autor: Doris & Lauinka
Bill
Nehodlám s tebou o tomhle vůbec mluvit. Nebudeme vzpomínat vůbec na nic. Nezajímá mě to. Rozpřáhnu se a rukojetí zbraně tě uhodím do spánku. Vůbec na mě nesahej. Nijak se mě nedotýkej. A už vůbec mě nijak nelíbej. Věci, který by mě mohly shodit? To sotva. Víc, než jsi mě shodil, už to ani nejde.
„Neměl jsi právo mi to udělat. I kdybych byl sebehorší. Nezajímal jsi mě. Vůbec jsi mě nezajímal. Bál jsem se tě a radši jsem si užíval, než abych byl s tebou v jedný místnosti. Nezajímalo mě, co děláš nebo jak se cítíš. Až potom… když jsi přestal být tak agresivní v mojí přítomnosti. Až potom jsem tě začal milovat. Ale i kdyby se to vůbec nestalo a já tě celej život nenáviděl… tohle jsem si nezasloužil.“ Štěknu po tobě. Fajn, tak jsme si zavzpomínali. Je to moje vina? Možná. Ale to tě prostě nijak neomlouvá. Nehodlám se s tebou už víc bavit. Couvám z pokoje a za řetěz tě táhnu s sebou. Upřeně tě pozoruju a mířím ti na čelo. Jestli není nabitá, tak brzo bude. Zjišťovat to před tebou ale nehodlám. Sám jsem zvědavý, jestli se začneš vzpírat, nebo mi hodláš ukázat, jak slabý jsem a že tě nejdýl za hodinu stejně pustím.
Nehodlám s tebou o tomhle vůbec mluvit. Nebudeme vzpomínat vůbec na nic. Nezajímá mě to. Rozpřáhnu se a rukojetí zbraně tě uhodím do spánku. Vůbec na mě nesahej. Nijak se mě nedotýkej. A už vůbec mě nijak nelíbej. Věci, který by mě mohly shodit? To sotva. Víc, než jsi mě shodil, už to ani nejde.
„Neměl jsi právo mi to udělat. I kdybych byl sebehorší. Nezajímal jsi mě. Vůbec jsi mě nezajímal. Bál jsem se tě a radši jsem si užíval, než abych byl s tebou v jedný místnosti. Nezajímalo mě, co děláš nebo jak se cítíš. Až potom… když jsi přestal být tak agresivní v mojí přítomnosti. Až potom jsem tě začal milovat. Ale i kdyby se to vůbec nestalo a já tě celej život nenáviděl… tohle jsem si nezasloužil.“ Štěknu po tobě. Fajn, tak jsme si zavzpomínali. Je to moje vina? Možná. Ale to tě prostě nijak neomlouvá. Nehodlám se s tebou už víc bavit. Couvám z pokoje a za řetěz tě táhnu s sebou. Upřeně tě pozoruju a mířím ti na čelo. Jestli není nabitá, tak brzo bude. Zjišťovat to před tebou ale nehodlám. Sám jsem zvědavý, jestli se začneš vzpírat, nebo mi hodláš ukázat, jak slabý jsem a že tě nejdýl za hodinu stejně pustím.
„Odmítám s tebou už o čemkoliv mluvit.“
Tom
To, co mi celou dobu vykládáš, spíše slyším vzdáleně. Praštil jsi mě a docela to bolí. Teď spíše mně třeští hlava. Trochu mám snad i mžitky. Rukou si na poraněné místečko sáhnu, ale krev mi neteče. Mám však pocit, že se mi hlava rozskočí ve dví. Jen vydechnu a celou tu dobu tvého proslovu mlčím. Vlastně ani přesně nevím, o čem mluvíš. Nedokážu si významy slov dát dohromady. Jen na tebe tupě zírám a nechávám sebou cloumat. Udělám pár pomalých kroků, ale mám pocit, že se mi točí celý svět. Skácím se k zemi a zrychleně dýchám.
„Prosím, prosím už ne.“ Vydechnu a rukama si kryju hlavu, aby nepřišly další rány. Nic jsem vám neudělal, no tak běžte pryč.“ Vzlyknu měkce. Rukama si rozetřu uplakané oči, ale pohled nezvedám. Rozetřel jsem si líčidla snad všude, kde jsem jenom mohl. Nemůžu zastavit pláč a v ústech cítím kovovou chuť krve. Nevím, proč zrovna já. Nikdy jsem nikomu nic neudělal, chtěl jsem jít domů, ale copak takhle můžu? Jsme samá modřina, samý šrám. A mamce to už bude jistě divné, že se tohle mé takzvané upadnutí stává takhle často. Už nevím, co mám říkat. I bratr si toho už všiml a pochopil, že tohle jsem si já sám neudělal. Nemůžu nikomu říct pravdu, smáli by se mi.
„Nechte mě být, prosím.“ Špitnu naprosto bezmocně a tlumím v sobě další vzlyk.
Bill
Pochybuju, že bych tě uhodil natolik, abys přestal s těmi řečmi a ještě mě prosil. Na to jsem ti nic neudělal. Muselo ti přeskočit. Pod tou ránou. Nepozastavuju se nad tím, co se ti momentálně děje. Aspoň to mám jednodušší. Je to možná sprostý toho využívat, ale tebe taky nezajímalo, co je sprostý vůči mně a co ne. Chvíli nad tebou stojím a snažím se tě donutit vstát, ale očividně se mi to nepodaří. Dřepnu si k tobě, abych slyšel, co tam mumláš. Chvíli mi trvá, než mi to dojde. Tohle se stalo… jak… jak to, že jsi to viděl? Měl jsi být už doma. Říkal jsi, že kašleš na poslední hodinu. Když jsi tam byl… proč jsi mi nepomohl? Proč jsi je nechal, aby mě zbili? A pak ses doma ptal překvapeně, co se mi stalo. Ne… tohle mě neobměkčí. O to víc, že jsi mě tam prostě nechal. Nic neříkám. Jen tě vezmu pod paží, jako bych tě podpíral, a vedu tě do sklepa. Je mi vážně jedno, jak se budeš tvářit a chovat, až se probereš tam. Prostě ne… nezajímáš mě. Že je to zbabělý? Možná. Ale to je mi vážně jedno. Chce se mi brečet. Ne z toho, co se teď děje, nebo z toho, co jsi mi stačil říct. Spíš z toho, co jsem teď díky tvému výpadku zjistil. Očividně jsi miloval moje utrpení už od školy.
Pochybuju, že bych tě uhodil natolik, abys přestal s těmi řečmi a ještě mě prosil. Na to jsem ti nic neudělal. Muselo ti přeskočit. Pod tou ránou. Nepozastavuju se nad tím, co se ti momentálně děje. Aspoň to mám jednodušší. Je to možná sprostý toho využívat, ale tebe taky nezajímalo, co je sprostý vůči mně a co ne. Chvíli nad tebou stojím a snažím se tě donutit vstát, ale očividně se mi to nepodaří. Dřepnu si k tobě, abych slyšel, co tam mumláš. Chvíli mi trvá, než mi to dojde. Tohle se stalo… jak… jak to, že jsi to viděl? Měl jsi být už doma. Říkal jsi, že kašleš na poslední hodinu. Když jsi tam byl… proč jsi mi nepomohl? Proč jsi je nechal, aby mě zbili? A pak ses doma ptal překvapeně, co se mi stalo. Ne… tohle mě neobměkčí. O to víc, že jsi mě tam prostě nechal. Nic neříkám. Jen tě vezmu pod paží, jako bych tě podpíral, a vedu tě do sklepa. Je mi vážně jedno, jak se budeš tvářit a chovat, až se probereš tam. Prostě ne… nezajímáš mě. Že je to zbabělý? Možná. Ale to je mi vážně jedno. Chce se mi brečet. Ne z toho, co se teď děje, nebo z toho, co jsi mi stačil říct. Spíš z toho, co jsem teď díky tvému výpadku zjistil. Očividně jsi miloval moje utrpení už od školy.
Tom
Nechám se postavit na nohy. Tvář mi doslova hoří pod těmi ranami. Nevím, proč jsem si tohle zasloužil, nic jsem vlastně neudělal. Najednou je kolem mě nějak temno. Vždyť ještě není večer. Pod nohama cítím nějaké schody a taky vcelku chlad po těle. Dostaneš se mi konečně zase před oči. Svraštím trochu čelo a rozhlídnu se kolem sebe.
„To mě sem chceš zavřít?“ Zeptám se bez známky čehokoliv v hlase. Ta slova nezní ani chladně, ani bojácně, ale ani špetka lásky v nich není. Prostě byla vyslovena. Dívám se na tebe, když mi neodpovídáš. Vydechnu a pokračuju v chůzi, když posmrkneš. „Brečíš? Teď?“ Zvědavě nakloním tvář na stranu a prohlížím si tu tvoji. „Řekni, na co teďka myslíš?“ Opravdu by mě zajímalo, proč brečíš. „Neměl bys být přeci rád a nadšením skákat, že si dostal svého bratra skoro na kolena? Není to pokrok? Nejsi rád, že jsem zase jako tvůj věrnej pejsek? Jak tomu bylo každý den skoro celých patnáct let, kdy jsem tě měl rád a následně miloval?“ Mluvím k tobě stále v klidu. „To jsi přeci vždycky chtěl. Mít všechny pod malíčkem a být ten nejúžasnější ne?“
Bill
Neposlouchám tě. Vůbec tě nechci vnímat. Tímhle jsi mě zlomil. A mně se snažíš namluvit, že jsi mě vždycky chránil? Že jsi nikdy nedovolil nikomu, aby mi ublížil? Nakonec jsi to udělal sám. Co bych dal za ten výprask ve škole ještě jednou, jen kdyby se pak nestalo to, co se stalo s tebou. Vedu tě dolů a otočím se na tebe, až když otevřu dveře od svého posledního vězení. Teď bude tvoje. Snažíš se mi ukázat, že se nebojíš? Nebo si myslíš, že to neberu vážně? Že si to rozmyslím a nezavřu tě. Nebo zavřu, ale po hodině tě vypustím? Tak to se pleteš. Strčím tě dovnitř a v ruce svírám pořád řetěz, co máš na kovovým obojku. Zhnuseně se na tebe podívám.
„Jediný, co chci je, zlomit tebe. A povede se mi to. To mi věř. Nechám tě šílet. Nechám tě škemrat. Dokud mě nepřestaneš bavit.“ Syknu. Tvoje slova a narážky už mě nemůžou rozhodit. Ani mi ublížit. Víc už to nejde.
„Ty… tys mě tam nechal. Díval ses, jak mě po škole šikanujou. Jak mě bijou a… nechal jsi mě tam.“ Trhnu trochu řetězem, aby ses ke mně dostal blíž.
„Byl jsem jen malej kluk, co nikomu nic neudělal. A ty ses prostě jen díval,“ prsknu a koncem řetězu tě šlehnu přes tvář. Zavřu tě uvnitř i s celým obojkem a vrátím se nahoru. Že se ti s ním špatně dýchá? Tvůj boj.
Neposlouchám tě. Vůbec tě nechci vnímat. Tímhle jsi mě zlomil. A mně se snažíš namluvit, že jsi mě vždycky chránil? Že jsi nikdy nedovolil nikomu, aby mi ublížil? Nakonec jsi to udělal sám. Co bych dal za ten výprask ve škole ještě jednou, jen kdyby se pak nestalo to, co se stalo s tebou. Vedu tě dolů a otočím se na tebe, až když otevřu dveře od svého posledního vězení. Teď bude tvoje. Snažíš se mi ukázat, že se nebojíš? Nebo si myslíš, že to neberu vážně? Že si to rozmyslím a nezavřu tě. Nebo zavřu, ale po hodině tě vypustím? Tak to se pleteš. Strčím tě dovnitř a v ruce svírám pořád řetěz, co máš na kovovým obojku. Zhnuseně se na tebe podívám.
„Jediný, co chci je, zlomit tebe. A povede se mi to. To mi věř. Nechám tě šílet. Nechám tě škemrat. Dokud mě nepřestaneš bavit.“ Syknu. Tvoje slova a narážky už mě nemůžou rozhodit. Ani mi ublížit. Víc už to nejde.
„Ty… tys mě tam nechal. Díval ses, jak mě po škole šikanujou. Jak mě bijou a… nechal jsi mě tam.“ Trhnu trochu řetězem, aby ses ke mně dostal blíž.
„Byl jsem jen malej kluk, co nikomu nic neudělal. A ty ses prostě jen díval,“ prsknu a koncem řetězu tě šlehnu přes tvář. Zavřu tě uvnitř i s celým obojkem a vrátím se nahoru. Že se ti s ním špatně dýchá? Tvůj boj.
Tom
Nechám se strčit do té kobky, moc dobře si pamatuju, jaký to tu je. Ne, že bych tu někdy před tím bydlel, ale pamatuju si to tu. Hlavně moje vzpomínky patří zdi, co je vedle, tam jsem tě nejednou ojel. Jsou tam snad i cesty od tvých nehtů, jak ses pokoušel bránit se mi. Ale marně, všechno tvoje bránění bylo pokaždé marné. A myslím, že je i teďka. Vůbec nechápu, co máš v úmyslu nebo co chceš dělat. Myslíš to vůbec vážně? Asi jo. Sednu si na jedinou postel, co tu je. Nemůžu si ani šáhnout na tvář, kde cítím ostrou bolest od řetězu. Dokonce i v ústech cítím krev, jak mi to z tváře stéká dolů.
Vlastně nedělám nic jiného, než jen sedím a dívám se na stejné místo. Nějak ani nevím jak dlouho. Popravdě nesleduju vůbec nijak čas. Večer nebo den, to nevím, tady mám stále večer. Ani nevím, kdy naposledy jsem jedl nebo pil, ale cítím, že nemám na to, abych se vůbec postavil na nohy. Kručení v břiše už ani nevnímám, ale tu ukrutnou žízeň cítím stále. Víčka mám stále těžká a tak nějak mě naprosto všechno bolí. Kdy jsi tu byl naposledy? Nemám ani tušení, ale myslím, že jsi na nejlepší cestě, jak mě zabít.
Bill
Kolik to je? Tak necelé dva týdny, co jsem tě tam zavřel? Asi tak nějak. Nesleduju to. Nezajímá mě to. Já tam trávil určitě víc času než teď ty. Byl jsem dole jen párkrát. S trochou vody. Ještě mi nemáš umřít. Ani jsem s tebou nemluvil. Jen jsem to položil na zem za dveře a zase odešel. Přemýšlím, co s tebou vlastně chci udělat. Vrátit ti to všechno. Ale nějak si nedokážu představit, že bych tě měl znásilnit. Ne kvůli tomu, že bych tobě způsobil bolest a ponížení, ale spíš z toho, že bych ti byl zase tak blízko. Ale ano, udělám to. Alespoň jednou. Alespoň jednou, abys věděl, jaký to je pocit. Jak odporně si člověk připadá. Už asi tak tři dny každou chvíli mnu v prstech bič. Ten, na kterej jsem nechtěl sáhnout už nikdy. Ten, kterej mě děsí už jen od pohledu. Ale teď ho nemáš v rukou. Nemůže mi ublížit. Seberu ho ze stolu a jdu dolů. Myslím, že po takový době hladu nebudeš mít takovou sílu na to, aby ses pokoušel utíkat. Bránit se asi ano, ale já naproti tobě najedený jsem. Není mi zima, nemám žízeň a jsem báječně vyspanej. Tak máš vůbec nějakou šanci na to, mě zlomit?
Kolik to je? Tak necelé dva týdny, co jsem tě tam zavřel? Asi tak nějak. Nesleduju to. Nezajímá mě to. Já tam trávil určitě víc času než teď ty. Byl jsem dole jen párkrát. S trochou vody. Ještě mi nemáš umřít. Ani jsem s tebou nemluvil. Jen jsem to položil na zem za dveře a zase odešel. Přemýšlím, co s tebou vlastně chci udělat. Vrátit ti to všechno. Ale nějak si nedokážu představit, že bych tě měl znásilnit. Ne kvůli tomu, že bych tobě způsobil bolest a ponížení, ale spíš z toho, že bych ti byl zase tak blízko. Ale ano, udělám to. Alespoň jednou. Alespoň jednou, abys věděl, jaký to je pocit. Jak odporně si člověk připadá. Už asi tak tři dny každou chvíli mnu v prstech bič. Ten, na kterej jsem nechtěl sáhnout už nikdy. Ten, kterej mě děsí už jen od pohledu. Ale teď ho nemáš v rukou. Nemůže mi ublížit. Seberu ho ze stolu a jdu dolů. Myslím, že po takový době hladu nebudeš mít takovou sílu na to, aby ses pokoušel utíkat. Bránit se asi ano, ale já naproti tobě najedený jsem. Není mi zima, nemám žízeň a jsem báječně vyspanej. Tak máš vůbec nějakou šanci na to, mě zlomit?
Tom
Dny ubíhají a ani nevím, jestli ještě vlastně žiju anebo už jsem mrtvej. Ani netuším, o co se to vlastně přesně snažíš? Chceš mě zabít? Chceš, abych trpěl? Fajn, trpím, jsi opravdu spokojený? Nebo chceš ještě víc? Čeho všeho jsi schopný kvůli té tvojí nesmyslné pomstě? Možná já jsem opravdu trochu blázen, ale potom nevím, co jsi ty. Místo toho, aby ses ze svých chyb poučil, jsi do nich snad spadl ještě hlouběji. Je mi neuvěřitelná zima a mám pocit, že rána na tváři, co jsi mi udělal, když jsi mě tu zavřel, se mi snad rozlézá už po celém obličeji. Strašně moc to bolí. O tom, že mám hlad a žízeň ani nemluvím. Možná, že jsem se z toho už zbláznil. Ale každý den si broukám jednu a tu samou melodii. Je to stará písnička, co nám mamka zpívala kdysi dávno na dobrou noc. Nějak jsem si ji tady vybavil. Ani se už nepokouším moc vstávat, protože na to opravdu nemám sílu. Jen co se pokusím postavit, stejně zase spadnu do té rozdrásané postele. Nebo jak to vlastně mám nazvat. Jsem úplně bez síly. Nejvíc mě trápí ta rána, pokaždé když si na ni chci šáhnout, je to jako kdyby mi ta tvář měla upadnout. Celé mi to hoří a stále mi z toho něco vytéká. Myslím, že jsem do toho chytil nějakou infekci.
Bill
Zhluboka se nadechnu, když stojím za dveřmi. Smrdí to tu zatuchlinou. Ani jsem si to neuvědomoval, jak jsem tu byl tak dlouho. Musí to tu bejt prohnilý snad až do základu. Vejdu do tvýho novýho bydlení a nechám dveře otevřené, aby sem šlo nějaký světlo a já tě tak viděl. Jen se pohrdavě ušklíbnu. Očividně se mi povedlo to, co jsem chtěl. Zapomeň na to, že by mě nějak obměkčila ta písnička, co si mrmleš. Vůči tobě už mě asi neobměkčí vůbec nic.
„Hned po ránu s písničkou? To se nám bude skvěle pracovat.“ Uchechtnu se a dojdu před tebe. Zastavím se nad tebou a chytnu tě za bradu. Trhnu ti s hlavou tak, abys ji otočil tváří ke mně, a prohlídnu si tě. Už teď vypadáš jak troska. Dobře ti tak. Natočím ti ji ještě víc a prohlídnu si ránu. Jo, celý ti to zahnisalo. Doufám, že tě to aspoň pořádně bolí. Pořád to máš kolem krku. Vytáhnu tě za řetěz na nohy a po dvou týdnech tě toho obojku zbavím. Hodím ho kamsi na zem a čelně tě strčím na zeď. Na tu jednu jedinou zeď, kde je i omítka doloupaná, jak jsem do ní ryl nehty. Se stopama krve, když jsem si rozedřel prsty.
„Pamatuješ si jí, bráško? Tuhle zeď máš nejradši, viď. Řekni… kolikrát jsi u ní byl? Kolikrát jsi mě tu šoustal jak lacinou děvku?“ Zavrčím ti do ucha a stoupnu si ti těsně za záda. Bičem ti vjedu pod triko a přejedu ti s nim po břiše. Udělej jeden blbej pohyb a na tom svým krásným bříšku budeš mít hned několik dokonalých jizev.
Zhluboka se nadechnu, když stojím za dveřmi. Smrdí to tu zatuchlinou. Ani jsem si to neuvědomoval, jak jsem tu byl tak dlouho. Musí to tu bejt prohnilý snad až do základu. Vejdu do tvýho novýho bydlení a nechám dveře otevřené, aby sem šlo nějaký světlo a já tě tak viděl. Jen se pohrdavě ušklíbnu. Očividně se mi povedlo to, co jsem chtěl. Zapomeň na to, že by mě nějak obměkčila ta písnička, co si mrmleš. Vůči tobě už mě asi neobměkčí vůbec nic.
„Hned po ránu s písničkou? To se nám bude skvěle pracovat.“ Uchechtnu se a dojdu před tebe. Zastavím se nad tebou a chytnu tě za bradu. Trhnu ti s hlavou tak, abys ji otočil tváří ke mně, a prohlídnu si tě. Už teď vypadáš jak troska. Dobře ti tak. Natočím ti ji ještě víc a prohlídnu si ránu. Jo, celý ti to zahnisalo. Doufám, že tě to aspoň pořádně bolí. Pořád to máš kolem krku. Vytáhnu tě za řetěz na nohy a po dvou týdnech tě toho obojku zbavím. Hodím ho kamsi na zem a čelně tě strčím na zeď. Na tu jednu jedinou zeď, kde je i omítka doloupaná, jak jsem do ní ryl nehty. Se stopama krve, když jsem si rozedřel prsty.
„Pamatuješ si jí, bráško? Tuhle zeď máš nejradši, viď. Řekni… kolikrát jsi u ní byl? Kolikrát jsi mě tu šoustal jak lacinou děvku?“ Zavrčím ti do ucha a stoupnu si ti těsně za záda. Bičem ti vjedu pod triko a přejedu ti s nim po břiše. Udělej jeden blbej pohyb a na tom svým krásným bříšku budeš mít hned několik dokonalých jizev.
Tom
Uslyším nějaký kroky, tak pomalu přestanu zpívat, ale to už vrznou ty hnusný dveře. Ani nemám sílu zvednout hlavu, natož cokoliv říct. Je fakt, že světla tu moc není. Vidím ztěžka jen tvůj obrys, ani do tváře ti nevidím. To až potom, když mi nahneš hlavu, aby sis mě prohlídl, pak spatřím i já tebe. Nezměnil ses, stejnej lesk v očích, stejné odhodlání. Musím oči přivřít, trochu světla se mi dostalo do očí a mám pocit, že jsem snad z toho slepý. Jako krtek si připadám. Když mi nahneš hlavu více, usyknu. Ta rána dost bolí a vím, že se mi to rozlezlo po celé tváři. Jsi nehorázný hajzl. Mám sucho v krku, až to je nelidské. Pak se z ničeho nic ocitnu venku z cely. Ani jsem si nevšiml, jak se to přesně stalo, ale konečně se zase můžu plně nadechnout. Sundal jsi mi ten proklatý řetěz z krku. Pořádně se z posledního nadechnu, mám ale tendenci padat. Necítím moc nohy. Vlastně necítím skoro nic. Než se stačím vzpamatovat, stojím čelem ke zdi. Koukám ztěžka na ni, jsou tu stopy, když ses snažil utéct nebo se bránit. Nedokážu ti na tvé jedovaté otázky odpovídat, nedokážu mluvit vůbec. Umím to ještě vůbec? Nevím. Tak dlouho jsem s nikým nemluvil, co když jsem to zapomněl? Když ucítím na zádech něco studeného, trochu se ošiju. Myslím, že moc dobře vím, co to je a že jsi z toho měl nejhorší noční můry. Ani nevím, jestli se klepu nebo se bojím. Jen tam stojím a čekám na tvůj ortel. Stejně nemůžu nic udělat. Zvednout ruku je pro mě nevýslovný problém.
autor: Doris & Lauinka
betaread: Janule
tuhle povídku mám ráda i když je trochu víc násilná 😀 myslela sem si že už ji nedopíšeš ale sem ráda že je tu další dílek …. je mi líto Toma a sem zvědavá co se teď stane u té zdi i když asi tuším ale nechám se překvapit jinak se těším na další dílek doufám že jěště nějaký bude 🙂
Na jednu stranu Billa chápem, ale nesúhlaím s tým čo robí, bojím sa že sptavi niečo čo potom bude ľutovať. Dúfamk ale aj že Tomovy to otvorí oči a b tej svojej hlave si uvedomí ako on Billovy ublížilo.
Óóóóó anóóóó >:)
[1]: Povídku píšu s Doris a bohužel, nějak se špatně dostává na net, takže dílky budou možná se zdržením, ale neboj se, určitě povídka bude dopsaná .)
Chce se mi nad Billovou ubohostí brečet, jak já jím opovrhuji… Kdyby Tommymu alespoň ošetřil tu ránu! A myslím, že je rozdíl, když někdo někoho o**ká a když naopak někdo nemůže hezkých pár dnů skoro dýchat! Bill je šílenec, absolutní nula, nenávidím ho!
[5]: tolik lichotek k moji postave :DD Vis ze tam sama sebe taky zacinam nesnaset za to :DD
[6]: Dorinko, já to přece nemyslím na tebe! ;-)Já tvého Billa mám přece ráda! Odpusť! Když on je tady tolik zlý, víš? Má slova jsou jen k té fikci, to je samozřejmé! Není to realita…
Vždyť mě dobře znáš, obdivuji tvůj styl psaní. Tak abych se do toho nějak nezamotala, což koukám, hrozí… shrnu to!
Doris mám ráda, stejně jako její psaní!! Nemám ráda fiktivního Billa… :-DDDD Tak snad chápeš! Trápí MÉHO Toma! :-DDDD
[7]: Jo a prosím tě, Doris, až budeš s Billem mluvit, domluv mu, ať alespoň tu Tommyho ránu vydezinfikuje nebo něco… 🙂 😉 Moc prosím! Ale to je marná prosba, že?
Ach, příští kapitolu bude trpět nejen Tom, já s ním… 😉
[8]: :DD ja vim ze to nemyslis zle. No..uvidime co se s tim da delat. Ale s Billem je desne tezka domluva…No jak s magorem tak co bys chtela