autor: LadyKay
„Postřeh.“ Jako to dělávali s Andreasem, hodil Bill bratrovi se smíchem skleněnou nádobu, jenže předem si svůj čin nepromyslel. Tomovi se sice podařilo spojit ruce a nastavit je do správné pozice, leč o zlomek vteřiny později, tudíž hozenou nádobu nechytil, ta dopadla na podlahu a rozletěla se na několik velkých, ale i menších střepů.
„Ou.“ Vypadlo z aspíka, který chvíli zíral na střepy, pak na Billa a pak zase na střepy. Chytl se za hlavu a začal pochodovat na místě. Jeho starší bratr se nejprve nezmohl na nic jiného, než dívat se na roztříštěnou nádobu a hnědý prášek na podlaze. Až nervózní hlas dvojčete jej přiměl začít se zajímat i o něco jiného než o tu spoušť. „Ocitám se v krizi. Malér! Ocitám se v krizi.“
„Tome, nehýbej se!“ Vyjekl Bill, když si všimnul nohy, chráněné jen tenkou látkou ponožky, v nebezpečné blízkosti jednoho ostrého střepu. Marné, vůbec jeho prosby nevnímal. Drtil v rukou dredy, mumlal a dupal. Nezbylo mu nic jiného, než k němu přiskočit a pokusit se jej uklidnit. Dbající na to, aby se ani jeden z nich neporanil, dotlačil silou Toma zpátky ke stolu. Opět se pokoušel na něj mluvit, ale jako by házel hrách na stěnu.
„Tome, to nebyla…“
„Tom chtěl chytit, Tom chtěl!“ Vedl si stále svou tahaje se za dredy a vrtíce hlavou. Málo platné, že se mu Bill snažil vysvětlit, že na vině není, chtěl ji totiž vzít na sebe, však to také zapříčinil on. Teprve zpětně si vzpomněl na hry s míčem v dětství. Viděl před sebou malého bratra, jak se snaží chytit hozený balón, který však končí na zemi. Pamatoval si i svůj následný odmítavý postoj vůči němu, nechtěl si s ním už víc hrát, protože Tom nikdy míč nesevřel v dlaních. Obviňoval jej, že to dělá schválně, protože se pořádně ani nedíval, když mu přihrával. Pak se domníval, že je naprosto neschopný a dělal si z něj srandu. Vždyť chytit míč nebylo nic složitého! Pro něj sice ne, pro Toma však ano. Ani ve škole, ani na hřišti si s ním ostatní děti nechtěly hrát, protože jim kazil hru. Proto neměl nikdy pořádnou příležitost procvičit se a pořádně se naučit míč chytat. Ani děti, ani vlastní bratr mu v tom nepomáhali. Pro tento svůj handicap se často stával terčem posměchu a právě tato událost s sebou přinesla i vzpomínky na okamžiky, kdy do něj všichni strkali, smáli se a občas jej i tloukli.
Bill si to však neuvědomil.
„Bill to zavinil. Slyšíš? Bill, ne ty. Tommy…“ Víc už říct nestačil, protože blonďák opustil s mumláním kuchyni. Bill ho nenásledoval. Věděl, že teď potřebuje prostor, aby se vzpamatoval. Zároveň se bál, že půjde-li za ním, mohl by vše jen zhoršit. Zatímco se v duchu tituloval ne zrovna vybranými slovíčky, dal se do úklidu nepořádku kolem. Litoval, že si vzpomínku z dětských let nevybavil jen o několik vteřin dříve, než hodil nádobu. Kdyby se tak stalo, bylo by nyní vše v naprosté pohodě, a hlavně by nebyl Tom v tomhle stavu. Čím více si uvědomoval složitost soužití s člověkem, jako je jeho sourozenec, tím rostla touha být s ním a pomáhat mu ve zvládání všech nástrah, které na něj mohly číhat.
~*~
„Tome?“ Bill usednul na postel, na níž ležel jeho bratr a vypadal, že spí. Když však zaslechnul své jméno, zavrtěl se. Černovlásek zaváhal, ale pak vstal, zhasnul a vlezl si pod peřinu. Sice zvažoval, že by odepsal Andymu, který mu poslal už několik zpráv, co s ním je a kdy přijde do školy, protože na žádnou nereagoval a dnes to rovněž v úmyslu neměl, ale znovu si řekl, že to nechá na zítra.
„Tommy.“ Zašeptal znovu a poposunul se blíže k sourozenci. Bill, opíraje se o ruku ve tmě, pozoroval jeho siluetu a zvažoval, zda se pokusit jej obejmout či nikoli. Odvahu však nenašel, proto nakonec klesl hlavou na polštář a zavřel oči.
V pokoji okamžik panovalo ticho, které však znovu proťal šepot černovlasého chlapce, jenž toužil po bratrově blízkosti. Jako by se tím, že kolem něj ovine paži, chtěl ujistit, že je jednak Tom v pořádku a jednak se na něj nehněvá.
„Tome, obejmeš mě?“ Vyslovil s obavou v hlase svou otázku a čekal. Okamžik se nic nedělo, pak se však ozvalo šustění peřiny a záhy se Billovo štíhlé tělo ocitlo v pevném objetí. Přál si, aby je viděl Jörg nebo alespoň máma, a na vlastní oči se přesvědčili, jak ohromnou změnou jejich vztah prošel. Kdyby mu v restauraci, kde byl oznámen Tomův dvoutýdenní pobyt u nich, jeden z rodičů tvrdil, že bude usínat v jeho náruči, vyletěl by z kůže. Dnes se doteků však sám domáhal a za nic na světě by tyto chvíle nevyměnil. Ani pro Toma, tulícího se k jeho lvímu králi, nebyly tyto momenty ničím nahraditelné, znamenaly pro něj víc, než by se Bill odvážil pomyslet.
~*~
„Ty jsi umyl nádobí?“
„A taky utřel.“ Doplnil hoch a odložil utěrku. Simone nestačila žasnout, když přišla domů. Bill, jehož musela nutit, aby jí alespoň s něčím jednou za uherský rok pomohl, udělal něco sám od sebe. Tato přehnaná aktivita nikdy nebyla sama sebou, vždy něčemu předcházela. Buď od ní záhy něco požadoval, nebo někde udělal nějaký průšvih, který se k matce měl teprve donést, a snažil se zmírnit trest.
„Co budeš potřebovat?“ Zeptala se podezíravě a upřeně se na něj zadívala. Neměl rád tento její pohled, vždycky jej donutil kápnout božskou. Ať už jako dítě či v současné době. Stačilo, aby se takhle podívala, a řekl na sebe i to, co nevěděl.
„Nic.“ Zalhal. Ve své podstatě v tento okamžik nic nepotřeboval, pomoc bude potřebovat za pár dní, až se vrátí Jörg. Doufal, že bude-li sekat dobrotu, pomáhat, pokoušet se učit a k tomu matka uvidí, jak rád s ním Tom je, postaví se na jeho stranu a pokusí se případně přesvědčit exmanžela, aby ho u nich nechal. Určitě i ona by měla ráda obě dvě děti pohromadě.
„Tak jsi něco provedl?“ Zkusila druhou možnost, jež ji napadala. Bill byl rád, že ve chvíli, kdy otázka zazněla, stála matka zády k němu. Kdyby to tak nebylo, neuniklo by jí zděšení v jeho očích. Vzpomněl si totiž na včerejší nepříjemnost v kuchyni, o níž se Simone za žádnou cenu nesměla dozvědět!
„A co bych prováděl? Nic jsem neprovedl.“ Když se k němu otočila, pokusil se zamračit, aby se mu lépe podařilo přesvědčit ji, že nic neudělal. Ještě chvíli zkoumala jeho výraz, a když na něm neshledala nic, co by ho usvědčilo v tom, že ji tahá za nos, přestala s vyptáváním.
„Co teta?“ Optal se spíš ze zdvořilosti na Agnes. Nějak moc jej nezajímalo, o čem se včera vybavovaly. Beztak si to dovedl víc než dobře představit! Byl svědkem několika jejich rozhovorů a měl dojem, že se vždy baví o tom samém. Možná v jiném pořadí, avšak ve finále byly konverzace jedna jako druhá. Jako dítě jim naslouchal s vykulenýma očima, dnes by se při nich unudil k smrti.
„Pozdravuje tě.“ Dostalo se mu typické odpovědi. „A vzkazuje, že by ses mohl přijít ukázat.“ Nezapomněla ani na druhou větu, kterou mu po každé návštěvě u kamarádky říkávala. Bill se ušklíbl a v duchu si myslel svoje. Není žádná cvičená opice, aby se chodil někam ukazovat. Co by na něm asi tak Agnes viděla?
Bill postával u kuchyňské linky, sledoval, jak si Simone připravuje kávu, a zvažoval, zda položit otázku, co mu vyvstala v mysli, či raději mlčet. Užíral se tím už delší dobu a několikrát se chtěl zeptat, ale při pohledu do matčiných očí ztratil odvahu.
„Mami, myslíš, že táta někoho má?“ Nakonec se rozhodl zeptat se všeobecně a nebýt konkrétní. Pozorně sledoval její tvář a snažil se zaznamenat i nejnepatrnější změnu ve výraze. Marně.
„To já nevím, na to se musíš zeptat táty.“ Odvětila s úsměvem, záhy však začala vyzvídat. Bill se totiž nikdo moc o otce nestaral, mluvil o něm zřídka. Během minulého a tohoto týdne však na něj zavedl řeč několikrát. A to se jí přestávalo líbit, nebylo to totiž jen tak. „Jak tě to napadlo, prosím tě?“
„Napadlo.“ Bill pokrčil rameny a skousl si spodní ret. Jméno osoby, jejíž vztah k otci jej zajímal, si vyslovit netroufal. Všechny ženy byly v jeho očích stejné. Nesnášely ty, co byly před nimi, zrovna jako ty, co přijdou po nich, proto počítal s tím, že máma nějak zareaguje a změna v chování mu odpoví za ni. Jenže zůstávala klidná, usměvavá, jako by se bavili o počasí.
„Víš, kdybych tam v létě jel, tak bych nerad potkával cizí ženskou.“ Zarážející bylo, že mu až tak nevadila představa, že by si našla partnera Simone, přestože by ji nejraději měl i nadále jen pro sebe. Ovšem u Jörga se mu jen myšlenka na novou partnerku neuvěřitelně příčila. Netušil, zda to způsobilo, že si ji zafixoval jako Meg nebo že byl na matku silně citově vázán a bral by to jako jakési provinění vůči její osobě, což sice byla hloupost, ale on to tak vnímal.
„Za pár dní ho tu máš, tak to můžeš zjistit.“ Bill děkoval, že se včas otočil k odchodu, Simone tak nemohla spatřit, jak mu ztuhly rysy, když mu opět připomněla otcův příjezd. Jen zamumlal slůvko super a než se stačila rozkoukat, zmizel. Zlobil se na ni. Sám moc dobře věděl, že se čas krátí, a ona mu to neustále opakovala. Kdo jiný než on věděl lépe, jak málo času jemu a Tomovi zbývá!
~*~
„Co to máš?“ Bill usednul na zem naproti Tomovi, který měl na podlaze rozložené kartičky, na nichž byly namalované hlavičky. Naklonil se, aby si je mohl lépe prohlédnout, a všiml si, že každá vypadá jinak. Jedna měla zamračený obličej, další vyceněné zuby, jiné stékala po tváři slza. Chvilku uvažoval, k čemu to asi tak může sloužit. Velmi nejasně si vzpomínal, že je už u někoho viděl, akorát si nevybavoval kde.
„Tom musí opakovat.“ Odpověděl mu a soustředěně hleděl na papírky. „Ten je rozzlobený.“ Zapíchl prst do jednoho obličeje a podíval se na dvojče, jako by se chtěl ujistit, že má pravdu. Billovi v ten moment došlo, kde kartičky viděl. U otce. Když byli s bratrem malí, posadil Toma ke stolu, rozložil před něj nakreslené tváře a u každé z nich mu vysvětloval, co člověk cítí, když se takto tváří. Nejspíše tato technika měla sloužit k procvičování vnímání emocí.
„Podívej se na mě,“ vybídnul jej. Napadlo jej totiž něco lepšího než papírové čtverce s obličejíky. „Jakou mám náladu?“ Zeptal se a pokusil se pomocí obličejových svalů co nejlépe vyjádřit emoci, která jej napadla jako první. Tom se na něj zadíval, prohlédl si tvář sourozence soustředíce se plně na jeho výraz.
„Smutnou. Bill je smutný.“ Prohlásil nakonec a dostalo se mu pochvaly, protože měl pravdu.
„A teď?“ Pokusil se o jinou grimasu, kterou opět dvojče několik sekund zkoumalo. Podle mírně pozvednutých koutků si domyslel, jak přibližně se může cítit.
„Jsi spokojený.“
„Skvěle, Tome,“ vykřikl nadšeně Bill a vyskočil na nohy. „A teď?“ Zábrany, které by jindy měl, nyní odhodil. Když ve škole měli pantomimicky sehrát nějakou scénku, vždy se zdráhal. Před spolužáky by se nikdy neodhodlal k něčemu podobnému, nyní se však nebylo proč stydět. Začal poskakovat na místě, tleskat rukama a naplno se usmíval.
„Máš radost.“ Blonďák se opět dočkal pochvalných slov, jelikož správně a téměř okamžitě rozpoznal náladu. Bill předváděl další a další a všechny byly úspěšně pojmenovány. Když se Tom netrefil hned napoprvé, pokusil se zahrát ji lépe a s větším důrazem. Občas bylo potřeba až přehrávat, ale to nevadilo.
„Něco zkusíme, ano?“ Starší dvojče kleslo na kolena, neboť jej právě napadlo menší vylepšení právě probíhající aktivity. Doufal, že jeho nápad bude přijat a že jej zaujme. „Tome, teď to uděláme obráceně. Já ti řeknu náladu a ty se pokusíš ji zahrát, jsi pro?“
„Jsem pro.“ Aspík okamžitě kývl, odsunul kartičky a vstal. Jelikož u lidí s Aspergerovým syndrom bylo důležité nejen učit se emoce rozpoznávat, ale taktéž vyjadřovat, procvičoval s ním Jörg obě varianty. Vyčkával, až Bill řekne, co má předvést. Nechtěl mu dát na začátek něco příliš těžkého, proto dlouho zvažoval, jakou náladu by mohl zadat. Nakonec se rozhodl pro jednu, alespoň z jeho úhlu pohledu, nejjednodušší. Radost, již sám před několika okamžiky ztvárnil.
Láskyplně sledoval poněkud neohrabané pohyby bratra, z něhož však byla cítit obrovská snaha se pantomimicky co nejlépe vyjádřit. Smutek zvládl na jedničku, stejně jako zlost a následně stydlivost. Menší problémy měl u strachu, ale nakonec se s tím statečně vypořádal.
„Jsi jednička!“ Zvedl palec, ukázal jej Tomovi a vysvětlil mu, co slovní spojení a gesto, která použil, znamenají. „Když ti někdo poví, že jsi jednička, myslí tím například, že jsi šikovný. A když ti ukáže tohle,“ znovu mu předvedl vztyčený prst, „chce ti tím říct, že se ti něco opravdu povedlo.“ Pomalu si začínal zvykat, že některé, pro něj zcela jasné, věci pro dvojče nejsou srozumitelné a automaticky mu je vysvětloval. Nesmírnou radost měl, když Tom později něco z toho, co mu objasnil, ve vhodný moment řekl. Například dnes ráno, kdy mu oznámil, že se vyspal dorůžova. Nedovedl popsat, jak šťastný byl, když tuto obyčejnou frázi uslyšel z úst bratra. Nikdy nezněla tak krásně!
Tom vstal, došel ke své tašce, v níž se několik chvil přehraboval, a pak se se sešitem v ruce a tužkou vracel k Billovi. Posadil se zpět na místo, obojí mu předal, a jelikož se starší hoch tvářil nechápavě, otevřel za něj sešit ten mladší, aby se dovtípil, co se po něm chce. Černovlasý chlapec začal tedy obracet listy, přičemž si prohlížel, co všechno se uvnitř nachází. Na jedné stránce byly například nalepené obrázky lidí v různých situacích a vedle smutný obličej. Jak se později správně dovtípil, měl tu Tom názorně ukázány chvíle, které mohou způsobovat smutek. Na další dvojstraně bylo to samé, akorát místo zakaboněných tváří se na něj osoby z obrázků usmívaly. Několik listů přeskočil a zastavil se až u natištěných otázek, jež postupně četl. Jedna z nich například zněla ‚Co všechno umím?‘ a Tomova ruka pod ni vypsala, co všechno ovládá. Takže se mohl dozvědět, že mezi další bratrovy dovednosti patří i to, že umí pracovat na počítači. V závorkách byly vypsané programy, které ovládal. Bill uznale kývnul hlavou, jelikož sám počítač používal převážně k surfování na internetu a názvy některých slyšel úplně poprvé.
O kus dál byly další otázky, u nichž měl volit stupeň obtížnosti. Jedna z nich například zněla ‚Je snadné nebo těžké vést rozhovor s jinou osobou?‘. Byla zakroužkována možnost těžké a tentokrát Jörgovým rukopisem stálo o kus níže, že Tom neví, co si druhý myslí a co cítí.
„Napiš, kdy je Bill šťastný.“ Tom mu zničehonic vzal sešit z ruky, našel mu nepopsaný list a ukázal na něj. Bill se podíval na bratra, pak zpět na papír a zase na dvojče, které sledovalo jeho ruku a vyčkávalo, až začne psát. Věděl, že se po něm žádají konkrétní situace, proto odpověď dlouze zvažoval. O něco později se pousmál a uvedl to, co ho poslední dny činilo tak šťastným jako ještě nic v životě.
„Stačí?“ Podal mu sešit a čekal, až si Tom jeho odpověď přečte. Jen co hnědé oči přelétly několik napsaných slov, odložil chlapec notes stranou a přivinul se k Billovi, neboť jak sám uvedl, byl v těchto chvílích šťastný. Aspík moc dobře nechápal, jak objetí souvisí se štěstím, protože on sám mazlení či objímání neměl dvakrát v lásce. Ostatní objímal, jen když chtěl on. Nikdy by jinou osobu neobejmul, kdyby o to požádala. Pouze Bill byl tím šťastlivcem, kterého objal kdykoli a rád. Ať už sám od sebe, nebo na požádání.
Proto nyní ovinul ruce kolem štíhlé šíje, objetí ozvláštnil letmým polibkem na tvář, kterým bratra vyvedl nakrátko z míry, neboť to bylo něco naprosto nového a u Toma nezvyklého. Přestože Bill na chvíli zaváhal, zda kolem těla sourozence paže ovinout, jelikož si nebyl jist reakcí, udělal, co považoval za vhodné. Pomaličku zvedl ruce, obě mu obmotal kolem pasu, na což druhý chlapec zareagoval tak, že si položil hlavu na jeho rameno. Fakt, že neucukl, nezačal sebou házet a nepokoušel se uniknout, ba že mu naopak dovolil dotýkat se jej, Billa neuvěřitelně zahřál u srdce. I pro Toma bylo objetí neuvěřitelně silným zážitkem a obohacující zkušeností zároveň, přestože je vnímal odlišně než dvojče…
autor: LadyKay
betaread: Janule
Naprosto dokonalé. ♥
awwww♥♥♥
Milá Ladynko, tohle je skutečně "highlight" dnešního dne! U tebe, co povídka, to ten nejvzácnější drahokam a co kapitola, to nezapomenutelný a jedinečný zážitek!
Okouzlení, to je to, co jsem dnes cítila po tak mocném zážitku. Míč vs skleněná nádoba, skoro jsem nedýchala, když jsem četla: "Bill to zavinil… Bill, ne ty. Tommy…" U kartiček mě opravdu hned napadla RADOST, protože tu cítím při každém setkání s twins, s těmi vzácnými lidmi.
To nejkrásnější a nejdojemnější mě ale čekalo až nakonec. Silný přitom opět křehoučký moment. Objetí, to, že Tommy položil hlavu na rameno a… ten letmý polibek… Řekni mi, milá Ladynko, co může být ještě něžnějším okamžikem a kouzelnější chvílí? Tohle je naprostá nádhera, tu hloubku příběhu musí pocítit úplně každý. Já jsem zcela unešena, pohlcena tou krásou…
Překrásný příběh, vybroušený do každičkého detailu. Moc ti blahopřeji, nádhera!♥ :-*
*slzy v očiach* toto je jedna z najúžasnejších a najkrajších poviedok čo som kedy čítala 🙂 len dúfam že Tom bude môcť zostať s Billom 🙂 mimochodom úžasne sa pri tom počúva Zoom into me 😉 hrozne sa teším na pokračko 🙂
Tohle je naprosto nádherný díl. Jsem tak ráda, že se Tom už Billova objetí nebojí… Moc bych Billovi přála, aby mu rodiče jeho nápad schválili, protože to, myslím, bude dobré i pro Toma, když už se ho Bill nestraní. Určitě je velmi rád za změnu v bratrově chování. A to procvičování emocí… to byla taky naprostá nádhera. Už teš se nemůžu dočkat dalšího dílu, a to jsem teprve dočela tento. 🙂 😉
oooh bože♥ ale až přijede táta,všechno bude v háji….
krása..:D snad Bill něco na tátu vymyslí..D