autor: BlackAngel
Tom
Po tom, co jsem se dověděl pravdu, se cítím tak moc zmatený. Proč mi nikdo nic neřekl? Proč mi celou dobu tajili, co se stalo? Moje vlastní máma, tedy, vlastně, abych byl pravdivý, moje teta mě ukradla mámě, ještě když jsem byl malé miminko. Normálně mě vytrhla pryč a vychovávala. Proč? Proč mi celou dobu nic neřekla? Přemýšlím nad tím a pomalu kráčím k domu. Co jí vlastně řeknu, až přijdu domů? Jak jen se tohle všechno vyřeší?
Otvírám dveře od domu a vcházím do chodby. Už odsud vidím mou matku, vlastně tetu, jak sedí v obývacím pokoji. Jdu rovnou k věci.
„Ahoj teto!“ promluvím do ztichlého domu. Když Sylvie uslyší to oslovení, ztuhne a vyděšeně se na mě podívá.
„Jak to víš, jak to myslíš?“ začne plácat a zadrhává se jí hlas. V obličeji je celá bledá a ruka, v které drží sklenku s nějakým odporným chlastem, se jí viditelně klepe. Chladně ji probodávám pohledem, pak se nadechnu a pokračuji.
„Krást děti ti evidentně jde, ale říct pravdu, přiznat se, to už je na tebe moc, co?“ pronáším krutá slova. „Nenávidím tě, nenávidím tě, i když jsi mě vychovala a starala se o mě, ukradla si mě mé pravé mámě a za to tě budu nadosmrti nenávidět!“ už křičím. Sylvie vstává, jde ke mně, nadechuje se, že mi něco řekne, ale já ji jediným odmítavým gestem umlčím. „Ne, já od tebe nechci nic slyšet už nikdy, už tě nikdy ani nechci vidět, odstěhuju se, půjdu domů, tam, kde jsem měl být od malička, od narození, tam, kde jsi mě ty nechtěla vidět!“ křičím na ni, a kdyby pohled mohl zabíjet, tak už ta odporná ženská není mezi námi.
„Tome, já, je mi to líto, prosím, věř mi, nechtěla jsem…“
„Ne, nezajímá mě to, řekl jsem, že tě nikdy už nechci vidět. Jak říkám, odstěhuju se, vypadnu odtud, klidně si tu žij, lepší by bylo, kdybys samozřejmě vypadla, vypadla z mého života a já tě nikdy nespatřil, už nikdy víc. Nastěhuj si sem toho svého úlisného přítele, vím, jak se těší, až mi řekneš pravdu a já půjdu ke Kaulitzům.“ Dívám se rozzuřeně na Sylvii, pak se otočím a brečící a zlomenou ji nechám stát ve dveřích, vedoucích do obývacího pokoje.
Bill
Ještě naposledy než odejdu, pošlu email Jostovi, je dost dlouhý a výstižný. Píšu mu, že odcházím ze skupiny. Že je mi to hrozně líto, ale že už nemůžu dál. Mým přáním je, aby skupina pokračovala, samozřejmě, pokud budou kluci pro. Nechci, aby se rozpadli. Jsou to skvělí muzikanti, bylo strašně krásný s nimi spolupracovat. Byli jsme dobrá parta. Doufám, že si za mě najdou dobrou náhradu a pojedou dál. Tohle všechno a ještě nějaký věci jsem napsal Davidovi do mejlu, ještě jednou jsem si ho přečetl a pak odeslal. Nedalo mi to a poslal jsem i jeden Tomovi.
„Tome, odjíždím navždycky pryč, protože tě nemůžu milovat, nejde to, jak už sám víš, naše láska je zakázaná a já nedokážu být v tvé blízkosti a nemoct tě políbit, dotknout se tě, obejmout, pohladit, prostě nic. Tak strašně tě miluji, a to se nesmí. Prosím, zapomeň na mě, zapomeň na všechno, co jsme spolu prožili, a hlavně mě prosím nehledej. Takhle to asi bude nejlepší, tak to má asi být. Měj se, a ať se ti daří co nejlépe. Bill.“
Odeslal jsem email a odešel z domu. Stopnul jsem si taxíka a ujížděl na letiště. Ještě na poslední chvíli jsem si zařídil letenku. Letadlo mi letělo za necelou hodinu. Už za hodinu budu mířit tam, kde mě čeká jiný, úplně nový život.
Tom
Od té doby, co jsem dole řval na Sylvii, uběhlo několik hodin, už se stmívalo, zapadalo slunce. Nevyšel jsem z pokoje. Byl jsem ze všeho tak unavený, zmatený. Během jednoho dne zjistím, že moje matka není moje matka, ale teta. Zjistil jsem, že člověk, kterého šíleně, bezhlavě miluji, je ve skutečnosti můj bratr, jednovaječné dvojče, a že jeho mamka, která na mě byla vždycky tak milá a laskavá, je ve skutečnosti i moje mamka. Simone se mě ptala, jak to vidím dál, dávala mi najevo, že by byla moc ráda, kdybych bydlel u nich. Doma. Tam, ve své rodině. S tím jsem dojatě souhlasil. S tou ženskou žít nechci. Nemohl bych ji ani koutkem oka zahlédnout. Po tom, co jsem zjistil, co provedla, opravdu ne. Jen mám strach, jak budeme vycházet nebo jak to bude dál s Billem. Pohled mi automaticky míří ven z okna, na protější dům, na okno Billova pokoje. Dneska už to nechám být, jsem moc unavený a taky si musím trochu urovnat myšlenky, ale zítra, zítra si s Billem musím promluvit.
autor: BlackAngel
betaread: Janule
