autor: Denie
„Bille! Tohle je úžasný!“ vydechnul Alex obdivně, když dočetl slova, která bratr napsal pro svou nejnovější písničku. Mladší ze sourozenců věděl, že nikdy nebude mít šanci žádnou ze svých skladeb sám zazpívat, ale přesto skládat nepřestal. Pro každý jeden text měl i hudbu, a když opravdu chtěl slyšet, jak to dohromady zní, přesvědčil staršího bratra, aby mu svým neuměleckým hlasem písničku zazpíval, zatímco on hrál na klavír. I když Alex zpíval falešně, Bill rád jeho hlas poslouchal. Vynahrazoval si tak ztrátu toho vlastního.
‚Myslíš?‘ I jemu se to líbilo, hudba zněla tak jemně a hladce, a slova k ní přímo pasovala. Byla to zamilovaná písnička, plná stesku po osobě jemu blízké. I když měl kolem sebe milující rodinu, Bill si pořád připadal neuvěřitelně sám. Chtěl u sebe mít někoho, ke komu by se mohl přitulit, kdo by jej objal a utěšil, když to potřeboval. A stejně tak chtěl, aby tady s ním byl někdo, kdo by se radoval z každého jeho úspěchu. Někoho, kdo by nebyl jeho bratr, kterého však miloval z celého srdce.
Místo odpovědi Alex jen přikývnul a vyzval jej, aby mu hudbu k písni znovu zahrál. Nechtěl zpívat, nechtěl tenhle skvost kazit svým kvílením. Tohle bylo Billovo osobní vyznání se z citů, jen jemu náleželo zpívat slova napsaná úhledným písmem na čtverečkovaném papíře. A když je nemohl zpívat on, nebude je zpívat nikdo.
***
„Ahoj,“ mávnul Tom s mírným úsměvem ke dveřím, ve kterých se druhého rána objevil černovlasý kluk, o kterém přemýšlel celou uplynulou noc. Zajímalo ho, proč nemluví, co se mu stalo, že ztratil řeč. Chtěl jej poznat, dát mu šanci, o které mluvil jeho bratr.
Bill se na kratičký okamžik ve dveřích zarazil, nebyl si jistý, jestli Tom mluvil na něj, nebo ne, ale nikdo jiný za ním nestál. Nejistě si skousnul ret a pomalu zvednul ruku k vlastnímu pozdravu. Nebyl si jistý, jak jinak na pozdrav od dredatého kluka reagovat, ani jak si jej má vyložit. Včera mu dal jasně najevo, že si s Billem rozumět nebudou, tak proč jej dnes zdraví? Odpověď dostal záhy.
„Hele, omlouvám se za ten včerejšek, choval jsem se jak idiot,“ přiznal Tom, i když mu ta slova nešla přes jazyk. On nebyl jedním z těch, kteří by svou chybu přiznali sami sobě, natož veřejně před někým dalším. Ale pokud chtěl poznat kluka, který mu z nepochopitelného důvodu nedal spát, neměl jinou možnost. „Tvůj brácha mi řekl, že nemluvíš, že to nebylo nic osobně mířenýho proti mně, takže…“ podrbal se nervózně za uchem, a nabídnul úsměv, který mu černovlásek rád opětoval. Bill věděl, že Alex s Tomem mluvil, bratr se mu k tomu přiznal, a i když Bill zuřil a zběsile střílel na bratra jeden sprostý znak za druhým s názorem, že jej blonďák jen zesměšnil, teď byl rád, že to udělal.
„Takže, ty fakt nemluvíš? Proč? Oh jo jasně, to mi asi neřekneš, co? Hele ale vzkazy psát můžeš, ne? Super,“ tleskl si Tom a v další vteřině podal lehce zaraženému Billovi blok a tužku. Nevinně se na něj usmál, byl si až moc vědom toho, že jakmile jednou spustí, slova se mu z úst řinou jako vodopád a on je k nezastavení.
Bill s úšklebkem usednul na židli, kterou pro něj Tom vysunul a na kterou jej doslova dotáhl, a na kousek papíru načmáral vzkaz. Tom se zasmál, když si přečetl jeho slova.
„Jo, já vím, sorry.“
V pohodě. Napsal Bill pod původní ‚Nejsem postiženej, sednout si umím sám‘
Tom se uvolněně zasmál, a i když konverzace mezi nimi neprobíhala tak, jak byl doposud zvyklý, zjistil, že Bill opravdu má co říct. Byl rád, že jeho staršího bratra poslechnul a dal černovlasému klukovi s hlubokýma očima, od kterých se teď Tom jen stěží odtrhával, šanci.
***
Ten den byl prvním po několika letech, kdy Bill strávil pauzu na oběd ve společnosti ještě někoho dalšího, než byl jen jeho bratr. Byla to pro něj příjemná změna, sledovat, jak se Alex hašteří s Tomem, se kterým se celkem rychle spřátelili. Měli spoustu společných zájmů, poslouchali pár stejných interpretů a oba milovali skateboarding. Ale co bylo nejdůležitější, oba dělali, jako by s Billem nebylo nic divného, jako by byl úplně normální jako každý druhý.
Tom si hodně rychle zvyknul na způsob komunikace, který si s Billem zvolili za svůj vlastní, a hned se naučil, že nesmí dát najevo nic, co by černovláskovi proti němu připomínalo jeho handicap. Pokaždé, když někdo z jejich spolužáků pronesl nemístnou poznámku na Billovu němotu, mohl v jeho očích vidět bolest a zklamání, možná až nenávist k sobě samému, a to Tom nechtěl. Znal jej jen pár hodin a i přesto, že Billa ještě nepovažoval za svého přítele, nelíbilo se mu, jak si z něj ostatní občas dělají srandu. Přišlo mu to nevhodné, kruté. On sám tohle nikdy neměl rád. Už odmala ho doma učili, že ze slabších si nesmí utahovat a nijak jim ubližovat. A něco na Billovi, a rozhodně ne jeho němota, jej nutilo držet se pravidla, které mu rodiče tolik let vštěpovali.
‚Má hezkej úsměv,‘ ukázal Bill na prstech po dlouhé chvíli, kdy jen sledoval mladšího ze svých společníků. Opravdu se mu Tomův úsměv líbil, něčím jej přitahoval. Byl zářivější, živější než úsměvy, které mívali lidé v Billově okolí.
‚Nepovídej,‘ zašklebil se Alex a oba sourozenci se zasmáli. Alexův smích o to zesílil, když se jej dredař s nechápavým pohledem zeptal, co se děje. ‚A oči pěkný nemá?‘ ukázal blonďák znovu na prstech, a zapříčinil tak, že tváře jeho bratra nepatrně zrudly. Už dlouho věděl o tom, k jakému pohlaví Bill tíhne, a neměl s tím žádný problém. Ale teď jej rád provokoval.
„Co si to tam na sebe ukazujete?“ zamračil se Tom a snažil se rozeznat alespoň něco z rychlých pohybů prstů, které si mezi sebou bratři vyměňovali. Už teď byl rozhodnutý, že se pro Billa pokusí znakovou řeč naučit, aby černovlásek nemusel pořád psát vzkazy a on čekat na odpověď.
‚Nic,‘ načmáral Bill rychle na papír a strčil bratra do ramene, když se blonďák začal hlasitě smát. Tom stále nechápal, o co mezi bratry jde, ale rozhodl se po tom nepátrat. Byl spokojený s tím, že mu Bill teď věnoval svou pozornost a ani se nezajímal o to, když mu lidi z jeho nové party vysílali jeden vražedný pohled za druhým. Připadali si odstrčení, ale to nebyl Tomův problém. Našel tady člověka zajímavějšího, než byli všichni z nich dohromady, a pokud to bude záležet jen na něm, bude se Billa držet i nadále. Možná nemůže mluvit, ale i na kousku papíru umí být černovlásek neskutečně vtipný. A to Tomovi imponovalo. Vždycky měl rád lidi se smyslem pro humor, takové, kteří uměli být vtipní, aniž by ve skutečnosti zněli trapně a kazili zábavu. A Bill k tomu všemu měl zvláštní charisma, které Toma přitahovalo jako magnet. Možná ještě nebyli přátelé, ale oba si byli jistí, že k tomu brzo dojde.
Na rtech černovlasého chlapce se objevil nepatrný úsměv, který mu Tom opětoval.
***
Bill věděl, že je nejvyšší čas, aby si sbalil věci a opustil učebnu, ve které měl poslední hodinu, ale nemohl se přimět k tomu, přestat psát vzkazy Tomovi, který bez ustání mluvil a mluvil. Jejich poslední hodinou byla výtvarná výchova, a jelikož měli suplování za nemocnou učitelku, studenti měli volnou ruku v tom, co chtěli dělat. A pro dva nové kamarády byla jen jedna volba, poznat lépe jeden druhého.
Musím jít, napsal Bill ve spěchu, a palcem stisknul tlačítko na telefonu, které odignorovalo příchozí hovor. Věděl, že se rodiče nebudou zlobit, a svět se nezboří, když k prarodičům přijedou o něco později. Právě teď se nemohl odtrhnout od Toma, se kterým si až prapodivně rozuměl. Dlouho se mu nestalo, aby poznal někoho, kdo byl ochotný s ním trávit svůj čas, a ani mu nevadilo, že jej chytají křeče do ruky od neustálého zběsilého odepisování na něco, o čem zrovna Tom mluvil.
„Už? Proč?“ Černovlásek se musel tiše zasmát tomu, jak jeho kamarád zakňučel. Líbil se mu ten zvuk, byl tak jiný od toho, který často slýchával od svého bratra.
Jedeme na víkend do Mnichova
„Aha, no tak se nenech zdržovat,“ usmál se na něj Tom a sbalil si vlastní věci. Konec konců i on měl své plány. „Uvidíme se v pondělí, a užij si víkend!“ křikl ještě na Billa, který hned poté, co na papírek napsal své rozloučení, zmizel za dveřmi výtvarné učebny. Tom jen s úsměvem zavrtěl hlavou, přehodil si batoh přes rameno a daleko pomalejším, loudavějším tempem opustil učebnu. Ještě zahlédl Billovy černé vlasy, když prudce zahýbal za roh. Opravdu si tohohle kluka oblíbil, a i když to pro něj bylo skoro až neobvyklé, už teď se na něj zase těšil.
———-
Se zrychleným dechem Bill usedl do auta jeho rodičů a prsty naznačil omluvu za své zpoždění. Pousmál se, když mu matka s úsměvem odpověděla, že se vůbec nic neděje a že jsou vlastně rádi, že si konečně našel nějakého přítele.
Bill jen protočil oči a loktem strčil do bratra vedle sebe. „No co,“ zasmál se Alex, „Musel jsem jim o Tomim říct,“ vypláznul ještě jazyk na mladšího sourozence, a oba se automaticky začali pošťuchovat. Jejich počínání sledovala matka jen koutkem oka a byla ráda, že vidí i svého mladšího syna konečně opravdu šťastného. Třeba se s příchodem tohohle Toma konečně něco změní. Třeba se jí vrátí syn, kterého před sedmi lety ztratila.
autor: Denie
betaread: Janule
Oh bože, asi jsem se do té povídky zamilovala. Je to skvělé! A hlavně je to zase něco nového, neokoukaného. 🙂
Tohle byl ten nejsladší díl, co jsem kdy četla!! Musím se pořád culit, jak idiot, když si vzpomenu, na scénu, kdy Lex Billa pošťuchoval tím, jak má Tom okouzlující oči 😀 Těším se na další díl! Strašně moc!
Denie, to byl nádhernej dílek :)* … já miluju tvoje povídky :)) jsou prostě úžasný, nemůžu se dočkat dalšího dílu x)♥ jsi skvělá autorka, opravdu ♥
To bylo tak nádherný..:) Jsem ráda, že mu Tom dal šanci….:)** Určitě nebude litovat a taky jsem ráda, že je Bill konečně alespoň trochu šťastnej, i když by mu asi bylo líp, kdyby mohl mluvit, ale to snad časem taky přijde… A bude si konečně moct zazpívat ty svoje písničky..;)** Jsem moc zvědavá na další dílek..;) Už teď se na něj těším..:D :)** Miluju tu povídku, ale v podstatě jako všechny, co jsem od tebe četla..;) Jsi ta nejlepší autorka..♥
To je krásne, dúfam že im to vydží,som rada,že Bill ještastný aspoň trochu.
To je tak… krásný. Jak se Billovi Tom omluvil. Tom je vážně skvělý, že dal Billovi další šanci. Já znám spoustu lidí s různými handycapy a je pravda, že pro ně je nejlepší, když je člověk bere jako normálního člověka. Tuhle povídku jsem si zamilovala už od prvního dílu. Je to krásné dílo a už se moc těším na pokračování.
naprosto krásný 🙂
úžasná povídka,další na seznamu nejoblíbenějších já pořád věřím těm posledním slovům na konci prvního dílu že by se Billovi mohl vrátit hlas,to by bylo fakticky úplně úžasný,těším se na další díl 🙂
Jéééééé….já chci další dílek….ta povídka je tak super…jen tak dál…..doufám, že se Billovi vrátí hlásek. 😀
úžasná povídka. Jiná než ostatní, ale krásná!
Mm.. tak tahle povídka se mi začíná zamlouvat ^^ je to krásná povídka 🙂 těším se na další díl 🙂 jsem uplně ráda, že Tom Billa jen tak "neodkopl".. je to fakt krásný 🙂 Honem další..:D 😛
"a zběsile střílel na bratra jeden sprostý znak za druhým" tak toto ma zložilo xDD inak nádherný diel, som rada že si Bill s Tomom rozumie, určite sa mu vďaka nemu vráti hlas, to by bolo krásne 🙂
Tahle povídka je úplně skvělá!!!!Zbožňuji ji!!
líbí se mi Tomova povaha. ukecaný, charismatický a strašně přívětivý. 🙂 je to příjemná změna, když je Bill chvíli taky zticha. 😀
Super.. páči sa mi Tomiho správanie aj ukecanosť (občas som rovnaká :D) a Bill je aspoň šťastnejší 🙂