autor: Tina
Tom zíral na ostří křišťálového meče, kterým mu Bill mířil přímo na tepnu na krku. Trochu se vylekal. Nebyl na to zvyklý a takovou reakci rozhodně nečekal. Vládlo zde napínavé ticho. Ani jeden zatím nic neříkal. Živly byly v pohotovosti a byli schopni kdykoliv zakročit. Přece jejich úkol je chránit vládce.
„Aha, takže sis ještě nevzpomněl, že? Ty si vážně myslíš, že bych to dělal jen tak?“ ušklíbl se Tom. Odvážně a hrdě hleděl Billovi do očí. Bill byl zmatený. Nechápal, co Tom myslí. Na co si to tady hraje?
„Já nevím, o čem to tady mluvíš.“ Namítl a sklopil meč k zemi.
„Tak si vzpomeň. Pamatuješ si jen to dobré, ale své zlé činy jsi raději zapomněl, že?“ zamračil se Tom, ale potom nasadil klidný výraz.
„Tome, mluvíš v hádankách… o co sakra jde?“ Bill už ztrácel trpělivost, a navíc se v tom ztrácel celý.
„Ok. Tak co třeba škola? Tenkrát to mohla být tak druhá nebo třetí třída. Našel sis nové přátele a na mě se vykašlal. To bych možná ještě překousl, ale co potom? Bylo to s tebou čím dál horší. Já nevím, co jsem ti udělal. Ale začal jsi mě úplně ignorovat. Měl jsi svou partu a mě jsi poslal před všemi do háje. Ztrapnil jsi mě a bylo ti to fuk. Ale završil jsi to tím, když jsi na mě poslal ty svoje poskoky, aby mi uštědřili lekci. Zmlátili mě do bezvědomí a proč? To dodneška nevím. Nevím, co to mělo být, ale stala se z tebe zrůda. Ne ze mě, ale z tebe. Tak co, už si vzpomínáš?“ Na Tomovi šlo poznat, že jej ovládl vztek. Přímo mu sršel z očí.
Billovi se zalily oči slzami. V mysli mu probleskla vzpomínka. Bylo to skutečně tak, jak mu právě Tom pověděl. Byl úplně mimo. Koukal před sebe a po tváři mu stékaly slzy. Jako by teď před sebou viděl minulost. Jako by se v ní ocitl a byl jen tichý, očitý svědek a koukal se na to, co se odehrávalo. Jak moc Tomovi ublížil. Tom měl pravdu. Byla z něj zrůda. On mu strašně ublížil. Ponižoval ho a nechal ho i zmlátit. Byl to skutečně on? Ano.
Pohlédl na Toma, jako by se vrátil zpět do reality. Už v Tomovi neviděl hrozbu. Ale člověka, kterému ublížil.
Toma opustil výraz, tvrdého drsňáka a vystřídalo jej lítost a stará bolest, která ještě nevyprchala. Bill nevěděl, co říct. Upustil na zem meč a svěsil ramena. Podlamovala se mu kolena, ale snažil se udržet.
„Tome… já… omlouvám se,“ vykoktal ze sebe a upřel na něj své uplakané oči.
„Nestojím o tvou omluvu… stejně, jako ty ne o mou přísahu,“ odsekl. Měl na to plné právo.
„Já vím. Ublížil jsem ti a moc mě to mrzí. Nechápu, jak jsem to mohl takhle vypustit z hlavy. Je mi to moc líto.“ Sklopil pohled. Styděl se za sebe. Už pochopil, proč byl na něj Tom takový. On se jen bránil. Oplácel mu to.
„Je nějaká šance, jak to odčinit? Mám ještě nějakou šanci?“ zeptal se Bill nesměle, i když věděl, že ho Tom s tímhle pošle někam.
„Bille… nemyslíš, že už je na to příliš pozdě?“ koukl na něj Tom. Bill na sobě cítil jeho pohled. Propichoval jej jím naskrz.
„Já vím… ale stejně to chci zkusit.“ Podíval se na něj a po tváři mu stéle tekly slzy. Přál si to aspoň nějak urovnat. Věděl, že se to nedá spravit vše. Že už to nejde vrátit. Ale chtěl, aby Tom poznal, že je mu to líto.
„Už jsem se tě ptal. Tak se zeptám znova. Necháš mě tady s tebou?“ Bill nechápal, proč to po něm Tom požaduje. Spíš by se měl od něj držet co nejdál za své činy. Ale on požaduje tohle a Bill mu vyhověl.
„Tak dobrá. I když to moc nechápu.“ Tom jen pokrčil rameny a vydal se za Billem. Bill si ještě vzal meč a zasunul ho do pochvy. Vylezl na svého vraníka a Tom si sedl za něj.
„Odkdy jezdíš na koni?“ zeptal se Tom. Bill se pousmál. Připadalo mu, jako by z části získal starého přítele zpět. Ale nevěděl, jestli to tak skutečně je, byla to jen jeho domněnka.
„Nejezdím na koni.“ Odpověděl Bill a setřel si slzy z tváří.
„Tak odkud to umíš?“ zeptal se znovu.
„Taky bych to rád věděl.“
Na nádvoří sesedli z koně a podkoní se jich ujal. Tom překvapeně koukal na nádherný křišťálový palác. Následoval Billa dovnitř. Cestou si vše prohlížel.
Bill si odložil meč na stojan, který byl k tomu určený.
„Pane, váš oběd je připravený,“ oznámil mu jeden muž. Bill na něj pohlédl. Byl už starší, ale vypadal seriózně a elegantně.
„Děkuji…“došlo mu, že vlastně nezná jeho jméno. Sluha byl ovšem rychlejší, než se Bill stačil zeptat.
„John, pane,“ chápal, že mladý vládce tady ještě prakticky nikoho nezná.
„Oh děkuji, Johne,“ usmál se Bill a koukl na překvapeného Toma.
„Nechceš mi tvrdit, že ti tohle všechno patří, že ne?“ Stále byl z toho v šoku.
„No, dá se to tak říct. Oni si mě vybrali jako svého vládce, takže asi jo,“ pokrčil Bill rameny.
Služebná je zavedla do jídelny. Oba se posadili a číšníci začali nosit na stůl. Bylo toho opravdu hodně. Nejrůznější jídla. Stůl byl velice pestrý. Oba chlapci jen překvapeně koukali.
„No, kdo tohle všechno sní, to vážně nevím.“ Podotkl Tom. Bill se jen pousmál a pustili se do jídla.
Na obloze byl krásný západ slunce. Červánky vše zahalily do načervenalé barvy. Opravdu pastva pro oči. Bill seděl v křesle na balkóně a sledoval tu nádheru. Připadal si zvláštně. Dnes se toho stalo opravdu dost, teď tady má i Toma. Stále nad tím musel přemýšlet.
Samir přišla za ním a posadila se na druhé křeslo.
Od oběda jsi moc nemluvil. Stalo se něco?
„No celkem dost věcí. Mnoho věcí se dnes stalo. Řekl bych, že je to na jeden den až příliš,“ přiznal a podíval se na ni.
Chápu. To, co tě čeká, není jednoduché, ale ty to dokážeš. Jen by mě zajímalo, co tady dělá Tom? Nikdo to neví. Neměl by tady být, Bille.
„Já vím, ale dlužím mu to. Celkem dost mu toho dlužím,“ pohledem sklouzl opět na oblohu. Samir na něj překvapeně koukala. Ty? Spíš on ne? Za to, co ti provedl.
„Tohle byla sebeobrana. Já s tím začal první už dávno. Jsem tupec. Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Jak jsem na tohle mohl jen tak lehce zapomenout?“ Kroutil sám nad sebou hlavou.
Bille, neber si to tak. Bylo to dávno. Už to nevrátíš. Ale nemyslím, že tím, že ho tady necháš, mu to vynahradíš. Není to dobrý způsob. Vážně by tady neměl být.
„Nemůžu ho teď jen tak poslat pryč, a navíc, on tady chtěl být.“ Samir vstala. Asi to nemělo smysl jej přemlouvat.
Možná, že děláš velkou chybu a možná, že děláš dobře. Jednej podle svého uvážení. Pohlédla na něj a odešla. Bill tohle jednání nechápal. Co tím jako myslela? Rozhodl se to raději neřešit a vydal se do svého pokoje. Cestou potkal Toma.
„Je to tady obrovské. Máš kliku,“ usmál se Tom.
„No jak v čem,“ poznamenal Bill a úsměv mu oplatil. Tom na něj koukal pronikavým pohledem.
„Bille, už nad tím neuvažuj. Bylo to dávno. Necháme to být a uděláme za tím jednu velkou tlustou čáru, co?“ mrkl na něj. Černovlásek byl v rozpacích. Už vážně nevěděl, co si o tom má myslet. Nakonec jen s úsměvem přikývl.
„Budu rád.“
autor: Tina
betaread: Janule
Už Toma chápem, ale dúfam že to že nao zabudnú myslí vážne a nepodkopne Billovy nohy.
ZAjímalo by mě, proč všichni v tomhle království mluví v hádankách – nebo alespoň dělají, že rozumějí věcem, kterým nikdo kromě nich samotných
Tak už som Toma pochopila…vrátil mu to..Těším se dál!!
Tak teď je mi Toma líto a už ho chápu:) těším se na další díl:))
fu, tak takto, hej?? 😀 to aj ja chcem, aby sa ku mne jeden chalan začal takto správať 🙂 moc sa mi páči, že už sa nešikanujú navzájom :)……. A ja som vedela, VEDELA, že ten červenovlasý chalan je Gerard 🙂 MCR letí 😀 je milé zakomponovať existujúce postavy do príbehu, lepšie sa to pamätá a nie je v tom taký zmätok :).. moc sa mi táto poviedka páči, len mi je ľúto, že som nezačala poviedku čítať od začiatku a nedávať komentáre hneď od prvého dielu… proste ale teraz budem dávať komentáre, viem, aké to je, keď sa niekto vykašle na komentáre.. proste úžas 🙂
To by mně nenapadlo že to vše zavinil Bill.
Tak toto je prekvapenie. Bill dokázal niečo také… A prečo sa potom ocitol úplne sám, kde je tá jeho parta? Som zvedavá či to ešte bude domyslené alebo to zostane skrátka tak. Vynasnažím sa to nechať v minulosti a užijem si ich znovu nadobudnutý vzťah.