád mi volal Robert. Už jsem to nevydržel a prostě jsem zapnul záznamník. Když znovu volal, ozval se mým bytem jeho hlas.
„Ahoj, Tome. Dozvěděl jsem se, že je Albert mrtvý. Prý někdo napochodoval k němu domů a oddělal ho i s jeho gorilami. Předpokládám, že o tom něco víš, ale vůbec se mi neozýváš. Začínám si o tebe dělat starosti. Dej mi aspoň smskou vědět, že jsi ok. Díky.“
PÍP.
Jen povzdechnu a pomalu se po čtyřech přesunu do koupelny. Tam je mi na studené zemi nejlépe. A proto tam také usnu.
Další den mě probudil otravný zvuk záznamníku odvedle. Opět Robert.
„Ahoj, Tome, to jsem zase já. Už jsem volal i Billovi, ale taky neví, co s tebou je. Jak je možný, že nejsi s ním? Teď potřebuješ morální podporu a řekl bych, že o tebe má vážně strach. Jestli vůbec žiješ, v což sakra doufám, tak sakra zvedni ten pitomej krám a někomu z nás se ozvi. Neměl bys být sám. Víš, že mi na tobě, Tome, záleží jako na nevlastním synovi. Když budeš cokoliv potřebovat, prostě mi prosím tě zavolej. Nebo klidně přijeď ke mně za město i s Billem. Myslím, že se potřebuješ odreagovat. Měj se.“ Takže mu volal? Kam najednou zmizela všechna ta nenávist? Umím si živě představit Billa, jak mu muselo být, když mu volal velký šéf Robert a bál se o mě. Hah. Vtipný.
PÍP.
Pomalu se posadím, a když se vyškrábu na nohy, opřu se o umyvadlo. Podívám se na sebe do zrcadla. Jsem opravdu… odporný. Mám kruhy pod očima, jako bych už týden nespal. Jsem bílý… skoro až nazelenalý a výraz mám… žádný. Ach jo. Vypadám jak kus hovna.
Proboha, Tome, vždyť vypadáš jako bys umřel. Kde je ten veselý Tom? Kam se ztratil? Máš prázdný výraz ve tváři i v očích. Dělej s tím už sakra něco. Přece tady nemůžeš donekonečna sedět, brečet a litovat se! Možná bys taky měl konečně něco sníst…
V očích mě začnou štípat slzy. Tak strašně bych si přál, aby tu se mnou teď byl Bill. Aby mě objal a hladil mě po vlasech, jako to vždycky dělával. Chtěl bych ho tolik u sebe. Přál bych si mu říct, jak moc mi na něm záleží a že ho miluju.
Ale nemůžu. Je stvořený pro někoho lepšího, než jsem já. Nejsem nic jiného než monstrum, co vraždí lidí.
V tu chvíli veškeré odhodlání zmizí a vystřídají ho ty hnusné sebedestruktivní myšlenky. Svezu se pomalu na zem a nanovo se rozbrečím. Přitáhnu si nohy k tělu a zabořím obličej mezi kolena. Začnu se s brekem pohupovat a snažím se uklidnit, ale marně. Nejradši bych se sprovodil z tohohle světa. Nenávidím sebe i všechno kolem. Nenávidím tu nespravedlivost. Nesnáším své já. Jsem hnusný a odporný. Chci to konečně skončit.
Natáhnu se po věcech na holení a vytáhnu z taštičky žiletku. Proč zbytečně chodit do kuchyně pro nůž nebo do ložnice pro zbraň, když se můžu zabít i takovouhle malou šikovnou věcičkou, jako je tahle žiletka. Pomalu ji přiložím ke spodní straně zápěstí a zatnu ruku v pěst. Začnu pečlivěji zkoumat, kde mám tepnu, ať to mám rychle za sebou. Zaryji hrot do kůže a pomalu se rozjedu po kůži. Syknu, když v tu chvíli se odvedle rozezní záznamník a… Billův hlas.
„Ahoj, Tomi, tady Bill. Pochopím, jestli se mnou už nechceš mluvit, jestli mě už nechceš vidět. Jen se mi prosím ozvi. Potřebuju vědět, že jsi v pořádku. Už mi volal i Robert. Moc tě prosím. Záleží mi na tobě.“
Už to nezvládnu a dostanu doslova hysterický záchvat breku. Vztekle odhodím žiletku do vany a kopnu do koše na prádlo, který se převrátí a vysype se z něj špinavé oblečení včetně zakrvácených kousků. Vezmu mezi prsty nasáklé kalhoty a z hrudi se mi vydere další zavzlykání. Po zbytek dne jen tak ležím na ledové podlaze v koupelně a dělám to, co jindy. Piju nějaký alkohol, jím nějaké prášky a sleduji iPhone, jak se na něm střídají různá jména z různých branží. Stále čekám, kdy se mezi nimi objeví i Harry jako obvykle, ale… neobjeví. Protože Harry je po smrti.
Do dalšího odporného dne mě probudí zimnice. Otevřu oči a uvidím dlaždičky. To pořád ležím v koupelně? Zůstanu bez pohnutí ležet a jenom pozoruji ledovou podlahu. Je mi děsná zima. Navíc mě nepříjemně píchá v ledvinách. K tomu se mi chce zvracet. Že se vůbec divím. Už skoro čtyři dny jsem nejedl a piju vážně minimálně… navíc alkohol. K tomu polonahý chrápu na ledové podlaze v koupelně. Jestli se sám nějak nezabiju, stejně tu za nedlouho chcípnu. Podívám se na svoji rýhu na zápěstí a povzdechnu. To jsem to dopracoval. Jsem na sebe vážně hrdý.
Pomalu se posadím. Všechno mě bolí a nejsem si ani jistý, zdali se postavím na nohy. Chytnu se umyvadla a pomalu se vyplazím na nohy. Cítím, jak se celý třesu a nohy mě téměř neposlouchají. Rozejdu se do obýváku, přičemž se musím přidržovat různých předmětů, abych neupadl. Když dosednu na gauč, omotám kolem sebe deku a zapálím si. Poslední dny přežívám opravdu jako nějaký feťák. Dokonce tak vypadám. Bílá stěna je se mnou v porovnání žlutá. K tomu mám krásný nádech do modra… hlavně mé rty. Ale to je nejspíš tím, že jsem na kost promrzlý. Nemůžu ani pořádně kouřit, protože drkotám zuby. Najednou někdo začne zvonit. To snad ne. Ze všech sil se zvednu a došourám se ke dveřím. Opřu se o ně a jenom zhluboka dýchám, přičemž se snažím udržet na nohou. Zvonek po chvilce zazvoní znovu. Sáhnu na kliku a uvědomím si, jak se mi třese ruka. Párkrát s ní zatřesu a pak otevřu. Doufám, že to není nějaký kretén ve smokingu, co mi jde nabízet výhodnou půjčku nebo nový druh vysavačů. Jinak přísahám bohu, že ho skopnu ze schodů. Podívám se, kdo to je. Bill. Hned ke mně upře oči a vydechne.
„Tome,“ řekne tiše. Fajn. Měl jsem se předem podívat kukátkem, kdo to je. Divím se, že nevzal nohy na ramena a neutekl. Já sám se bojím svého odrazu v zrcadle.
„…ahoj,“ zachraptím tiše.
„Ahoj… Já nechci rušit,“ pošeptá Bill.
„To…“ už to nedořeknu. Zvedne se mi žaludek a do krku mi vletí kyselé šťávy. Nechám Billa Billem a rozběhnu se do koupelny s rukou před pusou. V koupelně zakopnu o ty rozházené věci, spadnu k záchodu a začnu zvracet. Bože, kéž bych radši chcípnul. Copak chci tak moc? Stejně by mě zajímalo, co zvracím, když jsem nežral. Možná už zvracím svůj žaludek a střeva. Mám takový pocit. Po chvíli uslyším, jak se dveře zavřely, po čemž se hned mým bytem roznesou kroky. Nevšímám si Billa a dál se věnuji svému rozprávění s hajzlem. Na chvíli přestanu zvracet, tak tam jen tak klečím nad mísou a zhluboka dýchám. Cítím, jak se celý chvěju zimou. Po cestě ze mě někde musela spadnout ta deka, ale po chvíli ji zase ucítím na svých zádech.
„Takhle to dál nejde,“ pošeptá mi Bill a podá mi ubrousek. Nic na to neřeknu. Jen si ho od něj vezmu a začnu si otírat pusu. I přesto dál zůstanu klečet nad záchodem. Vážně mi není dobře. Proč vůbec přišel? Všechno bude akorát těžší. Jak pro něj, tak pro mě.
„Chtěl bych ti pomoct. Nedokážu, nechci a nedovolím, aby ses takhle ničil,“ ozve se za mnou opět jeho hlas.
„Raději běž, Bille. Tohle už nepotrvá dlouho,“ zašeptám a pozoruji záchodové prkýnko. Nevím, jak tuhle větu pochopí. Dá se vyložit více způsoby. Všem je ale určitě jasné, jak to myslím. Klekne si ke mně a zvedne mi trošku hlavu.
„Chceš tohle všechno vzdát? Teď? Tome, prosím,“ šeptá tiše. „Já… chci ti toho tolik říct.“
Nevím, co na to říct, tak raději mlčím a ze všech sil se vyhýbám jeho pohledu. Tak rád bych slyšel, co mi chce říct, ale stejně to bude k ničemu.
Pohladí mě po hlavě. „Prosím.“ Zavřu oči a vydechnu. Tak moc miluju tohle jeho gesto. Kdyby jen věděl, jak moc mi na něm záleží a jak děsně mi chyběl… Rukou mi sjede až na týl.
„Jestli už prostě o mě nestojíš, pochopím to. Nebudu se ti nutit, nikdy víc. Ale dovol mi ti pomoct. Ať se stalo cokoli, život musí jít dál, i když to bolí a je to těžké. Jsi silný a chytrý kluk. Moc tě prosím…“
„Ty to… nechápeš,“ zašeptám a už ucítím, jak se mi zase po tvářích kutálí slzy. „Nevíš, co jsem udělal. Všechno… všechno jsem to zahodil. To, co jsi pro mě udělal…“ začnu tiše vzlykat. Bolí mě v krku.
„Nic jsem pro tebe neudělal. Ať jsi udělal cokoli, asi jsi k tomu měl důvod. Stejně to už nevrátíš. Já vím, že ty neděláš věci, které dělat nemusíš nebo k nim nemáš důvod.“ Začne mi ty slzy utírat.
„Nemusel jsem to dělat. Robert mi bránil,“ zavzlykám.
„…ten člověk si to zasloužil?“
„Já-já nevím…“ zakoktám se a znovu se rozbrečím. „Oni… zastřelili Harryho a vypálili klub. Umřelo tam šest lidí.“ Nejsem schopný přes brek ani srozumitelně mluvit. Bill ztichne a sklopí hlavu.
„Harry je mrtvý a klub… Šest lidí.“ Zopakuje to tak tiše, že ho skoro není slyšet. Až po chvíli ticha zvedne hlavu a opatrně mě obejme. To se rozbrečím ještě víc a položím mu hlavu na rameno. Tak moc ho potřebuju. Potřebuju ho u sebe, aby mě objímal a já ho cítil.
„Pšššt, klid,“ šeptá mi do ouška, i když si sám rychle otře slzy.
„Bu-budeš mě… nenávidět,“ popotáhnu a dál brečím. „A to nechci.“
„Nebudu. Nikdy.“
„Budeš. Já… jsem monstrum,“ hlesnu mezi hlasitými vzlyky. Začne se se mnou trošku pohupovat.
„Tohle už neříkej. Viděl jsem to tvoje oblečení. Vím, že se to… stalo. Ale moje city k tobě se nemění.“
„Bille, já ho zabil,“ přitisknu se až k němu. „Zabil jsem Alberta i jeho chlapy. A když jsem ho zabíjel, ohromně jsem si to užíval. Ztratil jsem svoji lidskost, kterou jsi ve mně vybudoval. Cítím se tak… prázdný. Jsem hnusná zrůda.“
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Pevne verím , že ho Bill v tejto ťažkej chvíli podrží , myslím , že to nejak zvládne. Teraz je dôležité , aby sa Tom z toho dostal , aby Billa neopustil. Uff , bude to ťažké…
Jsem zvědavá, co na to Bill řekne a hlavně, jak se zachová!!
Je mi toho Toma tak líto :(, až to pěkný ani není 🙁 Billa je mi taky líto, musí se o Toma strašně bát a má důvod se bát, když uplně stačí co se sebou Tom prováděl ://.
lituju Toma.. jak se mučí vlastním svědomím… ale myslím si že Bill ho v tom nenechá.. teda snad… Tahle povídka a každej díl mi doslova berou dech… 😉
tak tohle byl smutný díl..:( až mě zamrazilo.. ale krásně napsaný.. jako vždy 🙂 Těším se na další díl.:) A jako doufám, že Tom přijme pomoc od Billa 🙂
To je táááááááák smutný!! Doufám, že se z toho Tom s Billovou pomocí dostane.
já to věděla, že ho Bill zachrání za minutu dvanáct!!! teda ale Tom je hovado. prášky, chlast… divím se, že ho z toho ještě nekleplo. ale ono to časem přijde 😉
ale zajímal by mě Robert, a jak to, že má najednou tak lidský přístup. bože, už 22. kapitola… už jenom cca šedesát dílů… to je málo!!! :´(
Ach Tome…Ty máš takový štěstí, že máš Billa! Tak už se vzpamatuj a dej vám konečně šanci!
Tak tohle bylo děsně smutný, trhalo mi to srdce. Bill je Tomův anděl, doslova, nepochybuju o tom, že odteď se od něj Bill nehne ani na krok, což je to nejlepší. Jsem zvědavá na pokračování, Bill přišel v pravou chvíli…
Bože Tome vzmuž se! Nežer ty prášky a nezapíjej je chlastem…
Sakra to musí bejt pro oba těžká situace. Uplně z toho mam srdce až v krku.
A taky…chudák Bill… x)
Honem dál! ♥