autor: Emilia
Zdravím twincesťáci;-) tak jsem tady opět s novou povídkou. Oproti mým ostatním to bude změna, protože jsem vždy psala o Tomovi a Billovi v sourozeneckém spojení. Tady jsem se rozhodla pro něco trochu jiného a sourozenci nejsou. Dokonce je v téhle povídce mezi nimi věkový rozdíl. Kdo je starší a mladší vám napoví už obrázek. Piplala jsem se s ním několik hodin a řeknu vám, že je to pořád hodně daleko od mé původní představy×DD nechtěla jsem ale nikoho otravovat, aby mi ho vytvořil, tak se budete muset dívat na tenhleten můj ‚velevýtvor’×D Chtěla bych ještě podotknout, že tahleta povídka asi nebude pro každého ten pravý šálek kávy. Není to typická story, která by se zaměřovala pouze na pár Tom/Bill a ostatní postavy a vedlejší život mimo scény, kdy jsou spolu, by bylo pouze křoví. Postupně se zaměřuje na život všech zásadních postav, protože to nejsou jenom oni dva a bude tam popisován i jejich život, pocity atd. Jo a ještě jedna věc, Bill se objeví až ve druhém díle, kdyby se po něm někdo vehementně sháněl×D Doufám, že se vám bude povídka líbit, tak se do toho pusťte! Vaše Em:)
Dlouhou tmavou prázdnou chodbou se linulo ticho do té doby, než ho protnulo ostré zvonění a následovné skřípaní židlí o podlahu, jak se studenti horlivě zvedali ze svých lavic a hrnuli se ke dveřím, čímž došlo k malé strkanici, protože každý se chtěl ze třídy dostat co nejrychleji. Všichni, až na dredatého chlapce, který si teprve balil věci, zatímco polovina žáků byla dávno pryč. Nehrnul se nijak zvlášť nadšeně domů, nebylo se na co těšit. S povzdechem se šoural ke své skříňce, kde si odložil knihy, a zamířil k východu. Nechodil na školní oběd; jeho matka by přece nepřipustila, aby jedl ty blafy ve školní jídelně. Sama však nevařila, měli vlastní kuchařku; tak jako řidiče, čekajícího na Toma před školou. Rodiče neměli čas k Tomovu vyzvednutí a autobusem jezdit nemohl. Jeho matka Konstantine by nenechala své dítě jezdit v nějakém špinavém autobuse, plném bakterií a bůhví, jakých individuí.
„Ahoj Time.“ Pozdravil Tom řidiče a usednul na sedadlo spolujezdce.
„Ahoj Tome, jak bylo ve škole?“ Usmál se na něj vlídně Tim. Byli dobří přátelé, Tim pracoval u Kaulitzů od Tomova dětství. Znal Toma lépe než jeho vlastní otec. Tak trochu mu ho odmalička nahrazoval, trávil s ním oproti němu víc času, protože Tomův otec Franz na něj neměl kvůli práci čas. Některé věci se nezměnily dodnes…
„Jak myslíš?“ Řekl utrápeným tónem Tom. Nenáviděl to tam. Už když byl mladší, nevěnoval ekonomice a účetnictví žádnou pozornost. Přišlo mu to strašně nudné a složité. Zapřísahal se, že v takovém odvětví nikdy neskončí a v současnosti je v prvním ročníku školy, kde studuje obor zaměřující se přímo na tyto předměty. Jaká ironie. Mnohem radši by studoval hudbu.
V raném věku byl nucen sedět dlouhé hodiny u klavíru se svým instruktorem. V pozdějším věku za to byl ale nakonec rád. Objevila se v něm vášeň pro hraní a za nic na světě by čas strávený nad učením se hře na klavír nevrátil. Franz o tomhle však nechtěl nic slyšet. On sám vystudoval právo, ekonomiku a účetnictví. V obraze budoucnosti si představoval Toma, zastupujíc jeho pozici ve firmě, až přijde správný čas. Budoval to přece všechno pro něj, ne proto, aby šel Tom studovat hudbu, jíž by se stejně neuživil. Tim nic dalšího neříkal, moc dobře znal odpověď. Trápilo ho vidět Toma takto. Do rodinných záležitostí však vstupovat nemohl. Nastartoval a vyjel k domu Kaulitzových. Tom hleděl nepřítomně z okna, pozorujíc míhající se útvary venku, splývající do jedné barvy. Rozkvetlé stromy hrdě vystavovaly krásné květy na svých mohutných větvích a okolím se ladným krokem procházel vlažný vánek hladící na tváři. Tom si pootevřel okýnko a nadechl se jej. Přivřel oči nad tou svěží vůní. Miloval jaro…
Ani si neuvědomil, že auto stálo dobré dvě minuty před domem a Tim se jej snažil probudit z nepřítomného toulání myšlenkami. Vystoupil z auta a zamířil do domu. Sundal si své conversky a šel do kuchyně, ze které se linula lákavá vůně.
„Zdravím, Irmo.“ Pozdravil Tom jejich kuchařku. Irma se otočila a věnovala Tomovi hřející úsměv.
„Ahoj sluníčko. Oběd je hotový, mám ti to nachystat do jídelny, nebo se najíš s námi v kuchyni?“ Optala se Irma a předem věděla, co Tom řekne. Nerad jedl sám v prostorné jídelně u dlouhého prázdného stolu. Mnohem radši poobědval se služebnictvem v kuchyni. Cítil se pohodlněji, útulněji a víc doma. Ostatně, všichni lidé, co u nich pracovali, byli Tomovi rodinou víc než vlastní rodiče. Trávili s ním všechen čas.
„Najím se s vámi.“ Odpověděl Tom bez váhání, tašku si odložil do rohu a usadil se za stolem; podstatně menším, než byl v hlavní jídelně. Irma nandala sedm talířů. Delma, 30tiletá služebná jí vypomáhala s nošením na stůl. K jídlu dorazili i ostatní. Mladý, nedávno zaměstnaný zahradník Marwyn, komorník Otto, Tim a také Tomova chůva Adelaide. Tom ve svém věku samozřejmě nepotřeboval chůvu, ale dávala pozor na Toma od miminka. Tom by rodičům neodpustil, kdyby ji propustili. Navíc byli zvyklí na její přítomnost, a tak u nich dále zůstávala zaměstnaná.
„Dneska ses překonala, Irmo, je to výborné.“ Chválil jí jídlo Marwyn a cpal to do sebe, jako by snad týden nejedl. Irma se usmála a pohled jí sklouzl na Toma. Dostal do sebe sotva čtvrtku talíře.
„Sluníčko, tobě nechutná?“ Zeptala se Toma. Říkala mu sluníčko kvůli jeho zlatým dredům, dlouhým až pod lopatky. Většinou je nosil rozpuštěné; zářily mu kolem hlavy jako sluneční paprsky.
„Ne, je to moc dobré, jenom… dneska nějak nemám hlad.“ Tom nechtěl Irmu urazit. Jídlo bylo opravdu vynikající. Přešla ho však jaksi chuť úplně na všechno.
„Perný den?“ Optala se Adelaide. Tom odsunul židli a vstal.
„Mám hodně úkolů, půjdu je udělat, ať to mám za sebou. Navíc, zítra píšeme písemku z matematiky.“ Oznámil jim Tom a odebral se po schodech nahoru do svého pokoje. Delma se za ním soucitně dívala.
„Chudák dítě.“ Prohodila tiše a všichni mlčky přikyvovali.
…
Tom s povzdechem složil ruce do dlaní. Nenáviděl matiku. Ty čísla před ním pro něj byly hotové hieroglyfy. Musel tu písemku napsat dobře, právě mu vycházela trojka, a tu si taky hodlal udržet. Jeho otec by vyšiloval, kdyby měl horší známku. Už tak nebyl dost spokojený s těmihle současnými. Jenže to on nebyl nikdy s ničím, pokud to nedosahovalo 100% dokonalosti. Tom se snažil, opravdu ano. Moc si přál otcovo uznání, aby na něj byl alespoň na okamžik hrdý a všímal si ho. Tenhle obor však nebyl jednoduchý a Tom, ačkoli se učil většinu svého volného času, stejně nedosahoval výsledků, jaké si představoval. Nebyl studijní typ. Mnohem radši se nechával unášet proudem hudby a z hlavy se mu tak odplavovaly veškeré starosti. Z myšlenek ho probudilo tiché zaklepání na dveře.
„Dále.“ Hlesnul Tom unaveně. Dveře se pomalu otevřely a vstoupila Adelaide s talířkem vanilkových sušenek a sklenicí mléka. Položila to před Toma na stůl a odsunula stranou učebnici matematiky.
„Chtělo by to přestávku, nemyslíš?“ Mrkla na Toma. Ten se zatvářil zmučeně.
„To si nemyslím. Je to strašné, Aduško. Sedím nad tím už dvě hodiny a neumím nic, nic!“ Tom si položil hlavu na stůl s kňučivým zahučením. Adelaide ho pohladila po rameni.
„Já když jsem byla ve tvém věku, matiku jsem upřímně nesnášela. Měla jsem z ní strašně špatné známky, navíc učitelka, kterou jsme tenkrát dostali, nebyla zrovna vstřícná a ochotná nám pomoci.“ Tom vzhlédl a podíval se na ni.
„A co jsi teda dělala?“ Zeptal se se slyšitelným zoufalstvím v hlase.
„Pamatuješ na to přísloví: s poctivostí nejdál dojdeš?“ Tom jen pokýval hlavou a Adelaide pokračovala dál. „To není ve všech případech tak úplně pravda. Někdy člověk musí sáhnout po různých řešeních, pokud to jinak nejde.“
„Co tím myslíš?“ Skrčil Tom čelo a mezi očima se mu vytvořila vráska, jak usilovně přemýšlel. Adelaide Toma políbila do vlasů.
„Určitě na to přijdeš a najdeš svoje řešení pro tenhle problém.“ Poté odešla z pokoje. Tom se zamračil. Nesnášel, když Adelaide mluvila v hádankách. Ještě jednou pohlédl na učebnici matiky a radši si do pusy nacpal sušenku. Tohle bude dlouhé odpoledne.
…
Přišel další den a Tomovi se od rána kroutil žaludek. Snídaně se sotva dotknul a teď nevyspaný a s bolestí hlavy mířil do třídy. Učil se tu matematiku až do rána. Nebylo to ale moc platné. Ve třídě byl zmatek. Všichni si mezi sebou předávali nějaké malé papírky. Tom se usadil na místo a zeptal se své spolusedící, co se děje.
„Jsou to výsledky toho testu, co se nám chystá Eichlerka dát. Poprosila totiž Alberta, aby jí vytiskl nějaké materiály pro studenty z její flashky, jenže tam taky měla ten test. Albert si ho nenápadně přetáhl k sobě do počítače a předělal do velikosti taháku. Chceš taky jeden?“ Nabízela Hana Tomovi drobný čtverec papíru svírající mezi prsty. Tom polknul. Nikdy v životě neměl tahák. Nepodváděl. Navíc u Eichlerové, která kdyby na to přišla, mohla by ho potopit jako bezvýznamnou loďku v oceánu. Pak si ale vzpomněl na Adelaidina slova. Někdy člověk musí sáhnout po různých řešeních, pokud to jinak nejde.
„Tome?“ Drcla Hana do jeho ramene. Tom zatřepal hlavou.
„Uhm jasně.“ Popadl papírek a přelétl ho očima. Za chvíli mělo zvonit a on nevěděl, kam si jej schovat. Nakonec si ho urychleně strčil do rukávu, tak akorát se zvoněním. Eichlerka vešla do třídy, poupravila si na nose brýle a přísně se rozhlédla kolem.
„Na lavici nebude nic, pouze tužka a test. Pokud někoho uvidím s pokusem o podvod, má automaticky za pět.“ Zpívala svoji obvyklou písničku při rozdávání papírů. Testy byly rozdělené na A a B. Nikdo nikdy nevěděl, co dostane, pokaždé to rozdávala, jak se jí zamane.
Tom hleděl na papír před sebou. Dostal A. To bylo obvykle mnohem složitější než B. Potily se mu ruce a zrychleně dýchal. Těkal pohledem přes všechny příklady. Nevěděl ani jeden. V hlavě se mu rozléhalo klapání vysokých podpatků, jak Eichlerová chodila po třídě, čímž znervózňovala a rozptylovala studenty. Občas se nad nějakým pozastavila a hleděla mu přes rameno na to, co píše. Zrovna procházela v zadní části třídy. Tom roztřesenou rukou povytáhl tahák z rukávu. Očima se rychle snažil najít výsledky z jeho testu. Všechno mu splývalo a v žaludku ho bolelo. Projížděla jím jedna vlna adrenalinu za druhou. Někomu by to možná mohlo připadat směšné, ale on opravdu nikdy nepoužil tahák. Tak jako nikdy nedělal nic zakázaného.
Jeho pohled zachytil jeden příklad, shodující se s tím v testu. Honem začal opisovat, až se mu z tužky pomalu kouřilo. Stihl však opsat jen půlku, protože se Eichlerová blížila, a tak musel tahák honem zase schovat. Tom se modlil, aby se nezastavila nad ním, jenže jak už to tak bývá, zákon schválnosti opět zasáhl. Tom pevně drtil mezi prsty propisku a předstíral, že usilovně přemýšlí.
„No vida, vedete si zatím dobře, Tome. Jen si to nepokazte.“ Podotkla a pokračovala dál ve své obchůzce. Tom si poněkud hlasitěji oddechl. Čekal, až se znovu dostane do zadní části třídy a pokračoval v opisování. Celou dobu byl nervózní a strachy bez sebe. Kdyby ho chytila, byl by konec. Dala by to jistě vědět jeho rodičům, nemluvě o známkách. Udělal záměrně i pár škrtanců. Muselo to vypadat věrohodně, vždycky v písemkách hodně škrtal. Nestihl opsat všechny výsledky, avšak to nevadilo. Kdyby to měl naprosto bezchybné, učitelka by mohla pojmout podezření. Z trojkaře přes noc jedničkář? To by byl velký zázrak. A zázraky se přeci nedějí, že? Alespoň ne Tomovi.
Zazvonilo a Tom vyletěl ze třídy jako namydlený blesk. Byl bledý a potřeboval se napít; zchladit horkost na tvářích. Zamířil na záchody. Postavil se k umyvadlu a pevně chytil jeho okraje, až mu zbělaly kloubky na hřbetu ruky. Vydýchával se. Cítil, jako by měl každou chvíli dostat panický záchvat. Otočil kohoutkem a poplácal si mokrými dlaněmi obličej.
„Čau, chlape.“ Přiřítil se za ním vysoký chlapec s fialovými pramínky ve vlasech a vždy přítomným sidekickem v ruce. Eric. Tomův nejbližší přítel. Nebo spíše jediný přítel. Tom nebyl žádný outsider ani netrpěl ve škole nijakým posmíváním, jenom se bavil se spolužáky a lidmi ze školy na povrchní úrovni. Řekli si ahoj, občas prohodili pár slov, ale to bylo všechno. Nepodařilo se mu začlenit do kolektivu, cítil se tam odstrčený. Strašně špatně navazoval kontakty a než si někoho připustil k tělu, trvalo to dlouhou dobu.
Nemohl prostě po pár dnech přijít a objímat se s těmi ‚neznámými‘ lidmi, jako 10 let staří přátelé. Nemohl s nimi mluvit o svých soukromých věcech. Naproti tomu, Erica znal od dětství. Byl o třídu výš než on. Studoval počítačovou techniku a věci okolo toho. Byl extrémě dobrý na matiku, fyziku a samozřejmě počítače. Kolikrát Toma doučoval a vysvětloval mu látku klidně tisíckrát dokola. Tom to většinou v jednu chvíli uměl a po pár týdnech, kdy látku přestali probírat, ji zapomněl anebo tomu v první řadě neporozuměl ani přes Ericovu snahu vůbec.
„Ahoj Ericu.“ Usmál se na něj Tom mdle.
„Seš nějakej zelenej, je ti dobře?“ Ptal se Eric starostlivě. Nejspíš věděl, že je to kvůli písemce z matiky a přikládal to pravděpodobnému neúspěchu.
„Jo, je mi fajn, jenom…“ Ztišil se Tom. „Použil jsem tahák.“
„Cože?“ Zeptal se Eric, protože neslyšel.
„Použil jsem tahák.“ Naklonil se Tom blíž k Ericovi a řekl to o málo hlasitěji. Eric pootevřel pusu v úžasu.
„Ty?? A tahák? Teda Tome, někdo tady začíná být nezbedný kluk.“ Zasmál se Eric.
„Hej! Nedělej si ze mě srandu, jo? Byl jsem podělanej strachy.“ Praštil Tom Erica do paže, ale pro něj to bylo jako pohlazení. Nebyl nijak vypracovaný, ale oproti Tomovi ano. Byl hubenější a křehčí než starší chlapec. Tom byl také podstatně nižší, jeho výška sahala sotva k Ericovým ramenům. Jeho téměř těsné oblečení to ještě více zdůrazňovalo.
„Klídek.“ Zvedl Eric ruce v kapitulaci. „Jenom bych to do tebe neřekl.“ Pokrčil rameny.
„Já do sebe taky ne.“ Zakroutil Tom hlavou. Vydali se chodbou k dalším třídám. Cestou Tom vrazil v zápalu rozhovoru s Ericem do jiného těla. Zakymácel se a upadl na zem. Zvedl pohled a byl by radši, kdyby to neudělal. Díval se přímo do očí Benovi. Ben byl vysoký vypracovaný florbalista. Chodil do čtvrťáku a ve chvíli, kdy Toma poprvé zahlédl u školní brány, si z něj utahoval.
„Ale ale, copak to tady máme. Jaká náhoda. Měl by sis dávat pozor na cestu, křehotinko.“ Díval se na Toma Ben povýšeně shora.
„P-promiň, já tě neviděl.“ Vykoktal Tom omluvu a sklonil hlavu. Rozhodně v tuhle chvíli nepotřeboval spory s Benem. Chtěl se jen bez problémů dostat na další hodinu. Ben se ušklíbl a kleknul si k Tomovi.
„Nevím, jestli mi bude stačit pouhá omluva.“ Zasyčel.
„Bene, nech ho bejt, byla to nehoda.“ Vložil se do toho Eric.
„Ty drž hubu, velký mozku. Kdo se tě prosil o tvoje poznámky?“ Odbyl Erica Ben a luskl prsty. Jeho dva věrní poskokové Erica zadrželi. Tak jako tak by nic nezmohl. Ben byl oproti Ericovi hotový Schwarzeneger.
„Ahoj zlato.“ Zazněl chodbou vysoko posazený hlas a všichni přítomní se otočili. Serina. Byla považována za nejhezčí holku na škole, ačkoli byla děsně hloupá. Na to ale kluci zapomněli v momentě, kdy se jim před očima objevil její plný výstřih a z pod sukně vyčuhovaly dlouhé nohy. Chodila s Benem, i když to nikdy nebylo řečeno oficiálně. Vyskytovala se však v jeho přítomnosti tak často, že to ostatní začali brát za samozřejmost. Pohlédla na Toma, povrchně nakrčila nos a otočila se zpět ke svému miláčkovi.
„Dneska večer hrajou v jednom baru různý kapely, půjdeme tam?“ Poskakovala nadšeně Serina.
„Kapely hm?“ Řekl nahlas Ben a přes tvář se mu mihl zákeřný úsměv, když mu hlavou blýsknul nápad.
„Nepřizveme tady našeho malého kamaráda? Nebo se snad bojíš? Och, já zapomněl, musíš být v posteli už po večerníčku.“ Zasmál se Ben a pár lidí okolo něj taky. Vysmíval se Tomovi, protože moc dobře věděl, že nikdy nikam nechodil. Rodiče by mu to nedovolili, a navíc nebyl ten typ, co by chodil po diskotékách a barech. Vedl zcela odlišný život od svých vrstevníků.
Většina 16tiletých se ráda bavila, chodila každý pátek na nějakou akci, pili alkohol, kouřili. Tom ne. Nikdy nad ničím podobným ani neuvažoval, natož aby to zkoušel. V Tomovi narůstala vlna nevole. Cítil se strašně, jak tady byli kolem něj všichni shromáždění a jen sledovali, jak si z něj Ben dělá srandu. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo, možná chvilkové zatemnění mozku. Nadechl se a s výdechem řekl: „Půjdu.“ Všichni překvapením vykulili oči, dokonce i Eric. Nečekal by něco takového. Co se to s Tomem dneska dělo? Nejdřív tahák a teď tohle. Každopádně Tom okamžitě své odpovědi zalitoval. Co teď bude dělat? Jak se z toho vykroutí? Chtěl jenom nějak uzemnit Bena, což se mu očividně podařilo. Ale za jakou cenu?
„Dobře, tak se tam uvidíme. Jestli vůbec budeš mít koule na to přijít.“ Hodil Ben Tomovým směrem leták, na kterém byly informace o akci. Potom se zvedl a odešel. Eric podal Tomovi ruku a zvedl ho ze země.
„Ty si snad totálně zešílel?!“ Vyhrkl hned.
„Já vím, já…“ Tom nevěděl, co na to říct. Sám se nechápal.
„Co na to řeknou vaši? Stoprocentně tě nepustí.“ Říkal Tomovi Eric fakt, který mu byl dávno jasný.
„Nesmí se to dozvědět. Sakra, proč jsem vůbec řekl takový nesmysl? Když tam teď nepůjdu, všichni mě budou mít za pěknýho idiota.“ Mračil se Tom a promnul si prsty kořen nosu.
„Ale na druhou stranu musím uznat, že zíral jak husa do flašky. Pěkně si ho setřel.“ Poplácal Toma po rameni uznale Eric.
„No jo, jenže moc dlouho mi ta sláva nevydrží.“
„Něco vymyslíme. Neříkaj mi velký mozku pro nic za nic, ne?“ Usmál se povzbudivě Eric. Tom si povzdechl a zmohl se jen na lehké pokývnutí hlavy. Neměl na vybranou, a tak důvěřoval Ericovi.
autor: Emilia
betaread: Janule
teda jako 'velevýtvor' jak jsi ho nazvala je naprosto skvělý a hrozně se mi líbí stejně jako povídka,jsem na ní zvědacá což znamená že je další na seznamu těch které čtu pořád 🙂
ta povídka je ÚŽASNÁ už ted se těšim na další dílek 🙂
Moc hezký. 🙂 Těším se na další 🙂
Tom jako neviňátko? xDD Dobře, dobře, já to něják poberu. Zatím to vypadá zajímavě a určitě to bude propracované. Těším se, až Tom potká toho dábla, to bude něco xD
Mimochodem, děkuji za připomenutí, že mám za úkol kolem dvouset příkladů, taky jsem z matiky fakt nadšená. xD
A na tom večírku bude Bill, jejda vsadím se, že jo xD
Začíná to pěkně, tak klasicky, Toma je mi docela líto. Rodiče, kteří takhle rozhodují o životě svého syna a chtějí z něj mít to, co chtějí oni za každou cenu, by si měli sami naliskat. Dokážu se vžít do jeho situace, jak mu asi musí být a jak se cítí, když dělá něco, co ho vůbec nebaví. Možná je jeho nedostatek přátel způsobený i tím, že si všichni myslí, že je snobský syneček, přeci jenom všechno to služebnictvo u nich doma a styl, kterým žije, svědčí o jisté životní úrovni. Nemyslím si, že Tomovi to tady zrovna svědčí.
No jsem zvědavá, jak to vyřeší, když se do toho tak nešikovně namočil, každopádně nemůžu se dočkat Billa xD To bude nějaký rebel, soudě tedy podle tvého obrázku, vypadá tam hustokrutěpřísně!!!:-D
[5]: Taky si myslím že tam Bill bude 😀
Povídku jsem si přečetla už včera, ale nějak jsem neměla náladu vůbec komentovat (a když už jo, tak jsem na to neměla čas -.-), takže trochu se spožděním.
Toma mi je líto, že to je vlastně.. takhle, že místo opravdové rodiny, spíš považuje za rodinu považuje spíš služebnictvo.
Na jednu stranu se ale těším až se tam ukáže Bill, a jak to vlastně bude pokračovat dál a ták ^^
První díl se mi líbil, těším se na ten další ;D
No né…Tom jakožto neviňátko…to se divim 😀 skutečně jsem zvědavá na další vývoj okolností!:))
Copak Tomovi provedou?