No one is innocent II – I will love you forever 1.

autor: Catherine & Sch-Rei

(Tom)

Myslel jsem si, že si život bez nejmenované osoby nedokážu už vůbec představit. A teď? Teď ten život žiju na vlastní kůži. Nikdo si nedokáže představit, jaké to je, když si každý den nalhávám, že jednou přijde a budeme zase spolu a šťastní jako před tím. Jsou tu lidi, kteří se mě pokoušejí udržet nad vodou. Rodiče a Andreas, který se mnou tráví poslední dobu podezřele hodně času, ale já si vůbec nestěžuju. Pomáhá mi, někdy mám pocit, že se mě i pokouší pochopit a poslouchat. Někdy je pro mě těžké jen usnout, když si vybavím, co všechno se v mém pokoji dělo po dobu Billova pobytu u mě. Vylepené fotky po zdi tomu nenapomáhají, ani moje tričko, ve kterém Bill spal. Leží celou tu dobu na posteli, hodně často do něj brečím.

Každý říká, že to přejde, že bude všechno tak, jak bylo před Billem. Okolí si teď na mě často ukazuje, neleze mi do hlavy proč, co jsem provedl? Asi něco, co se jim moc nelíbí, že. Ten den, co Billa odvezli, jsem z nemocnice utekl. Pamatuju si jenom, že jsem byl na… jednom hřišti. Tam, kde byla vyfocená fotka, kterou jsem ukazoval tehdy rodičům. Seděl jsem před tím místem, viděl jsem tam celou dobu jeho. Našla mě tam na druhý den policie, znovu mě převezli do nemocnice. Když jsem se dostal domů, s nikým krom Andyho jsem nechtěl mluvit. Můj blonďatý kamarád vysvětlil rodičům, o co šlo. Musím přiznat, že na to, jak rodiče znali Billa krátce, si ho hodně oblíbili. Když byl u nás, starali se o něj opravdu jako o vlastního. Řekl bych, že se tady měl… dobře. Nejde na nich nevidět, že jim Bill taky chybí. Chybí jim, ale ne tolik, jako chybí mně.

„No tak, zlato, musíš přece něco jíst,“ povzdechne si utrápeně máma. Uvařila mi moje oblíbené jídlo, ale já jsem se toho ani nedotkl. Nějak teď nemám na nic chuť. Je mi líto mámy, opravdu se snaží mi celou tu dobu náladu zvednout, ale… Nebudu se přetvařovat, ať vidí, jak mi je. Navíc… Poznala by na mně přetvářku, vím to.
„Mami, já… Děkuju, ale hlad… opravdu nemám,“ řeknu tiše a zakroutím hlavou. Nemám hlad, nemám chuť.

„Tome, bude to dobré, hm? Bill ti říkal, že se vrátí, ne? Uvidíš, že přijde,“ usměje se na mě a pohladí mě po zádech. Podívá se na stolek, kde leží můj mobil. Podá mi ho. „Zkus mu zavolat.“ Vezmu mobil do ruky.
„Co když… má jiný číslo? Co když se mnou mluvit nechce, našel si někoho… jiného, lepšího?“ zašeptám a hypnotizuju mobil pohledem. Proč už jenom myšlenka na to, mi hrne slzy do očí? Jak se Bill vodí za ruku s někým jiným, jak mu někdo jiný než já… šeptá ta dvě slova.

„Zlato, kdyby měl jiné číslo… dá ti vědět. Není s nikým jiným. Miluje tebe,“ snaží se mě utěšit máma.

„Co když…“ zašeptám a sklopím hlavu. Co když co? Hm, Tome, už tě nic nenapadá? Máš strach z toho, že mu zavoláš a on tě prostě… odmítne? Musíš se kvůli tomu vymlouvat nějakým co kdyby? … Opravdu na sebe mluvím v druhé osobě? Povzdechu si.
„Mám strach.“

„Tome, alespoň to zkus, ano? Bill bude mít radost. Určitě je teď na tom podobně jako ty.“

Jenom potichu přikývnu a najdu v mobilu Billovo číslo. Chvilku váhám. Co když to nezvedne? Nebo co když… to zvedne jeho máma? Kousnu se do rtu. Vytočím to číslo a dám si pomalu mobil k uchu. Cítím zvláštní pocit v žaludku, když to začne vyzvánět. Zvednu pohled k mámě. Chytne mě za ruku a pohladí mě po tváři.
„Bude to dobré, zlato. Uvidíš,“ usmívá se na mě.
„Ty se ještě opovažuješ Billovi volat?!“ ozve se z telefonu jekot Billovy mámy. Za jejím hlasem slyším v pozadí Billův hlas.

„Mami, dej mi prosím ten telefon,“ vzlyká? Má… Zvláštní hlas. Zničený, ubrečený…
„Zapomeň. Zničil ti život už dostatečně.
„Mami prosííím. Já Toma… miluju.“
„Nemiluješ. Zamiluješ se do někoho tady,“ hnusně se zasměje. Jenom zavzlykám a hodím mobilem naštvaně o zeď. Položím čelo na desku stolu. Pevně semknu víčka k sobě. Říkal, že mě… Že mě miluje? Zavzlykám. Zněl tak… Tak… Zničeně?

„Tome… Co se děje?“ hladí mě máma po zádech. Mobil zvedne a ukončí hovor.

„Jeho… Jeho máma,“ zašeptám a zakroutím hlavou. Zvednu čelo a hlavu narovnám. Zabodnu pohled do zdi přede mnou. Proč nemůžu být šťastný… Třeba jen…
„Třeba si Billa prostě… nezasloužím,“ řeknu skoro neslyšeně. „Měl jsem… Měl jsem na něj dávat větší pozor.“

„Tome, ty… Nemůžeš za to. Udělal jsi pro Billa maximum. Pomohl jsi mu, když mu bylo špatně. Kdybys nebyl, umřel by. Bude to dobrý…“ pohladí mě po tváři a podá balíček papírových kapesníků. Hah. Kdybych nebyl… Nemusí se nic stát.

(Bill)

Celou dobu, co mě… odvezli od Toma, na něj myslím. Na to, jaké to s ním bylo krásné. Pár dní jsem byl v nemocnici tady. Odmítal jsem se léčit, nespolupracoval jsem. Neměl jsem důvod. Jen jsem brečel do polštáře a přehrával si v hlavě Tomův hlas, Tomova slova, Tomovu podobu. Všechno, co jsme zažili. Divím se, že mám ještě vůbec co brečet. Brečím kvůli němu každý den, každou noc. Rodiče se mnou jednají jako s prvňákem. Vozí mě do školy a zase ze školy. Ven mě nepouští, nic. Když se o Tomovi zmíním, dostanu vynadáno. Opravdu to nechápu. Teď když jsem slyšel mobil… Rozesmutnilo mě to ještě víc. Jak s Tomem jednala… Jak jednala se mnou. Jo, to je další věc. Mobil mi byl zabaven. Nemohl jsem se Tomovi nijak ozvat… Nic.

„Proč mi to děláš tak moc těžké?“ zavzlykám a podívám se na mámu. Zakroutím hlavou.
„Nedělám ti nic těžké. Vím, co je pro tebe nejlepší,“ ušklíbne se na mě máma hnusně. Zavřu oči a bouchnu pěstí do stolu.
„Kurva pochop, že pro mě je nejlepší být s Tomem!“ zakřičím na ni a pohladím si ruku. Stůl je skleněný, tudíž se rozbil. Mám ji trošku pořezanou. Bolestně usyknu.

„Ty ses už zbláznil ale úplně, ne?! Sakra, Bille… Umíš taky něco jiného než brečet, stěžovat si a ničit drahý nábytek? Měl by ses naučit slušně se chovat, takhle se s rodiči nemluví! To tě taky naučil on? Hm? Nechtěla bych bejt jeho matka,“ sykne po mně. Postavím se a zavrčím.
„Mlč! Nevíš, jaké má úžasné rodiče! Nevíš o nich nic! Nevíš, jak mi dobře bylo s Tomem! Umíš všechno jenom zničit! Já tě tak nenávidím,“ svezu se na podlahu a rozbrečím se ještě víc. Zatahám se za vlasy a zavřu pevně oči.

„Miluju tě, Tomi…“ šeptám pořád dokola, jako by mě mohl snad slyšet. Klepu se a koušu do rtu.

„Ne, nic o nich nevím a ani vědět nechci. Stačí mi se podívat na to, jak ten… grrr… vypadá! Rodiče nebudou o nic lepší… Jasně, taky by sis o své nenávisti k vlastní matce mohl promluvit s psychiatrem. Jak se tak na tebe dívám, tak tobě už nic jiného asi nepomůže,“ zakroutí nade mnou hlavou.

„Já nepotřebuju žádnýho debilního doktora! Já potřebuju Toma!“ zakřičím nenávistně a začnu se pomalu zvedat. Zejtra… Zejtra už to musí vyjít… Nějak. Jo. Vezmu si nějaký věci do školy. Celou cestu vlakem jsem si zjistil. Nechám se odvézt do školy a až… až budu mít jistotu, odejdu odtamtud. Odejdu na vlak a už se nikdy nevrátím. Budu s Tomem… Šťastný.

„Jo. Potřebuješ si s někým o tom tvým Tomovi promluvit, s někým, kdo tě tohoto nadobro zbaví. Slyšela jsem, že existujou tábory, kde děti jako ty odvádí od… eh… homosexuality. Je to na dva měsíce… Možná o tom promluvím s Gordonem,“ řekne jakoby nic.

„Nikam nepojedu!“ zavrčím a zvednu se. Vyjdu z kuchyně a bouchnu pořádně dveřma. Běžím do pokoje. Zamknu dveře a pustím nahlas cédéčko, které jsme poslouchali s Tomem. Začnu zase brečet. Zakroutím hlavou. Ne. Nebudu tady už ani chvilku. Otevřu skříň a vyndám malou tašku. Hážu do ní pár věcí. Ušklíbnu se a přejdu k oknu. Otevřu ho a vyhlídnu z něj. Jo, to by šlo… Nějak se dostat ven. Ohlídnu se. Super. Máma nahoru nejde, venku také není nikdo. Hodím tašku ven a nasucho polknu. Teď… přijde horší část úkolu. Dostat se z okna ven. Sednu si na něj a otočím se. Pevně se chytnu a snažím se dostat k žebříku na střechu. Pomalu po něm slejzám. Klepu se. Bojím se, že spadnu.