autor: Sandra Trümper
Když jsme se narodili, nikdo si nemyslel, že bychom mohli přežít. Nebo alespoň ne déle než týden.
Pamatuješ na to, co nám máma vždycky vyprávěla, když jsme byli nemocní? Narodili jsme se docela maličcí, na začátku osmého měsíce. Doktoři nám předpovídali prakticky okamžitou smrt. Po třech dnech se divili, že stále žijeme. Začali uvažovat o tom, že to možná zvládneme, možná přežijeme.
A pak, když jsme byli starší, mamka nám řekla, že to tak docela nebyla pravda. Ty jsi měl naději na život už od samého začátku. To mně předpovídali smrt. Ale já jsem pořád tady. Víš proč? Protože bych sám odejít nedokázal. Potřeboval jsem tebe k životu… A snad jsem i věděl, že ty potřebuješ mě.
Oslava našeho prvního roku. Mamka tenkrát pořídila nepočítaně fotek. A na všech je zdánlivě stejné miminko. Jen na pár z nich jsme oba. Dala nám tenkrát každému dort. A jeden z nich skončil na tom zbrusu novém koberci. Ještě teď je tam flek schovaný pod stolkem. Mamka ho odmítla vyhodit, přestože jsme jí několikrát nabízeli, že jí koupíme nový, lepší. Víš co? Možná ji chápu. Kdybych měl koberec, na který jsme vykydli dort při našich prvních narozeninách, taky bych si ho nechal.
Máme z nich jednu fotku. Dáváme si tam pusu. Naši první narozeninovou.
Pamatuješ si na to, jak nám s ní máma o každých narozeninách šermovala před očima a téměř pokaždé trvala na tom, že si také musíme dát pusu? Až po našich osmých narozeninách jí stačila jen ta na tvář…
Pamatuješ na ten den, kdy od nás odešel táta? Křičel na mámu a ona na něj. Nešlo to přeslechnout ani přes vrstvu polštářů, kterou jsem si tenkrát nahrnul na hlavu, abych to neslyšel. Nepomáhalo to, nic nezabíralo. A ty jsi udělal tu věc, která mi možná změnila život. Nebo to tak bylo už dřív? Kdo ví?
Přitáhl sis mě k sobě do klína, vzal mě do náruče a šeptal mi do ucha uklidňující slova. Bylo nám teprve šest, ale přesto jsem už tenkrát cítil, jak se ve tvých teplých rukou uklidňuji. Cítil jsem, že tvá tichá slova přehlušují všechny křiky prostě jen proto, že jsou tvá.
Pamatuješ na ten den, kdy jsme podepsali smlouvu? Bylo nám sotva patnáct, nevěděli jsme o světě absolutně nic. Vím, že ještě ten večer jsme si spolu lehli do postele a snili jsme o tom, co všechno si budeme moct dovolit, až budeme slavní a bohatí.
Tenkrát jsem usnul a také se probudil ve tvém objetí. Poprvé. Protože do té doby jsme měli postele rozdělené. Ale já pak už nechtěl spát jinak. Postel se mi zdála moc velká, moc prázdná, když jsem v ní byl sám. A bylo přece tak jednoduché udělat těch pár kroků k tobě do pokoje!
Pamatuješ si na naše sedmnáctiny? Bylo to poprvé, co jsem ti řekl ta dvě slova.
A pamatuješ si naše osmnáctiny? To bylo poprvé, co jsi je řekl ty mně.
Přestože mezi tím byl rok prodlevy, já si byl jistý tvými city. Choval ses ke mně tak hezky! Vlastně… ne. Choval ses ke mně stejně jako celé roky před tím. Ale co bych mohl chtít víc? Tvoje hřejivá náruč, vždycky připravená pro mě. Tvé úsměvy, připravené podržet mě v těch nejtěžších chvílích. Tvé letmé, něžné doteky v těch chvílích, kdy jsem byl nejvíc vystresovaný, ale snažil jsem se to nedávat na sobě znát. Tvoje péče, dlouho před i po operaci. Prakticky jsem neudělal jediný pohyb bez tvého dozoru. Dobíral jsem si tě za to, dělal jsem protivného… ale přitom jsem to miloval.
Pamatuješ na ten den, kdy jsme se stěhovali? Na všechny ty přípravy, na všechen ten cirkus kolem? A pak jsme byli doma… Opravdu doma, protože nikde kolem nebyli paparazzi, nikde nikdo, kdo by nás mohl otravovat. A já jsem pro změnu mohl strávit pohodový den ve tvé náruči bez obavy, že na nás každou chvíli někdo přijde. Amerika je v tomhle tak krásně svobodná…
„Jistěže pamatuju,“ usmál se na něj Tom a něžně mu vložil jahodu mezi rty. Bill se pousmál a poslušně ji snědl.
„Na nic jsem se tě neptal.“
„Ani jsi nemusel. Vždycky, když o nás přemejšlíš, máš na tváři tenhle lehce zasněný, zamilovaný výraz,“ sehnul se a něžně ho políbil. „A já jsem rád, že patří jenom mně,“ usmál se na něj, znovu ho něžně políbil a zase se narovnal. „To tě můj výběr filmu tak strašně moc nudí?“
„Ne, to ne, jen… Nejkrásnější romantická komedie je ta naše,“ díval se mu z klína přímo do očí. Tom se zasmál a opětovně mu opatrně zabořil prsty do vlasů.
„Ty můj zamilovaný blázne. Ještě pořád tě to po těch letech nepřešlo?“
„Mluvíš jako důchodce, co právě oslavil diamantovou svatbu.“
„No? A jaká je svatba za dvacet let?“
„Tak to nevim,“ Bill se pobaveně zasmál. „Ale za pětadvacet je stříbrná.“
„Vážně?“
„Jasně. Zlatá je padesát a korunovační sedmdesát pět. Ono jich je strašně moc, ale…“
„Takže nám do stříbrný zbývají necelý čtyři roky. Vlastně prakticky tři a čtvrt.“
„Pokud to chceš brát takhle,“ zaculil se a stáhl si ho pro polibek.
„Takže teď už můžu ten film pustit?“
„Tys ho ještě nepustil?“
„Vždycky, když nasadíš ten výraz, je to na několik minut. A já nechtěl, aby ti něco uteklo.“
„Jsi tak sladkej, víš to?“
„Říkáš to.“
„A já mám vždycky pravdu. Aspoň co se tebe týká.“
„To říkáš taky.“
Bill do Toma strčil a ten se jen usmíval.
Pustil film, ale ve skutečnosti ho nevnímal.
A víš ty, můj malý bráško, jak se cítím při každém pohledu na tebe?
Pravda, ta dvě slova ti neříkám tak často. O to upřímněji je pak ale myslím.
„Miluju tě, Bille.“
„Vždyť já to vím,“ znovu se na něj usmál. „A já…“
„Neříkej to.“
„Proč ne?“
„Já to vím, stejně jako ty to víš o mně. A jednou chci být já ten jedinej z nás, kdo to řekne.“
Bil se usmál.
„Jsi tak strašně sladkej…“
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
nádherný,nádherný,nádherný!to je vážně úplně nepopsatelně skvělý! :))
úúúúú! To je nádherný! ****
Awww, to je tak krásný, opravdu ^^ 🙂 Tahle jednodílka na mě působila strašně něžně, krásně.. Prostě nejde popsat jak. 😉 Líbila se mi. ♥
jéé Pamatuješ…? =)
samozřejmě, že si kluci všechno pamatujou.. na takové chvilky z jejich života přece nelze zapomenout. Tohle se ti opravdu moc povedlo. Je to krásné, něžné zamyšlení. Dokážu si je tak živě představit. Vsadím se, že takových vzpomínek budou mít v budoucnu ještě mnohem víc =)
Krása zlato =) =o*
To je tak sladký. Sice krátký, ale i za tak krátkou dobu to vystihlo tolik. Vážně krása. Jen tak dál. 😉
Dokonalý 🙂 Moc povedený 🙂
to je kráásnýý, tak miloučký, já to žeru ♥♥♥
Nádherné, skvělé! Dneska tady jsou snad ty nejlepší povídky!
Awwwwww *w* škoda že je to tak krátký…. je to nádhernýý!!!! <3
Úžasně romantické a sladké 🙂
Už od prvního slova jsem měla pocit, že každou chvilkou vybuchnu pod tou náloží emocí. Nádherné! Tak procítěně a překrásně napsané!♥♥♥ Krátký příběh a přitom je v něm toho tolik, že všechny ty pocity z toho nestačím pobírat. Překrásná povídka, opět jsi jako má oblíbená autorka nezklamala!:)) Miluju tvé povídky, tu originalitu s jakou jsou napsané!:)) ♥♥♥
To bolo mrtne sladké fakt <3 ale dala by som si jahody 😀
Tak je hezká… 🙂
Sandra nikdy nezklame 🙂