autor: Saya-Mi
Milé twincesťačky, měla bych se vám omluvit za tak dlouhou prodlevu mezi díly… Takže… Napřed se mi – upřímně řečeno – vůbec nechtělo psát, a když už chtělo, tak jsem dostala zánět šlach a na ruku dlahu… Tudíž já pečlivka (to tak xD), která si povídky píšu napřed ručně do sešitu, měla na několik týdnů naprostý utrum… A teď vás potěším, blíží se mi konec školního roku a myslím, že pokud to půjde dál tak dobře jako poslední týden, tak by povídka za chvíli mohla být dopsaná – jen bych prosila o nějaký komentář, protože pro mě není problém povídku napsat, ale dokopat se k jejímu přepsání, a když vím, že o to někdo stojí, hned je to lehčí… Tak si to užijte. Saya-Mi
Bill:
Mám chuť se ušklíbnout, ale… zkouším teda být hodnej… Ale jestli si myslí, že ho nevidím… I kdybych neviděl, tak bych ten pohled musel cítit. Ještě by mě zajímaly ty ´stavy´, kdy je ´mimo´ ve svých myšlenkách. Ale jestli se mi předtím povedlo ´dostat svůj hlas do jeho hlavy´, tak by se mi taky mohlo podařit číst jeho myšlenky. Rozhodně vím, na co myslí teď! A i když se snažím být milej, tohle si neodpustím.
„Mé pozadí k tobě samo nepřijde. Buď k němu budeš muset dojít ty anebo ho přestat hypnotizovat.“
„C-co?“
„Že mi máš přestat zírat na zadek. Ne že by mi neimponovalo, že se ti líbí, ale… Buď si sáhni, nebo nezírej.“ Prohnu se v zádech. Rád se lidem líbím… i když je to třeba můj bratr… a i když je to teda divný, ale mám rád jeho pozornost. Hodně… Ale já mám rád pozornost všech…
„Ehm…“ Zakňučí.
„Řekl sem: Buď si sáhni, nebo nezírej.“ Upozorním. Ale… co když si vybere to první? Co udělám pak? No… Asi budu jednat, až to udělá… Jestli to teda udělá.
„Tak dobře.“ Pozvednu obočí.
„Tak dobře co? Zatím pořád jen zíráš.“ Řeknu a v tu chvíli mám jeho dlaně na zadku.
„Ouu…“ Zakňučí zase, tentokrát ale se… vzrušeným podtónem a já… na to chtě nechtě reaguju stejně.
„Sakra…“ Zakleju. Je možný, že mě vzrušil jedinej dotek? Většinou to bylo tak, že jsem prostě potřeboval sex. Ne, že by mě někdo vzrušil jediným dotykem… A jemu se to teď povedlo. Nejspíš… Určitě mě vydráždil tím pohledem. Potřebuju uvolnění… A ne za pomoci vlastní ruky… Ale sám nikam jít nechci… Co mám teda… „Oh!“ Sakra! Kurva! N-natiskl se zezadu na mě… Cítím, jak je tvrdej… Podvědomě se o něj třu, zatímco mě drží za boky.
„Kurevsky pevný…“ Zašeptá mi do ucha a masíruje mi boky.
„Kurevsky tvrdý… Oba…“ Zakňučím na oplátku.
„Toho bysme se měli nějak zbavit, že?“ Jo, a rychle. Jednou rukou sjede na mý bříško.
„Uhm… Co navrhuješ?“ Zavzdychám. Jsem… Vážně nadržený.
„Něco rychlýho, pokud nechceš mít rozvařený špagety?“
„Kolik času?“ Zakňučím.
„Asi deset minut…“ Zamumlá.
„Pojď!“
———-
Sedím u stolu a ´nimrám´ se ve špagetách. Špagetách od Toma. Teprve teď mi dochází, co jsme to vlastně udělali… Spolu udělali.
*flashback*
„Pojď!“ Rychle jsem ho chytl za ruku a dotáhl do obýváku na gauč.
„O-oblečení…“ Vyhrkl. V tu chvíli jsme kašlali na všechno, strhli ze sebe oblečení a… Já skončil pod ním s nohama okolo jeho boků. Bylo to… Naprosto úchvatný. Jen jsme se o sebe třeli, ale… „Oh, můj Bože, to bylo dokonalý…“
„Sakra! To bylo lepší než… Cokoli, co jsem kdy zažil, a že toho nebylo málo.“ Oba prudce oddechujeme.
*konec flashbacku*
V té chvíli jsme nepřemýšleli nad ničím… Zato teď tady sedíme ve skoro hrobovým tichu a nahlodává nás svědomí – alespoň mě teda jo.
Tohle se nemělo stát… Tohle se NESMÍ! Vždyť jsme bratři! Normální bratři by to nikdy neudělali… Provinile na Toma kouknu. Ve stejné chvíli na mě koukne on. Okamžitě uhnu pohledem.
„Ehm… A… Co teď? Tohle nebylo…“
Tom:
Vidličkou přesouvám špagety z jedné strany talíře na druhou. Co jsme to proboha provedli? Já… Nejenže mě vzrušil vlastní bráška… Já… Díky němu i vyvrcholil… My oba… Jsem zvrácenej… Tohle je nemorální a… nechutný. Pravda ale je, že mi to nechutný vůbec nepřipadalo… A ani teď mi to tak nepřipadá. Pořád je ale dost zarážející, že je to kluk… Natož ještě mý dvojče. I když připouštím, že já sám jsem sexy, tak logicky i on.
„Nebylo to správný… Co teď? Nemám ponětí… Není to dobrý… Nevím, co mám dělat… Jsem…“
„Zmatený. Ne… nemělo se to stát… A… Co to vlastně bylo? Proč to bylo?“ Natáčí na vidličku špagety a zase je pouští zpátky do talíře.
„No… Určitě jen… Potřeba uvolnění a…“
„…Nikdo jinej… nebyl po ruce… Určitě.“ Rozhodně přikývne na potvrzení svých slov, ale jeho oči až tak rozhodně nevypadají.
„J-jo… Určitě… A… děkuju.“ Zamumlám.
„Uhm… Za co?“
„Ehm… Ale za nic…“
„Dobře…“ Povzdychne si. „A… co teda teď?“
„Hm, nevím… Jsme bratři a… můžeme pokračovat v tvých pokusech být milý…“
„Dobře… Takže… Tuhle ´maličkost´ přejdem?“
„Jo… Uhm… A mohl bych…“ Chtěl bych ještě jednou ochutnat jeho rty… Tak sladký je neměla snad žádná holka, se kterou jsem se kdy líbal… A to, i když nespolupracoval a… bylo to spontánní.
„Co?“
„Uhm… Ještě tě políbit?“
„J-jako bratra?“
„Ne…“ Normálně bych čekal facku, ale po tom, co se stalo, je tohle spíš maličkost…
„Uhm…“ Vypadá zaskočeně.
„Naposled?“
„Tak… dobře…“
„Tak pojď sem…“
Pomalu ke mě přijde a přede mnou zůstane stát. Opatrně si ho stáhnu na klín a jemně se mu otřu o rty.
Připadá mi jako křehká porcelánová panenka. Nechci si vzít jeho rty jako ráno… Naopak. Docela bych bral spolupráci.
Lehce mu obkroužím rty jazykem a… on je – pro mě docela nečekaně – pootevře. Pomalu vpluju jazykem do jeho úst a vychutnávám si to, co už nejspíš nikdy nebudu mít…
Po dost dlouhé době se od sebe odtrhneme.
Rychle se nadechnu a znovu se přitisknu na jeho rty, ale odstrčí mě.
Bill:
„Říkal jsi naposled.“ Zavrtím hlavou a vstanu.
„Dobře…“! Vydechne a… zklamaně? Přikývne.
Ne že by to nebylo… příjemný… Naopak… Líbá nádherně. A ten pocit… To příjemný teplo, co se mnou rozlívalo. Dost! Tohle… Je zakázaný… nemorální… nechutně chutný… Sakra! Vždyť je to můj bratr! Dvojče! Tohle je zvrácený! Zavrtím nad sebou hlavou a jdu si sednout. Na vidličku namotám pár špaget a pomalu začnu jíst. Chuť mě sice nějak přešla, ale hlad mám pořád.
„Nechceš to ohřát?“
„Hm, děkuju…“ Kývnu na souhlas a podám mu talíř. Vidličku si vezmu a slíznu z ní omáčku. Tom stojí pořád na místě a kouká na mě.
„Nekoukej na mě takhle.“
„Tak to nedělej.“
„Co?“
„Všechno.“
„A co mám teda dělat?“
„Nic. Nejlíp se naprosto nehýbat, nebo se mi vyhýbat!“ Skoro na mě křičí.
„Tak mi dej ten talíř a já jdu!“ Bojovně zavrčím.
„A kam?“
„To ti může bejt jedno!“
„Jak myslíš! A zase se chováš jako rozmazlenej spratek!“ V tu chvíli se zvednu, vezmu si talíř a odcházím… do koupelny.
autor: Saya-Mi
betaread: Janule
No teda! Já jsem jenom zírala! Prej "Buď si sáhni, nebo nezírej" To bych mohla někdy vyzkoušet 😀 Musela jsem se smát, jak Tom zůstal jenom dál zírat 😀 A skoro jsem se zadusila, jak jsem to zhtla jedním dechem! Vážně perfektní a strašně moc se těším na další díl!!! (Mimochodem pěknej novej obrázek :))
Woow 😀 po dlouhé době nový díl a totálně dokonalýýý :)* strašně sem se na něj těšila.. a těším se i na další 🙂
už sem myslela že tahle povídka zůstane nedokončenáá sem ráda že je tu další dílek a hrozně moc se těšim na další
Ooooo bože! 😀 To bolo perfektné. Presne niečo takéto som teraz potrebovala. Milujem keď sú v príbehoch scénky ktoré by som absolútne nečakala :D… Chudáci majú teraz výčitky svedomia. Aj keď Billa trošku nechápem vzhľadom na to o čo sa pokúšal hneď v prvý deň keď prišiel k mame a Tomovi :D… ľúbilo sa mi ako chcel Tom ešte "naposledy" Billa pobozkať :D… bože ono je to také husté. Strašne sa teším na pokračovanie, dúfam že bude trošku skôr ako toto, ale nevadí ja si počkám 🙂 😀