Můj svět, tvůj svět, náš svět 12.

S Tomem a Zoe jsme se zvedli a šli. Spíš jeli, ale to je jedno. Domů. Nemohl jsem se po dnešním dnu dočkat postele. Je toho na mě v poslední době moc. Ještě že nechodím do školy. Právě teďka. Tohle bych… nezvládal. A taky bych dnešek nezvládl, nebýt Toma a jeho pomoci.

Zaparkoval jsem před domem. Věci a nábytek, co se vešel do auta, jsem nechal tam. Vynosím to zítra. Všichni vylezli a Tom se rozhodl, že půjde domů.

„Tome, ne…“ začal jsem škemrat a unaveně jsem se mu pověsil okolo krku. Vyzdvihl mě do náruče.
„Ale ano… Teď hezky půjdeš domů a zalezeš si do peřinky.“ Dal mi pusinku na čelo. Otevřel Zoe zvenku dveře, aby mohla vylézt, jinak to nejde.
„Budeš spát u nás?“ hodím na něj psí pohled. Tak moc chci, aby zůstal. Zakroutil hlavou. „Tomi… prosím…“ položím si hlavu na jeho rameno.
„Opravdu mě tak moc chceš?“ Přikývnu. Prudce. „Tak dobře.“ Svolil nakonec. Šťastně jsem se usmál.

„A budeš spát se mnou?“ zeptala se Zoe naivním dětským hláskem. Usmál jsem se na ni.
„To víš, že jo, princezno.“ Rozcuchal jí vlásky. Postavil jsem se na vlastní nohy a rozešel se ke dveřím. Všiml jsem si, jak se Zoe podlamují kolena a je ospalá. Vzal jsem ji do náruče, ale Tom mi ji vytrhl. Nechtěl jsem mu ji dát, chtěl jsem mu ukázat, že nejsem slabý. Protestoval jsem, ale vyhrál to tím, že mě krásně a dlouze políbil.

Odemkl jsem dveře a nechal jsem ty dva vejít jako první.

„Ukážeš mi tvůj pokojík?“ zeptal se Tom toho malého prcka. Přikývla a už mu ukazovala cestu. Zívl jsem si, zamkl dveře a šel do pokoje. K sobě.

Tom

„Jsi unavená?“ zeptal jsem se jí, když jsem ji pokládal do postele.
„Jo, ale budeš tu se mnou?“ pousmála se a stáhla si mikinu. Pomohl jsem jí svlíknout se a nechal jsem jí jen triko. Ostatní věci jsou stejně v autě a musí se vyprat. Přikryl jsem ji a lehl si vedle ní. Hladil jsem ji ve vlasech. Chvíli jsme si povídali jen tak, o blbostech, ale pak už zívala častěji a častěji, až nakonec usnula. Usmál jsem se a vstal. Pořádně jsem ji přikryl, a pak se vydal za Billem. Našel jsem ho v pokoji, jak si svlíká mikinu.

Přešel jsem pomalu k němu a pomohl mu.
„Tome!“ vyjekl, když jsem se ho dotkl. „Vylekal jsi mě.“ Uklidnil se.
„Promiň jen… Zoe už spí.“ Pousmál jsem se a dál mu pomáhal. Odepnul si pásek, to už jsem ho nechal a svlíkl se taky. Věci jsem si položil na židli. Cítil jsem, jak se mi něčí dlaně obmotaly okolo boků.
„Pojď už spát.“ Šeptl unaveně. Dnešek byl fakt vyčerpávající. Otočil jsem si ho čelem k sobě a políbil ho.
„Dobře, půjdeme.“ Chytil mě za ruku a vedl k velké posteli.

Měl to tu vážně nádherné. Do něj bych to neřekl. Ulehli jsme do postele a přitáhl jsem si ho k sobě. Oba jsem nás přikryl…

„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhnul mě z činnosti jeho hlas.
„Nad tím, jak… jsem se změnil. Víš, před tím… moc jsem si tě nevšímal, nevím, kde nastal ten zlom. Byl jsem prostě… ten kluk, který… si chce užít a ahoj, ale s tebou to je úplně něco jiného. Je mi už jedno, co si myslí ostatní, ještě třeba před týdnem bych tohle vůbec neřekl. Vůbec toho nelituju. Jsem šťastný, že tě mám. Změnil jsem se… změnil jsi mě ty, Bille.“ Hladil jsem ho po ruce, kterou měl položenou na mé hrudi.
„Změnil ses, je to vidět. A já myslím, že já taky. Dospěl jsem… Moc brzo jsem se musel postavit na nohy. Před, třeba jak jsi řekl, před týdnem, jsem si užíval života puberťáka, chtěl si někam vyrazit, pobavit se, koupil jsem si kytaru, že budu hrát a podobně, ale teď? Nejde to. Všechno se změnilo. Musím se starat o Zoe, rodiče už nikdy… neuvidím.“ Šeptl plačtivě.
Nechápal jsem, jak to myslí, tak jsem se raději zeptal, i když… bylo by lepší, kdybych to nedělal.

„Oni… už nejsou tady… umřeli, když sem jeli se Zoe, jediná ona to přežila, má jen mě a já… ji.“ Rozvzlykal se a posadil. Kousl jsem se do rtu. „Zítra potřebuju jet k našim pro věci. Alex, můj bratranec, říkal, že zařídí vše. Je starší, že se postará o firmy, zařídí pohřeb a podobné věci a já se mám starat o Zoe.“
Posadil jsem se a objal.

„Zvládneš to, lásko. Pomůžu ti, s čímkoliv chceš. Zítra pojedu s tebou, hm? Zoe dám mámě, jestli by ji nepohlídala.“ Hladil jsem ho po zádech. Nekontrolovatelně se třásl a vzlykal.
„Chybí mi. Nemůžu říct Zoe, že rodiče už nikdy neuvidí. Je malá.“
Zatlačil jsem na něj, aby si lehl. Přitiskl jsem si ho k sobě.

„Nemysli na to. Bude dobře. Spinkej.“ Začnu si hrát s jeho vlasy. Jsem v klidu. Trochu. Nedovedu si představit, že mně by umřeli rodiče. Hraju, spíš jsem si hrál na tvrďáka, ale… máma je máma a táta je táta. Ty nikdo nikdy nenahradí. Bill byl donucený postavit se na vlastní nohy šíleně brzo. A ještě k tomu musí zařizovat spousty věcí, dostal hodně zodpovědnosti najednou. Ale jak jsem řekl, pomůžu mu s tím, i kdyby to stálo cokoliv.

Za chvíli už byl uklidněný a spal mi v náruči. Bylo mi ho líto. Přišel o své nejbližší. Začala mi pomalu padat víčka. Cítil jsem, jak slábnu a upadám do říše spánku. Konečně. Vůbec jsem nemohl usnout. Teď se mi to povedlo i s tím nejkrásnějším andílkem na světě.