autor: Sch-Rei & Catherine
Zdravíme vás všechny! 😉
Povídka není nová, ale svým způsobem je. ;D Tenhle nápad se už pokoušela napsat Sch-Rei s Lindsay, jenže v tom byly neshody a ještě nějaké věci, tudíž od toho daly ruce pryč. 😉 Tím pádem byla logicky celá povídka na smazání, ale Sch-Rei mi pak řekla celej nápad k povídce a mně přišla škoda ho nevyužít. ^^ Takže jsme se daly do psaní spolu. 😉 Už teď se dá říct, že je to kvalitnější, než to bylo, teda… alespoň si to myslíme my. ;D
Ještě pár informací k celé povídce. Začátek je prolog, bude to, dá se říct, nastínění situace a hlavně události, na které částečně je povídka založená. Dále bude zatím v každém díle [nemyslíme si, že to bude ve všech, ale člověk nikdy neví…] na začátku kousek flashbacku. Bude se tím postupně pomalinku skládat minulost a vy se pomocí toho dozvíte, co, jak a proč bylo. 🙂 Bude to vždycky první část, potom to bude odděleno a bude normálně pokračovat průběh povídky. 😉 To jen abyste se nedivili. Ono by vám to došlo, ale stejně… raději upozornění. 😀
Děkujeme především Januli, která povídku vzala, i když ještě není dokončená, přestože má Sch-Rei už delší dobu na krku nůž. :DDD
Nemusíte se bát, že tahle povídka skončí opět smazáním, nedopustily bychom to. 😉 Bude dokončena za každou cenu… A ani prodlevy mezi díly nebudou tak strašný. Tím myslíme, že určitě nebudete na jeden díl čekat měsíc nebo dýl… Je to nepohodlné jak pro vás čtenáře, tak pro nás jako autorky. 😉
Děkujeme za všechny komentáře, ať kladné nebo záporné. 😉 Cath. & Sch-Rei.
Zelené oči sledovaly zavřená víčka chlapce, co se k blonďákovi podvědomě tisknul. Přejel opatrně konečky prstů po jeho tváři a přitiskl své rty na jeho čelo do letmého polibku. Přivřel oči, pousmál se, když se dredáč vedle něj víc na jeho nahé tělo svým natiskl. Začínal mít velké pochybnosti, že ještě dnes v noci usne, i přes velkou únavu. Jezdil dlaní po chlapcově pase, cítil, jak se opírá do doteku, aniž by o tom věděl. Bylo to pro něj něco neuvěřitelně krásného, i když věděl, že další den už budou zase jen nejlepší přátelé, nic víc, snad i nic míň.
Víčka plná tmavých řas poodhalila čokoládově hnědé ospalé oči. Střetly se s upřeným pohledem zelených očí, chlapec jen nechápavě zamrkal, když cítil teplou kůži blonďáka na té své. Pokoušel se pátrat ve své ospalé paměti, co se předchozí den stalo. Dokonce mu to ani nebylo nepříjemné, jako když se o něj takhle třela nějaká slečna, možná slečny z nočních úletů, které se k němu během noci nasáčkovaly do postele a ráno bez postrčení odmítaly odejít. Tom si ale právě teď připadal příjemně, možná jako jedna právě z těch jeho slečen. Kousnul se do rtu, když dlouze koukal do zelených očí svého nejlepšího kamaráda. Třeba taky doopravdy byl jen jako noční úlet, který jeho blonďatý Andreas zakončí vykopnutím za práh dveří bytu. Jediná věc, kterou nechápal, byla, proč nad tím takhle uvažuje. Právě se přirovnal k barové kurvě v jeho oblíbeném drahém berlínském baru, kam s Andreasem pravidelně chodili.
„Vyspal ses?“ zašeptal Andreas, donutil Toma konečně probudit se z myšlenek. Dredáč nakrčil obočí. Vyspal ses?
„To opravdu?“ zachraptěl rozespale Tom a zamrkal. Andreas jen jednoduše přikývnul. Nechápal moc dobře význam otázky, Tom mu připadal zmatený, začínal mít obavy z jeho reakce. Z negativní reakce. „Já jen…“ zamrkal Tom. Chvíli hledal slova, jak by větu mohl rozumně, a hlavně smysluplně dokončit, ale nakonec jen zakroutil hlavou. Věděl, že by nic rozumného z něj nevypadlo, navíc ho ještě víc znervózňovalo tělo, které na to jeho bylo natištěné. Jen tak, kůže na kůži, co se o sebe při každém pohybu třely.
„Myslíš to vážně?“ řekl tiše chraptivým hlasem Tom po chvíli mlčení. Blonďákovi příjemně zadunělo v hlavě, když Tom prolomil ticho. Pousmál se a znovu jen přikývnul. Připadala mu slova zbytečná, líbilo se mu být takhle s Tomem, miloval jen vzpomínku na minulou noc. Zachvěl se.
„Chvěješ se?“ polkl Tom a lehce se otřepal. Bylo mu nepříjemně z toho, jak nedokázal skoro promluvit, z toho, jak se cítil. Nevěděl, jestli je to správné nebo naopak špatné, dělalo mu to starosti. Andreas si ztěžka povzdechnul. Začínal tušit, spíše věděl, že kamarádovy pocity asi nebudou stejné. Vypadal spíše znepokojeně než nadšeně, uvolněně, spokojeně jako on. Zakroutil nad tím hlavou a pomalu se posadil.
„Jo, asi máš pravdu… Chvěju se. Kvůli tobě,“ přivřel oči. Toma ovál chladný pocit na jeho kůži. Už se necítil tak zvláštně jako před chvíli. Začínal cítit chtíč vrátit Andrease zase zpět na jeho tělo.
„Je to divný, že?“ uchechtl se a zapřel se o ruce, trochu zaklonil hlavu. Pokoušel se vzpomenout si na něco z minulé noci. Samozřejmě, že vzpomněl. Možná si některé momenty vybavil až moc živě.
„Není to divný,“ zakroutil Tom hlavou a taky se pomalu posadil. Sledoval tvář svého blonďatého kamaráda. Jediné, co mu tady přišlo trochu divné, byl pocit z toho, že sedí vedle sebe v Andreasově posteli úplně nazí, jen s tenkou bílou dekou, která překrývala pouze klín. Donutilo ho pousmát se, když se jeho pohled střetl s pohledem zelených očí.
„Ne?“ zeptal se tázavě Andreas a zamrkal. „Ještě před chvíli jsi vypadal, že mě každou chvíli vyvedeš ven. I když jsme u mě,“ ušklíbl se blonďák a odvrátil pohled jinam. Byl trošku zklamaný. Čekal víc…
„Omlouvám se, Andy,“ vydechl Tom a zakroutil nad sebou hlavou. Tak nějak si uvědomoval, proč od něj odvrací pohled, ale mohl by pochopit, že přeci jen na něj… Je toho mírně moc.
„V pohodě,“ pokrčil rameny blonďák a kývnul. Pohladil jemně Toma po tváři a lehce se mu otřel měkkými polštářky o pokožku na čele.
„Mohl bych se ještě prosím osprchovat, než půjdu domů?“ vyřknul do vzduchu svoji otázku Tom. Ne, nechtěl ze sebe umýt Andrease, jen byl až příliš zpocený. Příčila se mu už jenom představa, že na sobě bude mít stejné oblečení jako předešlý den. Byla to sice otázka sotva půl hodiny, než by se dostal domů, ale stejně. Bylo mu to nepříjemné. Ucítí ze sebe cigaretový kouř ještě ze včerejšího klubu.
„Samozřejmě, proč by ne? Vezmi si ten modrý ručník, který je v poličce úplně nahoře,“ pokrčil Andreas lhostejně rameny. Upřel svůj pohled zelených očí na fotografii ve stříbrném rámečku, který byl postavený na nočním stolku. Nakrčil obočí, párkrát rozpohyboval víčka v rámci mrkání.
Ještě před tím, než se Tom přesunul do koupelny, zadíval se stejným pohledem na fotografii. Povzdechnul si. Samozřejmě. Na fotografii se usmívala mladá brunetka s brýlemi a Andreasem v objetí. Carrie, Andreasova přítelkyně. Líbila se mu, dokonce by si s ní dal říct. Ale patřila Andreasovi, neměl mít na ni ani pomyšlení. Kdyby to nebyla zrovna přítelkyně jeho nejlepšího kamaráda, pokusil by se s ní zavést jiný rozhovor, nežli jen přátelský. Myslel na sex s ní, ale zároveň měl výčitky. Ublížil jí tím, že ze sebe udělal kurvu pro Andrease, ale… Líbilo se mu to. Zakroutil hlavou, snažil se z hlavy vyhnat slova, která spouštěla varovný signál a říkala mu, že udělal opravdu špatnou věc.
Dredáč nervózně přešlapoval na místě. Napadaly ho různé otázky. Vyčítá si to Andreas? Lituje toho…? Všechny byly prakticky stejné, jen byly v jiném znění. Netušil, jestli se mu honí hlavou to stejné jako jemu.
„Andy?“ nejistě pípnul Tom. Zněl jako malé, vyplašené kuře. Propnul si spánky a k nejlepšímu příteli udělal pár malých kroků, postavil se před něj. Nic, žádná reakce. Blonďatý mladý muž se choval, jako by v místnosti vůbec nebyl. Tělo vypadalo jako prázdná schránka bez duše. Do načatého Tomova rozhovoru se Andreas zapojil až poté, co si vynutil jeho pozornost zdvihnutím pohledu za bradu.
„…no?“ hlesnul téměř neslyšitelně. Zvuk byl srovnatelný s cinknutím špendlíku o podlahu, opravdu nebyl více silný.
„Máš výčitky, že ano?“
„Jo, ale… Udělal bych to znovu,“ zakroutil hlavou blonďák a trošku se posunul na manželské posteli dál, tudíž vymanil bradu z Tomovy dlaně. Obličej složil do dlaní.
„Andy… Pst,“ přisedl si Tom vedle a pohladil Andrease po vyboulených zádech. Palcem opatrně přejel po všech článcích páteře, mohl pocítit, jak se Andreasovo tělo pod něžným dotekem palce uvolňuje.
„Mrzí mě to, vůči miminku, ne vůči ní,“ šeptnul bolestně blonďáček.
Tom zakroutil hlavou, rázem zapomněl na vytouženou sprchu. Byl raději ochoten vydržet zpocený ještě pár minut, než aby nechal Andrease samotného trápit se, navíc, když scéna, která se ve fialově vymalované ložnici udála, byla vinou obou mužů. Opatrně si ho přitáhl do náručí, tak jako v ní byl ukrytý celou noc on. Přivřel oči a zamyslel se, olízl si rty. Poprvé v životě se vedle sexuálního partnera cítil tak… bezpečně. Dosud měl zkušenosti jen s dívkami, tudíž bylo na něm, aby svoji slečnu ochránil. Dnes v noci to bylo ale naprosto jiné. On byl křehký, opečovávaný…
„Nikdo se to nedozví kromě nás dvou, neopustí to dveře ložnice,“ zašeptal Tom do přítelova ucha a opatrně ho na něj políbil, konejšivě se s ním rozhoupal. Opět se nedočkal odpovědi, ba naopak. Byla ještě více stručnější. Andreas si jenom povzdechnul a více se přitulil do Tomovy hřejivé náruče, ve které byl příjemně uschovaný.
*
Dlouhé chladné prázdné chodby. Noční klid a ticho, nikde nebylo slyšet slova, snad už všichni spali. Jen v jedné cele na úplném kraji chodby, až úplně vzadu, seděl v rohu blonďatý chlapec. Už druhá noc bez spánku s hlavou plnou myšlenek, srdcem plným nenávisti. Nechápal, jak někdy mohl čekat něco víc, jak mohl někomu, jako byl on, věřit. Ačkoliv je i pád na hubu svým způsobem pohyb dopředu, tohle bylo tak moc jiné, bolestivé, zničující.
Andreas by si nikdy nedokázal myslet, že někdo, jemu tak moc blízký, udělá někdy v životě takový hnusný podraz. „Život si nevybírá a lidi jsou svině.“ Tahle věta neustále zněla v Andreasově hlavě. Byl ale rád i za ni. Kromě myšlenek a téhle věty měl hlavu dutou. Nedokázal myslet srozumitelně, nedokázal milovat, jen nenávidět. Absolutně si nedokázal představit, že má za chladnými mřížemi strávit ještě dalších pět let.
Vězeňská šlichta, která sotva zdánlivě mohla připomínat jídlo, mu už lezla na nervy, stejně jako celý vnitřní systém. Odmítal se zapojit, odmítal spolupracovat. Byl si jist svoji nevinnou, avšak soudce to viděl jinak.
„Debilní…“ blonďák prudce kopnul do železné postele špičkou černé látkové boty, která byla stejná jako ostatních vězňů. Nemohl vyslovit to jméno. V ten stejný okamžik bolestně zaúpěl a nohu položil chodidlem na zem. Sehnul se, aby si mohl opatrně pohladit prsty. Tak strašně moc ho to bolelo. Prudká bolest se dostávala snad do každé části jeho těla. I ty nejjemnější a nejmenší nervy vysílaly bolestivé signály do centra celého těla – do mozku. Posadil se na studenou betonovou podlahu a podíval se na stěny pokryté zelenou plísní.
V pravém horním rohu se krčil suchý záchod a malé umyvadlo, které mělo na svém okraji staré, rozmočené mýdlo. Mělo vybledlou zelenou barvu, stejně jako byly vybledlé Andreasovy oči, a bylo celé rozpraskané.
Nepříjemný zápach od toalety se rozpínal po celé malé, čtvercové místnosti. Maličké okýnko, které mělo sotva deset krát deset centimetrů, nemohlo celý zápach odvětrávat, respektive v cele bylo jen proto, aby v ní nebyla tma.
Na tvrdé, nepohodlné posteli si dopřávala spánek krysa, kterých zde bylo plno. Všechna tato zvířata, která zde s vězni žila, přežívala díky zbytkům vězeňské potravy, která padala na zem.
„Večerka!“ rozlehl se hrubým a hlasitým hlasem dlouhou, chladnou chodbou, jak zařval hlídač, který měl noční směnu. Slovo večerka se několikrát opakovalo díky ozvěně, kterou způsobily holé stěny. Andreas nechápal, proč to hlídač oznamuje až teď, když už téměř všichni spali. Bylo to možná tím, že skoro všichni usínali brzo, před večerkou, protože ve věznici nebylo co dělat…? Každopádně oznámení o večerce bylo teď prakticky pro nikoho.
Pro člověka, který nikdy nezažil vězeňský režim, bylo tohle celé nepředstavitelné. Záhy se mohlo zdát, že tohle všechno jsou nelidské podmínky, opravdu nevhodné pro život – opak byl ale pravdou. Věznice měla takovýhle režim povolený, bohužel.
„Fuj,“ nakrčil Andreas nos, jakmile zahlédl na své matraci, nápadně připomínající velkou desku ze dřeva, obrovskou bílou krysu. Byl zde krátký čas na to, aby si na tohle všechno zvyknul. Nedocházely mu nějaké věci, například jako už ona zmiňovaná večerka. K čemu byla? Vězni se stejně nemohli hnout ze svých cel v jinou dobu než v době oběda nebo večerního sprchování.
Štítivě chytil malého-velkého živočicha za dlouhý růžový ocas a odmrštil ho na druhou stranu místnosti. Krysa vylekaně vypískla a stáhla se. Blonďák spokojeně zamručel, nyní měl postel volnou. Položil se na ni, byl připraven k dalšímu bezesnému spánku, přehlcenému myšlenkami.
*
Poloprázdným bytem se rozezvonil zvonek, po chodbách šel slyšet pláč dítěte a následkem toho i naštvaní, ospalí sousedé. Černovlásek se nespokojeně zavrtěl ve své malé posteli, celý den zařizoval věci do nového bytu, prošel skoro všechna nákupní centra ve městě, byl strašně unavený, a teď ho někdo budí? Pootevřel oči a podíval se na digitální budík na stolku. V jednu ráno? Naštvaně zabrblal a pomalu se posadil.
Zatmělo se mu před očima, jen přivřel oči a zakroutil hlavou. Zaúpěl, když zvonek ne a ne přestat zvonit. Nechápal, co za blázna může rušit tak klidný pohodlný spánek. Byl si jistý, že ať už je to kdokoli, půjde zase pěkně po svých pryč. Promnul si ospale oči a vydal se ke dveřím.
Děsily ho holé stěny a sem tam pouze pár kusů nábytku. Neměl rád prázdná místa, ne takhle prázdná. Pro něj moc nepříjemné. Po dalších pár krocích se konečně dostal ke dveřím, odemkl. Zvuk zvonku, který mu trhal uší bubínky, už také začínal být pro něj unavující, jako všechno tady a všude v tomhle polospánku.
Otevřel dveře a zazíval. S přivřenýma očima se podíval na siluetu postavy… Nedokázal ve tmě rozeznat, kdo stojí u prahu jeho dveří. Vydechl a rozsvítil světlo na chodbě. Potřeboval další chvíli, než si jeho ospalé oči zvykly na příjemnou tmu. Ani nepostřehl pláč dítěte, který se rozléhal celým domem. Znovu si ještě jednou promnul oči a pořádně se podíval na osobu před ním.
„Carrie?“ zašeptal chraplavým hlasem. Stála před ním mladá hnědovlasá dívka. Měla opuchlé modré oči od pláče, polykala vzlyky. Koukala na něj, nic mu neřekla, jen se na něj… dívala. Bill měl pocit, že přišel na věc, která ho děsila ještě víc než jeho prázdný byt. Aniž by měl další otázku, vzal ji za zápěstí a zatáhl ji i s miminkem dovnitř. Zavřel a zamkl. Dívka si šla automaticky sednout na sedačku zabalenou v igelitu, co byla v malém obýváku spojeném s kuchyní. Bill přešlápl na místě a kousnul se do rtu. Šel opatrně za ní a posadil se vedle. Pohladil ji po zádech, koukal na její utrápený nepřítomný výraz, na slzy, oči plné bezmoci.
„Povíš mi, co se děje?“ řekl tiše. Chtělo se mu opravdu hodně spát, bál se jen zazívat, chvěl se zimou. Ale věděl, že musí vydržet. Jeho kamarádka byla stokrát důležitější než nějaký zbytečný spánek. Carrie letmo kývla.
„Podvedla jsem ho,“ zašeptala a přivřela oči. Bill vydechl. Nevěděl, jestli úplně chápal. Podvedla? Takhle zničená kvůli jednomu úletu?
„A… Byl kvůli Andreasovi v nemocnici, opravdu hodně ho zbil.“ Šeptala. Tiskla v ruce lem peřinky, v které byla zabalená drobná holčička. „Bille… Andy… On…“ zavzlykala a zhluboka se nadechla. Bill ji pozorně poslouchal a sledoval, konejšivě hladil po zádech.
„Podvedla jsem ho,“ zašeptala a přivřela oči. Bill vydechl. Nevěděl, jestli úplně chápal. Podvedla? Takhle zničená kvůli jednomu úletu?
„A… Byl kvůli Andreasovi v nemocnici, opravdu hodně ho zbil.“ Šeptala. Tiskla v ruce lem peřinky, v které byla zabalená drobná holčička. „Bille… Andy… On…“ zavzlykala a zhluboka se nadechla. Bill ji pozorně poslouchal a sledoval, konejšivě hladil po zádech.
„Chceš o tom mluvit hned? Potřebuješ… Trošku se uklidnit.“ Carrie zakroutila hlavou a vydechla. Věděla, že to nezvládne jen tak vybalit ani na Billa, když její přítel byl známý jako slušný, hodný, milý člověk. Který se ale díky ní dostal do vězení.
„Budeme… Mluvit ráno,“ zašeptala a kývla.
„Dobře,“ přikývl jí Bill a přitisknul si je obě k sobě. Chtěl jí dodat pocit, že mu může věřit, že se má vždy na koho spolehnout. Ona to dobře věděla.
„Budeme… Mluvit ráno,“ zašeptala a kývla.
„Dobře,“ přikývl jí Bill a přitisknul si je obě k sobě. Chtěl jí dodat pocit, že mu může věřit, že se má vždy na koho spolehnout. Ona to dobře věděla.
„Bille… Vždycky jsi pro mě udělal… Co jsem potřebovala. Můžu… Mít prosbu?“ natiskla se k němu a přivřela oči. Měla víčka polepená slzami, oči ji nepříjemně pálily.
„Samozřejmě,“ odsouhlasil Bill.
„Mohla bych… U tebe zůstat? Myslím tím… Na nějakou dobu. Nemám… Kam jít.“ Stiskla víčka k sobě. Cítila se špatně za to, že tohle žádá, ale potřebovala pomoc. Bill nechápavě zamrkal, pohladil ji po vlasech. Netušil, co se stalo s jejím přítelem, ale tušil, že opravdu pomocnou ruku potřebuje. Nemohl by odmítnout. Kývl.
„Zůstaň, jak dlouho budeš chtít.“
„Samozřejmě,“ odsouhlasil Bill.
„Mohla bych… U tebe zůstat? Myslím tím… Na nějakou dobu. Nemám… Kam jít.“ Stiskla víčka k sobě. Cítila se špatně za to, že tohle žádá, ale potřebovala pomoc. Bill nechápavě zamrkal, pohladil ji po vlasech. Netušil, co se stalo s jejím přítelem, ale tušil, že opravdu pomocnou ruku potřebuje. Nemohl by odmítnout. Kývl.
„Zůstaň, jak dlouho budeš chtít.“
autor: Sch-Rei & Catherine
betaread: Janule
Zajímavá povídka,rozhodně jí budu číst x)))
Milé autorky, obávám se, že jsem asi úplně ztracená… Milovala jsem tuto povídku a když jsem uviděla jen ten název, vrhla jsem se do čtení… jen, já ničemu asi nerozumím. Příběh, který si pamatuji, byl trošku jiný. Já vím, je to dlouho, je to má chyba a jistě se časem chytím. Rozhodně, povídka je zpět a já jsem šťastná. Byla jednou z mých nejoblíbenějších. Jsem napjatá, jak bude děj pokračovat… Rozhodně se mooooc těším!♥
[2]:
Jo, ten příběh je dá se říct jiný, svým způsobem. Pevně zůstalo jen to, proč se tohle všechno vlastně bude dít. 🙂
Kdyby byl děj stejný, jakoby byl… Bylo by to jenom na pár dílů, nedaly by se tam udělat zápletky, které plánujeme. 🙂 Tudíž to, že že tomu 'nerozumíš' není vůbec tvoje chyba. :))
[3]: Oh, děkuji za vysvětlení, opravdu moc! ♥ Víš, tento příběh byl jedním z těch, které jsem si zamilovala. Tak jen můžu spíše poděkovat za to, že je zpět, jsem opravdu šťastná, tato povídka mi chyběla. Je tak nádherná, nevím ani, jak popsat city, když jsem ji četla… Byly…ano, obohacující, krásné, vřelé♥. Mám velkou radost, že se s vámi budu setkávat, stejně, jako s hlavními hrdiny příběhu.
Nemůžu se dočkat další kapitoly♥♥♥. Děkuji, že jste povídku neopustily, ani nevíte, jakou mám radost.
vyzerá to zauímavo, ja sa teším ďalej.
sakra jí to už někde četla….jen ten prolog,nic víc 😀 ale netušim kde..no to je jedno 😀 občas se mi o povídkách i zdá 😀
no každopádně je to zajímavé 🙂
z prvého dielu som trochu dosť zmätená, ale určite sa to časom všetko vysvetlí xD