autor: Fabiana
–Tom-
Kroky a jiné děsivé zvuky se kolem naší skrýše ve skále ozývaly celý den. Nebyly to jen zvuky naznačující pohyb – ty by mi až tak nevadily; časem se začaly ozývat i výkřiky. Drsné hlasy udávaly rozkazy a povely, na něž se obvykle dočkali sborové odpovědi: „Ano, pane!“; méně často pak souhlasného zamručení.
Leželi jsme mlčky. Nevím jak Bill, ale já jsem měl strach se jen pohnout, natož promluvit. Trvalo to až moc dlouho. A toto prostředí bylo moc nebezpečné na to, abych se pokoušel se o cokoli pokoušet. Kdybych tu byl sám, nejspíš bych dávno strachy umřel. Ale já jsem nebyl sám. Vedle mne ležel člověk, kterého miluji; Bill tisknul mou ruku ve své a konejšivě mě po ní hladil.
A ve mně se čím dál více utvrzovala myšlenka, že s ním chci strávit zbytek života.
„Slyšíš?“ zašeptal Bill.
Nastražil jsem uši. Kroky se ztratily, výkřiky umlkly. Nebylo slyšet vůbec nic.
„Ticho.“
„Jsou pryč?“ zeptal jsem se.
„To nevím. Je to možné, ale ne jisté. Možná takticky vyčkávají. Pravděpodobně se někam schovali, aby přečkali noc.“
„To už je noc?“
„Ano.“
„A jak ji přečkáme my?“
Podíval se na mě a ve slabém světle, které sem pronikalo zvenčí, mu podivně svítily oči.
„Napadá mě,“ šeptal, zatímco mi jednou rukou rádoby nenápadně odstraňoval opasek, „že bychom mohli…“
„Myslíš jako… To? Jako… Teď?“
„Mmm… Neříkej, že bys nechtěl.“
„Neříkám!“ ohradil jsem se. „Ale co když… nás někdo uslyší? Chci říct… Někdo nás může slyšet. A je tady zima. A pak… Já jsem vlastně ještě nikdy…“
„Jestli nechceš, nemusíme,“ odtáhl se Bill.
„Já chci, ale…“ nedokázal jsem větu dokončit.
„Tak budeme spát, ano? A zítra odpoledne půjdeme dál.“
Billův hlas zněl optimisticky; jako by se usmíval. Neodvážil jsem se na něj pohlédnout.
Když jsem se probudil, Bill ve skrýši nebyl a vchod byl odkrytý. Žaludek se mi stáhl v prudké křeči zároveň s mozkem, v němž se začínaly rychle a najednou utvářet různé teorie. Co když Billa unesli? Našli nás tady a vzali si ho? Proč by tu ale nechávali mě?
Nebo odešel. Opustil mě, protože jsem nechtěl…
Po čtyřech jsem se pomalu vydal k východu. V hlavě mi vytanula další otázka: co budu dělat, jestli mě tady Bill skutečně nechal? Kam půjdu? Vždyť ani pořádně nevím, kde jsem. Sám někde uprostřed… Jak že se ta země jmenuje? Páni, opravdu jsem zapomněl, kde jsem! Nemám kam jít, nemám rodinu, nemám příbuzné, nemám nic.
Konečně jsem se dostal k otvoru; ostražitě jsem se rozhlédl po okolí a pak pomalu vyklouzl z otvoru na suchou, tvrdou zemi. Když na mě nějakou dobu nikdo nevystřelil, odvážil jsem se otevřít oči. Nade mnou se skláněl Bill.
„Co to předvádíš?“ zeptal se se zaujatým výrazem ve tváři.
Mé ruce samovolně vystřelily, popadly Billa kolem pasu a přitáhly ho ke mně.
„Myslel jsem, že jsi odešel,“ zamumlal jsem.
„Vážně? Myslel sis, že bych tě tu nechal?“ podivil se; chvilku ticha vyplnil rozpačitým pousmáním a pomohl mi na nohy.
Rozhlédl jsem se.
„Jsou pryč?“
„Vypadá to tak,“ pokrčil rameny. „Je možné, že se vzdali, spíš tu ale budou někde číhat a čekat na nás, takže musíme jít opatrně.“
„Takže už jdeme dál?“
„Právě teď,“ usmál se Bill. „Pojď,“ vyzval mě a vykročil, Slunce v zádech. Levou nohou.
autor: Fabiana
betaread: Janule
Co to předvádíš… xDDD to mě rozsekalo úplně nejvíc xDDD Si umím představit připosraného Tom ležícího na zemi jestli někdo nevystřelín a Bill co to předvádí xDDD super díl jako vždy x))
omg to je tak napínavééé hrozne sa bojím že ich nájdu.. rýchlo ďalší diel 🙂
yeah " co to předvádíš" mě samozřejmě taky rozsekalo..:D:D…jen mě mrzí že se jim zas na tý cestě něco stane..jestli je zas odtáhnoudo tábora a pak budou muset znovu utíkat..:D….tak si mě nepřej..!
Doufám, že to zvládnou… 🙂
Dál! ♥