I’d have you by my side 2.

Nehoda

„Tome,“ zasmála se brunetka, když cítila na svém břiše chladivý kov a jemné rty, které jí na kůži pokládaly něžné a dlouhé polibky. Spokojeně přivírala oči, začínala tyhle rty milovat, i když věděla, že si tohle Tom další den pravděpodobně pamatovat nebude. Věděla, proč je dobré ho opít. Už dlouho tohle chtěla zkusit s Tomem. Slyšela na něj od ostatních holek jenom samou chválu, jak by taky ne. Tenhle kluk byl nemálo žádaný. Už skoro každá, co se s ním kdy potkala v některém z berlínských klubů, znala Toma hodně intimně.

„Andreas mě zabije,“ ušklíbl se Tom a naklonil se nad brunetku. Carrie se jen zasmála a omotala mu ruce kolem krku a vpila se mu do rtů. Točila se jí pomalu z Tomových polibků hlava, byly dokonalé. Tiše mu do rtů zavzdychala, když cítila jeho ruku pod kalhotami ve svém klíně. Netušila, jestli je to tím, že je tohle pro ni zakázané, vzhledem k tomu, že má přítele a čeká dítě, nebo je to samotným Tomem, ale přišlo jí to o mnoho vzrušující už takhle, než s Andreasem. Nasucho polkla a zachvěla se, když se Tomova ruka ocitla pod jejím prádlem. Tom se jí spokojeně ušklíbl proti rtům, když se na ruku začala tisknout.

…

Tom sledoval přivírající se hnědé oči únavou. Carrie ležela na zádech, ještě chvilkami lapala po dechu. Dredáč se usmál a zapřel si hlavu o ruku, kterou loktem zabořil do bílého polštáře. Pohladil brunetku konečky prstů po nahém břiše. Musela se usmát, otočila k Tomovi pohled a podívala se do jeho jí tak podobných očí.

„Tak?“ šeptl Tom a pousmál se na ni. Hladil ji po břiše, víc se k ní přitáhl, aby jí mohl vtisknout jednu letmou něžnou pusu na tvář. Líbilo se mu takhle k někomu se chovat. Dalo by se říct, že to dělal poprvé, i když ze včerejší noci s Andreasem si taky užil pár něžností. Zakroutil hlavou, chtěl vyhnat myšlenky na blonďáka. Teď tady byl s Carrie… Jeho těhotnou přítelkyní. Nevěděl, jestli se má za to, co udělal nenávidět, ale byl si jistý, že jestli tohle zjistí Andreas, nenávidět ho bude dost za oba.
„Dokonalé,“ usmála se brunetka a schoulila se k Tomovi do náruče. Navrtala nos mezi jeho rameno a krk, otřela se jím o jeho kůži a přivřela oči. Popravdě vůbec nečekala, že by Tom uměl být i… Takový. Něžný, hodný. Poznala jako jedna z mála, možná jako úplně první úplně jiného Toma. A tenhle Tom se jí moc líbil.

*

Carrie jela po celkem prázdné silnici. Sledovala, jak stěrače s ne moc velkým účinkem stírají vodu z čelního skla. Přála si, aby už mohla zaparkovat na poloprázdném parkovišti u supermarketu. Měla ráda, když nebyly přeplněné silnice, ale v tomhle případě jí to moc nevyhovovalo. Měla strach, že pokud by se něco stalo, nebyl by poblíž nikdo na pomoc. Ulice poblíž také vypadaly prázdně. Trošku ji to znervózňovalo, ale nedivila se. Komu by se do takového lijáku chtělo, když může zůstat doma, že?

Napadlo ji, že by mohla zavolat Billovi, uklidnila by se. Ale ne… To by byla ještě větší pravděpodobnost, že se něco stane, když by věnovala pozornost mobilu a ne řízení. Přeladila rádio na jinou stanici. Hrála tam zrovna její oblíbená písnička. Musela se pousmát.

Maybe I’ll wake up for once (wake up for once)
Not tormented daily defeated by you
Just when I thought I’d reached the bottom
I’m dying again
I’m going under (going under)
Drowning in you

Začala si tiše broukat do rytmu písničky, pomalu ji to uklidňovalo. Začala přemýšlet o hovoru s Billem. Docela ráda by s ním ještě mluvila, zeptala se na Rosie. Pousmála se a na chvíli přestala věnovat pozornost tak úplně silnici. Všimla si naproti šesti světel. Zakroutila hlavou. Jen se mi to zdá, je to ve vedlejším pruhu, pomyslela si a snažila se přesvědčit sama sebe.

Rukou začala hledat ve své kabelce mobil. Potřebovala mluvit, ale ne a ne ho po hmatu najít. Kousla se jemně do rtu, po ústech se jí rozlila jemná chuť jahod, kterou měl její lesk na rty. Pootočila hlavu a začala hledat mobil i očima. Polkla, když už několik sekund nevěnovala pozornost silnici.

*

Byla to už minimálně hodina, co byla Carrie pryč. Bill si začínal dělat starosti. Chodil po obýváku s malou Rosie v náručí a lehce s ní pohupoval. Co chvíli sklonil hlavu níž k ní, aby ji líbnul na čelo. Každý pohled na ni ho rozněžnil, musel se usmívat.

„Zajímalo by mě, kde je maminka,“ zašeptal černovlásek a posadil se i s dítětem na smetanovou pohovku. Opatrně holčičku položil na pohovku na záda a polechtal ji. Místností se rozezněl zvonivý dětský smích. Bill se nad tím pousmál. Na všechny věci kolem miminka si přivyknul opravdu rychle. Nesnesl by představu, že se kamarádka jednoho dne zvedne a odejde stejně rychle pryč, jako teď přišla. Hrůzný obrázek, který se mohl stát tak moc rychle ho tak moc děsil…

Dětský smích pomalu utichal, střídal ho pláč. Bill si povzdechnul a na Rosie se zadíval. Bylo mu jí líto. Nejhorší bylo to, že nemohl zjistit, co si holčička přeje. Pohladil ji po bříšku a chytnul ji opatrně v pase. Pevně ji držel a dal si ji na hlavu. Třeba potřebuje přebalit, pomyslel si. Dřív by to nezvládl sám bez pomoci, ale dnes? Byla to pro něj každodenní činnost, nepřišlo mu to vůbec těžké. Pokaždé, když miminko přebaloval, pobrukoval u toho nějakou písničku. Rosie se to líbilo, nadšeně se na Billa smála.

Černovlásek si k plínce přičichl, avšak nic necítil. Povzdechnul si a zkusil si Rosie přitulit do náruče. Hladil ji dlouze po zádech, tak jako to dělávala Carrie. Smířlivě se na její dceru díval.

„Zlatíčko, já vím, že nejsem maminka, že jsem strejda… Ale maminka se vrátí. Brzo, určitě. Uvidíš,“ zašeptal tiše Bill do ticha pokoje, které rušil jenom dětský pláč. Snažil se tím přesvědčit zároveň i sám sebe. Možná to nebylo vhodné, ale… Musel to udělat. Vzal z proskleného stolku mobil a vytočil Carriino číslo, telefonní aparát přilož k uchu.

*

Carrie polekaně nadskočila, když jí v kapse začala vyzvánět melodie písničky od Patrika Nuo, Beautiful. Vydechla a mobil vyndala. Na display blikalo jméno Bill. Chtěla hovor přijmout, ale nejdřív musela zkontrolovat vozovku. Zvedla pohled a poplašně zamrkala. Trhaně zalapala po dechu a jakoby zkameněla. Naproti ní jelo vysokou rychlostí bílé Audi a další dvě černá auta, která se během chvilky od Audi vzdálila.

Carrie nasucho polkla a pevně chytila volant. Písnička, kterou vyzváněl mobil, se mísila s tóny dalšího songu od Evanesence. Nevnímala ale nic. Jen přibližující se auto směrem k ní. Stiskla k sobě víčka a volant prudce otočila doprava. Cítila, jak jí nepříjemně zabolelo břicho, zatočila se jí hlava. Chtěla otevřít pomalu oči, když cítila, že je její auto stále v pohybu, ale místo toho jen ucítila tvrdý náraz do hlavy, a najednou jen ticho…

Tom sebou škubnul. Rána nárazu byla tak hlasitá, že mu nemohla ujít. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Pohled jeho čokoládových očí utkvěl na poničeném černém autě. Na nic nečekal, odpoutal si bezpečnostní pás a otevřel dveře své Audi. Vyběhl z auta rychle jako namydlený blesk a běžel ke svodidlům, kde bylo poničené auto. Běhal mu z toho mráz po zádech, cítil uvnitř žaludku svíravý pocit.

Nakrčil obočí, když se dovnitř podíval postranním okýnkem na místě řidiče. Žena, která tam seděla, měla sice zabořenou hlavu v bílém polštáři – airbagu, přesto ji poznal. Nápadně mu připomínala Carrie, Andreasovu přítelkyni, kvůli které se to všechno stalo.

Dredáč rychle otevřel dveře. Absolutně netušil, co má dělat. Vše, co se učil ve škole nebo později v autoškole, jako by se mu vykouřilo z hlavy. Díval se na oběť dopravní nehody a opatrně ji pohladil po hnědých vlasech, slepených rudou krví. Před usmrcením po případném nárazu sice měly chránit airbagy, Carrie ale moc nenapomohly. Možná to bylo tím, že náraz do svodidel u silnice byl opravdu velmi silný.

„Carrie,“ zašeptal užasle Tom, jakmile se mu podařilo mladou ženu pomalu posadit a opřít o sedadlo. Levou rukou ji přidržoval a pravou dlaň si přiložil konsternovaně na ústa. Jako by náhle ztratil řeč. Pomlácená mladá žena mu ani zdaleka nepřipomínala onu krásnou Andreasovu přítelkyni. Zachvěl se. Po straně hlavy tekl malý potůček krve, rudá tekutina crčela i z nosu, který byl podivně nakřivo.

Očitý svědek nehody stále ženu držel, přičemž si podrobně prohlížel interiér auta, zda je v nepořádku ještě něco jiného. Sklonil se opatrně dolů a zalapal po dechu. Zespod auta trčel dlouhý železný drát. Jeho pohled ihned sklouzl na brunetku. Pečlivě si sjel její tělo, zastavil se na rudé skvrně na břiše. Odvážil se vyhrnout spodek trička. Jakmile tak udělal, nemohl uvěřit svým očím. Carrie měla na břiše velikou díru, ze které vytékala krev. Tom se neodvažoval sjíždět pohledem níž, bál se toho, co ještě uvidí. Zvědavost mu ale nedala, sklouznul pohledem na nohy ženy, složené v prapodivném obrazci.

„Carrie…“ zašeptal a znovu zopakoval Tom jméno pohledné brunetky. Uvědomoval si závažnost celé situace i to, že musí něco udělat, avšak nevěděl co. Napadalo ho… Možná zavolat záchranku? V duchu se profackoval. Měl to udělat už dávno a ne jen slepě na ženu koukat! Z kapsy velkých volných kalhot vytáhl mobil, ihned číslo vytočil.

Z reproduktoru telefonu se ozval po pár prázdných tónech ženský hlas. Tom tipoval, že dámě může být takových… Čtyřicet let, maximálně. Posadil se na zem do mokré trávy, déšť ho neznepokojoval. Tedy… ne, že by mu byl příjemný, ale i kdyby padaly z mraků trakaře, vydržel by to. Prioritou pro něj teď bylo zachránit mladý život.

„Dobrý den, fakultní berlínská nemocnice. Kdo je tam?“ ozvalo se ze sluchátka. Tom nakrčil obočí, nikdy záchrannou službu nepotřeboval. Vydechnul, nemohlo to být přeci tak… Těžké.

„Trümper… Tom Trümper. Já bych chtěl ohlásit dopravní nehodu,“ vyřknul jednoduše Tom. Vzal si do své dlaně Carriinu. Děsila ho chladnost, která z ní sálala. Trošku ji stisknul, ve snaze ji ohřát.

„Dobře. Řekněte mi prosím přesně místo, kde se stala a co se stalo. Pošlu tam posádku,“ žena na druhém konci linky byla na takovéhle hovory zvyklá, nechávaly ji absolutně chladnou. Vzala si do ruky propisovací pero, aby si mohla napsat základní informace, které pak přepisovala do počítače.

„Nehoda se stala na dvaadvacátém kilometru po cestě za centrum Berlína. Havarovala mladá řidička, jmenuje se Carrie Müller. Má rozbitou hlavu, teče jí krev z břicha, pravděpodobně je v bezvědomí a nohy má pochroumané. Víc zranění momentálně… nevidím,“ vydechnul lítostivě Tom. Tiskl bledou ruku ve své, rázem se ale postavil, jako když do něj střelí. Žena neměla těhotenské bříško. Znamenalo to, že v autě musí být její a Andreasovo dítě. Před očima se mu krátce zatmělo. Z auta nebyl slyšet dětský pláč, mohlo to znamenat, že je holčička mrtvá…?

„Pane Trümpere, jste tam…? Haló, slyšíte mě?“ opakovala žena na lince již poněkolikáté jednu otázku. Tom ji však ignoroval. Absolutně se mu nelíbil fakt, že v autě je jen prázdná autosedačka. Nechala ji u někoho…? Stalo se jí něco, dala ji k adopci? Honily se v Tomově hlavě různé otázky, na které neznal odpověď. Brunetku chytil znovu za ruku, lehce ji stiskl. Přiložil telefon k uchu.

„A-ano, omlouvám se,“ hlesnul Tom a štíhlou paži opatrně pohladil. Jako by se bál, že se Carrie s hrubším dotykem rozpadne.

„Poslouchejte mě pozorně, ano? Zastavte krvácení a dejte tu ženu do stabilizované povahy. Záchranku jsem vám tam poslala, bude tam během pár minut.“

Tom nakrčil obočí. Jak měl dát Carrie do stabilizované polohy, když byla zaklíněná v autě?

„Ona je v tom autě… Zaklíněná,“ zareagoval. Mohl ji vyndat, samozřejmě. Ale nechtěl jí ublížit ještě víc. Jen si teda stoupl blíž a přitiskl dva prsty na levé ruce na břicho. Mobilní telefon stiskl mezi pravým ramenem a uchem, aby mohl prsty levé ruky přitisknout na krvácející otvor hlavy.

„Dobře, tak jen zastavte krvácení. Hasiči ji pak vyprostí.“

„Jo. Nevadí, že jsem na rány dal jenom holé prsty…? Bojím se vzdálit k lékárničce, aby se něco… nestalo.“

„Alespoň něco, ano? Hlavně zachovejte klid,“ radila automaticky asistentka z místnosti, ve které bylo ještě pár žen, jako byla ona. Všechny měly stejnou práci. Uklidnit svědky a případně pomoct dát po telefonu první pomoc. „Ještě jedna otázka… Dýchá oběť?“

Tom nakrčil obočí. Taková základní věc a jeho nenapadlo zkontrolovat dech. V duchu nad sebou zakroutil hlavou. Opatrně opustil břicho, přiložil dlaň pod nos.

„Dýchá…“ Kývnul Tom hned poté, co ucítil na prstech chladný vzduch.

„Dobře. Je v autě ještě někdo?“

„Ne,“ zněla jednoduchá Tomova odpověď.

Jakoby z dálky slyšel Tom hlasitý zvuk houkání sanitky. Úlevně vydechnul, spadnul mu kámen ze srdce. Prsty na levé ruce opatrně pohladil Carrie po tváři. Byl rád, že na záchranku nebylo takové dlouhé čekání.

„Bude to dobré, Carrie. Musíš vydržet, být silná pro tvoji malou holčičku,“ zašeptal Tom a smutně se na ni podíval. Bylo mu líto jak Carrie, tak Rosie. Na Andrease ani nepomyslel. Nemohli být už nejlepší kamarádi. Ne po tom, co ho… Skoro zabil.

„Jste pan Trümper?“ ozvalo se za Tomovými zády. Ten se otočil a sjel si pohledem muže v záchranářských oblecích. Po chvíli tam byli už i hasiči. Jen letmo přikývnul a poodstoupil od auta. Nyní byl čas na přenechání práce odborníkům.

Dredatý muž pozoroval zpovzdálí odborníky. Nervózně přešlapoval, ani trošku se mu nelíbilo, že mu nikdo nechce podat žádné informace. Měl opravdu strach. Povytáhl obočí vzhůru, jakmile zaregistroval, že je brunetka položená na bílém lehátku s kolečky.

Jeden ze členů záchranářské posádky nasadil brunetce na obličej kyslíkový přístroj, na konci s velkou bambulí. Stiskl ji a podíval se na Toma.

„Jste rodinný příslušník?“ zavolal na něj a hlavou pokynul na znamení, aby šel k němu. Potřeboval informace o dívce, která ležela na záchranářském lehátku.

„Ne,“ zakroutil hlavou Tom, když došel k autu, kam mezitím bylo lehátko dovezeno. Promnul si spánky, podíval se na ruce. Měl je celé od krve, rudé fleky měl i na bílém tričku.

„Takže jen náhodný svědek?“

„Ne,“ znovu zakroutil hlavou Tom a podíval se do interiéru auta.

„Takže jste…?“

„Kamarád.“

„Dobře, pane Trümpere. Jeďte prosím svým autem do nemocnice, ano? Sestra bude potřebovat o kamarádce základní informace, vezměte z auta prosím její kabelku. Budou tam i kolegové z policejní stanice, budete muset k výslechu,“ řekl odměřeně záchranář a pomohl s naložením lehátka do záchranného auta. Zvenku se žluté dveře zavřely a sanitka se se zvukem zapnuté houkačky rychle rozjela k nemocnici.

Tom na nic nečekal. Běžel do auta, aby vyndal koženou kabelku. Vyndal klíče ze zapalování. Zavřel dveře a černé auto zamknul. Nevěděl proč, možná… Pro pocit bezpečí. Rychlými kroky se přesunul k bílé Audi. Neměl čas ani náladu na řešení poškrábaného laku. Navíc. Nebylo to tak vážné jako stav Carrie. Rychle nastartoval a jel k nemocnici. Občas pohledem zavadil o kabelku položenou na sedadle spolujezdce. Na kabelku, kterou měla Carrie s sebou ten večer, co s ní měl intimní styk.

*

Bill tiše seděl vedle spící holčičky a hladil ji po břiše. Byl neklidný, už to bylo hodně dlouho, co Carrie odjela a nemohl se jí dovolat. Nemohl nic dělat, venku hodně pršelo, a navíc se musel postarat o Rosie. Nespokojeně se zavrtěl, celou dobu hypnotizoval pohledem mobil.
„Třeba jen… někoho potkala,“ zašeptal si a přikývl. Snažil se najít něco, co by tuhle situaci dokázalo vysvětlit a on nemusel mít starosti.

Asi po další půlhodině se konečně mobil rozezvonil. Okamžitě po něm natáhl ruku, a aniž by se podíval na display, hovor přijal. Co se ale z druhé strany ozvalo, Carrie rozhodně nebyla.

„Dobrý den. Pan Kaulitz u telefonu?“ ozval se mladý ženský hlas. Bill nakrčil obočí a kývl.
„Ano, Bill Kaulitz. Kdo volá?“ optal se nejistě. Sledoval pomalu probouzející se Rosie, kterou musel probudit telefon.

„Berlínská nemocnice. Vaše přítelkyně, Carrie Müller…“ začala slečna. Bill zalapal po dechu a zamrkal. Nemocnice? Carrie?
„Kamarádka,“ opravil ji šeptem a sklopil pohled k miminku, které na něj ospale koukalo. Pohladil ji po tváři.
„Leží v bezvědomí u nás, připravujeme ji na operaci, utrpěla opravdu vážná zranění při autonehodě.“ Billovi se zatmělo před očima, zatočila se mu hlava. Tohle byla pro něj na strávení moc velká informace. Skoro jako by neměl slov, nedokázal se nadechnout, jen polkl.

„Pane Kaulitzi?“ ozvala se žena po chvilce Billova mlčení. Černovlásek pevně semknul víčka. Neměl tušení, jak zareagovat. Honilo se mu hlavou, to nejhorší, co by se jeho kamarádce mohlo stát. Zachvěl se mu dech a pomalu pootevřel oči, když slyšel, že Rosie zase pláče. Pohladil ji po tváři.
„Omlouvám se,“ zašeptal do telefonu a kousnul se do rtu.
„Mohl byste přijet, pane Kaulitzi? Určitě s vámi budou ohledně slečny Müllerové chtít mluvit.“ Bill zakroutil hlavou. Neměl se jak dostat do nemocnice, neměl hlídání pro Rosie a ani auto. Nechtěl ji brát do zimy a deště, vláčet ji po autobusech nebo metru.
„Pokusím se tam… co nejdřív dostat,“ řekl tiše. Ať už byla venku sebevětší zima a jemu se sebevíc nechtělo jezdit hromadnou dopravou, Carrie byla jeho nejlepší kamarádka, její zdravotní stav byl opravdu důležitý, momentálně nejdůležitější.