autor: Little Muse & Majestrix
Pro vše je nějaké období
Bill nikdy v životě nebyl tak šťastný, že vidí Simone.
Přišla ho obejmout hned jak on, Andreas a Michael vyšli z teleportu do zahrad Madleemu, vešla se mu přímo pod bradu, voněla jako květiny, které rostly vedle jeho trahd lah z dětství, a domovem, a Bill musel polknout slzy, už nejspíš po sté. Přemýšlel, jak moc jí toho jeho otec řekl.
Ten strom, o kterém si Bill přál, aby nikdo nevěděl, že ho má, byl jako odznak cizoložníka.
„A kdo je tohle?“ naléhala Simone, vzala Andrease kolem pasu a hřejivě se usmála na Michaela. Bill se na to díval zvědavě. Tak, jak jí občas náhodně připomněl, kde je její místo, když byl ještě mladý a náladový, byla vždycky otevřená a Bill skoro zapomněl, jaké to je, žít ve volném Domě.
Andreas se usmál, natáhl se po Michaelově ruce, když pustil strom, ten byl teď položený na kamenné cestě.
„Tohle je můj sahvahd,“ řekl Andreas, šokoval tím jak Billa, tak Simone a vypadal šťastněji, než jako ho Bill za poslední dobu kdy viděl, možná za celý život. „Tohle je Michael.“
Bill se díval, jak Simone udělala šťastně krok a objala Michaela, který vypadal trochu v šoku, ale potěšen. Andreas se podíval na Billa skoro omluvným pohledem, ale Bill se na něj usmál nejkrásněji, jak uměl.
Bylo hezké slyšet nějaké dobré zprávy, bylo by to mnohem krásnější, kdyby to neobnovilo Billovu touhu po lásce. Palcem přejel po obálce, co měl v kapse své róby, prsty druhé ruky stiskl svůj eridote. Tolik věcí pokazil.
„Musím se navrátit do sídla Vave,“ informoval je Michael, znovu se usmál na Simone, která couvla k Billovi. „Bylo mi dovoleno jen na takhle dlouho, abych byl s vámi.“
„Abys nesl strom?“ řekla Simone, nebyla to moc otázka, i když Michael souhlasně přikývl.
Věděla to. Tím si byl Bill jistý.
Tak trochu si představoval, že vše s jeho manželem a jeho Domem mu bude stále viset nad hlavou, aby to všichni mohli vidět, a tak se díval na svá chodidla.
„Ano; no, určitě nechci, aby ses dostal do potíží,“ řekl Andreas tiše, a vzal Michaela za pas, vedl ho k teleportu. „Promluvíme si později. Zavolám ti.“
„Dobře.“ Začervenal se Michael, jelikož je všichni pozorovali. „Budu čekat.“ Natáhl ruku a políbil svého sahvahda na rty, než prošel teleportem.
„Líbí se mi,“ řekla Simone, schovávala úsměv za svou dlaň. Zvoneček v jejích vlasech příjemně zazvonil a Billa zajímalo, kdy se na něj podívá. Pohledem jen sotva snažícím se schovat zklamání. „Jsem za tebe tak šťastná, Andreasi.“
„Děkuji, Simone.“
„To je ten strom?“
Všichni v zahradě se otočili, aby se podívali na Gordona, který k nim přišel. Bill si urovnal róbu a snažil se dělat něco se svými rozfoukanými vlasy, ale ruce se mu třásly, jelikož na něm ležel otcův pohled.
„Zdravím, otče,“ řekl tiše, Andreas se vedle něj zachvěl.
„Bille, dobré ráno. Andreasi, je dobré, mít tě zase zpátky.“
„Děkuji, můj Pane. Vezmu Billovy věci do jeho pokoje.“ Řekl blonďák a pomocí rychlé magie zvedl kufry.
„Ano, děkuji. A gratuluji ti k tvému sahvahdovi; slyšel jsem, že je stejně tak chytrý jako pohledný.“ Usmál se Gordon širokým a upřímným úsměvem, a Andreas mu to oplatil.
„Děkuji. Nikdy jsem nebyl šťastnější.“
„Promluvíme si pak uvnitř o tvém Domě.“ Přikývl Gordon, sluha kolem něj prošel a Gordon se zadíval znovu na Billa a strom, co stál vedle něj.
Simone se podívala na oba Lordy a protáhla si ruce. „Počasí je tak krásné, možná na uctění vašeho zesnulého přítele?“
Nejspíš tohle byla špatná věc ke zmínění, Gordon se zamračil a semknul čelist. „Jsem si jist, že bys měla jít vyšívat,“ řekl pomalu, Simone sklopila hlavu a odešla.
Billovi se zadrhl dech v krku, když se k němu jeho otec přiblížil a prohlížel si strom. Čekal něco, cokoliv, ale byla tu jen tichá zloba.
Ne že by si to nezasluhoval.
Gordon natáhl ruku a dotkl se delikátních květů, pamatoval si tu nešťastnou noc v Cizině. Pršelo, leje jako by měly nastat záplavy!“
Kapitán Gordon se usmál a díval se do hrozného počasí. „Brzy to přejde. Ti, kteří se toho budou snažit využít pro úkryt, zjistí, že celá jejich práce je zbytečná.“
„Tohle počasí brzy přejde? Prší, jako by mělo pršet navždy. Ale mám rád déšť v noci. Je to velmi uklidňující, když myslím na svého nemocného otce. Tak moc měl déšť rád.“
Gordon se otočil na vojáka a usmál se. „Doufám, že Ka’va dá tvému otci sílu přežít svou nemoc,“ řekl tiše a voják vypadal překvapeně.
„Vy jste Zbožný?“
„Je to problém?“ usmál se Gordon. Déšť bouchal do plachty stanu, dva muži se tam cítili izolováni. Skoro sami v celém světě.
„Ne, vůbec ne. Já jsem také Zbožný. Nemám problém s vyjadřováním sebe a své oddanosti k Bohům, ale nejsem si vědom žádných Zbožných úředníků.“
„Je nás jen pár.“
„To je pravda.“
Ticho se táhlo, a po pár minutách Gordon viděl, jak voják vedle něj pomalu usíná. „Hej,“ řekl, šťouchl ho do boku. Voják se probudil, a vypadal vyděšeně, že usnul. „Tady, zkus tohle.“ Vytáhl Gordon z kapsy malý třešňový bonbón a podal mu ho.
„Bonbón? Abych zůstal vzhůru, samozřejmě,“ řekl voják a rozbalil ho.
„Něco, co zaměstná tvou pusu, něco tvrdého, co jen tak nezmizí. Soustřeď se.“ Gordon mu dal další dva, a hodil si do pusy jeden borůvkový. Znovu nastalo ticho, ale tentokrát bylo napjaté, a déšť ustal.
„Tam! V dálce!“ zvedl se voják a ukázal mezi dva kopce. „Je tam tma, ale hýbe se.“
„Ohlásím alarm, dobrá práce. Jak se jmenuješ?“
„Anis, pane.“
„Anisi, mám dojem, že tohle je jen obyčejný strom. Tak jak byl na Bushida naštvaný, nedokázal být naštvaný na mrtvého přítele. „Začneme sázet, až přijde nový měsíc.“
Bill přikývl. Dva dny. Jen dva dny.
~*~
David si povzdychl, odešel z Erikova pokojíčku a rychle nechal vejít sluhu, který bude dítě v noci hlídat. Ruka mu sjela z kliky a on se zarazil, díval se, jak se jeho manžel oblékal do pyžama na druhé straně pokoje, jak sám pro sebe mumlá. David ho nemohl vinit. Byl to dlouhý den.
Nikdo v sídle Billa neviděl odejít, ale všichni cítili jeho nepřítomnost.
Tom nejvíc, tím si byl David jistý. Ale nikdo se ho neopovažoval zeptat.
Nastane čas se s mladíkem rozloučit, až bude odjíždět nadobro. David s tím počítal.
„Jorgu,“ řekl, přešel přes pokoj a dal manželovi třesoucí se ruce pryč, přetáhl mu tuniku přes hlavu. Jorg si trochu odfrkl, ale David ho pohladil po obličeji na uklidnění. „Jsi unavený. Hodně se toho stalo.“
„Hodně, čemu se dalo předejít,“ řekl Jorg, dost úsečně na to, aby ho David plácl. „Měl jsem mít… něco.“ Přejel si starší unaveně rukou přes obličej, jeho výraz byl unavený, stejně jako po celý den.
David mu stiskl ruce. „Bylo jen málo, cos mohl udělat.“
„Bylo toho hodně, co mohl udělat Bill,“ řekl Jorg. „Byl mým výběrem a špatným výběrem. Bohové vědí, jak dlouho to bude Domu trvat, než se z něčeho takového vyhrabe a není možné udržet to v tajnosti. A Tom…“ povzdychl si. „Nedovedu si představit, jak se teď cítí.“
David zaváhal, tahal Jorga za ruku, dokud ho neposadil na postel, kam si David klekl, tahal ho dál, dokud nežel, a pak se položil vedle něj. Čekal, dokud Jorg nevydechl a neuklidnil se tak, že objal svého chotě.
„Myslím,“ začal David, propletl s manželem prsty, „že všichni děláme to, co si myslíme, že je v tu chvíli nejlepší, protože je to ten jediný způsob, jak věcí dosáhnout. Včetně tebe.“ Stiskl mu prsty. „Včetně Billa.“
Jorg neodpověděl, ale David si byl jistý, že poslouchá.
~*~
„Andreasi!“
Andreas se zazubil, když ho jeho otec pevně objal. „Zdá se to jako věčnost, co jsi z našeho malého domova odešel do světa. A teď svatba. Mluvil jsem s otcem Michaela.“
„Proč?“ zeptal se Andreas užasle.
„Bavili jsme se o tom, jak jste se narodili a o vašem dětství,“ řekl Frederick, jako by všechno mělo být naprosto jasné.
Zaúpěl a zavrtěl hlavou. „Neřekl jsi mu o tom, jak jsme Bill a já spadli do-„
„Řekl. Oba dva jste byli celý týden zářivě zelení. Tvůj merode byl tak naštvaný. Stejně jako Lord Tobi.“ Frederickův úsměv ochabl a on ukázal svému synovi, aby se posadil. „Jak je Lordu Billovi?“
„Někdy si myslím, že je v pořádku, a pak… Myslím, že byl tak dlouho bit, že už ani neví, jak správně se stojí rovně. Dělám si o něj starosti, a cítím se provinile, protože nemám tak moc času dělat si o něj starosti, jako jsem měl dřív.“ Posunul se Andreas. „Kde se můj merode schovává?“
„Připravuje něco pro Gordona a jeho konkubínu; brzo se vrátí. Jonathan připravil výborný dezert. Mysleli jsme, že tu nějaký čas zůstane, než bude Lord Bill naprosto v pořádku. Opravdu lituji toho, co se stalo,“ řekl ztěžka Frederick. „Nikdy bych od Lorda Billa takovou věc nečekal.“
„To nikdo, a on také ne,“ zamumlal Andreas. Posunul se níže v židli a rozhlédl se po Slunečním Pokoji svého otce. Byl opravdu prostý v porovnání s pokojem Lorda Gordona; a naprosto ubohý v porovnání s pokojem Lorda Jorga, ale pro něj to byl domov. „Brzy budu mít jeden sám pro sebe,“ řekl nahlas.
Ferederick přikývl. „Svůj vlastní dům a rodinu. Už jsem mluvil s Lordem Gordonem o tom, že bys potřeboval nový dům v sídle. Jsou tu dva začáteční domky a jeden velký. Teď, když jste vstoupili do Svatých Týdnů, měl bys začít hledat konkubínu, aby bylo všechno před svatbou hotové.“
„Je toho tolik, na co myslet.“
„Ale bude to za to stát, až ho budeš mít v náručí.“ Usmál se Frederick a ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále,“ usmál se.
Vešel Jonathan doprovázen Frederickovou konkubínou Marou, která nesla tác se třemi talíři a krásným jahodovým koláčem. „Není roztomilý?“ Frederickovi zářily oči, když sledoval svého manžela s konkubínou rozdávat talíře.
„Zase ti plnil hlavu těmi romantickými žvásty?“ zeptal se Jonathan lehce, a rychle propustil Maru. Otočil se ke svému manželovi a políbil ho, než mu podal plný talíř. „Nechám si svou výtečnou bublaninu na zítra. Lord Gordon nám dovolil mít tento výtečný dezert. Zdá se, že nikdo takové syté jídlo dnes nechtěl.“
Andreas ponořil prst do šlehačky, která byla lehčí než vzduch, a pokrčil rameny. „Nemám problém s přijetím takhle výtečného jídla. Ale jsem překvapen, že to Bill nechtěl. Obvykle neodmítne nic, co je sladké.“
Jonathan pokrčil rameny a posadil se na opěradlo manželova křesla. „Nebyl u stolu, když jsem byl zavolán. Myslím, že leží. Jsem si jistý, že se strašlivě stydí a je unavený.“
„A chybí mu Lord Tom,“ řekl Andreas tiše.
Oba, Jonathan i Frederick, vypadali překvapeně. „Měl jsem dojem, že Lord Bill se k Lordu Tomovi nechoval moc hezky a netoleroval ho.“
„To bylo předtím. Opravdu Toma miloval, a nemyslím si, že si to uvědomoval, když si to uvědomil, bylo už moc pozdě.“ Odstrčil Andreas svůj talíř a zvedl se. „Jestli mě omluvíte… chci zavolat Michaelovi, než půjdu Billa znovu zkontrolovat, a půjdu spát.“
„Samozřejmě.“ Přikývl Jonathan a zvedl se, aby políbil svého syna na tvář.
„Samozřejmě.“ Přikývl Jonathan a zvedl se, aby políbil svého syna na tvář.
„Ach, mládí a láska,“ zamumlal s úsměvem. Frederick si ze svého křesla odfrkl.
„Pořád máme jedno ze dvou,“ řekl tiše a Jonathan se začervenal. Andreas odešel z pokoje za zvuku tichého smíchu svého meroda.
~*~
Bill vyšel z trahd lah s čistou myslí, alespoň v to doufal. Tento ceremoniál byl důležitý, protože už nebyl nikdo, kdo by v sobě nosil krev z Domu Rao. Bude potřeba, aby nikdo nezapomněl. Bylo to velmi smutné, když nějaký Dům zemřel. Podíval se na obálku, kterou držel v rukou, a cítil se, jako by ji u sebe nosil po celý život.
Byl připravený nechat to jít.
Bill pokračoval dál do zahrady, a byl překvapený, když tam uviděl svého otce, jak stojí s dvěma lopatami. Všechno v celém ceremoniálu muselo být uděláno s upřímným potem a svaly. Upřímnými slzami. Zaváhal jen pár kroků od svého otce a čekal, až bude osloven. Gordon zvedl pohled a nevypadal rozzlobeně, jak Bill očekával. Ale… ztraceně a trochu menší, než jak si ho Bill pamatoval. Bill vykročil vpřed a objal svého otce, když mu dal Gordon ruce kolem pasu. Stáli tam několik minut, než první sluneční paprsky začaly osvětlovat potemnělou zahradu.
„Začneme, ano?“
Bill vykouzlil úsměv, přikývl, a přijal jednu z lopat od svého otce.
Položil obálku na zem, jen kousek od místa, kde budou kopat. Gordonova lopata zajela do země a on si povzdychl. „Byl silný v přesvědčování.“ Zarazil ji hlouběji chodidlem a vyndal spoustu černé země a položil ji vedle sebe.
Bill udělal to samé a řekl: „Byl silného charakteru.“
Gordon se na chvíli zastavil a pak pokračoval. „Byl to muž oddaný Bohům.“
„Byl moudrý.“
„Byl hodný.“
„Ve statečnosti… mu nebylo rovného.“ Zamrkal Bill pryč pár slz a kopal hlínu společně s otcem.
Gordon sklonil hlavu a dál pokračoval. „Miloval dobře.“ Bill zvedl hlavu, když jeho otec vyřkl tato slova, a beze slova ho sledoval. „Ctíme Anise z Domu Rao tímto stromem.“ Ukázal na třešeň vedle něj. Kořeny vypadaly divoce a volně, a připraveny být v zemi, kam patřily.
Bill vykročil vpřed a zdráhavě vzal za úzký kmen, těžce polkl. Jeho otec se k němu připojil, odložil o kousek lopatu a natáhl se po rostlině. Bill, dívajíce se na to, jaký pokrok dělal, trošku nadskočil, když namísto toho, aby se dotkly dřeva, se ruce jeho otce zavřely kolem rukou jeho. Zvedl tázavě pohled, ale Gordon mu ruku stiskl, než dál pokračoval v sázení stromu.
Oba dva se pomalu sunuli, a pak dali strom do díry, kterou vykopali.
Oba dva se pomalu sunuli, a pak dali strom do díry, kterou vykopali.
Gordon znovu stiskl Billovu ruku, než ustoupil a pomalu začal díru zasypávat. Bill se díval, opatrně, držel strom na místě, cítil hladkou kůru pod svými prsty. Neuvědomoval si, jak dlouho se díval, jak dlouho byl ztracen v myšlenkách, než jeho otec promluvil, než si uvědomil, že dokončil svou práci, a teď se na něj díval.
„Jsi v pořádku?“
Bill zvedl pohled. Nebyl, opravdu, nebyl už nějakou dobu, ale poprvé od Bushidovy smrti, poprvé od té doby, co se s ním naposledy viděl, se cítil sebevědomě, když říkal:
„…Budu.“
Gordon přikývl, zvedl pohled a podíval se zároveň na strom i svého syna.
Patřilo to sem, rozhodl se.
„Dám ti chvíli,“ řekl, zadržel povzdych, kterým to chtěl doplnit. Tak jak se to stát nemělo, stalo se, a nic to už nezmění. Nebylo lepšího způsobu, jak by to Bill mohl přejít, věděl to. Poplácal syna po rameni, vzal mu jeho lopatu a odešel mezi stromy zpátky k sídlu.
Bill stál sám, díval se na nehybný strom. Kvítky se jemně houpaly v ranním vánku a on se zachvěl.
Květy v podzimním vzduchu brzy zajdou. Ale příští rok se navrátí.
Bill jeden opatrně utrhl, dal si ho k obličeji a nadechl povědomou vůni. „Miluji tě,“ zašeptal do něj, než ho nechal padnout na rozčechranou hlínu pod jeho chodidly, jako by právě zakopaly hrob.
A pak, protože si slíbil, že to udělá, tohle byl ten pravý čas, zvedl dopis, který dorazil se stromem.
Převrátil ho v rukou, pomalu přešel k blízké kamenné lavičce a posadil se na ni, protože nevěřil svým nohám, že ho udrží, až otevře dopis. Zaváhal, když zasunul prsty do papíru, znovu se bál, až iracionálně.
Nebyl si jistý, jestli dokáže přežít znovu otevření staré jizvy.
Ruce se mu třásly, když ho otevřel, ale donutil se pokračovat. Byl překvapený, když našel něco, co vypadalo jako perfektně prázdný dopis, než ho otočil. Stejně jako jeho vlastní jméno na obálce, stálo tu jen jedno jediné slovo.
Žij.
Srdce se mu sevřelo. Ale tentokrát už nebolelo.
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Ach! Jak rozkošné, dokonale to rozněžnilo můj nedělní večer. Teď je čas pouze na horkou čokoládu a pořádně romantický film, u kterého si popláču. 🙂
Děkuji za překlad. ♥
Máme naději, že mu Tom odpustí?
Já nemám slov, na tohle prostě nic říct nejde… Poslední dvě věty byly kouzelný 🙂 Tohle Billovi pomohlo… Ty obrázky jsou vážně úžasný, obdiv 🙂 Děkuju za překlad ♥
[2]: já myslím že jo 🙂
nádhera….hlavně to poslední slovo…
Nádhera
Stále sa snažím veriť tomu že Tom Billovy odpustí. Krásne.
Nádherný díl…a ten poslední vzkaz od generála..taky myslím,že to Billovi pomůže a doufám,že mu Tom odpustí..Děkuju autorkám i za překlad:)
krásný díl:) doufám, že Tom Billovi odpustí a vrátí se zase k sobě…i když nevim jak by to ted bylo možný, když už je Bill doma…no těšim se na další díly:)
moooc děkuji za překlad:) je to úžasný:)
Mně a Billovi Anise stejně nic nevrátí, takže…
Prostě nádhera, nemám slov… 🙂
I like the symbolism that the whole story is enriched with, how it permeates the plot from the beginning to the very end, the continuum of it solid and meaningful. Be it a cherry candy, from Gordon, to Bushido, to Bill, to… (no spoilers here) or an important sentence "If you stay I will stay", it makes the story so much more thought-provoking and beautiful, a labor of love for sure:-)
Well,well done!
prosím, už žádné takové díly nebo mi to rozerve srdce. 🙁
nemůžu si pomoct, ale necítím žádnou radost z Andreasova štěstí. ne po tom, co udělal. pro mě byl Andy v každé povídce velice rozporuplnou postavou. v téhle jsem pro něm měla hodně sympatií, dokud prostě nevymazal Anisův vzkaz. dokud on sám nezasáhl do Billova života. ať už to bylo dobře, či špatně.. stačil jeden jediný jeho přehmat a přestal mi být příjemný. myslím, že s tímhle statusem u mě skončí až do posledního dílu.
popis sázení stromu a celého toho rituálu mě odrovnal. 🙁 byl to prakticky pohřeb. Gordonova vzpomínka byla doslova sladká. jakmile byly zmíněny třešňové bonbóny, věděla jsem, že jde o Anise.
jeho krátké a jasné "ŽIJ"…. ♥ mluví za vše.
p.s. je tady odkaz na špatný obrázek. 😉
Tak u toho, když Bill s Gordonem vykopávali díru, jsem se rozbrečela. pak mě zase dostalo to Billovo ´Miluji Tě´. Chápu jej, opravdu ano, ale stále je pro mě těžké, že tuhle lásku necítil a necítí k Tomovi. Nějak se s tím stále nedokážu smířit a je mi z toho strašně smutno. A pak, když Bill otevíral dopis, tak se mi děsně svíralo hrdlo. Pomalu jsem nemohla ani dýchat a srdce mi děsně bušilo a přitom jsem ještě pořád brečela. Tohle byl snad nejbolestnější díl z této série. Sama nevím proč, ale tento díl mě totálně dostal 🙁