Remember me

autor: Terý

Ahojky… Mám pro vás zase jednu jednodílku. Už je to dýl od mé poslední jednodílky, tak doufám, že se vám to bude líbit. Za každý komentář budu ráda, ať kladný či záporný. Každý komentář potěší. Přeji vám krásný počtení… Terý

Stojím tu a hledím na tvou fotku. Jsi tu tak krásný, tak veselý. Srší z tebe spokojenost a štěstí. Podlomí se mi kolena a já tu klečím a zírám jen na tebe. Na tvůj zářící úsměv a při tom mi stéká jedna kapka slz za druhou. Je to přesně rok a já to vidím pořád před sebou, jako by to bylo včera. Klečím tu, držím v ruce růže, tvé oblíbené, a myslím jen na tebe, na nás. Není den, kdy bych sem nechodil. Každý den ti nosím růže a doufám v nemožné. Každý den tu na tebe mluvím, ale odpovědi se nedočkávám. Celý rok myslím jen na tebe. S nikým nemluvím. Nechci. Nemám důvod. Nikdo mi nerozumí. Vlastně se o to ani nikdo nesnaží. Všem jsem ukradený. I svým vlastním rodičům.

*Flashback*

Šli jsme doprostřed parketu a ty jsi mi okamžitě obmotal ruce kolem krku. Docela jsi mě překvapil, myslel jsem, že budeš stáhlý do sebe a nebudeš mluvit. Ale mýlil jsem se. Ty jsi se tak rozpovídal. Vyklopil jsi ze sebe snad všechno, co šlo, já jen potěšeně poslouchal a odpovídal, když ses na něco ptal. Byl to krásný okamžik. Zamiloval jsem si tvůj krásně čistý úsměv. Můj první pohled do tvých očí, byl ten nekrásnější pocit, co jsem mohl zažít. Úplně jsi mě pobláznil. Byla to láska na první pohled a troufám si říct, že to bylo vzájemné. Zkoumal jsem každý detail tvého krásného, čistého a jemného obličeje. Potřeboval jsem si tě prohlídnout. Potřeboval jsem znát tvůj obličej a to dokonale.

Když jsem ti odhrnul tvé krásné, černé a dlouhé vlasy z obličeje, podíval ses na mě tvýma překrásnýma, čokoládovýma očima a já si byl úplně jistý, že je to opravdu láska. Pohladil jsem tě po tváři a v tvých očích jsem viděl záblesk štěstí. Nikdy mě nikdo takhle neokouzlil jako ty. Asi to bude tím, že jsem nikdy nepotkal takového člověka, jako jsi ty.

Celý dlouhý měsíc jsme si psali a scházeli se. Celý dlouhý měsíc jsme se poznávali navzájem a každý jsme se do toho druhého zamilovali ještě víc. Po tom dlouhém měsíci jsme spolu konečně začali chodit. A měsíc potom jsme se spolu poprvé vyspali. Byl to překrásný okamžik. A nikdy na něj nezapomenu. Byl jsi tak křehký, ale já jsem měl tendenci na tebe být co nejjemnější, i když jsem na jemnost moc zvyklý nebyl. Na tebe to nešlo být jiný. Být hrubý. Stačilo se podívat do těch tvých krásných čokolád a už jsi mě měl omotaného kolem sebe.

Dnes je to přesně rok, co jsme spolu. A já ti musím dát něco výjimečného. Něco, co nám oběma úplně změní život. A já jen doufám, že jedině k dobrému. Vlastně jsem si jistý, že k dobrému. Je to maličkost, ale jsem si jistý, že tě to potěší. Alespoň v to doufám.

Podívám se na hodiny a trochu se vyděsím. Za půl hodiny mám být v parku. Musím si pospíšit. Nerad tě nechávám čekat. A ty to nemáš rád. Ale u mě sis asi zvyknul. Často chodím pozdě. Lépe řečeno pořád. Ale dnes nesmím. Musím to stihnout. Dnes tě nesmím nechat čekat. Mám pro tebe překvapení. Rychle se navleču do toho nejhezčího oblečení, co mám ve skříni, a rychle usednu do auta. Naštěstí mám všechno potřebné už naložené v autě, takže se můžu v klidu vydat na cestu.

Na místo dojedu o pět minut dřív. Až se sám divím, že jsem tu opravdu tak brzy. Vidím tě sedět na lavičce. Dnes ti to tak moc sluší. Jsi jako rozkvetlá růžička, která má nová poupata. Máš zase ty své uplé kalhoty, které dokonale tvarují tvou postavu. Úzkou koženou bundičku a jsi tak krásně nalíčený. Tak zvláštně. Ne jako vždycky. Dnes ti to obzvlášť sluší.

Vystoupím z auta a vezmu do ruky košík, který jsem měl už připravený v autě. Přijdu k tobě a políbím tě.

„Ahoj, miláčku, dnes ti to moc sluší…“ znovu tě něžně líbnu na ústa.

„Ahoj, děkuji ti. Už jsem se tě nemohl dočkat. Kam vyrazíme?“ po očku pokukuješ, co to držím v ruce.

„No víš, chtěl jsem si s tebou udělat krásné odpoledne, tak jsem myslel, že bychom mohli vyrazit na piknik. Uděláme si krásný odpoledně v přírodě a večer bychom mohli zajít do kina.“ Podívám se ti do očí a ústa se mi rozšíří do úsměvu, když si všimnu těch hvězdiček, co ti létají v očích. Vidím, že se ti můj nápad líbí, a když přikývneš, něžně tě vezmu za ruku a vedu tě kamsi na místo, které jsem měl už dlouho vybrané.

Když dojdeme na místo, roztáhnu deku a společně se na ni usadíme. Vidím na tobě, že se ti tu líbí. A já se nedivím. Vzal jsem tě na mé nejoblíbenější místo. Je tu krásně. Jezero, které se třpytí a krásná louka, na které právě teď sedíme. Vím, že máš rád přírodu, zvuk ptáků a šumění vody. Proto jsem tě sem vzal. Věděl jsem, že se ti tu bude líbit.

Vytáhl jsem jídlo, které jsem měl v košíku a nalil ti skleničku dobrého červeného vína. Toho nejlepšího, které jsem sehnal. Jen se usměješ a vychutnáváš si ten svěží vzduch, který poletuje okolo nás. Pomalu usrkáváš z červeného vína a věnuješ mi pár polibků.

„Bille?“

„Ano, Tomi?“

„Mám otázku,“ vím, že nemáš tohle protahování rád, ale musí to být.

„Tak povídej,“ pobídneš mě k tomu, abych pokračoval. Jsem připravený to říct, ale je mi blbý to na tebe jen tak vybalit. Ale myslím, že jinak to nepůjde.

„Bille, víš, že jsme spolu už celý dlouhý rok. Byl to nádherný rok. No, a…“

„Tomí… Neprotahuj to.“ Miluji tu jeho nedočkavost. Tak dobře, chtěl to on.

„Billí, nastěhuj se ke mně?!“ vidím na něm, že tuto otázku nečekal. Jen se na něj dívám, doufajíc, že to přijme. Nejspíš neví, co má říct. Po chvíli váhání přikývne. Nemám rád, když mi neodpovídá, ale v tuhle chvíli ho chápu. Jeho přikývnutí mi stačí k tomu, abych mohl vyletět radostí. Mám radost, že to přijal. Konečně budeme moci být jen a jen spolu a nic nám v tom nebude překážet. Vyletím a pevně ho obejmu. Radostí ho skoro rozmačkám. Jen se usměje a naše rty se na dlouhou dobu spojí.

———

Vyjdeme z kina. Rozloučíme se a už jdeme každý svou cestou. Naposledy tě políbím, řeknu ti, jak moc tě miluji, a ty se rozejdeš na druhou stranu ulice. Bydlíš hned naproti kinu, takže tě ani nemusím odvážet domů. Byl to dokonalý den. Vždycky je mi s tebou dobře, ale tento den byl něčím výjimečný. Tento den jsme se rozhodli pro velký krok, který nám oběma změní životy.

Spokojeně se usadím do auta a chci nastartovat. Ale všimnu si prudkého světla, které se řítí nespočetnou rychlostí po silnici. S divným pocitem se otočím a už jen vidím, jak tvé bezvládné tělo odletělo prudkým nárazem pryč ze silnice. Okamžitě vyběhnu z auta a běžím k tobě. Jsi vzhůru, když k tobě doběhnu. Všude je krev a ty mezi ní. Bez váhání zavolám záchranku a trochu tě nadzvednu. Položím si tvou hlavu do klína a podívám se na tebe. Vlasy ti zakrývaly obličej. Vzal jsem je a dal ti je pryč z obličeje. Pohladil jsem tě po tváři. Z očí se mi zpustili slzy, když jsem tě takto viděl. Podívám se do tvých očí. Jsou tak bezvládné.

„To – Tomi nep – plač!“ snažíš se o úsměv, který se ti trochu povede.

„Bille, za chvíli tu bude pomoc. Vydrž.“ Pohladím ho po tváři a z očí mi tečou slzy, které ne a ne se zastavit.

„Miluju tě, Tomi. A vždycky budu. Nezapomeň na mě prosím! Nezapomeň!“

„I já tě miluji, neskutečně moc. Tohle neříkej! Nemůžeš mě tu nechat. Prosím ne!“

Naposledy se na mě usměje a potom zavře víčka. „Slibuji!“ Vypustím mezi rty a rozbrečím se ještě více. „Néé…!“ To nemůže být pravda. Nemohl jsem o tebe přijít. Nemohl. Jsi to nejcennější, co mám. Prosím. Vrať se mi sem zpět. Otevři víčka, prosím! Držím tě u sebe a skloním k tobě hlavu. Slzy tečou proudem a já tě pořád dokola hladím po tváři.

*Konec Flashbacku*

Pořád tu klečím a ani jsem si nevšiml, že se začíná stmívat. Dívám se na černý náhrobek, kde je napsáno: „Ať budeš kdekoli a kdykoli, vždycky když si na mě vzpomeneš, budu s tebou!“ I když na tebe myslím pořád, nikde tě tu nevidím. Možná jsi se mnou a možná také ne. Nejde to bez tebe žít. Už je to celý dlouhý rok a já pořád na nic nezapomněl. Slíbil jsem ti to. Jsem tady od toho dne každý den. Každý den ti sem nosím nové, čerstvé a voňavé rudé růže, které jsi vždycky měl tak rád. Dívám se dlouhé hodiny na tvou fotku, u které je krásným a velmi specifickým písmem napsáno tvé jméno: „Bill Kaulitz.“ Nejde to zapomenout, i kdybych chtěl. Každý den si s tebou povídám. Vím, že mě slyšíš, akorát mi nemůžeš odpovědět. Něco tě drží a ty nemůžeš ven!

Položím svazek růží na desku a pomalým krokem se dobelhám k autu. Nastartuji ho a dlouhou cestou jedu domů. Usadím se do prázdné vany a pustím vlažnou vodu. Ani se neobtěžuji se svlékáním. Nemám důvod. Na to, co chci udělat, nepotřebuji být nahý. Popadnu do ruky žiletku, kterou mám kousek od sebe. Rychle a hodně hluboko s ní zajedu do své paže a potom ji vyndám. Stejný krok udělám ještě asi dvakrát. Potom položím žiletku vedle sebe a poraněnou ruku natáhnu a dívám se, jak po ní stéká červená krev. Naposledy se podívám na tvou fotku a také se naposledy usměju. Za chvíli budu za tebou, Billí! Už jen chvilinku.

Po chvíli začínám ztrácet vědomí. A po pár vteřinách už nevnímám vůbec nic…