autor: Bubbly
Bill už se mnou celý večer nepromluvil, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, držel si mě od těla na větší vzdálenost, než byla jenom délka paží. Když jsem ho chtěl obejmout a zkusit mu zlepšit náladu, podíval se na mě přes celý pokoj a já jsem pochopil, že se mnou právě teď nechce mít vůbec nic společného. Naštval jsem ho a ranil zároveň. Mělo mi dojít, že už to po té příjemné návštěvě nebude jako před ní.
Skoro celou noc jsem nespal. Bill ležel klidně vedle mě v posteli a pravidelně oddychoval, zatímco já zíral na strop. Překvapilo mě, že ke mně v noci přišel, ale teď jsem v duchu řešil něco jiného, než jestli už Bill vychladl. Měl jsem v hlavě to zítřejší setkání s Jürgenem. Vsadím se o cokoliv, že tím, co se tu stalo, jsem si zrovna hezkou obálku neudělal. Doufám, že kvůli tomu nebudu mít v jeho partě peklo. Nerad bych byl vyděděnec hned první, vlastně druhé setkání.
Bill zamlaskal a nos mi zabořil ke krku. Pohladil jsem ho po havraních vlasech a chvíli se díval na jeho obličej. Doopravdy mi vadí, že jsem ho do toho takhle pitomě zatáhl. Teď už může jen doufat, že neudělám další blbost a nedám Jürgenovi tak šanci, aby mu ublížil. Do smrti bych si to vyčítal, kdyby se Billovi stalo něco kvůli mně. Už takhle mám ránu na duši, když jsem ho tehdy srazil autem.
Otočil jsem se k Billovi co nejopatrněji, abych ho neprobudil a přitiskl jsem ho k sobě. Bráška mě vzal za ruku a propletl prsty s mými, aniž by se probudil. Pousmál jsem se. Pořád mu na mně záleží, bez ohledu na to, co říká, nebo jak se ke mně chová. Tyhle chvíle mi to vždycky zaručí. Políbil jsem ho něžně na čelo a zavřel oči se snahou už se nezabývat těmi problémy a v klidu se vyspat.
Oči jsem otevřel až po poledni. Budík ukazoval skoro půl druhé odpoledne. Bill už vedle mě neležel, ale slyšel jsem v kuchyni cinkat nádobí, takže podle všeho uklízel po svém kuchařském díle. Do všech místností zavonělo pečené maso a omáčka. Zvedl jsem se z matrace a omámeně jsem kráčel za tou vůní. Ani jsem se neobtěžoval obléknout, prošel jsem chodbou rovnou do kuchyně, kde jsem ještě načapal Billa u sporáku. Přiskočil jsem k němu, popadl ho kolem pasu a přitiskl k sobě.
„Nádherně to voní,“ zavrněl jsem mu do ucha.
Bill se na mě ani nepodíval. „Myslel jsem, že ani nevstaneš.“ Teprve teď ke mně natočil hlavu. „Předpokládám, že tu schůzku dneska nezrušíš.“
Stáhl jsem obočí. „Pokud nechceš další nepříjemnou návštěvu, tak ne,“ odvětil jsem a pustil ho. Taky mi neušlo, že o rande s Jürgenem mluvil jako o té schůzce.
Bill se ke mně otočil celým tělem. „Tome, nelíbí se mi to. Ať už jde o cokoliv, nemám z toho dobrý pocit,“ kroutil hlavou a upíral na mě psí oči. „Doufám, že dobře víš, co děláš. Nechci, aby se ti něco stalo, rozumíš?“ stáhl obočí.
Díval jsem se mu do obličeje. Chápal jsem jeho nejistotu, protože kdybych byl na jeho místě, asi bych se cítil stejně. Jenže kdyby on byl na mém místě, přemýšlel by úplně jinak. Někdy si říkám, že Bill je z nás dvou ten rozumnější. Na rozdíl od něho, mně chybí pud sebezáchovy. Já se vrhám do nebezpečí po hlavě a Bill se držel v pozadí.
„Budu v pořádku, Bille,“ pokusil jsem se ho uchlácholit úsměvem.
Přešlápl, jako kdyby byl nervózní. „Tohle si myslíš ty, ale vsadím se, že Jürgen na tohle má jiný názor. Jakmile dostane možnost, stáhne tě s sebou na dno, Tome. Jsi si toho vědom?“
Přimhouřil jsem oči ve snaze uvolnit situaci. „Ale aby se to nestalo, od toho mám svého malého bratříčka, ne? Ten mě bude držet nad vodou, abych se neutopil.“
„Nevím, Tome, jak dlouho tě v tomhle udržím. A jak dlouho budu chtít tě udržet,“ podotkl, vypnul sporák a se zničeným výrazem ve tváři mě nechal v kuchyni napospas samotě. Slyšel jsem jen, jak se zabouchly hlavní dveře. Bill odešel, jako kdyby potřeboval být sám.
Zůstal jsem stát bez pohybu, díval jsem se na místo, kde Bill před několika vteřinami stál. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem dobře rozuměl tomu, co řekl. Opravdu by mě nechal spadnout na dno? Nedivil bych se mu. Mohl bych si za to sám. Já jsem se do toho namočil, já se v tom utopím. Jen jsem možná doufal v to, že mu na mně záleží natolik, že by se nedokázal dívat na to, jak se sám ničím. Povzdychl jsem si a podíval se na dodělaný oběd. Na jídlo mě okamžitě přešla chuť. Začal jsem myslet na to, co všechno mě čeká večer. Možná je lepší, když to nevím.
Sedl jsem si na židli v kuchyni a zahleděl jsem se na podlahu. Uvažoval jsem nad tím, že to, co nastane během následujících hodin, bude peklo nejenom pro mě, ale taky pro Billa. Bude se muset potýkat s tím, že už nebudu doma tak často jako dřív. A já se budu potýkat s vlastním sebevědomím, protože ho nechám samotného.
Praštil jsem pěstí do stolu. Přísahám, že až potkám Mathiase, nacpu mu pěst do krku. A pak donutím Billa, aby mi udělal to samé za to, že jsem se nechal ukecat. Nechci se pořád dokola ohánět tím samým, ale vážně si připadám jako největší idiot. Nechci nechat všechno, co jsem doteď miloval, stranou a soustředit se jenom na to, abych uspokojil Jürgenovy choutky. Kruci, Tome, vážně, běž za dveře a dej si facku.
Na stole začal zvonit můj mobil. Na displeji svítilo Mathiasovo jméno a já se musel donutit k tomu, abych hovor vůbec přijal.
„Nazdar Tome,“ ozval se jeho hlas a můj žaludek udělala kotrmelec. Zaťal jsem ruku v pěst a vydechnul jsem. Až budu potřebovat ulevit, vím, do koho si jít praštit.
„Co chceš?“ zavrčel jsem nepříjemně a čekal, jaký důvod z něho vyleze.
Chvíli mlčel. „No, jen se tě potřebuju zeptat, jestli jsi nezapomněl na tu dnešní schůzku. Myslím, že by se ti nelíbilo, kdyby k vám Jürgen zase vtrhnul.“
Začínal jsem být vzteklý, a to ještě pořádně neřekl nic, co by mě naštvalo. „Ne, to by se mi teda nelíbilo. Tohle dělá pokaždý, nebo mu ruplo v bedně a rozhodl se mě přizabít?“
„Hele, Tome, věř mi, jde mi o tvoje dobro. Prostě tam dneska přijď a všechno bude OK.“ Těmihle slovy skončil. V telefonu se ozval monotónní otravný tón, který mi oznamoval, že volající na druhé straně zavěsil. Vztekle jsem švihnul mobilem a desku stolu a podíval se z okna. Půjdu tam, to už je samozřejmost, po té předešlé zkušenosti, ale neodejdu odtud, dokud ještě nepromluvím s Billem.
Bill se vrátil skoro po třech hodinách. Neptal jsem se ho, kde byl, ačkoliv se tvářil, jako kdyby se nic nestalo. Poznal jsem, že není v pořádku. To, jak se na mě díval, vyjadřovalo všechno. Zastavil jsem ho, když se mě snažil nenápadně obejít. Popadl jsem ho kolem vosího pasu a přitáhl si ho k tělu. Bill klopil oči, dokud jsem ho dvěma prsty nevzal za bradu a nedonutil ho tak, aby se mi podíval do očí.
„Tak povídej,“ vybídl jsem ho.
Zamrkal. „Co ti mám povídat?“ zeptal se nechápavě.
Povzdychl jsem si dost otráveně na to, aby mu to došlo.
„Bille, prosím tě, neříkej mi, že je všechno v pořádku, když na tobě vidím, že není. Tváříš se jako boží umučení. Trápí tě to, že musím večer odejít? Nebo o co jde?“
Bill svěsil ramena. „Tome, nejde o to, že jdeš někam. Jde o to, s kým budeš. Já prostě nevěřím tomu pitomcovi, co tě málem prohodil stěnou.“
„To ani já ne, Bille.“
„Tak proč to děláš?“
Zakroutil jsem hlavou. Nechtěl jsem mu lhát do očí, ale ani jsem mu nemohl říct, že udělám to, co udělám. Ještě tomu ani já sám nevěřím. A Bill by mě roztrhl vejpůl.
Pustil mě a udělal krok dozadu. „Dobře,“ pokrčil rameny. „Jak chceš. Nechám to být a zařídím se podle toho. A možná, už bys měl jít. Lepší, když tam budeš dřív než zase pozdě, ne? Nerad bych měl další nepříjemnou návštěvu.“
Stáhl jsem obočí. „Co to do tebe najednou vjelo?“ zeptal jsem se ho.
„Co do mě vjelo?“ zvýšil hlas. „Co myslíš, Tome? Nic jsi mi neřekl, tajíš přede mnou, co chceš doopravdy dělat, a já mám být v klidu?“
„Bille, prosím tě-„
„Sklapni!“ ukázal na mě. „Prostě už mlč, nic mi nevysvětluj. Nestojím o to. Až mi budeš chtít říct pravdu, tak přijď. Do té doby mi nelez na oči.“ Zavrčel vztekle. Otočil se na patě a sprásknutím dveří se zavřel v pokoji.
Zůstal jsem tam stát jako solný sloup a uvažoval jsem, že i přes Jürgenovy rozkazy zůstanu doma a pokusím se to Billovi vysvětlit. Ale pokud nechci, aby se stalo něco mně nebo hůř Billovi, musím se tam objevit. Třeba bych mohl Jürgena poprosit, aby… Ale ne, to by fakt nešlo. Neobjevil jsem se jednou, skončilo to jen nepříjemnou návštěvou a mým mírným přidušením. Podruhé by to mohlo skončit u zlámaných končetin. A na potřetí… Radši ani nemyslet.
Neměl jsem na výběr. Dal jsem si sprchu, abych se trochu uklidnil, oblékl jsem se a než jsem odešel, zastavil jsem se před Billovými dveřmi. Lehce jsem zaklepal prsty, ale Bill mi neodpověděl. Samozřejmě, tuhle reakci jsem přesně očekával. Zkusil jsem kliku, ale bylo zamčeno. Dobře, chápu. Je naštvaný a bude se ho to držet hodně dlouho.
„Bille, tak já jdu. Nevím, kdy se vrátím.“ Z pokoje, ale nebylo nic slyšet. „Bille, slyšíš mě?“
Dveře se najednou otevřely, objevil se v nich Bill se sluchátkama na uších. Neslyšel mě, a dokonce když mě uviděl, nevypadal ani překvapeně. Prostě mě obešel, jako kdybych na tom místě ani nestál. Otočil jsem se za ním. Ignorace.
Nemohl jsem nic dělat, nechal jsem ho na pokoji. Uvidíme, komu z nás dvou déle ta nálada vydrží. Doufám, že to budu já, protože nechci lézt za Billem jako štěně za mámou. Už takhle jsem toho podělal dost, nepotřebuju, aby se mi ještě smál do obličeje.
autor: Bubbly
betaread: Janule
