autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
V práci mi to neutíkalo. Měl jsem odpolední. Navíc dnes chodilo vážně hodně lidí a nebyl chvilku klid. Do tohoto ‚blázince‘ přišla ještě naše milá paní vedoucí a začala opět rozhazovat rukama. Vždycky našla něco, co bylo špatně. Mojí odpovědí vždy bylo: „Udělejte si to příště sama.“ Opravdu jsem na ni neměl náladu. A nejen na ni. Na nikoho. Ani sám na sebe. Byl jsem protivný sám sobě.
Moje spolupracující skončily o tři hodiny dříve než já. Obchod jsem už sice v osm zavřel, ale seděl jsem zhruba do devíti hodin vzadu a pil kávu. Nechtělo se mi domů. Nechtělo se mi ani hnout, ani dýchat, mluvit. Obtěžoval jsem sám sebe tím, že jsem jenom seděl. Ale po deváté jsem se nakonec odhodlal, obléknul si černý teplejší kabát ke kolenům, vzal si tašku, zamknul za sebou a šel domů. Nevšímal jsem si po cestě ničeho. Koukal jsem jen před sebe do země a vnímal vítr, který mi cuchal vlasy. Byl nepříjemný, studený a vlezlý.
Když jsem přešel na konci ulice silnice, zastavilo u mě auto. Ale neohlédnul jsem se. Zase nějaký idiot! Šel jsem dál, ale auto popojíždělo za mnou. Dokud řidič nestáhnul okýnko, nepodíval jsem se. Až potom jsem pohledem sjel k tomu otevřenému okýnku a snažil se v té tmě zaostřit.
„Nastup si,“ povzdechne. Kdo jiný než Tom. On vážně ví i kdy jdu na záchod. Na jednu stranu mě sice těší, že přijel, má snahu se bavit, ale po včerejšku si nejsem jistý tím, že ji mám já. Neřeknu ani slovo, odvrátím hlavu a rozejdu se rychleji dál. Jenomže on popojíždí za mnou.
„Bille, no tak… Odvezu tě domů,“ slyším z auta. O to víc přidám. Snažím se jít co nejladnějším, a přitom rychlým krokem. I když v těchto kozačkách to moc nejde.
„Nech mě,“ řeknu nahlas, aby mě slyšel. Nejde ani tak o to, že bych k němu nechtěl. Samozřejmě, že ano. Nejradši bych do toho auta skočil, vrhnul se mu kolem krku a políbil ho. Ale nechci, aby měl další problém. Už se bojím čemukoli uvěřit. Minule to byla kamera v pokoji, dnes by mohla být v autě.
„Bille, nenech se přemlouvat. Vždyť tohle vypadá jak nějaká trapná romantická komedie,“ směje se v autě a stále popojíždí. Zastavím se a zhluboka se nadechnu. Olíznu si rty a dojdu k autu. Zapřu se o něj rukama a podívám se na něj. Nepodléhej mu, Bille, nepodléhej, i když na tebe tak směle kouká a usmívá se.
„Tak jeď domů a nech mě být. Nepřidělávej si problémy, hm?“ řeknu a odpíchnu se od auta naštvaně.
Tom povzdechne. „Omlouvám se.“
Přivřu oči. „Neomlouvej se,“ řeknu tišeji.
„Tak už přesuň ten svůj zadek do mého auta,“ vykoukne na mě s malým úsměvem. Otočím se k autu a skloním trošku hlavu do okýnka. Donutí mě to se trošku usmát. Jo, jsi krypl, Bille. Opět se usmíváš a tvoje nasranost je někde v dalekých krajinách.
„Abys ten můj zadek vůbec uvezl.“
„Tak už nastup a nedělej fóry,“ otevře mi zevnitř dveře. Zakroutím trošku hlavou a nakonec si tedy nastoupím. Jen se na něj podívám. Hned se ke mně nakloní a s úsměvem mě dlouze políbí. Nechám ho, ale trošku se odtáhnu, neoplatím mu to.
„Dokud mi nevysvětlíš, co se stalo, proč jsi odešel, tak ne.“ Podívá se mi do očí a povzdechne. Odkloní se a začne koukat z předního skla, přičemž jezdí prsty po volantu. Chvilku na něj koukám. Opět se mi ho zželí. Jak jinak.
„Promluvíme si potom. Záleží, kam chceš jet, ale potom to pořešíme,“ šeptnu a chytnu ho za bradu. Nahnu se k němu a dlouze ho políbím. Jenomže protentokrát nespolupracuje on. Vyvlékne se mi a začne koukat někam jinam.
„Jen jsem tě chtěl odvézt domů,“ řekne potichu. „A chtěl jsem tě vidět.“
„Aha,“ odtáhnu se a taky se podívám jinam. „Takže ty mi to prostě vysvětlit nechceš. Tak to mám chápat, hm?“
„S tebou to nemá nic společného. Prostě… to je jedno. Promiň, tohle byl… blbý nápad,“ řekne tiše a opět smutně pozoruje volant. Podívám se na něj.
„A víš třeba o tom, že i když se to týká jen tebe, že mě to zajímá? Ale dobře, mně do toho nic není. Nebudeme to řešit. Nic mi do toho prostě není. Jen mi na tobě záleží a asi víc, než je zdrávo. Raději půjdu.“ Doopravdy mě to sere! Nesnáším, když mi někdo něco tají nebo mi lže. A když se o tom snažím celkem v klidu mluvit, on nechce. Fajn.
„Nechci, abys chodil. Chci být s tebou,“ podívá se na mě sklesle.
„Sám jsi řekl, že to byl blbý nápad, tak bych měl asi jít. Ale… i ty víš, že chci být s tebou,“ sklopím oči. Najednou mi na koleno položí ruku. Vyhledá si moji ruku a lehce ji sevře v dlani.
„Bille, já… jsem si vědom toho, že tenhle vztah nebude fungovat, pokud budu mít pořád nějaká tajemství, ale to, co se dělo u tebe doma, tak… nechci ti to vysvětlovat. Zatím ne. Omlouvám se…“ zašeptá. Cítím na sobě jeho pohled.
„Dobře,“ pošeptám a ruku mu stisknu. „Jen se nechci hádat.“ Nezbývá mi snad ani nic jiného, než to přijmout a odpustit mu to.
„Pojď sem,“ šeptne. Nakloní se ke mně, vezme mě jemně za bradu a něžně se přitiskne k mým rtům. Nedokážu mu odolat. I kdyby mi lhal, kdyby mi něco tajil, kdyby mě zmlátil, zřejmě bych mu vždycky odpustil a odolal mu. Tolik jsem se k němu připoutal. I když tohle není zrovna nejlepší, nedokážu to ovlivnit. I kdyby mi sebevíc ubližoval, ale neubližuje, stejně bych se mu oddal. Zavřu oči a chytnu ho jednou rukou za krkem. Tentokrát mu to oplatím.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptá do polibku.
„Ty mně taky. Potřebuju tě, Tome, potřebuju,“ vzdychnu. Ovine mi kolem pasu paži a přitáhne mě k sobě blíž, až mě do stehna začne tlačit přepážka mezi námi. Začne mě líbat o něco intenzivněji, ale i přesto je stále strašně něžný. Začnu ho hladit druhou rukou po boku. Skousnu mu trošku spodní ret, a pak ho ošetřím jazykem.
„Pojedeme ke mně?“ šeptnu potichu.
„A nechceš tentokrát ty ke mně?“ vlípne mi polibek nad rty a znovu mě začne jemně líbat.
„Kamkoli,“ povzdechnu si a začnu ho líbat o něco rychleji. Jen se do polibku trochu usměje, vjede mi prsty do vlasů a jazykem mi začne objíždět rty. Povystrčím jazyk ven a začnu ho hladit špičkou po tom jeho.
„Mmh,“ vydechnu trošku nahlas a položím mu ruku na stehno. Začne mě hladit po šíji a spirálovitě krouží kolem mého jazyka svým, až zajede celkem hluboko. Líně pohybuje rty proti mým a tiše funí nosem. Vyjedu mu po stehně trošku výš a stisknu. Vyjdu mu vstříc, jen občas strčím jazykem do toho jeho. Tak perfektně líbá. Hraje si, umí si to vychutnat. Políbí mě a pak se s tichým smíchem odtrhne. Zůstane i přesto až u mého obličeje.
„Měli bychom jet, hm,“ zašeptá s úsměvem, opře si čelo o mé, a když se otře svým nosem o můj, jemně mě políbí. Mám pocit, že se nedokážu kontrolovat, když mě líbá nebo se mě dotýká. Pak nemám nikdy dost.
„Jo,“ usměju se sladce a líbnu ho ještě jednou na rty. Pak se odtáhnu a zase se usadím. „Jen… nemůže k tobě přijít Robert?“
„Ne, neboj,“ usměje se.
„Tak dobře. Ale ráno jdu do práce,“ upozorním ho se smíchem.
„Neboj, hodím tě tam,“ ujistí mě. Připoutá se a vyjede.
„O to nejde. Jen, že tě asi probudím, když půjdu.“ Taky se připoutám.
„Říkám, že tě odvezu. Navíc to je ode mě dost daleko, víš,“ věnuje mi krátký úsměv. „A když už jsme u toho, dej mi svoje číslo na mobil,“ rozesměje se. „Vyndej mi prosím tě iPhone. Mám ho v kapse.“
„A co když ti řeknu, že nemám mobil?“ začnu se hrozně smát.
„…tak ti ho pojedu ještě teď koupit,“ přidá se ke mně.
„Nemusíš, mám,“ zasměju se. Opatrně se mu vkradu do kapsy těch jeho XXL kalhot a začnu lovit mobil. Mobil, protože s touhle kapsou se dá chytit kde co.
„…trochu vedle,“ poradí mi pobaveně. Jako bych to neříkal. Musím se zasmát.
„Když tady se dá sáhnout po hrozně věcech,“ směju se, a nakonec chytnu mobil a vytáhnu ho.
„Tak, rovnou ti to uložím,“ usměju se. Naťukám mu tam své číslo. „Bill?“ zeptám se se smíchem.
„Billy,“ opraví mě s úsměvem. Sladce se usměju a napíšu to tam.
„Hotovo,“ začnu mu ho zase soukat do kapsy. Tom najednou cukne pánví. Udržím se, abych nevyprsknul smíchy. Že bych právě našel juniora?
„Copak?“ šeptnu a udělám to znovu.
„Bille,“ varuje mě šeptem, ale i přesto vidím, jak se směje.
„Když… ono to tu tak opuštěně leží,“ začnu se hrozně smát.
„Tak to tam tak nech být,“ směje se se mnou.
„Ale aspoň jsem už pochopil podstatu věci. Velké věci potřebují velký prostor, v tvém případě velké kalhoty,“ směju se dál. Potom ztichnu a jen mu na to místo začnu tlačit ruku a trošku tisknu. Jsem to ale drzoun. Když on k tomu vyloženě svádí. On si o to skoro až říká jen tím, jak kouká.
„Myslel jsem, že jsem tě žádal, abys mi vyndal mobil,“ šeptne. Oh, ono se mu to snad ještě nelíbí.
„Tak pardón,“ řeknu, ruku vytáhnu, a ještě se přes ni schválně plesknu.
„Nemlať ji,“ řekne pobaveně a vezme mě za ni.
„Je zlobivá. To ne já,“ řeknu se smíchem.
„Seš sladkej, víš to?“ podívá se na mě s krásným úsměvem, který mu odhaluje bílé zoubky. Dostává mě ten jeho úsměv. Je tak upřímný a nádherný. Potutelně se uculím.
„Jako co jsem sladkej, hm?“ usměju se.
„Co já vím. Ještě jsem tě neochutnal,“ vyplázne na mě se smíchem jazyk a znovu začne sledovat silnici.
„Ty jeden,“ pokárám ho se smíchem a pak už ho nechám.
Asi za dvacet minut dojedeme na místo. Jsem celkem zvědavý, jak to u něj vypadá. Rád zjistím, jaký má Tom zhruba styl. Barák je na kopci, skoro na konci města a vypadá to na slušnou čtvrť. Je tu pár domů a každý z nich má asi 6 pater a zdá se, že všechny byty mají i terasu. Tom zajede do garáží. Vystoupíme současně z auta. Opřu se o auto a čekám, až mě vyvede ven, abych nešel někam, kam nemám. Zamkne auto a s úsměvem se rozejde pryč. Takže docupitám za ním a následuji ho. Jakoby nic mě vezme za ruku. Jen se pousměju. Nechám se jím vést. Vyjdeme z garáží a zajdeme hned do domu vedle. Projdeme menší halou, kde jsou schránky, až dojdeme k výtahu. Tom zmáčkne tlačítko a jen čekáme. Když přijede výtah, vlezeme si do něj. Tom zmáčkne tlačítko 5.
„Další spací dýchánek,“ usměju se. Tom se jen uchechtne a začne si kousat ret, jako by si myslel něco jiného.
„Necul se takhle. Na co zase myslíš, hm?“ zasměju se.
„Na nic,“ zakření se. Výtah zastaví, tak Tom otevře a vyjdeme. Dojdeme ke dveřím a začne odemykat. Když odemkne, hned vejdeme oba dovnitř. Jen se na Toma podívám, když zamkne a usměju se.
„Tak to je moje království. Dokonce jsem tu kvůli tobě uklidil… kdyby náhodou,“ zasměje se. Vezme mě za ruku a vyjdeme z malé chodby. Rozprostře se před námi obrovský byt.
„Máš to tu nádherný,“ vydechnu. Je mi najednou tak trapně. Když vím, jak to vypadá u mě a teď vidím, jak u něj, připadám si jako poustevník. Musel si asi myslet, že můj byt je jenom nějaká špinavá díra.
„Díky,“ jen se usměje, „dáš si něco k jídlu? Určitě si nevečeřel. Udělám špagety,“ vede mě hned do kuchyně.
„Ale já hlad nemám,“ ujistím ho a to už stojíme v kuchyni. Jeho kuchyň je snad velká jako dvě moje místnosti. Zatraceně, ke mně ho už vzít snad ani nemůžu.
„Něco musíš sníst. Nebo si uděláme palačinky,“ řekne nadšeně a už vyndává z různých skříní přísady. Nechápu, jak se tu může vyznat. Nechci na sobě dát znát, jak moc trapně se cítím, ale asi to znát je. Jen ho po očku sleduji.
„Ty se koukej najíst. Já jsem jedl,“ usměju se. Povzdechne.
„Dobře…“ začne to všechno zase uklízet.
„Nebo…“ zastavím ho. „…jedině pod podmínkou, že ti pomůžu. A budu tě krmit,“ zasměju se.
„…a budeš taky jíst,“ doplní mě s pozvednutým obočím.
„Okay,“ usměju se.
„Fajn. Tak mi pojď pomoct,“ zasměje se. Vyndá nějakou misku a pustí televizi. Hned se k tomu hrnu. Vyndáme si potřebné suroviny a začneme. Tom začne dělat těsto. Roztomile při tom vystrkuje jazyk, jak se snaží nasypat tam správné množství mouky. Sledovat ho, je vážně zábava.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Velké věci potřebují velký prostor?je mi to povědomé xDDD
Já bejt Bill tak se zbláznímže by mi nic neřekl já tohle totiž taky naprosto hrozně moc šíleně nesnáším když přede mnou někdo něco tají a tak jsem ráda že jsem tu měla bonbón jinak bych tu něco rozkousala nedočkavostí xDDD
skvělá povídka co jiného k níc říct? x))
Krásnééé..:)
Jůůů ťuťu xDD..prej "Roztomile při tom vystrkuje jazyk, jak se snaží nasypat tam správné množství mouky." … ♥
Aw :)*..dál! 🙂
"…Velké věci potřebují velký prostor, v tvém případě velké kalhoty" tahle část mě dokázala tak šíleně rozesmát, že se mi nějakou tu chvíli nedařilo překousat přes tuhle větu dál 😀 Poslední dobou je tak lehký mě něčím (klidně i jedním slovem nebo jednou větou) rozesmát, nebo naopak rozbrečet. V tomhle případě rozesmát 😀 Bože bože bože, já bych byla v tuhle chvíli nejradši kdyby se tady hned teď objevil další díl a pak další.. a další, a já mohla číst dál a dál 😀 To mám ale hádám smůlu, že? 😀
Dokonalá povídka, co víc k tomu říct 🙂 Těším se na další díl ;D
Ježíš presne hento robím aj ja keď musím piecť palacinky :D:D Jazyk ven a sustrediť sa :DDD
"Když… ono to tu tak opuštěně leží," xDDD tak toto ma zložilo xD fakt super diel, hrozne sa teším na ďalší 🙂
opět moc pěkný a povedený díl. na můj vkus se teda Bill nechal až moc snadno zlanařit k odpuštění a i když jim to přeju a moc, tak bych v tom Toma ještě chvíli nechala… no jsem zvědavá, až se Billymu pochlubí, že to byly prášky a koho byl s Robertem zabít tentokrát…
Naprosto super díl!! Musela jsem se smát, když seděli v tom autě 😀 Hrozně moc se těším na pokračování!! :))
to bylo krásnýý!:Dzase ten Tom…chci vědět, co se děje tentokrát
Ta pasáž v Tomově autě byla velmi milá a pěkně se četla 😉 Jsem zvědavá, jak se bude děj vyvíjet dál a co se všechno ještě stane, tohle Bill podle mě přešel ještě s klidem a toleroval Tomovi to jeho tajemství. Nevím, jestli to tak bude i dál, až se zase něco podobného nedejbůh stane…