autor: Doris & Lauinka
Bill
Ani nevím, na co přesně mám chuť. Zabít tě nebo něco jiného? Je to v celku jedno. Dostaneš od všeho trochu. Ten bič, co svírám v ruce, je pro mě ještě pořád nejděsivější věcí v tomhle domě, a ještě pořád nemám odvahu a odhodlání ho použít. Spíš to držím jako pro výstrahu. Nechci se nechat ohrozit. I když teď bys asi těžko něco udělal. Je mi zle z tohohle místa. Možná už jsem taky šílený. Možná už mezi námi není takový rozdíl. Ty jsi byl šílený od mala, já od té doby, co jsi mě málem zabil. Chtěl jsi mě zničit… teď chci já tebe. Možná mezi námi opravdu není až takový rozdíl. Možná jsi v tomhle měl pravdu. Na tom ale nesejde. Týral jsi mě jak fyzicky, tak psychicky, zatímco ty jsi z mojí strany poznal jen tu psychickou bolest, jak tedy tvrdíš.
„Chtěl jsi vzpomínat? Tak si zavzpomínáme. Zahrajeme si takovou hru… schválně, jestli poznáš, co je to za situaci?“ Zavrčím ti do ucha a ruce ti chytnu pevněji u zdi. Tepláky a spodní prádlo ti mírně stáhnu a plácnu tě přes zadek. Ty jsi mi servíroval události, co se kdy staly. Doma, ve škole… kdekoliv. Já ti naservíruju jen ty, co se odehrály tady. Jen ty, kdy mi bylo mizerně. A to mi bylo hned druhý den tady. Moje první seznámení s touhle zdí. Nešukal jsi mě přímo ale…
„Fakt se ti to tak líbí, když tě mrdá kluk? No řekni, co je na tom tak dobrýho? Že si to nechá udělat i třikrát za noc?“ Vydechnu ti těsně u ucha a prstama ti zakroužím kolem vstupu. Cítil jsem se vážně poníženě, jak sis tehdy dobíral moji orientaci. Nebo spíše promiskuitu.
Tom
Držím se sotva na nohou, spíše se opírám o tu zeď. Ani nevím, jestli se mi to zdá, anebo je to vážně ještě realita. Nebo jsem umřel? Vůbec nevím. Nerozumím ani tomu, co říkáš. O jakém vzpomínání tu mluvíš? Vůbec nevím, co tímhle myslíš, ale když mi potáhneš kalhoty a i spodní prádlo, stáhnu se trochu víc. Rozhodně netoužím po tom, abys mě šukal anebo dělal něco jiného. Stáhnu se ještě více, když ucítím tvé prsty. Začínám panikařit, zkouším se nějak bránit, ale nemám sílu skoro ani na to, zvednout ruku. Teďka nade mnou máš jasně navrch. A to se mi nelíbí. Vůbec.
„Doprdele, co to kurva děláš?“ Vydechnu a natočím hlavu pomalu k tobě. „Ty jsi už úplně šílený.“ Vydechnu tiše, i když mi to přijde, jako bych po tobě zařval. Ale na to nemám sílu. Vůbec nechápu, o co ti teď jde. Jo, držíš ten bič, ale nic s ním neděláš. Tvář mě bolí a pálí, ale je mi jasné, že tobě to je naprosto jedno. Tobě vždycky bylo všechno jedno.
„Jsi jen bezcitná děvka.“ Odplivnu si a opřu se čelem o ruce, co mi držíš na zdi. Snažím se uklidnit dýchání. Nějak se mi zvedl tlak a krev ve mně vře. „Jsi hodně velký machr, když si mě dostal takhle na kolena? Jsi doufám alespoň spokojenej, protože vzpomínka na mě tě bude strašit už do konce života. Myslíš, že na to máš, bratříčku? Že se někdy dostaneš mezi normální lidi? Neřekl bych.“
Bill
Nereaguju nijak na to, co mi říkáš. Nehodlám na to reagovat. Ano, jsem šílený. A jsme si toho vědom. Ale kdo ze mě tohle udělal? Především ty sám. Takže se mi nemůžeš divit.
„Špatná odpověď, Tome… moc špatná.“ Syknu a tři prsty do tebe tvrdě vrazím. Až na doraz.
„Ale no tak, vzdychej, Bille… tak, jak to umíš. Každou noc to poslouchám.“ Znovu silně přirazím do tvého těla a prsty co možná nejvíc od sebe roztáhnu. Zkroutím je, takže o tebe uvnitř zavadím dlouhými nehty. Kousnu tě do ucha a zatahám. Začnu do tebe prsty přirážet rychle. Musím uznat, že tenhle pohled na tvůj zmučenej obličej se mi líbí. Pořád pochybuješ, že na to mám? No však ty poznáš. Už dávno nejsem ten slabej bráška, co si od tebe nechá všechno líbit. Toho už jsem si zažil dost. Jsi na řadě. No neměli by se sourozenci o všechno dělit? Tak se podělíme. „Ty jsi jen kurva, Bille… malá hnusná kurva.“ Skoro křiknu a vrazím do tebe prsty, co nejtvrději to dokážu. Pořád je roztahuju víc a víc a škubnu ti s vlasama.
Tom
Děsí mě tvoje slova, netuším, o čem to přesně mluvíš. Stále stojím u zdi, to mi chceš do hlavy poslat kulku nebo co? Klidně to udělej, ale tvoje mysl stejně nikdy nebude klidná. Když do mě narveš prsty, ani netuším, kolik jich přesně je, ale tělem mi projede ostrá bolest. Teď jsem to já, kdo zarývá nehty do zdi. Prudce vydechnu a zasténám bolestí. Ani nevím, jak nahlas to bylo nebo nebylo, ale cítím, jak mi podklesly kolena. Stáhnu se téměř okamžitě kolem tvých prstů a snažím se dýchat. Ale bolest je čím dál větší, když se snažíš mě snad roztrhnout vejpůl nebo co. Cítím, jak mi z očí vytekly slzy a kanou po mých tvářích. I přes tu hnusnou ránu, kde mě pěkně zaštípou. Snažím se popadnout dech, jak mi ho bolestí vyrážíš.
„Dost, to… to bolí, vážně.“ Vydechnu, a pak už cítím, jak se nedokážu udržet na nohou, ale naneštěstí, ty jsi na mě tak nalepený, že mě držíš na zdi svým tělem a stále mi vrážíš prsty dovnitř a zase ven. Snažím se tě od sebe odstrčit, ale spíše se na tvoje prsty tak akorát sám přirážím ještě hlouběji. „Už dost, přestaň.“ Zakroutím hlavou, ale místo nějaké odpovědi, mi škubneš vlasy dozadu a já chtě nechtě zakloním hlavu dozadu.
Bill
Zavrčím a prsty nechám hluboko v tobě.
„Bolí? Ano, bráško, já vím, jak moc to bolí. A věř mi, že to ještě všechno bolet bude.“ Olíznu ti tvář a ještě chvíli se rozhodnu tě mučit tou bolestí od mých prstů. Je opravdu uspokojující vidět tvoje slzy. Konečně to nejsou moje. No nakonec je z tebe vytáhnu a nehty ti zatnu do stehna. „Opouštějí tě síly? Vítej v mým světě, miláčku.“ Zasyčím jedovatě a oddálím se od tebe. Natáhnu ti oblečení zpátky a chytnu tě kolem pasu. Sám bys asi nikam nedošel. Myslím, že je čas ti dát něco sníst a vyčistit tu ránu na tváři. Dovedu tě do koupelny. Za celou dobu ti nic neřeknu. Myslím, že jsme ještě pořád hodný, ve srovnání s tebou. Strčím do tebe, až padneš na zem pod umyvadlo. Postavím se nad tebe a pohrdavě se na tebe kouknu.
„Je k nezaplacení tě vidět u svých nohou. Za chvíli takhle budeš škemrat o milost.“ Ušklíbnu se a sáhnu po vatě a dezinfekci. Dostatečně ji smočím a ne zrovna cituplně ti ji přiložím na ránu a začnu ji čistit. „Dej se do kupy… ať si můžeme dál užívat. A jestli uděláš jedinej chabej pokus o cokoliv, co se mi nebude líbit, přísahám, že tě hodím do tý díry a nechám tě tam chcípnout jako čokla.“ Přísně se na tebe podívám.
Tom
Ta bolest je opravdu strašlivá a cítím, jak mě spaluje zevnitř. Nemůžu ale nic dělat. Nemám se ani kam pohnout a zabránit jí tak. Musím jen čekat, až tě to přestane bavit, a jsem neskutečně vděčný, když tě to omrzí vcelku po chvilce. Docela to bolí, i když ve mně prsty nemáš. Ale k mému štěstí to vypadá, že se nic dalšího konat nebude. Když mě chytneš za stehno, ani ta bolest není taková, abych ji cítil. Nechávám se dál tisknout ke zdi a oddechnu si, když mi natáhneš zase oblečení nahoru. Mám pocit, že asi nejspíše padnu na kolena, ale to mě tvé hubené ruce obejmou kolem pasu a někam mě vedeš. Moje kroky jsou pomalé a malinké, nemůžu se hýbat. Vážně mě bolí celý člověk, do toho ještě zadek a o tváře ani nemluvím. Vůbec nemám tušení, co se mnou chceš udělat teď. Ale nekladu odpor, jak bych taky mohl, když nemám nejmenší sílu.
Kupodivu se nějakým způsobem ocitnu v koupelně a než se stačím po ní podívat, jsme na zemi. Tvojí vinou. Stojíš přede mnou a myslím, že se ctíš strašně dobře. Je mi vlastně jedno, jak se cítíš, nezajímá mě to. Tyhle nesmysly, kterými se mě snažíš poučit nebo co vlastně, jsou neuvěřitelná fraška. Nechápu stále, co si tímhle chceš dokázat. Jen k tobě zvednu pohled nahoru a sleduju, že něco štracháš v krabičce. Vata a dezinfekce. Můžu se nejspíš smířit s tím, že to nebude příjemné, alespoň uděláš něco, co mi to zahojí. Popravdě řečeno, nevím, jak ta rána vypadá, ale myslím, že je to dost ošklivé a že i tak tam budu mít do konce života jizvu. Popravdě ani netuším, jak dlouho mě máš v plánu nechat žít. Když mi vatu přiložíš k tváři, prudce usyknu a cuknu hlavou zpátky. Je to jako kyselina, která se vám rozlézá snad všude a ta bolest.
„To myslíš jak?“ Vydechnu tiše, nechápu, jak si se mnou chceš ještě užívat. To mě chceš ošukat? Chceš mi vrátit všechno se vším všudy? Přivřu oči a udělá se mi před očima černo.
„Já ti říkal, abys tam tudy nechodil, že je to nebezpečné. Ale neposlechl jsi mě, ty mě asi ani nikdy neposloucháš.“ Vydechnu a skloním trochu hlavu. „Myslel jsem to dobře, budeme to muset skrýt před mamkou, Tome, zkusím ti to ráno zapudrovat, dobře?“ Usměju se mile a pohladím tě po tváři.
Bill
Cuknu hlavou, když opět promluvíš a já ihned vím, že ti znovu ruplo v hlavě. Přivřu oči. Tohle jediný mě asi ještě dost děsí. Že nevím, kdy ti jak přeskočí a nedej bože to bude situace, která by mě obměkčila. Chvíli si tě mlčky prohlížím.
„Nešahej na mě.“ Syknu a odstrčím ti ruku stranou. Tak jsi jednou víc dostal. No bože… já dostával každou chvíli. A když jsem se ti snažil to zamaskovat nebo prostě nějak ošetřit, byl jsi příjemnej jak osina v zadku. Vím proč. Dostal jsi kvůli mně. Tenkrát jsem na tebe hodil něco, co jsem udělal já. A nikdy jsem se nepřiznal. Ale proto jsem ti říkal, že vůbec tím podchodem nemáš chodit. Bylo to jejich místo. Oni tam chodili dělat graffitti, já vím. Já to chtěl jen jednou zkusit. Vědět, co tě na tom tak baví. A věděl jsem, že to tam najdou, tak jsem pod to podepsal tebe. Taky jim mohlo dojít, že to byl fake. Že tvoje obrázky vypadaly úplně jinak. Byly daleko lepší. Jen tys prostě neposlechl. Nikdy v ničem. Kdybys poslechl, tak by se to nestalo. Možná teď mám výčitku, ale tu mít nesmím. Už nikdy ne.
„Radši se koukej probrat zpátky k sobě. Je mi u prdele, co máš za problém.“ Zavrčím a chytnu tě pod krkem. Silněji stisknu. „Do hodiny ať jsi umytej, převlečenej a dole v kuchyni… jinak si pro tebe přijdu sám, a to bych ti moc nedoporučoval.“ Odstrčím tě za krk stranou a zamířím k odchodu. Parádně třísknu dveřmi a na chodbě udeřím pěstí do zdi. Musím zhluboka dýchat, abych nezačal brečet. Tyhle tvoje stavy mě deptají fakt nejvíc.
Tom
Zase tápu v prázdnu a ve tmě. Ještě chci něco říct, něco, co se mi vybavuje, ale najednou mi ten obraz zmizí před očima a já se dusím. Vrátil jsem se zpátky do reality, a že ten návrat nebyl zrovna příjemný. Cítím, jak se dusím, když mě tvá ruka svírá. Snažím se popadnout dech, z očí mi vytrysknou dvě osamělé slzy a stečou mi po tváři. Naštěstí mě takhle nedržíš dlouho. Pobral jsem tu větu, co mám udělat a myslím, že se opičíš docela po mně. Tohle si pamatuju. Když mě odstrčíš, neudržím balanc a spadnu na zem, jen se na tebe dívám, ale to už mi nevěnuješ ani jedinej pohled a dveře se zavřou, div nevyletí okno, které je stejně zamřížované. Zamrkám překvapeně, co tě tak naštvalo.
Vidina toho, že si můžu dopřát koupel, mě ale ihned postaví na nohy. Svléknu ze sebe všechno oblečení, na pračce vidím čisté. Napustím rychle vanu a vlezu si tam. Takovou úlevu jsem snad necítil roky. Pak si namydlím pořádně celou hlavu a vydrbu dredy, jeden po druhým, konečně jim můžu dopřát nějakou tu péči. Pak si namydlím celé tělo a opláchnu se. Osuším se a kouknu se po nekonečné době na sebe do zrcadla a docela se zděsím. Zamrkám párkrát a konečky prstů se dotknu obrazu, tohle nejsem já. Vytáhnu ze zrcadla strojek a pomalu holím svoji tvář, hned to vypadá lépe, tedy až na tu jizvu, která se mi táhne přes celý obličej. Vydechnu, a ještě sám si to narychlo vatou vyčistím a nasypu na to framikoin v prášku, co jsem tu našel. Obléknu se do čistého oblečení a opustím koupelnu. Jdu trochu nejistě, nohy mě moc neposlouchají, a kdyby kolem nebyly zdi, asi bych šel po čtyřech, jak jsem zmožený. Pak přeci jen dojdu ke kuchyni, opřu se do futer. Napadá mě hodně věcí, klidně jsem si žiletku mohl dát do kapsy a napadnout tě s ní teď nebo něco podobného, ale nemyslím si, že bych v tomhle stavu měl nějakou šanci.
„Jsem tady, Bille.“ Promluvím klidně. Kdy naposledy jsem tě takhle oslovil? Ani si už nepamatuju.
autor: Doris & Lauinka
betaread: Janule
Tak už dost, Bille, prosím!
"Možná už jsem taky šílený…" Možná??? :))) Tedy, to byl tobrý vtip. Bohužel se té krutosti s tím související ale vůbec nesměju. Ale já se budu smát v okamžiku, kdy se budeš plazit na kolenou ty, Bille!
BTW: Díkybohu za tu dezinfekci a ošetření rány (vlastně, díky DORIS! 😉 jsi jediná, koho Bill poslechne. A já jsem šťastná, že ses u něj opravdu přimluvila )…
Bille ne že povolíš!! aspoň mu vrať to zmlácení byčem prosíííím….
Tuhle povídku miluju ^^
Zbožňuji tuhle povídku!!!Jsem zvědavá jak se odtamtud Tom dostane…Bill nevyzerá zrovna milosrdně……ale do role násilníka se mi Bill vúbec nehodí……ten je jako zroděný pro rolu obětě :DD….
Nech Bill prestane a odíde od tiaľ Tom je vytrestaný a Bill dostal svoju pomstu ktorú si zaslúžil. Dúfam že sa Tomovy nepodarí oslobodiť a zašat Billovy znova ubližovať.
[1]: no ale byla to fakt prace. Az sem sama mela strach. Jednej se silencem 😀 Stejne si vetsinou udela podle svyho. A ja se tak snazim za Toma primlouvat….no marne jak vidis 😀
Páni holky, já zírám.. tolik komentářů, tak bych chtěla mooc poděkovat za komentáře, vážně mě to osobně strašn moc těší a myslím, že mohu mluit v tomto případě i za spoluautorku Doris. Překvapuje mě,a poznamenávám, že mile, že tohle ještě opravdu někdo čte. Ano vím, že milá a drahá Ondi ano, ale… páni.. jsem překvapena.. děkuji moc všem, co tohle dílko komentují a čtou, těší mě to 🙂