Dva králové 14.

Černovlasý chlapec otevřel svá rozespalá, čokoládová očka a protřel si je. Dočista zapomněl, kde spí. Spalo se mu tak krásně. Ještě aby ne. Jeho postel byla královská. Velká a měla plno měkoučkých polštářů a měkkou peřinu. Vše potažené do sametového povlečení. Avšak zdál se mu tak zvláštní sen, že nad ním teď musel přemýšlet. Viděl tam Toma a nějakou ženou. Mluvili spolu. Nerozuměl jim, jen je viděl. Zakroutil nad tím hlavou. Byl to jen sen.

Posadil se a protáhl se. Byl vyspaný do růžova.

Mezitím přišla do pokoje služebná a odhrnula mu dlouhé závěsy, aby do místnosti proniklo světlo.

„Dobré ráno, pane,“ pozdravila jej a šla mu přichystat oblečení.

„Dobré ráno, Susan,“ pousmál se a rozhlížel se po pokoji. Nebyl na takový přepych zvyklý. Velmi jej to fascinovalo. Vstal a šel se obléct. Susan mu přichystala tmavé uplé kalhoty, černou košili s rukávy jen po lokty. Sám se ještě prohrábl v šatníku a vzal si dlouhé, černé, bezprstové rukavice, které měl těsně pod lokty. Pohlédl na sebe do zrcadla a mírně se pousmál. Nevypadal tak zle. I když bez make-upu si připadal trošku zvláštně. Měl by se později po nějakém podívat. Nebo si ho může donést z domu. To se ještě uvidí.

Vydal se chodbou na snídani. Na stole už bylo prostřeno. Čekalo se jen na něj. Pár lidí tam také už sedělo. Bill je pozdravil a usedl ke stolu. Celou dobu, co jedli, se Billovi představovali. Poté si povídali. Probírali naprosto běžné věci jako Billův domov, jak se mu tady líbí a další věci.

Skoro celé dopoledne hledal Bill Toma. Byl už přesvědčený, že odešel do světa lidí. To byla ta lepší varianta, ta horší byla, že se mu něco stalo. Tohle by asi jen tak nerozdýchal. Ptal se skoro všech, ale nikdo jej neviděl. Až po dlouhé době mu jedna služebná řekla, že jej viděla brzy ráno odejít do lesa.

„Co by mohl dělat v lese a sám?“ řekl si Bill pro sebe. Seděl ve své pracovně, nohy na stole, a malíček si žužlal v puse. V jeho přemýšlení jej vyrušil Mikey, který zaklepal na dveře.

„Dále,“ oznámil Bill hlasitě, aby jej bylo slyšet. Mikey vstoupil dovnitř.

„Pane, přišli nějací zástupci. Chtějí s vámi mluvit,“ oznámil mu a čekal na jeho reakci.

„Dobrá, hned tam budu a Mikey, tykej mi, ano?“ usmál se na něj. Mikey přikývl a poté šel po Billově boku do velkého sálu. Už tam na něj čekali dva muži. Vypadali zvláštně, ne jako obyčejní lidé, ale co v této zemi není zvláštní?

Bill byl z nich docela v šoku. Začali na něj chrlit stížnosti a měli spoustu požadavků.

„Pánové, řekněte mi, co po mně vlastně chcete? Napřed máte plno stížností, které prakticky nestojí za nic. Tady nejde o to, jak je takhle země problémová, ale co je příčinou těch problémů. Jsem tady teprve druhý den a vy už po mně chcete nemožné. Chce to čas. Takže si myslím, že tato schůze je už u konce. Nechte mě pracovat, já to tady dám do pořádku.“ Bill už měl nervy na dranc, a tak to na ně prostě vychrlil. Bylo mu fuk, že budou uražení anebo jej budou pomlouvat. Tohle zkrátka nemělo jiné řešení než tohle. Chtěli po něm všechno naráz a chrlili na něj staré problémy.

Bill vstal a odkráčel z místnosti, jako panovník. Však také byl. Odkráčel zase do své pracovny a posadil se do křesla. Zavřel na chvíli oči a opřel si hlavu o křeslo. V hlavě mu to doslova všechno lítalo jako blesky při bouřce.

Dovnitř vstoupila malá dívenka v bílých šatech a pomalu jako duch kráčela k zamyšlenému Billovi. Samir na něj koukala svýma pronikavýma očima. Bill byl tak zabraný do přemýšlení, že si jí ani nevšiml, ani ji neslyšel. Její kroky byly jako kroky kočky. Neslyšeny.

Přišla k mohutnému stolu s vyřezávanými nohami a chvíli na Billa koukala. Potom jej obešla a pohladil jej jemně po ruce.

Bill se trochu polekal, jelikož nevěděl, že je zde s ním ještě někdo druhý, a taky jej ten studený dotek probudil z přemýšlení. Avšak když zahlédl Samir, usmál se. Posadil si malou dívenku na klín a objal ji. Ona se k němu přitulila a chvíli takhle zůstali. Bill ji měl moc rád, jelikož ona byla vůbec první světýlko naděje, které mu umožnilo aspoň na chvíli klidný a nestresující život. Byl to doslova zázrak, když se u něj objevila a vylekala Toma, který měl s Billem nehezké úmysly. I když to byla docela ironie, jelikož Tom se pouze bránil. Byl to jakýsi blok z minulosti, díky kterému se Tom takhle choval.

Bill tenkrát skutečně nebyl žádný svatoušek. Bylo to k neuvěření. Tenkrát byl dokonalý prototyp rozmazleného, nesoucitného a krutého kluka, který měl ostatní kolem sebe jako otroky a jen je využíval. A teď? Je z něj úplně jiný člověk, který by neublížil ani mouše. Je tak zvláštní, jak se lidé během několika let dokážou změnit.

„Ano já vím, ale nechápu, proč jel k lesu?“ držel si ji stále u sebe. Vlastě spolu mohli komunikovat jen myslí, ale Bill už byl nějak navyklý mluvit.

„Ty nemůžeš zjistit, kde je? Nějak to vycítit?“ podíval se na ni s pohledem plným naděje.

„To je škoda, docela bych rád věděl, kde teď je,“ povzdechl si a koukl se na Samir.

„Ne, já ubližoval jemu, on mi to teď jen vrací a má na to právo. Nechápu, jak jsme na to mohl úplně zapomenout, jsme tupec,“ zavřel oči a zavrtěl hlavou.

Bille, tohle už je všechno za tebou. Vy lidé jste vážně divní. Měli byste se dívat do budoucnosti a vážit si přítomnosti a ne se ohlížet na minulost. Minulost je za vámi a už ji nikdy nezměníte, avšak svou budoucnost můžete změnit, vždyť není nikde přesně napsáno, co se právě stane. Žijte přítomností, uvažujte nad budoucností, neohlížejte se na minulost.

Bill ji jen mlčky sledoval. To malé děvče mělo pravdu. Bill by měl skutečně zkusit přestat myslet na minulost a spíš se zamyslet nad budoucností. Jak to vlastně teď všechno bude? Zůstane vládcem této země napořád, nebo se najde nějaký chytrák, který se jej pokusí zabít, aby mohl nastoupit na jeho místo, a zničí tak vše, co se Bill bude snažit vybudovat? A jak to bude mezi ním a Tomem? Budou zase tak dobří přátelé, jako byli v dětství? Dokážou se ty staré rány zacelit a dokáže se vrátit to staré přátelství, které tenkrát mělo takovou sílu? Mnoho otázek, málo odpovědí.

Proč to neuděláš? Uslyšel v hlavě otázku, kterou položila Samir.

„Co neudělám?“ stočil na ni svůj pohled, který předtím mířil kamsi doprostřed jeho pracovny.

„No… já vlastně nevím…“ řekl popravdě.

„Nevím… možná strach z odmítnutí, že už nebude takový jako dřív, docela se toho bojím.“

„Ve škole bylo taky plno lidí a vyšlo mu to.“

Ano, ale byly tam přece určité časy, kdy nikdo na chodbách nebyl. Ať už po škole či při hodině, ne? Tady je každou chvíli někdo na nějakém místě, nemusíš mít strach, tady jsi v bezpečí.

Bill se na ni usmál a pohladil ji po její studené tváři. Už mu ten chlad nevadil, zvykl si na to, že je studená.

„Fajn, máš pravdu, musím něco udělat, pořád mám Toma rád, i když jen v koutku duše, prostě to risknu,“ řekl rozhodně. Samir se jen usmála, slezla z něj a Bill se vydal hledat Toma.