autor: Terý
Tom:Nechápavě zírám na želízka, která mi nedovolují se ani pohnout. Zkusím s tím škubnout, ale ani to nepomůže. Rozhlídnu se. Au… Bolí mě hlava, sice nevím od čeho, ale bolí to jako čert. Po pár minutách vejde do pokoje sestra v bílém a prohlíží si obrazovku vedle mě. Přikývne, něco zapíše do papíru, který držela v ruce, a chce odejít. No to si snad dělá legraci. Já jsem v nemocnici a oni si ani nevšimnou, že jsem vzhůru. No to je vrchol.
„Haló? Můžu se vás zeptat, proč mám ty pouta? Copak jsem nějaký blázen, že musím mít pouta?“ sestřička se zasekne a podívá se na mě.
„Vy už jste vzhůru?“
„Připadá vám, že bych spal?“ zvednu obočí. Co je tohle za blbou otázku. Když na ni asi mluvím, tak určitě už nespím, ne? „Rád bych slyšel odpověď. Proč mám ty pouta?“
„No víte, když jste byl v bezvědomí, tak jste sebou pořád házel, protrpěl jste asi 3 záchvaty a doktor nařídil, abychom vás radši připoutali.“
„Aha, no tak už mě můžete ale odpoutat, jestli jste si nevšimli, tak už jsem vzhůru!“
„No to nemůžu, to může až pan doktor.“
„Tak sem prosím pana doktora zavolejte a kde je táta?“
„Váš otec je v pořádku. Měl jen lehký otřes mozku a byl trochu odřený, jinak byl v pořádku.“
„To je dobře. A nebyl jsem v bezvědomí moc dlouho, že ne?“
„Ne, jen dva dny, zavolám sem doktora, on vás zkontroluje a potom řekne, co máme dělat, jestli vás už můžeme odpoutat.“
„No tak si pospěšte, prosím, je to celkem nepříjemný, když se nemůžu ani pohnout.“
Sestřička odejde a já jen znuděně hledím do černé obrazovky přede mnou. Vedle mě leží nějaký mladý kluk a pořád si zpívá, už ho mám dost. Nejradši bych si přes obličej hodil polštář, ale momentálně nemůžu. Asi po 10 minutách, nevím to přesně, jen tipuji, do dveří vlítne vytřeštěná mladá sestra, která se hrne ke mně. Kdybych mohl, tak normálně strachy zalezu pod postel. Nahlas polku a čekám, co se bude dít dál. Jestli přijde za ní doktor, nebo jestli mi to konečně sundá nebo co. Sestřička si stoupne před přístroje a nehnutě je pozoruje. Dívám se na ni s pozvednutým obočím. Nechápu ji. Vždyť před chvílí to kontrolovala ta druhá, tak proč tu teď straší ona? Zanedlouho stojí ve dveřích doktor. Je až podezřele malý. Tipoval bych tam 155 cm. No být ve stoje, tak bych na něj koukal sakra dolů. Podívá se na mě a jen přikývne. Nechápu, co to znamená. Zeptá se mě, jak mi je, a když mu odpovím, že mě jen trochu bolí hlava, přikáže sestře, ať mi dá nějaké léky proti bolesti a odváže mě. Moc komunikativní tedy není.
—–
Už je skoro šest hodin večer a táta se tu ještě neukázal. Sedím tu na posteli a čekám, jestli tedy přijde nebo ne. Doktor mi řekl, že bych měl radši ležet, že by to bylo lepší. Ale myslí, že sám určím, co je pro mě lepší a co ne. Je mi už dobře, ani ta hlava mě nebolí, takže nevidím důvod, proč bych nemohl sedět.
Po dlouhé očekávání se konečně otevřou dveře a do místnosti vejde táta. Usměju se. Jsem rád, že je v pořádku, já taky žádné trvalé následky mít nebudu, takže je to zatím v pohodě.
„Ahoj, Tome, jak ti je?“ položí mi otázku, pohladí mě po tváři, ale nenechá mě odpovědět a pokračuje. „Mluvil jsem s doktorem. Zítra budeš moct domů. Maminka na nás bude čekat doma, měla moc práce, takže sem nemohla.“
„Ano jistě, jako vždy,“ povzdechnu si. Tak je to vždycky. Vždycky je se mnou táta a mamka má moc „práce“. Sice jsem si nevšiml jaký, ale prej má.
Bill:
Tak jsem se odhodlal, že tedy půjdu do školy. Akorát jsem se před ní nějak zasekl a nemám odvahu do ní vkročit. Stačilo mi těch pár lidí, co jsem potkal. Pokukovali po mně a pořád si něco šuškali. Nejradši bych jim všem rozkopal držky a zase šel domů. Od tý doby, co jsem sem přijel, jsem nevylezl z domu. Až teď. Jsou tu divný lidi, zajímalo by mě, jak sem zapadnu, tedy jestli vůbec sem zapadnu.
Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Nohu postavím na první schod a znovu se nadechnu. Po dlouhém sebe přemlouvání se konečně odhodlám a vejdu do té staré a polorozpadlé školy. Přiběhla ke mně nějaká dlouhovlasá blondýna. Je celkem pěkná.
„Ty jsi ten nový, že jo?“ vyhrkne na mě zničehonic.
„No a-asi jo, jestli myslíš, novýho z druháku.“
„Samozřejmě, sem moc nových lidí nechodí, takže že bys byl z jiný třídy, by bylo málo pravděpodobný.“ No bezva. Nejenže to tu vypadá, že tu budou samí retardi, ale ona ta škola je ještě zapadlá, že sem nikdo nechodí, to je opravdu bezvadný.
Hodím přiblblý úsměv a na znamení, že ji mám následovat, jdu za ní. Provede mě po celé škole, a nakonec zakotvíme ve třídě, do které když jsem vešel, tak se na mě všichni podívali a ztichli. Jak já tohle nesnáším, když někam vejdu a všichni najednou jsou ticho. Vzadu je jedna volná lavice, tak si tam jdu sednout. Ve třídě je nás celkem dost. Docela se divím, že tu jedna volná lavice je.
Po zazvonění se do třídy všichni nahrnou. Takový podivíni, ale samozřejmě všichni se podívají na mě, a když si sednou, okamžitě začnou něco šuškat sousedovi a ten se samozřejmě na mě také podívá. Je to dost nepříjemné. Jako poslední do třídy vejde vysoký a docela pěkný blonďák. Okolo sebe má dvě gorily. Zasměju se. Mezi nima vypadá opravdu směšně. Jeho pohled směřuje na mě a během chvilky stojí přede mnou. Chytne mě za bradu a zmáčkne mi ji.
„Máme tady novou kurvičku, jo?“ zasměje se a všichni hned jako poslušní pejskové taky.
„Dej tu pracku pryč!“ odhodím mu jeho ruku a zle se na něj podívám.
„Tak ono se to umí i zlobit,“ zasměje se. „Ale neboj, my tě tu naučíme!“
„Jenom abych nenaučil já tebe!“ usměju se.
„Neboj, to se určitě nestane!“ zasměje se a dá mi pusu. Na to se okamžitě rozpřáhnu a vlepím mu facku takovou, že se třikrát protočí. Blonďák se na mě naštvaně podívá, napřáhne se, ale mezitím vejde do třídy učitelka a napomene ho. Jen mě upozorní, že se nevidíme naposledy a jde si sednout na místo. Usměju se na něj a podívám se na učitelku, která si tam klepe nohou a čeká, než se všichni usadí.
Tom:
Konečně mě pustili domů. Už mě to tam nebavilo a ta nemocniční strava je na zvracení. Podívám se z okýnka, ale přijde mi, že nejedeme směr domů. Podívám se s pozvednutým obočím na tátu.
„Kam jedeme?“
„Musím si ještě něco zařídit, takže tě vysadím u kina a za dvě hodiny tě tam vyzvednu. Souhlasíš?“
„No tak dobře,“ přikývnu. No nechce se mi do kina, vždyť jsem teprve teď vylezl z nemocnice. Mamka se za mnou nebyla podívat ani jednou. Asi má zase moc „práce“.
Vyhodí mě před kinem. Chci jít do vnitř, ale všimnu si, že táta neodjel. Jen vzal do ruky nějaký kufřík a odešel pěšky. A proč chodit do kina, když můžu zjistit, proč sem táta vždycky jezdí?
Rychlým, ale tichým krokem se vydám za ním. Sleduji ho až na nějaké temné místo. Sem asi moc lidí nechodí. Stojí tam s nějakými chlapy a něco si s nimi povídá. Nelíbí se mi ti chlapy. Pozoruji je dál, jsem zvědavý, co se bude dít. Nejednou mě na hlavě u spánku něco zastudí. Leknu se, když se ozve:
„Ale, ale… Copak to tu máme?“
„Ale, ale… Copak to tu máme?“
autor: Terý
betaread: Janule
tu část s Billem miluju 😀 "jenom abych nenaučil já tebe!" drsňáček Billí x)) … Terý, další dílek a to rychle 😀 tak to tak vidim na další x-hodinové hovory po skypu :DDD skvělej dílek =**♥
Ryhlo ďalej.Som veľmi zvedavá ako sa Bill stomom stretne.
mmmm zajmavé…a dost! takže rychle další díl 😛 😀
Bill je tady asi v jediným díle jako drsnej jinde z něj je holka (skoro :D) zajímá mě jak to dopadne 😀
je to úžasná povídka..rychle dál. Píšeš skvěle..jsem zvědavá jak to bude pokračovat 😀
Děkuju vám holky..;) Jsem moc ráda, že se vám povídka líbí..:) A ještě radši, že jí komentujete..:D 🙂 Každej komentík mě moc potěší..:)** Děkuju..:-**
Bill je ešte len prvý deň v novej škole a už sa oňho bojím, ale každopádne to bude moc zaujímavé xD a Tom, no som zvedavá na čo príde ale nemám z toho dvakrát dobrý pocit xD
Terý to je dokonalý! :)) <3 Moc krásný to máš! :)) <3 Miluju tvoje povídky 🙂 <3 Jsem zvědavá na další ^^ :)) <3
Já bych řekla že ten blonďák ještě bude čumět,každopádně chudák Tom,ten má teda tátu (ještě že toho víc nevíme o té mámě) xDD už aby byl další díl! xDD
krásný:) těšim se na další!:)
Jeee zase tak supr!!!Zbožňuji všechny tvé povídky!!!Seš skvělá autorka…jenom tě prosím nech Tomovi nic neudělají!!!O__O
Děkuju vám moc..:-* Strašně mě to těší, že se vám povídka líbí..:)*
No to je úžasné :))))