autor: Denie
Víkend v Mnichově byl pro Billa odreagováním jako vždy. Vařil s babičkou, přehrál dědu v kartách, jednoduše se bavil a zapomínal na těžkosti světa kolem sebe. I když normálně působil jako celkem šťastný, vyrovnaný kluk, uvnitř byl zraněný a toužil po tom, aby ho někdo zachránil a vrátil do života. Když se nikdo nedíval, pokoušel se mluvit, chtěl překonat bariéru, kterou si v sobě jako dítě utvořil. Každý doktor, kterého s ním rodiče za ta léta navštívili, jim řekl to samé; utrpěl silný psychický šok a jeho podvědomí mu brání používat jeho hlas. Nikdo z nich už jim však nedokázal poradit, co dělat, aby Bill šok překonal. A tak to zkoušel sám, a každý další neúspěch jej zraňoval ještě víc. Ale tady, na kraji Mnichova u jeho prarodičů, bylo tohle všechno necháno za dveřmi a z Billa se stával opravdu šťastný kluk, kterým by rád byl i mimo toto místo.
Když si šel toho večera Bill lehnout do podkrovního pokoje, který tady obýval jen on, cítil se zvláštně klidně a vyrovnaně. Nebyl si však úplně jistý, jestli je to aurou domova jeho prarodičů, nebo tím, že se poprvé za posledních pár let cítil opravdu dobře. Jeho nově navázané přátelství s Tomem mu dávalo víc, než si dredatý kluk myslel. Dávalo mu naději.
Když ležel u sebe v posteli, stočený do klubíčka a sledoval film, namísto permanentního mračení mu na rtech hrál nepatrný úsměv. Všechno kolem něj najednou bylo veselejší, jasnější a barevnější. I černobílý film, který si půjčil z dědovy sbírky.
„Hej, Billy, můžu?“ Blonďatá kštice se objevila ve škvíře mezi dveřmi a o chvíli později ji následovalo i tělo jeho bratra. Bill se jen pousmál a udělal vedle sebe Alexovi místo. Měl náladu si povídat, sdělit bratrovi své pocity. Byl na něm opravdu závislý, lpěl na něm daleko více, než lpí dítě na matce, a pokud by Alex neměl Toma rád, ani Bill by se s ním nebavil. Na Alexovi stál celý Billův svět.
„Tak spusť,“ zasmál se blonďák, když konečně našel pohodlnou a jemu vyhovující polohu, a všimnul si nedočkavého pohledu, kterým jej bráška pozoroval. Bill se jen zářivě usmál a než se stihnul Alex nadechnout, spustil na něj smršť znaků tak rychle, až se občas zasekával a musel jednotlivá slova opakovat, aby jeho sourozenec neztratil přehled, o čem vlastně byla řeč.
Musel mu sdělit všechno od svých pocitů, které z Toma měl, přes to, jak hezký úsměv a oči a příjemný hlas má, až po to, o čem všem se během dne bavili. Už dlouho se Alexovi takhle klidně a sám od sebe neotevřel, nechtěl ukazovat své pocity jinak než přes své písničky, ale dnes měl pocit, že pokud by ze sebe všechno nedostal, prasknul by pod tíhou toho všeho.
A Alex jej nechal, jen s úsměvem sledoval bratrovy hbité prsty. Nikdy mu však nechyběl Billův hlas víc, než právě v tu chvíli. Byl si jistý, že by vzrušením a nedočkavostí dostat ze sebe všechno naráz, zakopával by o vlastní slova, a Alex si to tolik přál zažít. Chtěl ho slyšet koktat, zhluboka se nadechovat jen proto, aby mohl spustit další příval slov. Zajímalo jej, jak by teď zněl Billův hlas. Byl by pořád tak jemný jako kdysi, nebo by byl stejně tak hrubý, jako byl jeho vlastní? Doufal, že se to někdy dozví, že Bill v sobě najde potřebnou sílu a překoná blok, který si v sobě vybudoval.
„Máš ho rád,“ konstatoval Alex, když konečně Billovo zběsilé máchání rukama ustalo a i on dostal prostor se nějak vyjádřit.
‚Nemám,‘ stál si Bill tvrdohlavě za svým, i když i on někde uvnitř cítil, že má bratr pravdu. Začínal mít Toma opravdu rád, a to se nestávalo často. Možná to bylo tím, jak jiný, jak odlišný od všech ostatních dredatý kluk byl. A možná to bylo proto, že už Bill opravdu někoho potřeboval a Tom udělal ten první krok.
„Ani jako kamaráda?“ Skousnul si ret a chvíli uvažoval, nakonec však přikývnul. „Tak vidíš,“ zasmál se Alex a podložil si hlavu polštářem. „Za chvíli se mi do něj i zamiluješ,“ rýpnul si s vypláznutým jazykem a v další chvíli mu na hlavě přistál polštář, kterým si před chvílí pokoušel zajistit více pohodlí. Hlasitě se rozesmál, přitáhl si bratra k sobě, a zatímco ho prsty nemilosrdně šimral pod žebry, jej i pevně objímal. Byl rád, když byl Bill takovýhle. Šťastný a uvolněný.
***
Víkend nemohl utéct rychleji. Bavil se, užíval si chvíle s rodinou, ale už se těšil zpět do jejich malého městečka. Ne do školy, ne na svůj pokoj, těšil se na Toma. I když se znali sotva pár dní, chyběl mu, a až tady v Mnichově si Bill uvědomil, že si na dredáče ani nevzal telefonní číslo. Doufal jen, že až se v pondělí vrátí do školy, pořád o něj bude Tom stát. Špatně by nesl další odmítnutí, jeho odmítnutí.
Šťastně poposedl na svém místě, když viděl obrys jejich domu. Věděl, že od školního dne jej dělí ještě jedna noc, ale pokud dnes večer brzy usne, snad se dalšího dne dočká rychleji. Ochotně pomohl matce s nákupem, který vyzvedli cestou, a dokonce se sám nabídl, že pomůže i s přípravou večeře. Potřeboval udržet svou mysl něčím zaměstnanou natolik, aby nemohl myslet na to, co asi dělá jeho dredatý kamarád, a jestli mu přes uplynulý víkend také alespoň trochu chyběl.
Když se dobrovolně nabídl s vynešením odpadků, už i jeho rodičům přišlo něco na jeho chování podezřelé, ale Alex je ujistil, že je vše naopak v naprostém pořádku. Rád viděl Billa takhle roztěkaného a nervózního, znamenalo to totiž, že se konečně těší na nový den. Doteď příchod každého rána jeho mladší sourozenec očekával se zamračením a pochmurnými myšlenkami. Jeho neposednost byla znamením, že se něco snad opravdu brzo změní k lepšímu.
***
V první chvíli, když se v pondělí ráno dostal do své třídy, si Bill myslel, že se jeho nejhorší noční můry splnily. Přišel několik minut před zvoněním, měl zpoždění, protože zaspal, a Alex jej matčiným autem dovezl do školy na poslední chvíli. Když udělal první krok do učebny, hned si všimnul Toma v obležení snad každého ve třídě, a společně se hlasitě smáli.
Když to černovlásek uviděl, došlo mu, že byl asi moc bláhový, když věřil tomu, že Tom by chtěl za přítele někoho, jako je on. Se sklopenou hlavou se proto vydal ke své lavici, kam tiše zaplul, aniž by si ho někdo kolem všimnul. Nikdy si ho nikdo nevšímal, dokud si nechtěli z někoho utahovat, až pak jim byl Bill dobrý. Vyndal si učebnici němčiny a čistý poznámkový blok, byl připravený si se zvoněním začít skládat další písničku, o bolesti a ztrátě přítele. Než se však nadál, ucítil na rameni poklepání.
Líně zvedl pohled od černé tužky a nepatrně se pousmál, když vedle sebe uviděl Toma.
„Ahoj,“ usmál se na něj dredáč a sedl si na volné místo vedle něj, své věci složil na kraj lavice. „Budu sedět s tebou, nevadí? Super. Jak ses měl? Já měl příšernej víkend!“ spustil dredáč okamžitě s dramatickými grimasami a ani nenechal kluka vedle sebe, aby mu odepsal na jeho dotaz. Za poslední dva dny a jedno páteční odpoledne byl nabitý tolika zážitky a negativními pocity, že to ze sebe prostě musel dostat pryč, a do zvonění zbývalo posledních pár minut.
Když se jejich spolužáci dozvěděli o tom, že Tom tráví čas s Billem, že jej dokonce považuje za přítele, snažili se mu to vymluvit. Vnucovali mu každičkou špatnost, kterou na Billa dokázali vymyslet, snažili se jej všemožnými prostředky odradit. Nechtěli, aby se momentálně nezajímavější kluk na škole bavil s někým, jako je Bill Kaulitz. Ale Tomovy pocity pro černovlasého chlapce byly už teď až příliš silné na to, aby ho někdo dokázal jen tak odradit. Bill byl po dlouhé době první, kdo si před Tomem na nic nehrál a o kom Tom věřil, že se mu může beze strachu s čímkoliv svěřit, aniž by to proti němu později použil. Nevěděl, čím to bylo, ale něco mezi nimi přeskočilo, a to něco je spojovalo od samého začátku. Tom cítil, že svým způsobem k sobě s Billem patří, a nehodlal nikoho nechat, aby mu diktoval, co smí a nesmí.
„No, a jak že ses měl ty?“ zeptal se Tom s úsměvem, když se oba postavili na pozdrav učiteli, který současně se zvoněním vpadnul do třídy. Bill se jen zasmál a zavrtěl hlavou. Když se oba opět usadili, začal Tomovi psát sloh o svém vlastním víkendu, a uvnitř jej hřál pocit, že snad našel toho opravdového přítele.
autor: Denie
betaread: Janule
Nádhera!!! Fakt se mi tahle povídka začíná líbit pořád víc!! Těším se na okamžik až Bill promluví… Teda.. Doufám, že promluví… :))
Krása, opravdu!!!
To je… boží. Vážně nádhera.
To je tak nádherný!!!!Prostě strašně krásné jako vždy…..jsem moc ráda,že se Tom nedal odradit a,že jiskry mezi dvojčaty padají už od začátku….Honem dál
Juuuuu…roztomilý díleček. 😀
Krásne. Billmuselvyzerať zlato keď Alexovy ukazoval znakovou rečou ako má Toma rád.
krásné….:)
krása sama.. je to moc hezky napsaný…. 🙂
to je skvělý příběh. 🙂 ti dva jsou opravdu povedení a jak se k němu Tom hnedka naštěhoval. 😀
Moc krásí. 🙂