Innocent BawdyHouse II 61.

Tom

Když jsem se vzbudil, našel jsem ten lísteček i vizitku. Zase mi vhrkly slzy do očí, že jsem tě nemohl vidět, ale hned na to jsem si uvědomil, že nepojedeš na dovolenou s tou ženskou. Určitě mě miluješ, jinak bys to neudělal, snažíš se to zachránit a za to jsem ti vděčný. Za dva dny mě z nemocnice pustili, ale nešel jsem k nám domů, nastěhoval jsem se k mámě. Strachovala se o mě, tak mě jenom obskakovala s jídlem a sladkostmi. Ne, že by mi to vadilo, ale už na to jednoduše nejsem zvyklý. Jako takové odreagování je to fajn. Mimochodem, z práce mě vyhodili, takže mi nezbývá nic jiného, než se zkusit Billa poptat na to místo řidiče, i když mě určitě nevezmou. Teď už se chystám na toho psychouše, nikdy bych tam sám nešel, ale pokud to chceš, tak tam půjdu. Aspoň tě uvidím, nebo na tebe budu moct promluvit.

Oblíknu si nějaké starší oblečení, co ještě měla máma doma. Něco je mi trochu velký, některé trička jsou mi malé. Udělám takovou všehochuť, vypadám podle oblečení tak o pět let mladší, jako bych se vrátil v čase. Mamka mi dá peníze na autobus a vyjedu do města za tím chlápkem. Jsem tam dřív, tak si sednu na lavičku před jeho dveře. Po chvíli tě uvidím přicházet po schodech. Vstanu, když se ke mně přibližuješ, a trochu se pousměju.

„Ahoj.“ Řeknu, když přijdeš úplně ke mně, a čekám, jak budeš reagovat. Netváříš se moc nadšeně, mám celkem strach.

Bill

„Ahoj…“ Řeknu úplně normálně. Přemýšlím, kde ten doktor je, ale ještě než se otočím, už stojí ve dveřích.

„Dobrý den, už jste tady oba, tak to je skvělé.“ Řekne s úsměvem. Je milý, a to je dobře. Nemám rád žádné protivy. Řekne nám, ať se posadíme. Má přímo před stolem dvě křesla, tak sedí naproti nám.

„Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil, jsem Straus.“ Řekne k Tomovi a hned mu podává ruku na uvítanou. Tom jen kývne. „Takže Tome… smím vám tak říkat?“ Zeptá se. Tom sedí a hledí. „No dobrá, tak vás budu radši oslovovat příjmením. Tak tedy, pane Kaulitzi, Bill mi něco řekl. Že jste se pohádali…“ Zakroutím hlavou, moc neposlouchám, přemýšlím, proč se tak Tom chová. Možná to dělá naschvál a nechce tady být. Zakroutím hlavou, až když mě oslovuje Straus. „Bille, bylo to tak nějak, ne?“ Přikývnu.

„Ano… ano.“ Neposlouchal jsem ho, ale jestli říkal Tomovi, co jsem mu řekl já, tak asi jo.

„Chtěl byste k tomu něco dodat? Doplnit nebo přidat? Musím to slyšet taky z druhé strany. Neohlížejte se na to, že je tu Bill, on vám do toho nebude mluvit, že ano?“ Podívá se na mě, přikývnu. Pokud nám to má pomoct, budu zticha. „Nebo samozřejmě můžete přijít jindy, pokud by vám vadilo, že to Bill uslyší.“ Přemýšlím. To možná bude Tom chtít. Radši se na něj nedívám, ještě by řekl, že ho nějak ovlivňuju.

Tom

Chvíli vykuleně sedím a vstřebávám to, co mi ten chlápek řekl. Vadí mi, že s ním mluvíš o takových osobních věcech, co je mu sakra do toho? Podívám se na vteřinku na tebe s vyčítavým pohledem v očích, a pak znovu na něj.

„Je to jednoduchý… Bill už mě nemiluje.“ Pokrčím rameny, když to řeknu. Ten chlap se mě zeptá, proč si to myslím. „Proč si to myslím? Protože to vidím… kdyby mě miloval, nechoval by se tak, jak se chová.“ Podívám se na něho a nervózně si začnu třít ruce o kalhoty.

„A jak se chová?“ Zeptá se a já jsem ještě víc nervózní.

„Já… já nevím, prostě tak, jak se vždycky chová! Vidí na mě jen to špatné, pořád mi něco vyčítá! Třeba zaměstnání… nemůžu za to, že když nemám žádnou školu, tak mě nevezmou nikam jinam, než do fastfoodu nebo na benzínku, a chci si svojí práci jednoduše najít sám… už tak jsem si prošel vším možným, co mě znemožňuje, chci si aspoň jako chlap najít práci… to je celé.“ Trochu jsem se z toho vykřičel a vyvztekal, tak už jenom hlasitě vydechuju. Nesmím se rozčilovat, nesmím…

„Vás něco znemožňuje? Čím jste si prošel?“ Vrhnu na něho zlostný pohled. Proč se ptá na takové věci, co to má s tímto společného?

„To nechcete slyšet…“ Odpovím mu a začnu z kapsy lovit cigarety.

„Tady se nesmí kouřit, pane Kaulitzi. A chci to slyšet, musí to být pro vás něco důležitého nebo zlomového, když jste to zmínil hned na začátku sezení.“ Podívám se na něho nevěřícně. Schovám ty cigarety zpátky a zakroutím hlavou nad tím, jaký jsem blbec.

„Co chcete slyšet? Že ještě nedávno jsem byl odhodlaný položit život za dítě, které je teď upnuté jen na Billa a nemá mě rádo? A jak můžu být v domě, chodit po kuchyni, kde jsem udělal tu nejhorší věc ve svém životě. Bill jenom řekne, že na to zapomeneme, ale já nemůžu zapomenut! Asi jsem slaboch, ale prostě nedokážu žít v pohodě a dělat, že jsem nic nepokazil.“ Řeknu a schovám třesoucí se ruce do kapes. „Jsem to nejhorší, co mohlo Billa potkat a ani se nedivím, že už se mnou být nechce…“ Ještě dodám šeptem a schovám si oči do dlaní. „Jsem si jistý, že vám Bill řekl, že je vina na mé straně a má pravdu… jsem nemožný, bude lepší, když si najde někoho lepšího.“

Bill

Zkřížím ruce na prsou. Tom je takový idiot, on se ani nesnaží něco napravit. On pořád někde hledá chyby. Neustále. On ani nechce nic napravit, chce jen řešit nějaké konflikty. Už mě to nebaví. To je to, on mi nikdy nevěřil. Holt jednou jsem dělal v bordelu, a od té doby, když mu řeknu, že ho miluju, tak on nene, to není pravda, kdybych mu snad řekl, že ho nemiluju, tak řekne, že to tvrdil pořád. Vyčítavě se na něj podívám. Možná jsem to zničil já, možná oba, ale on to nechce dát dohromady.

„Já tu nemusím být. Je to zbytečné, jak vidím. Jak tohle můžeš vůbec – …“ Nestihnu ani doříct a jsem přerušen.

„Bille, říkali jsme, že do toho Tomovi nebudeme skákat. Jestli mu do toho ještě skočíte, tak vás poprosím opustit tuto místnost.“ Jen přikývnu a trochu víc se zaryju do toho malého křesílka. On se otočí zpátky na Toma.

„Tome, upřímně mi řekněte… Myslíte si, že by tu Bill seděl, kdyby vás nemiloval? Nebylo by snazší nechat to plavat? Myslíte si, že kdybyste to oba chtěli vzdát, tak tu teď vedle sebe sedíte? Trochu se zamyslete, než mi odpovíte.“