Můj svět, tvůj svět, náš svět 5.

Leknu a prudce se otočím. Uvidím tam… Toma?

„C-co?“ zaseknu se. Nějak jsem nevnímal.
„Jestli s tím nechceš pomoct.“ Zopakoval klidně. Ne jako vždy, ale jako včera. Rychle papíry shrnu pod sebe, aby byly na hromádce a on nemohl nic vidět. „Myslím, že píšeš moc dobře…“dodá.
„Dík-“ Zaseknu se. „Cože?“ opravím se, když mi to dojde.
„Že dobře píšeš. Viděl jsem kousek. Nikdy bych to do tebe neřekl.“ Uchechtl se a posadil.
„Co jsi viděl?“ zeptám se váhavě. Nevím, jestli to vůbec chci slyšet.
„Jen kousek… opakovalo se tam dvakrát Reden…“ přisedl si. „Ukaž mi to. Pomůžu ti. Taky jsem se jednou o něco pokusil…“ pokrčí rameny a jemně sundá mé ruce z papírů. Vezme si je do ruky a já vidím, jak se jeho oči pohybují tam a zpátky tím, že čte. Sklopím pohled. Divím se, že vůbec přišel. A vůbec…

„Proč jsi nešel zpátky za klukama?“ zeptám se zvědavě.

Tom
„Co?“ zvednu k němu pohled. Úplně jsem se do toho začetl. Píše skvěle. Už vím, co to tam pořád čmárá…
„Proč jsi nešel zpátky za klukama.“ Zopakoval.
„Protože…“ zaseknu se. Co mu mám říct? „Já ani nevím.“ Řeknu popravdě. „Nechtělo se mi tam. Pořád řeší holky…“
„Ty ne?“
„No, ani moc ne… já teďka řeším někoho jiného.“
„Někdo konkrétní?“
„Jo…“ přikývnu. „Tady bych dal…“ zamyslím se nad tím.

Pousměju se na něj. Všimnu si udivených pohledů kluků z party. Upřímně? Je mi to jedno. Nemůžu tomu uvěřit, jak rychle jsem na něj změnil názor. Je… úžasný? Nechápu, jak to zvládá. Psát, kreslit, školu, i když jeden předmět mu vůbec nejde, mám tušení, že matika, ale nechci se plést. Najednou mu zazvoní mobil

Zazvoní mi mobil. Zvednu to. „Prosím?“
„Dobrý den, tady policie, je tam Bill Trümper?“
Policie? Hrkne ve mně.

„A-ano. Stalo se něco?“
„Mohl byste okamžitě dorazit domů?“
„Stalo se něco?“ zopakuju svou otázku.
„Tohle vám nemůžu říct jen tak přes telefon. Prosím, dostavte se k vám domů.“
„Dobře… hned tam budu.“ Vydechnu a položím to.

Co se sakra stalo? Jsem jako v transu. Nic okolo sebe nevnímám. Jako bych se najednou probral. Rychle posbírám papíry ze stolu, strčím je do batohu a bez jediného slova zmizím ze školy. Doběhnu domů. Všude jsou policejní auta. Vidím, jak vedle jednoho policisty stojí malá holčička. Možná tak první nebo druhá třída.

Rozejdu se k nim.

„Dobrý den. Bill Trümper.“ Pozdravím ze slušnosti.
„Dobrý den. Jsem Wegner, německá policie. Mohu s vámi mluvit?“
Přikývnu. „Jistě,“ Otevřu dveře do domu. Tu holčičku s sebou táhne taky. Zavřu za námi ty dveře. „Dáte si kávu nebo cokoliv jiného?“ nabídnu v kuchyni.
„Ne, děkuji.“ Usmál se posmutněle.
„A co ty, prcku, dáš si horkou čokoládu?“ sehnu se k ní. Jsem vysoký, nemůžu za to.
Zakroutí hlavou. Je celá špinavá. Co se kruci stalo?

„Ty jsi Bill, viď?“ zeptala se. Přikývnu. „Máma mi o tobě říkala.“ Vzlykla.
„Máma?“ zarazím se.
„Zoe? Můžeš nás prosím nechat na chvíli samotný?“ oslovil ji Wegner. Přikývla a odešla do obývacího pokoje.
„Tak co se stalo?“

„Víte, Bille… Můžu vám tak říkat?“ Přikývnu a on pokračuje. „Vaši rodiče si adoptovali holčičku…“
„Cože? Ale… proč mi nic neřekli?“ vyhrknu.
„Teprve před dvěma týdny ji dostali do péče. Včera jeli sem, za vámi, ale…. Nedojeli. Jen… Zoe…“ dodal.
„Co? Jak to myslíte? Jen Zoe? Ona je moje nevlastní sestra?“
„Bohužel, vaši rodiče to nepřežili…“ řekl tiše. „Teď je jen na vás, jestli si Zoe necháte, jelikož jste plnoletý.“

Sesunu se podél kuchyňské linky. Do očí se mi vrhnou slzy. Moji rodiče… To snad ne! To nemůže být pravda. Máma… táta… už je nikdy neuvidím. Složím hlavu do dlaní. Jenže… jak to půjde dál?

„Oh, promiňte.“ Zvednu k tomu policajtovi hlavu. Nemůžu tu jen tak brečet, jenže… já přišel o rodinu!
„Neomlouvejte se, to je v pořádku… Jen potřebuji vědět, jestli si Zoe necháte, nebo bude muset opět do dětského domova.“
„Samozřejmě,“ zvednu se, „že si ji nechám.“ Odpovím bez přemýšlení. Vím, že máma s tátou by to takhle chtěli.
„Dobře, tak tedy, tady jsou její doklady a tady klíče od domu vašich rodičů. Zvládnete to?“ zeptal se mile.
Přikývnu. „A to… je všechno?“ vezmu si ty papíry i klíče.
Tentokrát přikývl on.

„Ano, jelikož už jste jako její rodina. Jste její bratr.“
„Dobře. Moc vám děkuji.“ Šel jsem ho odprovodit ke dveřím. Okamžitě nasedl do auta a všichni odjeli. Zavřel jsem dveře a setřel slzy. Musel jsem teď dát Zoe podporu, i když ji potřebuju i já. Vzlyknu. Vezmu telefon a jdu s ním do kuchyně. Posadím se na židličku a vytáčím pro mě známé číslo. Chvíli to vyzvání, ale pak už se ozve hlas.

„Andy, prosím, přijeď…“ vzlyknu hlasitě.
„No tak, chlapáku, Bille.. ty brečíš?“
Přikývnu, i když to nemohl vidět.

„Potřebuju tě…“
„Stalo se něco?“
„Nechci ti to říkat jen tak přes telefon.“
„Dobře, oblíknu se a hned vyrazím. Jenže, večer musím hned domů.“
„To je v pohodě. Děkuju, Andy.“
„Za málo.“ Položí to.

Zvednu se, mobil nechám na stole a jdu do obýváku. Vidím, jak Zoe leží na gauči a… pláče? Kleknu si k její hlavě.

„Zoe, jsi v pořádku?“ zeptám se starostlivě.
„J-já tam nechci.“ Skočila mi kolem krku. „Nechci za těmi dětmi.“
„Nepůjdeš, budeme tady, spolu… Nikomu tě nedám.“
„Opravdu?“ koukla mi do očí.
„Opravdu.“ Setřu jí slzičky.
„Ty jsi můj bráška, že?“
Přikývnu. „A ty jsi moje malá sestřička. Tak co, zvládneme to spolu?“
Dětinsky přikývla.
„Tak už neplakej.“ Znovu jí setřu slzy a chytím ji za ruku. „Pojď, umyjeme tě.“