autor: Rachel
Occasion
Zamířil ke dveřím, jež se před jeho osobou samy poslušně otevřely, dovolily mu tak vstoupit dovnitř, do víru hlasité hudby a zábavy. Přivítala jej známá vůně alkoholu, linoucí se z dlouhého baru, cizí pohledy, jež se na něj upřely hned, jakmile vstoupil.
Nevnímal je však. Nepotřeboval to. Byly plné obdivu a úcty k jeho osobě, pohlížely na něj jako na něco víc, víc, než byli oni sami. Nemusel se dívat, ani střetnout s jedním z těch hladových pohledů, jež provázely jeho ladnou, vznešenou chůzi, směřující k volným boxům. Věděl to moc dobře. Nikdy tomu nebylo jinak.
Svlékl sako a položil jej vedle sebe, otočil se hned, jakmile spatřil přicházejícího barmana.
„Brandy, děkuji.“
Stroze mu předložil svoji žádost, ještě chvíli pozoroval jeho postavu, vzdalující se k přeplněnému baru.
Byl to jeden z večerů, kdy si přál být sám, a tohle byl jeden z těch barů, jenž k tomu byl jako stvořený. Luxusní a drahý, jen pro bohaté, přesně podle jeho vkusu. Pokaždé měl další jeho návštěvu jistou. Miloval to tu, lahodný alkohol, jenž mu byl pokaždé nabídnut a v němž našel uvolnění, drahé, kožené boxy, v nichž byla příjemná intimní atmosféra, klid od hudby, jež se sem nesla jen zdaleka, nikdo jej tu nemohl rušit.
Teď seděl v jednom z nich, pozoroval neznámé tváře kolem a prsty netrpělivě poklepával do desky stolu, očekával svou skleničku drahé brandy.
„Nečekal bych tě tu, ne teď.“
Odtrhl marnivý pohled od svých pěstěných nehtů, vzhlédl k muži, jenž jej oslovil. V jeho očích nebyl neznámým, ba naopak. Poznával jej až příliš dobře.
Jay Bündchen. Vysoký, sotva třicetiletý muž s tváří nevinného mladíčka. Majitel velmi úspěšné firmy na světovém trhu. Jeden z největších zbohatlíků z celého města, do jehož blízkosti bylo vždy těžké se dostat. A jedna z mnoha čárek na jeho dlouhém seznamu.
Poznal jej teprve před krátkým časem v jednom z klubů, do nějž se přišel pobavit. Nepamatoval se na nic, jen na jeho tvář a spoustu alkoholu. Skleničky, jež mu muž neustále poroučel, byly tím posledním a jediným, co mu z tehdejší noci utkvělo v hlavě.
Ráno se probudil v cizí posteli a jeho svršky byly zuřivě rozházeny na podlaze, jeho tělo zůstalo po předešlé noci nepříjemně rozbolavělé. Vedle sebe nalezl jen spícího muže a použitý kondom, všechno, co mu odpovědělo na jeho otázky.
Byl to jen úlet, nic, co by se mělo brát vážně. A on… byl jen dalším v pořadí, dostal to, co chtěl, a tím jejich románek skončil. Jednorázová záležitost stejně, jako ti ostatní, s nimiž se náhodně potkával v klubech a barech.
Neviděl důvod, proč by s ním měl ztrácet čas. Nestál mu za jediný jeho pohled, byl pro něj ničím. To, co se mezi nimi odehrálo, jej už dávno nezajímalo, zapomněl na něj stejně, jako na všechny před ním, on nebyl výjimkou. Jen jedním z tisíce.
Mladíkovi to ale stačilo jako záminka, aby si k němu přisedl.
„Můžu si přisednout?“
Popošel blíž a posadil se, nečekal na jeho odpověď. Moc dobře věděl, že by zněla záporně, a to nemohl dovolit. Ne teď, když jej měl konečně tady. Nemohl si jej nechat jen tak proklouznout mezi prsty jako vzduch. Čekal na něj dlouho, až příliš na to, aby jej nechal jen bez ničeho zmizet. Tohle byla jeho šance a on ji hodlal plně využít. Tak jako tenkrát.
„Ještě jednou, děkuji. Všechno na mě,“ připomenul barmanovi, pohlédl na skleničku vychlazené brandy dřív, než jeho oči spočinuly na půvabném společníkovi, sedícím vedle něj.
„Jak se máš, Bille? Dlouho jsme se neviděli, myslel jsem na tebe a doufal, že tě ještě někdy uvidím. Nezměnil ses, jsi stále velmi krásný a dokonalý. Všichni tady na tobě můžou oči nechat,“ zašeptal do jeho ucha, stačil jen krátký okamžik a jeho pohled se střetl s těmi, jež se na ně stále upíraly. Odkašlal si a vědomě se přisunul blíž k černovlasému mladíkovi, s úsměvem zaznamenal, jak se od nich několik zvědavých párů očí zklamaně odvrátilo.
Rozhlédl se kolem, jeho pohled se střetl s těmi, jež jej teď doslova svlékaly, nebylo to nic neobvyklého, nic, co by někdo jako on nemohl očekávat. Nezajímal jej nikdo tady, ani jeden z těch nadržených ubožáků, kteří z něj nespouštěli oči, nechutně si jazykem přejeli po rtech pokaždé, jakmile jen pohlédl do jejich tváří. Nezajímal jej ani muž, sedící vedle něj, jenž se k němu majetnicky tiskl, pyšně se rozhlížejíc po ostatních.
Nestál o jeho přítomnost, o jeho všetečné otázky, jimiž jej jistě bude zahrnovat celý večer. Mohl jich však příznivě využít ve svůj prospěch. Nebylo tu nic, co by mu v tom mohlo zabránit.
Odvrátil svůj pohled od mužů kolem a elegantně přehodil nohu přes nohu, vložil první nikotinovou tyčinku mezi prsty. Nechal si ji svým společníkem zapálit a slastně potáhl, pečlivěji se podíval do jeho tváře.
„Mám se opravdu dobře, lépe než kdy jindy. Firma se drží na trhu poměrně dobře, vynáší mi velké sumy zisků. Mám spoustu peněz, drahý dům, nové luxusní auto, perfektního milence,“ lehce vydechl kouř a odklepl přebytek popele, neunikl mu zaražený výraz v obličeji muže.
Jeho tvář výrazně pobledla, úsměv, jenž na ní ještě před chvílí sebevědomě pohrával, zmizel s posledním jeho slovem. Věděl, že se tak stane. Měl ho přesně tam, kde chtěl.
„Máš milence?“
„Ano, samozřejmě, že mám. Mladý koloušek, dospívající muž. Nesmělý, poslušný, a až příliš hodný a zdvořilý, přicupitá za mnou kdykoli, když na něj dostanu chuť. Udělá cokoli, co mu řeknu a už teď je perfektní, zatím teprve začínáme. Obětoval mi své panictví,“ pousmál se a znova potáhl, bavilo jej se o svém Tommy-boyi rozplývat před někým, kdo si na něj jen marně dělal zálusk. Hodlal v tom pokračovat.
„Má ho většího, než já?“
„Má ho většího a lepšího. Žádný kondom mu není dostatečně velký. Pokaždé, když ho kouřím, nechám si od něj nastříkat do pusy, chutná tak dobře. Včera mi to dělal zezadu.“
Přivřel víčka, jen mlčky sklopil pohled. To, co teď slyšel, mu stačilo, sebralo mu na chvíli všechny jeho iluze o dnešní noci. Avšak nehodlal se od nich odpoutat ani teď. Nějaký mladíček rozhodně nemohl být lepší než on.
„Nechápu, proč se s nimi zahazuješ. Máš na víc, než se nechávat ošoustávat muži ze své firmy, a ještě jim za to platit. Zasloužíš si někoho lepšího. Třeba mě.“
Vzhlédnul k jeho tváři, odhodlaně se díval do těch čokoládových očí, jež na něj pohlížely s přímo ledovým klidem. Nikdo jej nikdy neuchvátil tak moc jako on. A on by jej snad měl přenechat někomu z těch ubožáků v jeho firmě? Ne, tenhle marnivý, pyšný krasavec patřil jen do jeho postele.
„O co ti jde, Jayi?“
Pozorněji se zadíval do jeho lačných očí, jež teď putovaly po jeho těle, věděl až příliš dobře, jak bude znít odpověď na jeho otázku. Znal ji již v okamžiku, kdy jej tu dnes večer poprvé spatřil.
Nahnul se k jeho uchu a lehce naň vydechl horký dech, žádostivě po něm přejel svým jazykem.
„Ty to dobře víš. Myslel jsem na tebe každý den, celou tu dobu, pokaždé když jsem si honil. Cítíš, co se mnou děláš?“
Vzal jeho dlaň a sám ji přiložil do svého vzrušeného klína, nepřekvapilo jej, když v jeho tváři nenalezl úžas ani překvapení. Ten bezcitný, až dráždivě krásný mladík jej dostával stále víc.
„Vidíš ty záchody? Nikdo nás tam hledat nebude. Ošukám ti tu tvou drzou pusinku a dobře ti za to zaplatím. Nebudeš muset měsíc hnout ani prstem, pokud uděláš všechno, co si budu přát, štědře se ti odměním. Přijmeš to?“
Jeho rty již zcela drze přejížděly po bílé kůži na mladíkově krku a sály ji, jeho tělo se k němu nepokrytě tisklo. Dlaň si rychle našla cestu do jeho klína, hledala alespoň náznak malého ztopoření. Zastavila ji až strohá odpověď.
„Ne.“
Odtáhl se od něj, setkal se však jen s chladným pohledem očí, v nichž se nenacházelo ani vášně, ani touhy, ani vzrušení. Jeho doteky a polibky s ním neudělaly vůbec nic.
„Proč? Minule se ti to líbilo, křičel jsi jako děvka. Nikdo ti to nikdy nedělal líp než já,“ odvětil hlasitěji, než měl v úmyslu. Chtěl jej hned teď a již neexistovalo nic, co by mu pomohlo toho dosáhnout. Tady narazil na červenou.
„Víš dobře, že kdybych nebyl opilý, nikdy bych s tebou do postele nešel. Jednou se ti podařilo mě do ní dostat, podruhé už se to nestane. Nenechám se od tebe přefiknout, Jayi, už ne.“
Klidně odstrčil jeho dlaně od svého těla a vymanil se z jeho sevření, opět potáhl z doutnající cigarety. Nevnímal jeho zaskočený pohled, jenž se na něj upíral dřív, než se k jeho uším dolinul protivný, škodolibý smích.
„Ano, já jsem ti málo. A co oni? Raději dáš přednost všem svým podřízeným a budeš jim za to platit? Nevím, co by na to řekla společnost, kdyby se provalilo, že se pan Kaulitz nechává ojíždět muži ze své firmy. Zničilo by to tebe i celý tvůj podnik. Dej si dobrý pozor, aby se tak nestalo,“ posměšně se ušklíbl, jeho ruce se v duchu promnuly.
„Ano, i jejich těla a čas, který se mnou tráví, mají svoji cenu. Já jsem ten, kdo od nich žádá a umím se jim za to štědře odměnit. A mimoto, nevím, co by řekly úřady, kdyby si vzaly tvé podnikání pod drobnohled. Zahráváš si s ohněm, Jayi, a víš to stejně dobře jako já. Tvé výhružky mě nemohou zastrašit. Mé informace jsou neomezené a dostatečně velké na to, abych tě jejich prostřednictvím dostal na pár let za mříže,“ zašeptal, zlý úsměšek se usídlil na jeho rtech spolu s bledou tváří muže.
Znal jeho slabé místo, až příliš dobře. Byl to on, kdo tady měl navrch, držel jej v šachu, stačilo jen málo a on mohl lehce potopit jej i celou jeho firmu, s úsměvem pozorovat, jak se z něj za zdmi vězení stává troska. Záleželo jen na jejich dohodě.
„Jsi malá, nevděčná kurva, Kaulitzi,“ zasyčel a v jeho očích se nebezpečně zablýsklo, vysloužil si tím od mladého muže jen další úsměv.
Nahnul se k němu a dlaní silně chytl jeho čelist, donutil jej tak k němu vzhlížet. Pohrdavě si prohlížel jeho tvář, vzdálenost mezi nimi se rovnala jen několika málo milimetrům, jeho šepot a slova nemohl slyšet nikdo jiný, jen ten, komu byla určena.
„Možná jsem malá a možná jsem i nevděčná kurva. Ale jsem kurva, která nikdy nebude patřit tobě. Ty mě nikdy nebudeš píchat, Jayi, ty nikdy, rozumíš?“ zasyčel do jeho obličeje a pevněji stisknul jeho čelist, povolil až s jediným jeho kývnutím.
Vstal, típnul nedopalek a obléknul si sako, otočil se k barmanovi, jenž mu přinášel další skleničku, malou pozornost od jeho společníka. Odmítavě mávl rukou.
„Právě odcházím. Prosím,“ podal mu jednu z mnoha bankovek a vzal si kabelku, beze slova se otočil k východu.
„Rozmysli si to dobře, ještě máš poslední možnost.“
Hlas za ním přerušil jeho odcházející kroky a on se naposled otočil. Chvíli přemýšlel, úsměv se vkradl na jeho rty a on pohlédl do mužovy tváře.
„Není co, Jayi. Ale poradím ti. Běž do bordelu, narvi ho do zadku té největší štětce a představuj si při tom mě. Těšilo mě, buď zdráv.“
Otočil se, klapot jeho vysokých podpatků se i přes hlasitou hudbu rozezněl celým podnikem, když odcházel. Zmlkl, utichl hned, jakmile se za ním dveře samovolně zavřely.
Zničeně vydechl a vypil poslední doušek své skleničky, poraženě svěsil hlavu mezi ramena. Tento boj prohrál.
autor: Rachel
betaread: Janule
Ooohh tak tenhle Bill je daleko více sexy než jsem myslela, že v téhle povídce může být… pěkně s ním zatočil…*palec nahoru* jak za povídku, za nápad tak i skvělé autorce… :)))
Malá nevděčná kurva, která ví, co se sluší a patří. ^^
Miluji tu povídku, ten nápad i provedení. ♥
Ten Bill je ale pěkná mrcha, takhle se mi líbí, dobře on. Zezačátku jsem si říkala, snad to tomu chlapovi nandá a on ho setřel tak, že se určitě ještě měsíc nevzpamatuje×D je hodně dobrý v tom, co dělá. Já si to musím přečíst ještě jednou, strašně se mi to líbilo, jak ho s každou větou potápěl níž a níž. Prostě mu totálně vytřel zrak, až tomu Jayovi jenom padaly bulvy z důlku. Skvělý dílek, těším se na další:)
hahááá, pěkně! 😀 tenhle díl byl bezvadný. Bill se nám začíná pomalu vybarvovat. sice je kurva, ale má svou úroveň a teď si rozhodně vybral nejlepšího milence. 🙂 chvilku jsem se bála, že by měl snad Tom konkurenci, ale dobře jsi to pojistila jejich dohodou, že nebudou spát s nikým jiným. 🙂 jsem zvědavá, co o něm poodhalíš příště. jeho charakter mě nesmírně baví. 🙂
Dobře Bill! =D Tak takhle ho prostě miluju xD Bála jsem se že s Jayem půjde ale..nezklamal, je ,,věrný,, svému Tommymu =)* A jak se nad ním rozplýval..jsem se usmívala jako blbeček =) Rachel jsi bohyně a já tuhle povídku zbožňuji =)
1:0 pro Billa. Bude to, doufám, mít dohru 🙂