Chaos 7.

„Prosím, nedělejte to,“ zaúpěl muž ve středních letech. Byla to jeho reakce na to, jak silně byl chycen za vlasy. Na spánku ho zastudila hlaveň pistole.
„Ne?“ mladík si prohrábl vlasy a kopl muže, který se svíjel, do zad, jež měl už dostatečně pohmožděná. Muž vykřikl bolestí a přetočil se na břicho. Cítil, jak mu po obličeji stéká pramínek krve. „Mrzí mě to,“ pokračoval mladík s hranou lítostí v hlase. „Bohužel ale nemáš na výběr,“ dokončil a udeřil muže na zemi pěstí do čelisti takovou silou, až mu otočil hlavu o sto osmdesát stupňů. Z koutku úst mu tekla krev.
„Mám rodinu, syna… prosím, nezabíjejte mě,“ zhluboka oddechoval muž kroutící se na zemi. Zakryl si obličej dlaněmi a schoulil se do pozice plodu. Mladý muž ho kopnul do boku a chytil ho pod krkem. Vytáhl ho do kleku a přitiskl mu hlaveň pistole na temeno.
„Kurva, vážně mi přestaň lhát. Nemáš nic. Nikoho. A bohužel ani mít nebudeš.“
Muž se rozvzlykal zároveň s tím, co se ozval výstřel, který hned následoval další. Dveře do místnosti se otevřely přesně ve stejném okamžiku, kdy mrtvola dopadla na zem. Stál v nich snědý muž a černým pytlem, ve kterém byly peníze a šperky.
„Tome, kámo, koukej, co jsem našel,“ zakřenil se muž a podržel pytel před Tomem, aby se taky mohl podívat. Tom se spokojeně ušklíbnul a šel ke dveřím. Dwayne ho následoval.

—

V pondělí šel Bill naposledy do školy. Rozhodl se tak, protože ze školy opravdu odcházel. Chtěl se alespoň rozloučit. Neprobudil se v dobré náladě. To, že se ho kamarád celé ráno vyptával na to, jak to má s tou smažkou, jak Tomovi přezdíval, mu moc nepřidávalo. Bill nad tím jen protáčel oči. Stejně tak nad Andreasovým poučováním o vztazích s nebezpečnými lidmi.
„Políbil jsi ho?“ zeptal se Andreas. Odpověď na tuhle otázku ho vážně zajímala.
„Ne,“ zakroutil Bill hlavou. „Myslím si, že je hetero.“
Andreas se na něj vědoucně podíval a prohlásil: „A já si myslím, že se ti líbí.“
„Ne, nelíbí se mi!“ odsekl Bill a rozhodil rukama. „A přestaň mě s tím už otravovat. Je možné, že ho už nikdy neuvidím. Není to tak, že jsme si vyměnili telefonní číslo nebo tak něco,“ ukončil konverzaci a šel od Andrease pryč. Už ho měl po krk. Nechtěl s ním sdílet žádné osobní věci, ale on se prostě nepřestával vyptávat. Přemýšlel, jak dlouho by se chtěl o tomhle tématu bavit, kdyby mu řekl, že Tom u něj přespal.

—

„Takže… kam chceš jet?“ Tom zpomalil a čekal na Billovu odpověď, aby jel správným směrem.
„Seš si jistý, Tome? Nechci, abys za mě utrácel,“ Bill se červenal. Nechtěl, aby si Tom myslel, že mu musí nějak oplácet to, co pro něj udělal. „Nemusíš to dělat. Minule… Bylo to jen-„
„Ne, ne. Bille, chci ti jen poděkovat za to, že jsi mě nenechal na té party,“ objasnil Tom. „Vím, že polovina lidí, které znám, by mě tam nechala. A já si opravdu vážím toho, že ty jsi to neudělal.“ Cítil, že je Billův dlužník. Byl na něj tak milý, jako ještě nikdo jiný nebyl. Navíc vypadal tak nevinně, což bylo plus. Byl díky tomu vážně roztomilý. Počkat… Opravdu si myslel, že je Bill roztomilý? Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou. Prostě Billovi dlužil, a jelikož včera dostal peníze, dnešek byl perfektním dnem, kdy se mu mohl odvděčit.
„Dobře. Máš rád japonské jídlo?“
Tom se zamyslel. Nepamatoval si, že by kdy zkoušel něco asijského. „Vlastně… ještě jsem ho nikdy nezkusil.“
„V tom případě je rozhodnuto. Zajedeme si do japonské restaurace!“ zatleskal Bill nadšeně. Po chvíli se ale zasekl v půli pohybu. „Teda… jestli s tím jsi v pohodě.“ Chtěl se jen ujistit, že Tom souhlasil a ne, že ho do toho nutil.
„Cokoliv, na co máš chuť,“ usmál se Tom, kývnul na souhlas a přidal plyn.

Bill četl o jedné skvělé nové japonské restauraci, kterou před nedávnem otevřeli. Snažil se Tomovi vysvětlit, kde se restaurace nacházela, ale neúspěšně. Tom byl ovšem úžasný řidič, takže restauraci o patnáct minut později přeci jen našel.

Tom si myslel, že to místo je divné. Skrz skleněnou stěnu jste se mohli dívat do kuchyně, jak kuchaři připravují objednaná jídla. Navíc byl uprostřed restaurace živý strom. Nicméně i tak se nechali usadit, objednali si a už jen čekali, až jim servírka jídlo donese. Restaurace byla plná, takže bylo jasné, že si budou muset na své jídlo počkat. Bill vypadal tak šťastně, když se rozhlížel po celé místnosti. Skoro jako malé dítě. Tom ho nechtěl vyrušovat, ale na jazyku ho svrběla otázka.
„Na něco jsem se tě ještě nezeptal… Jaké bylo to zboží?“
„Co?“ zeptal se Bill nechápavě. „Co přesně myslíš?“
Tom povytáhl obočí a ušklíbl se. „Zboží. Kokain.“
„Oh,“ Bill se potichu zasmál. „Neberu drogy. Myslím… skutečně,“ vysvětlil.
„Jak je teda bereš? Jen to předstíráš?“ zavtipkoval Tom.
„Ne!“ zaúpěl Bill a znovu se zasmál. „Nebylo to pro mě, ale pro mého kamaráda. Pro toho blonďáka, se kterým jsem tam byl.“
Tom se usmál a zakroutil hlavou, v ruce držel poloprázdnou skleničku. Nevěděl proč, ale opravdu se mu líbilo, že byl Bill tak nevinný, jak i vypadal.

Po chvíli jejich jídlo konečně dorazilo. Tom zíral do svého talíře. „Jak se tohle, kurva, jí?“ Prohlížel si dvě rýžové koule, které byly zasypané něčím, co se tvářilo jako strouhanka. Vedle talíře byly položené čínské hůlky. „Vypadám snad na to, že jím hůlkama? Vypadám jak Číňan?“
„Japonec,“ opravil ho Bill a uchopil své hůlky do pravé ruky. Čekal na to, až Tom udělá to samé.
„To je fuk. Chci zatracenou vidličku!“ zavtipkoval. Bill si nemohl pomoct, ale musel se smát Tomově hloupé poznámce. Tom nepochopil, že se Bill směje jemu. Miloval Billův smích, byl tak nakažlivý.
„Podívej,“ řekl Bill a ukázal na svoji pravou ruku, ve které držel hůlky tak, jak se držet mají. Tom se to ale odmítal učit.
„Seru na to! Takhle se jí rýžové koule,“ Tom nahodil drzý úsměv. Chytil hůlky jedno rukou a držel je u sebe. Propíchnul s nimi střed jedné koule a pomalu si ji zvedal k puse. Už se chystal ukousnout si, když mu v tom koule z hůlek spadla a samozřejmě, že dopadla na stůl a narazila do mističky, ve které byla sójová omáčka. Všude na stole byl nyní nepořádek. Bill se nekontrolovatelně rozesmál, až téměř spadl ze židle.

—

„Panebože, to bylo taaak vtipné!“ Bill si otíral slzy smíchu a snažil se přestat smát. Nastoupil do Tomova Navigatoru.
„Věděl jsem, že měla moje babička pravdu! Pokaždé říkala, že bych měl mít u sebe vidličku, protože nikdy nevíš, kdy jí budeš potřebovat. Navíc jí můžeš použít i jako zbraň,“ pokrčil rameny Tom. Způsobil tak, že se Bill začal smát nanovo. Nemohl si pomoct, ale všechno, co vyšlo z Tomovy pusy, mu připadalo opravdu vtipné.
Tom položil pravou ruku na volant a Bill si všiml pěkného zlatého prstenu, který zdobil jeho prsteníček. Na prstenu byla vyryta dvě propletená C. „Odkud máš ten prsten? Táta má úplně stejnej.“
Tom se na Billa prudce otočil, šokovaně se na něj podíval. „Tvůj táta?“ Bill kývl na souhlas. „Určitě se pleteš, Bille. Tenhle prsten nemá moc lidí a vsadil bych se, že lidi jako ty ho tuplem nemají.“
Bill vytáhl obočí. Měla to být urážka? „Jak to myslíš? Můj táta má ten samý prsten,“ na chvíli se zamyslel, třeba se opravdu pletl. Pak ale zakroutil hlavou. Byl to rozhodně stejný prsten. „Jednou jsem si ho zkusil, ale-„
„Ne!“ vykřikl Tom okamžitě. „Je to-„
„Nebezpečné?“ dokončil za něj Bill. „To mi řekl i táta.“
„Jo… tvůj táta… měl pravdu,“ Tom se dnes poprvé styděl. Ani díky tomu, co se stalo v restauraci, se necítil takhle. Nedokázal mluvit o svojí práci. Nebylo to pro něj normální, protože většina lidí, které znal, pracovali tam, kde on.
Bill od tématu upustil, vycítil, že je Tom nervózní. V tichosti jeli k němu domů.

—

Černovlasý chlapec stáhl své okénko a zavolal na otce, který přijel ve stejnou dobu jako oni dva. Spokojeně si poskakoval na sedadle a Tom se nad tím usmál. Přemýšlel, kdy naposled se cítil tak šťastně jako Bill, když viděl svého otce. Tomův úsměv ale povadl v okamžiku, kdy Billův otec vystoupil z auta a on tak spatřil vojenskou uniformu. Modlil se, aby to nebylo tak, jak si myslel.

„Tati!“ Bill vyskočil z auta a běžel za svým tátou, který měl už pro něj připravenou náruč. Tom si pomyslel, že momentálně má super příležitost rychle vypadnout. Nasadil si kapuci a snažil se schovat. Doufal, že Billův otec zapomene na to, že Billa někdo přivezl, a rovnou půjde s Billem po boku do domu. To se ale nestalo.
„Tome!“
Do prdele.
Bill v doprovodu muže v uniformě došel zpátky k jeho autu. „Tati, můj kamarád Tom. Tome, můj táta, generál Jörg Kaulitz.“

Jeho otec patří k armádě? Bože, jsem tak moc v prdeli.

Starší muž natáhl k Tomovi ruku. „Zdravím, mladý muži. Rád tě poznávám.“
„Dobrý večer, pane. Také vás rád poznávám,“ Tom na něj zíral. Generál Kaulitz byl vysoký a dobře stavěný. Rozhodně nevypadal jako typický táta. Jeho uniforma byla naprosto bez chyby a měl na ní připnuto spoustu odznaků a ocenění. Nikdy by si nemyslel, že bude tváří v tvář skutečnému vojákovi. Členovi armády.
„Tome, nepůjdeš dovnitř?“
„Oh, ne, děkuji. Už musím jet. Děkuji,“ odpověděl Tom hloupě a nastartoval, aby mohl konečně zmizet.
„Zastav! Nedal jsem ti povolení k odjezdu,“ Jörgův hlas byl opravdu silný. Tom se obával toho nejhoršího. Cítil, že mu žaludek spadl až do kalhot. Muž se ale začal smát v okamžiku, kdy viděl Tomův vyplašený obličej. „Synu, v pořádku. Byl to jen vtip,“ poplácal ho po zádech a nervózně se zasmál. „Užij si zbytek večera. Hádám, že se ještě uvidíme.“
Samozřejmě, že se ještě uvidí.

—

Následující den byl Tom pozván na snídani. Generál Kaulitz a Bill ho pozvali, nemohl je tedy odmítnout. Bál se, co by mu pan Kaulitz udělal, kdyby pozvání nepřijal.
„Máš příjmení, chlapče?“ zeptal se generál. Upřeně se na Toma díval.
„Ano, jmenuju se Trümper. Moje příjmení je Trümper,“ Tom pevně svíral svoji vidličku. Byla to jediná věc, díky které ještě nezkolaboval a nezmizel pod stolem.
„A jak se živí otec, Trümpere?“
„Je spisovatel… který nepíše,“ Tom nervózně polknul a podíval se do svého talíře. Potil se a chtěl co nejrychleji vypadnout. Vyslýchal ho chlápek od armády. Kdekoliv mohl mít ukrytou svoji zbraň. Přísahal by, že byl již několikrát v krimi zprávách, aby ho diváci pomohli dopadnout.
Bill si Tomovu nervozitu užíval. Jeho otec vyslýchal všechny stejně tak jako právě Toma. Vidět Toma, jak se snaží uniknout jeho pronikavému pohledu, bylo zkrátka úsměvné.
„Spisovatel, který nepíše?“ zauvažoval generál na okamžik. „To je zajímavé. A matka?“
„Zemřela před sedmi lety.“
„Oh, to mě mrzí. Co se stalo? Tedy pokud ti nevadí o tom mluvit.“ Potřeboval vědět úplně všechno. Konec konců, byla to jeho práce.
„Ne, v pohodě. Zemřela při nehodě. Dopravní nehodě,“ radši rovnou upřesnil, o jakou nehodu se jednalo, aby se vyhnul další smršti otázek.

Bill zalapal po dechu. Kdyby měl v puse ještě víc jídla, vše by vypadlo zpátky na talíř. Smrt Tomovy matky byla mnohem tragičtější než té jeho. Kdyby se tohle stalo jemu, nedokázal by si představit, jak by se s tím smířil. Nikdy svoji matku nepoznal, ale i tak mu chyběla. Bylo to jiné. Naprosto rozdílné. Tohle Billovi konečně vysvětlovalo, proč Tom zmínil svou matku na té party. Nebyla již mezi živými.

Hospodyně sklidila ze stolu prázdný talíř, na kterém bylo ovoce. Donesla místo něj nový.
„Tome, chceš víc ovoce?“ zeptal se generál a talíř zvedl, aby Tomovi nabídl.
„Ne, děkuju.“
„Takže…“ generál si odkašlal. „Bydlíš v našem sousedství? Nikdy jsem tě tu neviděl,“ položil další otázku a přidal si ovoce.
„Ne. Bydlím v centru.“
„Vážně? Jak jste se tedy potka-“ generál byl přerušen zvukem domovního zvonku. Pohlédl na hospodyni, která šla dveře otevřít. Do dveří vešel další voják. „Omluvte mě,“ zvedl se ze židle a šel do obýváku.

„Bože. Konečně se můžu nadechnout,“ vydechl dlouze Tom a napil se vody. „Tvůj táta… Totálně mě vyslýchal.“
„Vykládej mi o tom. Někdy mě děsí,“ zasmál se Bill.
Tom se začal smát. Musel s Billem souhlasit. Jeho otec ho rozhodně děsil, ale to byl jiný příběh. „Jo? Myslel jsem, že jsem to tak cítil jen já.“
„Promiňte, chlapci,“ generál opět vešel do jídelny. Tom doufal, že neslyšel, co právě řekl. „Omlouvám se, ale musím jít. Tome, chovej se tu jako doma. Užijte si dnešek.“
Tom s Billem si vyměnili pohled. Oba věděli, že zvonek Toma zachránil od dalšího výslechu. Tom byl osvobozen. Ještě jedna další otázka a jeho hlava by jistě explodovala. Nechtěl lhát, protože si nemyslel, že by v tom byl dobrý. Naštěstí ale nemusel. Alespoň ne dneska. Pokud se ale chtěl s Billem i nadále přátelit, měl by si pár dobrých lží vymyslet. Muž na jeho pozici rozhodně nechtěl slyšet pravdu o tom, čím se živí.
Zvědavost Billova otce ale byla pryč a on ho už znovu nepozve. Alespoň ne v dohledné době.

autor: Aster

original