autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Hodím Robertovi na stůl kufřík a znechuceně odfrknu. Další úmorný den v práci.
„Ale Tome, netvař se na tu práci tak zatrpkle a znechuceně,“ zasměje se a začne kufřík otevírat.
„A jak se mám tedy tvářit, když pro mě nechutná je?“ pozvednu ironicky obočí a odměřeně ho pozoruji. A navíc jsem kvůli tobě ztratil člověka, na kterém mi záleželo, ty zmrde.
„Netvař se nijak. Ber to jako samozřejmost. Do nedávné doby ti to nevadilo,“ koukne se na mě a otevře kufřík.
„Protože jsem do té doby kvůli tobě nemusel ublížit člověku, na kterém mi záleželo!“ vyjedu na něj. Ten jeho ksicht už mě vážně vytáčí.
„Chci pro tebe jen to nejlepší, Tome. A věř mi, že i pro něj to tak je nejlepší. Jednou jsi s touhle prací začal, a i když od ní budeš chtít odejít, v budoucnosti tě stejně opět dostihne. A ubližoval bys tím i jemu, nejen sobě,“ podívá se na mě vědoucíma očima. V tom má asi pravdu, ale mohl nechat na mně, jak se zařídím.
„Takže by bylo nejlepší, kdybych si vystřelil mozek z hlavy,“ řeknu jen.
„Na to, Tome, vůbec nepomýšlej,“ povzdechne. Vytáhne z kufříku balík peněz a dá mi ho. „To je pro tebe. A nemysli na takové blbosti, jako je sebevražda. Brzy se vše zase otočí k lepšímu. Věř mi,“ pousměje se smutně. Jen kývnu, schovám peníze do kapsy u bundy a opustím jeho kancelář.
Vlastně Roberta nechápu. Vždycky se ke mně choval jako… ano, jako táta. Vždycky na mě byl hodný a velkorysý. Svým způsobem má rozhodně pravdu. Ale nemá přece právo rozhodovat za mě a za Billa, protože…
Bill.
Vydechnu a na chvíli zavřu oči. Překonám bolest v hrudi hlubokým nadechnutím a vydechnutím. Odblokuji i právě tvořící se knedlík v krku a rozejdu se dál. Poslední dobou je pro mě lepší nepřemýšlet. S čím mi i celkem dobře pomáhají prášky. Většinu času jen sedím doma a žeru prášky nebo chlastám. Dá se tak na všechno dobře zapomenout. Přijdu jen, když Robert něco potřebuje. Když potřebuje, abych mu přinesl další prachy. Jasně jsem mu řekl, že kdybych měl znovu někoho dalšího zabít, raději zastřelím sebe. Divil se, ale aspoň jedna lidskost ve mně díky Billovi zůstala.
Už je pryč… ani nevím, kolik dnů. Přestal jsem vnímat dny a čísla v kalendáři ten den, kdy jsem ho nechal v tom pokoji. Nesnáším se za to. Nesnáším za to Roberta, ale něco pozitivního na tom přece je. Když je daleko ode mě, nic se mu nemůže stát. Je v bezpečí, jak před Robertem, tak před ostatními hajzly, kteří by chtěli využít blízké osoby. Takhle se mu nemůže už nic stát. Určitě si našel nějakou lepší práci a má se dobře. Myslí si, že jsem svině a nenávidí mě. Možná na mě raději už zapomněl. Nevím a nedokážu to ani posoudit.
Já svoji bolest tiším prášky. On tak ubohý jako já není. On je silný.
Sakra, Tome, přestaň na něj už kurva myslet! Co to s tebou je?!
Otřu si tváře od slz a dojdu k baru, za kterým stojí Harry. Chci si něco objednat, ale nakonec si to rozmyslím a jdu dál. Opiji se až doma. Jenomže mě zastaví Harryho hlas.
„Tome.“
„Hm?“ otočím se a bez výrazu v očích ho pozoruji.
„Co se stalo mezi tebou a Billem?“ zeptá se starostlivě. Jen zakroutím hlavou.
„To bys, Harry, nepochopil,“ odpovím a pořádně si otřu oči. Harry povzdechne a najednou vytáhne nějakou obálku.
„Tohle je pro tebe. Nechal to tu Bill ten den, kdy dal výpověď. Bál jsem se ti to dát, a navíc ani nebyl čas. Mám z té obálky zlé tušení,“ řekne tichým hlasem. Převezmu si ji a prohlížím si nápis „Tom“. Má tak hezký a upravený rukopis. Kéž by tu tak byl a já si z něj mohl udělat srandu, jestli to cvičil hodně dlouho. Zavřu oči, abych zabránil úniku slz.
„Díky, Harry,“ řeknu jen. „Dáš mi zbraň?“
„Ne, nedám, Tome. Dnes rozhodně ne. Nechci mít na svědomí, že si něco uděláš. Navíc ještě nevíme… tedy nevíš, co v tom dopisu je,“ zamítne ihned.
„…dobře,“ přikývnu a více nenamítám. Má pravdu. Vlastně to, co říká, dává smysl. „Tak díky. Ahoj.“
„Ahoj,“ rozloučí se se mnou. Schovám obálku do kabátu a slíbím si, že si ho raději přečtu až doma.
Usadím se na gauči, rozlepím obálku a zalovím v ní. Vytáhnu peníze. Celý Bill. Nevzal by si ty peníze ani za nic. Jen se nad tím trochu usměji a vytáhnu složený papír. Rozevřu ho a okamžitě rozeznám jeho rukopis. Musel to psát jedině ručně. Každé písmenko je stejně velké a nakloněné doprava. Povzdechnu, dodám si odvahu a začnu nahlas číst.
„Nikdy nebudu litovat toho, že jsem tě poznal. Jsem vděčný za každou sekundu, kterou jsem strávil s tebou. Stalo se toho příliš. Bolí to, pořád to strašně bolí a asi jen tak nepřestane…“ zlomí se mi hlas a po tvářích se mi spustí slzy. Přemůžu se a čtu dál. „Nikdy nezapomenu na Toma. Na opravdového Toma, který pro mě tolik znamenal a stále znamená. Tento dopis patří mému Tomovi. Proto doufám a přeji si, aby si ho přečetl právě on. Protože on je ten, který zůstane hluboko v mém srdci. Děkuji za vše. Přeju ti do života jen to nejlepší. Bill.“
Pustím papír a on se snese na stůl. Už to v sobě nedokážu déle dusit a naplno se rozbrečím. Schovám si obličej do dlaní a hlasitě vzlykám. Mám chuť se jít někam zabít. Jsem k ničemu. Bill mi znovu ukázal správnou cestu. Ale teď zmizel a já nevím kam kudy jít. Ukázal mi smysl života, který se vytratil s jeho odchodem, který jsem zavinil já. Za všechno můžu jenom já. Všem ve svém okolí jen škodím. Jsem absolutně k ničemu. Nikomu na mně ani nezáleží. Jedinému člověku, kterému na mně záleželo, jsem ublížil natolik, že se mě rozhodl nenávidět. Vlastně se mu nedivím. Ale já za to nemůžu. Copak jsem mohl dělat něco jiného? Tak moc bych si přál mu říct pravdu. Ale nemám jak, a stejně nesmím. Navždycky jsem ho ztratil. Navždycky budu sám.
Uběhly dva týdny a já se cítil stále hůř a hůř. Naivně jsem se domníval, že to časem odezní, ale naopak to ještě sílilo a Bill mi chyběl stále víc a víc. Nebylo to jako ty dva týdny v Americe, ale mnohem horší. A to z důvodu, že jsem věděl, že už ho možná nikdy neuvidím. Upřímně, už jsem byl vážně zoufalý a ptal jsem se i Harryho, jestli o Billovi něco neví. Ale jediná jeho odpověď vždy byla pro mě záporná. Nejhorší bylo, že jsem na něj neměl ani kontakt. Věděl jsem jen… jeho adresu. Ano, jeho adresu! Jak mě to nemohlo napadnout už dřív?! Tome, ty idiote!
Přestal jsem brát ohledy na všechny Robertovy zákazy nebo příkazy. Byly mi ukradené. Prostě jsem se převlékl a vyjel. Po cestě se stavím v květinářství. Je zvláštní dávat klukovi kytku, ale je gay a… v tom našem ‚vztahu‘ vlastně holka byl. Třeba má kytky rád a udělá mu to radost. Ne že bych očekával, že mi otevře. Koukám po všech možných kytkách, až mi pohled utkví na žlutých růžích. Okamžitě před očima uvidím útržek vzpomínek. Klečel jsem před Billem v jeho šatně a držel ho za ruce. Na stolku ve váze měl žluté růže. Určitě má rád žluté růže. Proč by je tam jinak měl? Možná ani nebyly jeho a já se mýlím, ale možná pravdu mám. Vždyť o nic nejde. Tak jako tak by mu mohla udělat radost. Koupím jednu žlutou růži, zaplatím a vrátím se do auta. Poté konečně dokončím cestu k Billovu baráku.
Vystoupím z auta a zamknu ho. Dojdu ke vchodu, kde bydlí Bill a začnu hledat na zvoncích jeho jméno Trümper. Najednou se ale otevřou dveře a z nich vyjde nějaká žena se psem. Okamžitě jí dveře přidržím.
„Díky,“ usměje se. Jen jí úsměv oplatím a zajdu do baráku. Najdu si na schránkách jeho jméno, a když zjistím číslo bytu, jedu výtahem nahoru. Bohužel se netrefím, tak to jedno patro navíc vyjdu po schodech. Dojdu ke dveřím, odkud už z dálky svítí jméno „Trümper“. Zhluboka se nadechnu a vydechnu v uklidňujícím gestu. Vlastně ani nevím, jak se chovat. Nevím, co mu řeknu. Netuším, co jsem od toho očekával. Ale hlavně ho musím vidět. Musím vědět, že je v pořádku. Znovu se zhluboka nadechnu a zaklepu na dveře. Čekám nějakou chvíli, ale nic. Možná to neslyšel. Tak zazvoním. V bytě se rozezní zvuk zvonku. Přestanu a dál čekám. Zevnitř ale nic není slyšet a dveře se neotevřou. Zkusím ještě jednou zazvonit, ale opět bezúspěšně. Asi není doma. Sklesle sklopím hlavu a povzdechnu. Ani nevím, co jsem si myslel. Na zázraky jsem nikdy nevěřil.Položím růži na rohožku a odjedu zase domů.
BILL
Každý den byl stejný. Naprostý stereotyp. Den co den jsem chodil do práce. Každý den, každou noc jsem myslel na Toma. Prakticky se nic nezměnilo. Možná jsem si jen už začínal zvykat. Spíš jsem si to tloukl neustále do hlavy. Přestaň na něj myslet, přestaň doufat, přestaň věřit.
Jediné odreagování bylo občas v práci. Měl jsem tam dvě kolegyně, se kterými se naštěstí dalo normálně promluvit. Kdyby jich nebylo, zřejmě bych nemusel za celý den vydat jedinou hlásku.
I dnešek byl stejný. Od osmi jsem byl v práci. Ještě ke všemu jsem musel s Marthou dělat inventuru, takže jsem odcházel až kolem osmé večer. Byl to náročný den. Byl jsem vskutku unavený a těšil jsem se do postele.Moje ložnice zůstala neustále mým oblíbeným místem. Byl tam takový klid.
Konečně jsem vylezl do 4. patra a šel ke dveřím. Na chodbě jsem si rozsvítil, abych našel klíče, které opět byly někde hluboko v mé tašce. Ale jakmile jsem sklonil pohled, něco mě praštilo do očí. Na rohožce před dveřmi ležela nádherná žlutá růže. Kde se tu vzala? Kdo navíc ví, že miluju žluté růže? Hned jsem se pro ni sehnul a přivoněl k ní. Přivřel jsem oči a pořádně nasál její vůni. Voněla překrásně. Byla čerstvá. Nemohla tu ležet příliš dlouho. Hned jsem začal hledat klíče. Jakmile jsem je našel, vešel jsem a zamknul za sebou. Nechal jsem veškeré práce kolem a našel hned aspoň drobnou vázu. Natočil jsem do ní trošku vody a ten skvost do ní vložil.Zajímalo by mě, kdo mi ji tu nechal. I když, možná je to jen nějaký omyl. Třeba si někdo spletl dveře. Ale to by neodpovídala tak perfektně barva.
Po chvíli jsem se od té krásné květiny odpoutal a šel si dát horkou sprchu. Byl jsem opravdu unavený na to, abych ještě teď šel uklízet nebo si snad dal něco k jídlu. Proto jsem se jen rychle osušil, vzal si čisté boxerky a šel do ložnice. Neodolal jsem a vázu s růží si vzal s sebou. Postavil jsem si ji na noční stolek a naposled k ní přivoněl. Poděkoval bych samozřejmě každému, kdo by mi ji dal. Ale jen někomu bych si vážně poděkovat přál…
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Ja se do tohohle dila zamilovala…:) klidne bych chtela dalsi dilek jeste dnes:) skvost.:)
To je taková škoda, že Bill nebyl doma. Doufám, že to Tom nevzdá a ještě někdy se za Billem přijde podívat. Vysvětlí mu své chování a všechno bude fajn. 🙂 (Ale kdo ví, jak to bude pokračovat:D)
Pro mě to byl hrozně smutný díl :(( Ještě, že má Harry rozum a Tomovi tu pistoli nedal! Hrozně se těším na pokračování a na to, až se všechno změní k lepšímu!
Uchh <3 Dkonalost :)*
Hele. Ty to děláš napínavý jak strejdovy trencle! To se mi nelíbí! 🙁
Ale stejně…na výborné kvalitě povídky, to nic nemění…;-)
no, tak Harry zasluhuje metal za zdravý rozum, Tom by potřeboval prolísknout, aby už konečně přestal prášky zapíjet chlastem, Bill by si mohl vzít jeden den dovči, aby byl doma, až se Tom zase staví… a společně by měli odkrouhnout Roberta dřív, než odkrouhne on je. to jeho "všechno se zas obrátí k lepšímu," tomu věřím – Tom se zas dá s Billem dokupy. ale nevěřím, že by je Rob nechal jen tak jít, ten si určitě na Billa počíhá a použije ho proti Tomovi jako rukojmí…
noo,takže to snad bude v pohodě,aspoň doufám no x)) musí být a je to čim dál tim lepší x))
Jůůů ♥..rozkošné. Škoda, že ho Tom nezastihnul. Prakticky se asi minuli o chvilku že… 🙂
Ale jako ten Toman s těma práškama, co zapíjí chlastem. Já bych ho přes ty ruce plácla! :/
Harry teda opravdu, to je bezva chlap, jak se mi jako postava jeví. Robert je sice hajzl, ale popravdě mi to taky trochu přijde, že se chová jak Tomův táta. I když neni (teda nebyla zmíňka…x))… 🙂
Tak dál! 🙂
Tak toto byla naprostá nádhera, krásný, úžasný díl, plný takové zvláštní romantiky. Jak Billův dopis, tak i růže od Toma, Tomovy pocity a uvědomění si toho všeho, co pro něj Bill znamená… všechno mě dnes úplně dojalo. Doufám, že to Tom nevzdá a půjde si za svým, moc se mi líbilo, jak dočetl dopis a byly tam popsány jeho myšlenky, to se vám povedlo na výbornou. Ať kašle na Roberta a vrátí se k tomu bytu ještě jednou… ♥
Naprosto dokonalé, jen se trochu obávám, jestli si Tom něco neudělá, ještěže mu Harry tu zbraň nedal. I když alkohol a prášky taky nejsou zrovna dobrá volba, už aby měl Billa u sebe…
Biže ja to chcem už ďalej! Inak žlté ruže ,to je fakt moc pekné 🙂 Ja som síce strašný antikvetinár , neznášam také veci ale totro by ma potešilo tiež 🙂
zákon schválnosti žejo?:D doufám, že Tom zkusí štěstí ještě jednou..třeba hned příště:D