autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
KaKiNkAaA ^_^- Upír Bill
Doris – Lovec Tom
Tom
„Ty svině,“ procedím skrz zuby. Máš navrch. Nevystřelím proti dítěti. Proti žádnému člověku bych nevystřelil. Položím zbraň na zem a udělám od ní pár kroků.
„Tak ho pusť. Už po tobě vystřelit nemůžu.“ Obávám se toho, že ho opravdu můžeš kdykoliv pustit nebo zakousnout. Oči se mi rozšíří leknutím, když s ním cukneš. Bože, chudák dítě. Jestli mu nesmažeš paměť, tak tohle do smrti nerozdýchá ani po nějaké psychoterapii. „Tohle je čistě mezi námi. Já tě střelil, ne to dítě. A na hry nemám náladu. Jsem unavený a docela mě všechno bolí. Na rozdíl od tebe, mně se rány hojí dlouho,“ namítnu. Nebudeme si hrát. Naše hry nemám rád. Vždycky skončí nějak špatně. Přemýšlím, jak na tebe. Nějak tě dostat potřebuju. Abych tě měl tak nějak v moci. Slíbil jsem Andymu ukázku. Tebou jako úlovkem se pochlubím. Ty za to stojíš. Možná stříbrný řetěz, co mám… jenže ten mám vevnitř. A asi tu jen tak nepočkáš, až si tě přivážu k topení nebo strčím do klece.
„Co chceš? Ulovil jsi ho, abych přišel… tak co mi chceš?“
Bill
„Děláš, jako by ti na něm záleželo. Vždyť ani není tvoje.“ Odfrknu si. Při pohledu na mě za denního světla, ze mě nejde strach tak jako v noci. Dokážu člověka svým pohledem doslova oblbnout, aby udělal cokoli, co bych chtěl. Mám rád pojistku, když nejsem plně při síle, což ve dne nejsem. A nyní mou pojistkou je tohle dítě, které jsem si vybral při cestě k tobě. „Kopni ji dolů, dolů ze střechy.“ Kývnu hlavou směrem ke zbrani, kterou jsi upustil na zem. Nebudu riskovat to, že náhodou, když se nebudu dívat, že se pro ni sehneš, a tak po mně vystřelíš. Když bude dole a my tady nahoře… na střeše mám jistotu daleko větší.
„Copak, ty nemáš rád děti?“ Zavtipkuju, vím, že to myslíš úplně z jiného soudku a ne tak, jak já o tom teď mluvím. Pochopil jsem ale, o to se bát nemusíš. Hloupý nejsem.
„Víš, a proto je lepší být upírem, pak bys nic takového strpět nemusel. K čemu bejt člověk, když máš možnost k lepšímu?“ Už podruhé při našem setkání ti svými slovy vlastně nabízím jednu věc. A to proměnu v upíra, ač i teď znám tvou odpověď. Nebude jiná, než byla ta první. Divil bych se, kdybys teď změnil názor. Opravdu bys překvapil. Ale řekněme, že mile překvapil. Upírů nikdy není dost a takhle s tvou krví, věřím, že bys byl dobrý upír. A já bych se mohl na tobě i přesto nadále živit.
„Co bys mi dokázal nabídnout?“ Sjedu tě pohledem, od hlavy až k patě a jemně se kousnu do rtu. Dítě ale stále nepouštím, držím si ho u sebe. Ve dne nejsem taková bestie jako v noci. Jeho smrt nemám v plánu, ale malá hra přeci nikdy neuškodí. Než skončí škola, bude doma a nebude si nic pamatovat, takže no stress. Další výhoda ve světě upírů. Umíme lidi přesvědčovat jediným pohledem do jejich očí. Řekněme, že je to jistý způsob hypnotizace. Co řeknu, to si bude pamatovat či udělá, nic jiného.
Tom
„Tak to prrr.“ Jo to by se ti líbilo, abych ji hodil ze střechy. Svoji zbraň. Jedinou obranu proti tobě. „Ty svoje tesáky taky neodhodíš, ani svoje schopnosti, takže ani já. Ty máš svoji zbraň a já svoji.“ Mohlo mi to být jasné, že to s tebou nepůjde tak hladce. Jako že bych udělal nějaké bububu a ty by ses nechal třeba rovnou dobrovolně zastřelit.
„Ty jsi zvíře… pro tebe jeden lidský život nic neznamená. My lidi, co máme srdce, to vnímáme jinak. Tak už ho kurva pusť. Mě tu máš. Tak se mi klidně pomsti za tu kulku. Škoda, že jsem minul. Už mohl být klid,“ prsknu. Tvoje nabídka se mnou už nemůže zamávat. To už tu jednou bylo a já opravdu svůj názor měnit nehodlám. „Myslím, že z bratříčkování nebude nic. Nemám v plánu, vzdát se lidskosti. Najdi si na to někoho jiného. Loveckou trofej ti dělat nehodlám.“ Nehnu se ani o milimetr. Aby tě náhodou nenapadlo tenhle rozhovor přerušit a to dítě zabít. Bože, vždyť má někde rodiče. Jsem opravdu rád, že nedokážu cítit pocity upířích obětí. Myslím, že bych totiž musel strachy zešílet za tu drobotinu. Zato z tebe opět čiší klid a vyrovnanost. A k tomu vztek a uspokojení z nadvlády.
„Nemám na tebe celý den. Takže proč jsi mě tu chtěl? Abys mi ukázal, jak umíš zabít malý dítě? To u nás mezi lidmi dokáže každá nula. Tím opravdu nejsi výjimečný.“ Snažím se tě tak přimět, abys mi ukázal něco většího, co dokážeš, a tím pádem ztratil zájem o to dítě. Respektive o smrt nebo výhružky vedené skrz něj.
Bill
Jsi stejně tvrdohlavý, tak jako já. Pokud si vezmeš něco do hlavy, jdeš si zatím, pokud možno, stůj co stůj. A já nejsem jiný, pokud však nenastane změna názoru. I to se může stát v takovém případě. Nedáš si říct a nedáš. Máš dobrý argumenty pro svou obhajobu, to se musí nechat.
„Fajn, ale zůstane na zemi ta zbraň.“ Podotknu tiše, přesto jsem si jistý, že jsi mou poznámku zřetelně mohl slyšet. „Vy spoustu věcí vnímáte jinak a to je právě ta chyba.“ Ušklíbnu se. Je přeci mnohem snadnější život, když se každý stará sám o sebe a nemusí tak myslet na druhé, ne? Nemá žádnou zodpovědnost, žádné starosti. Je svobodný a může si dělat, co jen se mu zlíbí. A ne jako vy lidé, máte stále nějaká pravidla či podobné věci. Nikdy jsem to pořádně nepochopil, nač to je, co tím dokazujete. „Proč mluvíš tak ošklivě a jsi zlý? Zapomněl jsi? Je tu dítě, můžeš ho vystrašit.“ Hraju divadélko a k tomu se i umučeně zatvářím. Stále od sebe máme určitý odstup, tak, aby ani jeden na toho druhého prozatím nedosáhl.
„Copak si neuvědomuješ, co bychom spolu dokázali, kdybys měl mou krev ve svých žilách?“ Pousměju se. Byli bychom někdo, i když to jsem už i já sám, ale takhle s tebou… mmm, to by teprve bylo něco. Možná, že bychom se dostali i výše a udělali i tam pořádek. „Vím, že rád se mnou trávíš své chvíle, tak se tomu nebraň.“ Kousnu se do rtu, Dítě položím tak, aby stálo zpátky na nohách, ale neustále si ho držím u těla. Nehodlám ho ještě pustit. Tiše zasyčím, když se do mě navezeš, a nazveš mě nulou.
„Tak pozor na pusu, nebo budeš litovat toho, co říkáš. Neriskuj, může na to někdo ošklivě doplatit.“ Zatřepu s dítkem, jak ho držím za rameno. „Chci tvou krev, za tu jeho.“ Navrhnu ti zpříma. Už mi chybí a mám jistou potřebu i ve dne, nejen za nočního úsvitu, ač to je ta žízeň o mnoho silnější. Buďto mi dáš, ochutnat opět své krve, aniž bys sahal po zbrani, nebo se o něco jiného pokusil, nebo budu nucen se zakousnout do toho prcka a tentokrát bych z něj ten život vysál.
Tom
No alespoň, žes ho položil. Trochu se mi uleví. Už vyjednáváš, takže by to mohlo být v suchu. „Vůbec mě nezajímá tvůj život. Je mi jedno, co můžeš nebo nemůžeš dokázat a jaké máš možnosti. Nestanu se takovou sketou. Bejt člověk mi dost vyhovuje. Možná, že se staráme i o ostatní a nejen o sebe, ale oni se pak taky starají o nás. To ty ale nemůžeš pochopit. Ty sis moji kulku musel z těla dostat sám. Mě rány ošetřil přítel. To je ten rozdíl v našich životech. Já nejsem sám a nikdy nebudu. Což ty o sobě říct nemůžeš.“ Nemyslím si, že by ti měl samotářský život dělat nějaké problémy. Tobě to jistě vyhovuje. Jako každému upírovi. Máme dva odlišné světy a jen těžko je vzájemně pochopíme. Pak už ale svoji mysl stočím k tvojí nabídce.
„Moje krev za jeho? Fajn.“ přikývnu. „Ale vymaž mu paměť.“ Asi bys to udělal stejně. Jistě nestojíš o nějaké velké odhalení, aby se na tebe zaměřili lidi, média i ostatní lovci. Ale tak pro jistotu. Vyhrnu si rukáv na ruce. Na té druhé, než ze které jsi pil včera. Už si opravdu připadám jak tvůj občerstvovací bar.
Bill
Větší bestie jsem v noci než ve dne… to jsi sám zažil, a myslím, že bys nerad, aby se to opakovalo. Vy lidé toho moc nevydržíte, co se týče bolesti. Hned kňučíte a stěžujete si druhým.
„A to je právě to. Nedokážete se postarat sami o sebe, proto potřebujete pomoc druhých. A to je chyba. Každý by měl spoléhat pouze sám na sebe.“ Usyknu. Myslíš, že mě svými řečmi dojmeš a obměkčíš? To opravdu ne, to se nestane. Nejsem žádná měkota, která by z pár dojemných slov začala brečet. Navíc, můj život samotáře mi opravdu vyhovuje. Spoléhám jen sám na sebe, jen sám sobě věřím. Ještě nikdo si nezískal natolik mou důvěru, abych s ním kamarádičkoval. A pokud potřebuju náhodou něčí společnost, udělám si ji ze svých obětí. Víc nepotřebuju.
„Svými slovy mě opravdu nenaštveš, jsou to jenom žvásty, nic víc. Vy lidé stále hrajete na city, ale co to vůbec city jsou? K životu je nepotřebuješ. City ti nezachrání život a neudrží tě naživu. Je to jen hloupost, kterou vy lidé stále upřednostňujete, což nikdy nepochopím. City se nenajíte, ale přítelem… to už byste mohli.“ Sarkasticky se usměju. Nedalo mi to si nerýpnout do tebe. Už jsem jednoduše takový. Ať vypadám hrůzostrašně, nebo nevinně jako nyní.
„Fajn, ale pokud uděláš jakoukoli hloupost, tak toho budeš litovat, rozumíme si?“ Pevně se na tebe podívám. Tvou krev potřebuju, tahle dětská, kterou jsem okusil, mi tu tvou nenahradí ani zdaleka. Stal jsem se na tvojí krvi závislým, což je mou slabinou. Ale nemůžu si pomoct, udělám pro ni snad cokoli. „Přestaň mi radit, děláš jako bych nevěděl, co mám dělat.“ Ušklíbnu se. Vážně nejsem žádný nováček, který v tom teprve začíná chodit, a proto potřebuje tvoje rady. „Zvládnu to i bez tvých rad.“ Zasyčím a stočím pohled na to malé dítě, které neustále držím před sebou. Otočím si ho čelem k sobě, trošku se cuká, ale držím ho pevně, takže nemá sebemenší šanci. Kleknu si před něj, abych byl v jeho úrovni. Ještě kouknu okem na tebe, zda nekoukáš náhodou po zbrani, či se nechystáš udělat nějakou hloupost.
„Varuju tě. Zkusíš něco a to dítě zabiju.“ Pohrozím ti. Myslím, že jeho život riskovat nehodláš, tak jako ničí jiný z těch lidských životů.
Zpátky stočím svůj zrak k dítěti a zadívám se do jeho očí, donutím ho tak, aby i on mi opětoval pohled. Hypnotizuju ho svým pohledem.
„Šel jsi do školy, když ses v parku ztratil. V lese tě napadlo zvíře, které tě kouslo, ale neviděl jsi ho. Nic si nepamatuješ a nikoho jsi neviděl. Všechno bude zas tak, jak má. Teď půjdeš hezky domů ke své mamince, která se o tebe postará.“ Promluvím tiše k chlapci, aniž bych uhnul pohledem. Ten jen nehnutě stojí a dívá se mi do očí. To, co mu napovídám, to si bude pamatovat, nic víc. Zapomene na mě jako na upíra a na tebe jako lovce, či jeho zachránce. Nic z toho si pamatovat nebude, pouze co mu já řeknu.
Poté se zpátky narovnám a kouknu na tebe, kývnu. Vezmu chlapce a opatrně ho snesu ze střechy na zem, aby tak mohl učinit to, co jsem mu navykládal.
„Tak už běž, máma čeká.“ Řeknu k němu tiše a pustím ho. Rozejde se pryč, jako by se opravdu nic nestalo. Ohlédnu se ještě za ním, ale poté stočím svůj pohled zpátky na tebe. Přiblížím se k tobě. „Tak a teď mi dej to, co jsi slíbil.“ Jemně se kousnu do rtu. Doufám, že nehodláš dělat problémy a budeš spolupracovat, jak si slíbil.
Tom
Protočím oči. My dva opravdu vidíme hodnoty úplně jinak. Nemůžeš pochopit, co jsem ti tu říkal, stejně tak jako já nemůžu pochopit tebe. Lidská rasa je pro tebe něco podřadného a nepotřebného. Je to jen potrava. Proto i naše zvyky nebo potřeby jsou ti cizí. Chápu to a je mi jasné, že tě tím ani nijak neobměkčím nebo něco podobného. Mluvíš o sobě skoro jako o bohu. Ale jsi na omylu. Tak jako my jsme pro tebe jen odpad, ty jsi pro lidi jen pověst. Smyšlený tvor, který bylo kdysi potřeba zlikvidovat. Právě proto, že neměl srdce a cit. Pravda je jiná… nejsi jen báchorka. Jsi skutečný, a to je důvod, proč existují i tací jako já. Aby svět od vás vyčistili. Jste jen nějaký omyl přírody. Tak jako vlkodlaci, bludičky a nevím co všechno. Pozoruju tě, jak dáváš tomu dítěti svobodu. Alespoň že tak. Nejsem nadšený, že znovu budeš pít moji krev. Už tak mám od tebe ran víc než dost. Na druhou stranu je to pro mě jistá výhoda. Čím víc budeš po mojí krvi toužit, tím déle já budu žít, a tím větší mi dáváš šanci, že se mi jednou podaří tě zabít. V nestřežené chvíli.
„Tak si ji vezmi. Nebudu se ti znovu nabízet. Chceš mojí krev? Tak pij…“ Odpovím s kamennou tváří a nehnu se ani o milimetr. Nepůjdu za tebou ani k tobě nevztáhnu ruku jako v noci. Nebudu ti tak určovat část těla, ze které máš pít. Je to i jiné než v noci. V noci bych ti krk nenabídnul, ani kdyby trakaře padaly. Přes den to tak nebezpečné není. Pronikám pohledem hluboko do tebe… do tvých očí. Jsou chladné. Plné jen touhy po krvi. Po tom uspokojení, co ti to přináší. „Ale udělej to hned. Nemám náladu se tu s tebou zdržovat zbytečným tlacháním o ničem.“ Syknu a zaskřípu zubama. Jsi tak zákeřný, že mám snad i obavu nesplnit, co jsem řekl. To, že jsi lovil přes den a ještě bezbranné dítě jen proto, abys dostal mě, je toho jasným důkazem. Nejsi amatér ani žádný pokus o upíra. Ty jsi pán noci a s tím není radno si zahrávat nebo se pokoušet ho podrazit.
Bill
Každý jsme jiný. Ty jsi kladná část, já ta záporná. A protiklady se přitahují, možná je to tím, že tolik po tobě toužím. Ne, omyl… je to tvá krev. Musí tomu tak být. Žiju jenom pro krev, nic jiného pro mě nemá tak velký smysl jako krev. To je můj smysl života, ta rudá tekutina kolující v tvých žilách.
„Bylo by od tebe šlechetné se mi nabídnout, ale rád si tvou krev vezmu sám.“ S tímhle opravdu nemám problém. Jsem si jist, že teď problémy dělat nebudeš, ne když jsi to slíbil. A ty své sliby držíš, což se o mně říct tolik nedá. Ale holt, tohle jsou upíři, i v tomhle jsou rozdílní od lidských bytostí, jako jsi ty. Aby sis nemyslel, že jsem svině, zvolil bych tvou ruku, ale neučiním tak. Přes den má žízeň není tak silná, proto tě nemůžu ohrozit tak jako v noci. Proto zvolím tu nejlepší část tvého těla pro mě, a to je krk. Tvůj sametový krk. Přiblížím se k tobě, zastavím se až těsně před tebou. Tak, že ti pomalu dýchám na tvář, pár milimetrů bych se pohnul blíže k tobě a naše nosy by se střetly.
„Vy lidé pořád někam spěcháte, vychutnej si tuhle chvíli stejně jako já. Nikdy nevíš, zda to není náhodou naposled, co dýcháš.“ Ušklíbnu se a nosem tě pohladím po lících. Zhluboka nasaju tvou vůni. Přejedu ti přes ouško, které ti svým mrštným jazykem olíznu a sjedu níže, až k tvému krku. „Neboj, nebude to bolet, jen to možná trošku štípne.“ Vydechnu ti na kůži, i když vím, že tohle už znáš, ale neodpustím si to. Místo, kde se nachází tvá tepna, olíznu, abych si označil místo, kde se ti zakousnu. Následně na to se mi objeví mé tesáky, kterými tak budu moct prokousnout tvou kůži.
„Raději zavři oči.“ Jen co to dořeknu, se napřáhnu a zakousnu se ti jako pes, do krku. Slyším, jak usykneš, ale nedbám na to. Chytím tě za ruce, aby ses náhodou necukal. Z místa, kde jsem tě kousnul, okamžitě začne vytékat pramínky krve, které po doušcích začnu polykat. Sám přivřu oči, je to slast. Nic není lepšího než tvá krev. Je to pro mě jako extáze. Hlasitě ji polykám, mohl bych říct, že se na tobě skutečně živím. A tvá krev je to, co tě ještě stále drží naživu. Kdybych na ní nebyl takhle závislý, už bys nežil, věřím tomu. Jednou rukou tě chytím za týlem, kde tě svým nehtem ošklivě škrábnu.
„Mmm… tohle je lahoda.“ Zamlaskám si. Nepotřebuju tolik, tak žíznivý přes všední den zase nejsem. Měl jsem jenom chuť. Svým tělem tě natisknu na komín, který se nachází za tebou. Slyším, jak ztěžka vydechneš, ale nedám ti možnost se bránit, či se odtrhnout. Krvavými rty se vrátím k tvému oušku, kde tě do ušního lalůčku ošklivě kousnu. Cukneš sebou. Nebudu tak nevinný, jak vypadám, když jsi mě v noci postřelil. Já nezapomínám a už vůbec… já neodpouštím.
autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
betaread: Janule
Supééér!!! Sice je to první díl po delší době-a věřte, že pro mne to byla opravdu dlouhá doba-ale i tak je tahle povídka pořád úžasně napsaná a vlastně celá nepřekonatelně božská!!Jen doufám, že nebudu muset na další dílek čekat tak dlouho 🙂
Jsem očarovaná každičkým dílem. Tahle povídka, chcete-li hra, je tak magická! A opravdu to její kouzlo působí. Cítím to pokaždé, když článek otevřu a začtu se do té krásné fantazie a vždy se jí nechám vést. Ano, dokážete mě provést vším tím tajemnem s velkou působivostí… a hlavně s citem.♥♥♥
Ach, mě Bill zase tak naštval. Hlavně tím zbabělým gestem – mám na mysli malé dítě. Jak řekl Tommy, tohle udělá jen nula, použít nevinnou bytost, aby se sám uchránil před stříbrnou kulkou. Bill skutečně nehraje fér, na rozdíl od Tommyho, kterého si vážím v příběhu stále víc a víc. Dodržuje dané hodnoty i svá slova (jde to samozřejmě ruku v ruce). Musela jsem se pousmát nad tím, když Bill mluvil o lidských citech a podobně. O tom, že nedokážou snést bolest. No, myslím, že tady Tommy už dokázal, kolik bolesti dokázal vydržet, přetrpěl opravdové mučení. A znovu mu Bill nabízí tu zatracenou proměnu. Bojím se, že hra tím skončí…
Jeden pohled do očí a Bill dokáže přesvědčit člověka, ano, mám v živé paměti scénu z baru a číšníka. Tam svou moc použil také…
Jsem hrozně šťastná, že dítě nakonec nezabil a i to, že Tommy skutečně neriskoval chlapcův život. To bylo krásné. Svým způsobem se znovu obětoval. Svou krev, po které naštěstí bestie šílí, za tu jeho, nevinnou. ♥
Už mi tak přijde, že neexistuje místo na Tommyho těle, které by nebylo poznamenáno Billovým chtíčem. Ale musím vám, holky, říct… stejně je ta scéna, kdy jde Bill pít z Tommyho krku (bylo jasné, že si vybere tohle místo), tak strašně moc vášnivá… vím, je to divné, ale já si to zas tak užívala. Dechberoucí chvíle. Ale Tommyho je mi líto, to nepopírám…
Stejně jako Tommymu – i mně je jasné, že Bill nezapomene a už vůbec neodpouští… Noc bude asi rozhodující…Její pán si vybere úroky!
Hrozně moc se těším na pokračování! Další z mých milovaných příběhů, který mi tolik chybí!♥
úžasný!!!:)